533. schůzka: Tři vlčí zuby

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Palác Kinských, Staroměstské náměstí, Kostel P. Marie před Týnem, Praha 1
0:00
/
0:00

Rod Kinských jest starobylého a ryze českého původu. Historicky dochované důkazy o životě jednotlivých jeho příslušníků v českých dějinách se dotýkají již počátku 13. století. Nicméně teprve od roku 1281 se lze setkat s trvale užívaným rodovým jménem. To však nemělo od samého počátku dnešní podobu Kinský, nýbrž Vchynský.

Jméno „z Vchynic“ nebo „z Chynic“ připomíná označení původního sídla rodu, kterým byla tvrz u vesnice Vchynice, respektive Chynice na Litoměřicku, lépe řečeno dnes rozvaliny u obce Vchynice nedaleko od Lovosic.

Vchynští vladykové (říkali si celým jménem Vchynští ze Vchynic a z Tetova... Tetov se nacházel a dodnes nachází u Přelouče) se postupně rozdělili na několik větví a díky svému organizačnímu talentu, aktivitě, pracovitosti a vyhraněnému smyslu pro obchod se z nich postupně stávali rytíři, hrabata, a dokonce knížata. Kromě nesporných předností lze na nich shledat i jisté problematické vlastnosti. To se vztahovalo zejména na Jana Vchynského. Na korunním panství v Chlumci měl zajištěno 3000 kop českých grošů a za zásluhy v boji s Turky získal titul císařského rady a byl jmenován purkrabím na Karlštejně. V erbu měl tři bílé vlčí tesáky na rudém štítě. Byl to však muž povahy násilné, píše o něm historik Augustin Sedláček ve svém spise Hrady a zámky, a dodává: „Přijev před dům Jana Bezdružického z Kolovrat na Malé Straně, dobyl kord, a Ambrože, maštalíře téhož pána, z nám neznámého důvodu v hlavu uhodil. A kromě toho to byl luterán nejhorší.“

Jaký byl luterán, to nedokážeme posoudit, ale plodný byl značně. Narodilo se mu šest synů, dcery ani nepočítáme. Každý z nich se svým způsobem výrazně zapsal do české historie. Například nejstarší z nich, Václav, se proslavil jako muž romantické povahy. Stal se nejvyšším lovčím Českého království. Když upadl do nemilosti a císař Rudolf mu tento úřad odňal, přimkl se Václav ke králi Matyášovi, který se mu za věrnost odměnil velkými panstvími Chlumec a Kolín. (Ono se důležité vědět v pravý čas, ke komu se přimknout.) Václavovi však ta sláva nějak stoupla do hlavy, takže se dostal do konfliktu se zemskými zákony, a když se u soudu projednávala jeho záležitost, obrátil se na přítomné se slovy: „Kdo se za mne přimluví, tomu také já pomohu; jiným se pomstím i na jejich dětech, jestli dříve nezemru.“ A na adresu krále Matyáše, jemuž za mnohé vděčil, řekl: „Čím král jest, jsem já, a čím jsem já, jest i král. Já jsem mu vsadil korunu na hlavu a nebude-li dělati dobrotu, mohu ji zadati někomu jinému.“ Byl odsouzen k smrti, ale rozsudek vykonán nebyl, deportovali ho do Kladska, ale po provazovém žebříku se mu podařilo uprchnout, a protože se stal důvěrníkem budoucího císaře Ferdinanda II., tak byl po Bílé hoře povýšen do hraběcího stavu a bylo mu potvrzeno držení Chlumce.

Erb rodu Kinských

Jednou z mimořádných osobností tohoto rodu byl i jeho bratr, Vilém Vchynský. Narodil se v době, kdy Vchynským patřila řada prosperujících statků a významných panství v severních Čechách, jako kupříkladu Teplice, Česká Kamenice, Benešov, Tolštejn a Zásmuky. Vilém byl vůbec prvním, kdo začal užívat příjmení Kinský. Mladá léta prožil ve Francii, kde se zdokonalil v cizích řečech, osvojil si základy několika oborů a hlavně se naučil eleganci života a mravům vysoké společnosti. Poučen Francií si mladý Kinský po návratu domů nechat postavit krásný zámek na Doubravské Hoře u Teplic se zahradou přímo „knížecí“ nádhery. Když roku 1611 vtrhli do Čech Pasovští, což bylo vojsko námezdných válečníků, byli to bratři Kinští, kteří měli na jejich odražení velkou zásluhu. Vilém se vyznamenal husarským kouskem, když se mu podařilo nočním výpadem zatknout hlavního organizátora vpádu Pasovských. Vilém měl před sebou skvělou kariéru, jenomže se zapletl při českém stavovském povstání.

Spolu s mladším bratrem Radslavem byl zvolen do desetičlenného direktoria. A jejich o něco mladší sourozenec, Oldřich Kinský, ten dokonce patřil k těm, kdo vyhazovali při proslulé pražské defenestraci z oken místodržícího Martinice. Další z vyhazovaných císařových zástupců v Českém království, Vilém Slavata, se zoufale snažil zachytit pravou rukou rámu okna. Oldřich přiskočil a udeřil ho hruškou své dýky tak silně, že mu přerazil dva prsty. Oldřicha Kinského zachránila před popravou na Staroměstském náměstí pouze jeho přirozená, byť předčasná smrt. Ostatní bratříčci se ale zachránili, protože utekli včas. Bratr Radslav, udatný voják, ale i vzdělanec, zemřel v požehnaném věku osmdesáti let v holandském Leydenu. Na prvním místě v seznamu osob, kterým v závěti odkázal svou finanční podporu, figuroval Jan Amos Komenský.

Tvrz Adama Vchynského z Vchynic

Vilémovi se staly osudnými jisté rodinné souvislosti. Oženil se s Alžbětou Trčkovou, čímž se stal příbuzným tehdy nejuznávanějšího císařského vojevůdce Albrechta z Valdštejna. Generalissimus se dozajista přimluvil, aby byly panu Kinskému prominuty povstalecké hříchy, byl mu potvrzen hraběcí stav a dokonce aby mu byly vydány zkonfiskované statky jeho bratra, emigranta Radslava. Kinský si přitom jako jeden z mála mohl nechat svoje protestantství, ke katolické církvi nepřestoupil a do Čech se nevrátil. Oficiálně se nevrátil, ale přijel sem několikrát inkognito.

V Plzni vyjednával s Albrechtem Valdštejnem o státním převratu a v únoru roku 1634 se s ním rozjel do Chebu. Co se stalo v Chebu, to jsme už na svých Toulkách českou historií důkladně probrali. Jenom okrajově jsme se tehdy však zmínili, že první obětí vrahů ve vojenských uniformách se stal na chebském hradě právě hrabě Vilém Kinský. Vše se odehrálo přitom tak rychle, že Kinský byl sražen ještě u stolu, u kterého při hostině seděl. Útočníci ho smetli mezi převrácené židle a probodli jeho hruď několika hlubokými bodnými ranami. Když probíhalo po chebském masakru jednání vyšetřovací komise, objevilo se v protokolech Kinského jméno na předním místě. Dokonce se ve spisech objevila i tato věta: „Nikoli Valdštejn, nýbrž Kinský byl duší spiknutí, jehož úmyslem bylo vyhnat císaře z jeho zemí.“

Za další necelé století bylo všechno jinak. František Ferdinand Kinský se stal roku 1723 nejvyšším kancléřem Českého království. Staré hříchy příbuzných upadly dávno do milosrdného zapomnění. Ferdinand se vyznamenal kariérou diplomata, ale ještě výrazněji vstoupil do historie jako otec Františka Josefa Kinského, což byla bezesporu nejvýznamnější osobnost rodu Kinských v 18. století. V roce, kdy byl jeho tatík jmenován do nejvyšší funkce v království, proběhla ještě jedna významná událost. Šlo o slavnostní dokončení stavby nového reprezentačního sídla rodu Kinských a o návštěvu císaře. Tím císařem byl tehdy Karel VI. a nový zámek, ten dostal po císaři jméno. Karlova Koruna. Nachází se na návrší u Chlumce nad Cidlinou a je právem pokládán za jeden z nejpozoruhodnějších projevů vrcholů českého baroka v architektuře. František Kinský měl dobrou ruku a taky dost finančních prostředků, když pro stavbu získal jak vynikajícího projektanta, tak neméně skvělého stavitele. Jejich jména: Jan Blažej Santini a František Maxmilián Kaňka. Karlova Koruna budí pozornost nejenom svou krásou, ale i rychlostí, s jakou byla postavena. Pouhé dva roky.

„Řešení je velice originální: ze středu ve tvaru válce se paprskovitě rozebíhají tři krychlová nižší křídla, mezi kterými je schodiště. Santini pozoruhodně vyřešil i hlavní sál nad reprezentační vstupní halou. Ozdobil je vypoukle klenutým balkonem, opřeným o polosloupy a zapuštěné pilíře. Ze sálu se rozebíhají tři křídla se třemi stejně velkými čtvercovými místnostmi. K zámku byly přičleněny ještě další objekty – kaple, hospodářské budovy, a samozřejmě jízdárna, která u Kinských nemohla chybět.“

Zámek Karlova Koruna

Když byl Karel VI. se vší slávou korunován v Praze na českého krále, stal se chlumecký zámek – právě dostavěný a krásou se právem pyšnící – svědkem císařské návštěvy. Poslední muž z rodu Habsburků na císařském trůně přijel do Chlumce po silnici z Poděbrad. I když už byl večer a vydatně pršelo, všude se tísnily davy. (Tenkrát ještě politikové lidi zajímali.) Před zámkem stáli úplně promoklí představitelé měst, biskup z Hradce Králové, kněží a v zámeckém vestibulu se táhl špalír tvořený šlechtici. Císař oslovil krátce jednotlivé skupiny a připustil je k políbení ruky. (Nádherný obrat: připustil je k políbení ruky!) Nejvyšším zemským úředníkům vyslovil svou nelibost nad bídným stavem silnic. (Zdalipak se dnešní státníci a politikové zabývají něčím tak doslova přízemním?) „Ti svalovali vinu na krajské hejtmany, a to tak Ostrým způsobem, že jeden z nich, zde přítomný, onemocněl.
O rok mladší bratr, Štěpán Kinský, patřil rovněž mezi znamenité příslušníky rodu. Dostalo se mu širokého vzdělání řadě oborů. Hovořil a psal několika jazyky. Po jistou dobu sloužil u císařského jezdectva, kde se vypracoval až do hodnosti plukovníka.“ Ve vojenské kariéře však svoje štěstí neviděl. Tak v čem tedy? V diplomacii. Takže vstoupil do služeb tohoto druhu?... Nejprve bylo nutno se oženit. To nebyla diplomatická podmínka, spíš nutnost.

Štěpán Kinský si vzal za ženu hraběnku Josefinu, která patřila k jedné z nejbohatších rodin v českých zemích. Její rod vlastnil Lipník, Polnou, Žďár, Vlachovo Březí, Boskovice a ještě další majetek. Jméno toho rodu: Dietrichštejnové. Ti měli u nás zvonivý zvuk. Dva roky po svatbě byl Štěpán Kinský jmenován do funkce jednoho z místodržících v Českém království. Kariéra mohla odstartovat. A také startovala. Směrem na východ, do Petrohradu, kam Štěpán odjel s pověřovacími listinami opatřenými patřičnými pečetěni jako vyslanec císaře Karla VI. u dvora cara Petra Velikého. Nastoupil tam právě v době, kdy v ruské říši a jejím okolí docházelo k závažnému a nepřehlédnutém vývoji, o kterém bylo nutno podávat domů pravidelné, rychlé a nezkreslené informace. Kinský měl pověst výtečného diplomata. Byl informován nejlépe, protože díky své inteligenci a příjemnému vystupování snadno získával přístup do salonů vlivných osobností. Zanedlouho „povýšil“ – stal se rakouským velvyslancem u dvora francouzského krále Ludvíka XV. Nedaleko Paříže se odehrála z hlediska historie snad nepříliš významná, leč pro naše toulky dějinami jedna náramně napínavá epizoda, v níž hrál jednu z úhlavních rolí právě velvyslanec Štěpán Kinský. Kdeže jsou doby, kdy diplomacie nebyla jen únavnou úředničinou a zakrýváním pravých úmyslů, ale mohla se proměnit i v romantické dobrodružství hodné pera Alexandra Dumase. Toho staršího myslím.

„Ten zámek se jmenoval Boisrepos. Štěpána Kinského naň pozval markýz Arthur de Chateauloup. Císařský vyslanec byl ovšem velice zaměstnán a tak se mu nabídka na týdenní pobyt zdála příliš dlouhá. Hostitel, aby ho získal, mu nabídl prohlídku jisté kuriozity, jakou prý nikde neviděl a také neuvidí. Kinský se sice pobaveně usmál, ale protože byl romantik, nechal se zlákat. Po setmění následoval markýze po tajném schodišti do spodního traktu zámku. Jaké bylo jeho překvapení, kdy zjistil, že se ocitl v hrobce. Pan Štěpán byl statečný muž, ale mrazení v zádech se neubránil. Spatřil totiž úhledně seřazené rakve bez víka, ve kterých ležely balzamované mrtvoly mužů se stopami krve na hrudi.“ „Milý Monsieur de Kinsky... Mrtvoly, které zde vidíte a jež náležejí zdejším i cizím kavalírům, ty všechny usmrtila má ruka. Dvacet jich je. Jeden z nás dvou se jim musí stát společníkem.“ Štěpán Kinský se lehce zachvěl a střídavě hleděl na markýze a na mrtvé. „Vzmužte se, milý příteli! Dokažte, že pověst, která vás předchází, si s pravdou v ničem nezadá! V Německu vás pokládají za nejlepšího šermíře, a mne zase tady, ve Francii. A to je ten důvod, abych s vámi vešel ve styk v radostné naději, že mi bude dopřáno se s vámi utkat a poznat, kdo z nás dvou je v šermířském umění dokonalejší.“

Kaple

Hrabě Kinský nereagoval a tak mu hostitel ukázal na kordy: „Volba náleží vám. Neodpírejte mi cti s Vámi se měřit, jinak bych Vás musel k tomu přinutit. Podlehnu-li, mají moji lidé přísně nařízeno, aby vás bezpečně doprovodili do Paříže, kde nabudete slávy, že jste mne přemohl.“ Kinský se vzpamatoval. Začal namítat, že to je šílenství, že to přece nelze, že on je diplomat, a vůbec – „braňte se!“ Kinský zvedl ruku, jako by se hlásil o slovo. Něco ho napadlo. Bylo mu jasné, že se souboji s tímto chorobně posedlým člověkem nevyhne a snažil se získat čas... uklidnit se... co nejvíc se seznámit s prostředím, ve kterém měl svést boj. Vojáci tomu říkají průzkum terénu, lidi od štábu používají odborný výraz rekognoskace. „Něco je snad v nepořádku?“ Velvyslanec požádal, že si chce místo souboje prohlédnout. Markýz souhlasil, a Kinský si ze všeho nejdřív prohlídl krvavá místa na hrudi mrtvol. Okamžitě poznal, že smrtelné bodnutí mají všichni přesně na stejné místě. Logicky usoudil, že markýzovou tajnou zbraní musí být jediný a dlouze nacvičovaný výpad, který je veden zřejmě zblízka a s takovou rasancí, že oběti nezůstává žádná naděje. Dochází k tomu v okamžiku, kdy se přímo uprostřed krytu markýzova soupeře z nepochopitelného důvodu otevře „skulinka“, do které se okamžitě bodne. Pan Štěpán neměl příliš času na dlouhé uvažování, ale vzpomněl si na jednoho vynikajícího šermíře, jenž ovládal uspávající proměny rychlého a pomalého tempa. Tento muž vítězil proto, že se nejdříve stylizoval do role vášnivého útočníka, zbrklíka, jenž se brzy unaví. Pak zdánlivě přenechá soupeři iniciativu. To vše se stereotypně opakuje až do okamžiku, kdy je soupeřova pozornost otupena, aby pak bleskurychle zasáhl. Kinský si tu situaci promítl, a pak řekl: „Jsem připraven, když se tak státi musí!“

Svědectví o souboji je kupodivu zachyceno se všemi podrobnostmi. Markýz se vrhl na Kinského s dravostí šelmy. Ten však zachoval ledový klid. Markýz poněkud znervózněl, když se mu nepodařilo soupeři vnutit způsob boje. Když nastala očekávaná nudná fáze souboje, Kinský zmobilizoval všechny svoje síly. Pak schválně provedl to, co zřejmě právě v tomto okamžiku souboje všichni ti balzamovaní dělali. Na zlomek sekundy polevil svalové napětí, naznačil nadýchnutí, čímž mimoděk otevřel cestu ke své hrudi. Ze své pozornosti přitom nic neslevil. Markýz se domníval, že nastala jeho pravá chvíle. Udělal mrštný výpad v úmyslu zasáhnout Kinského svým speciálně nacvičeným bodnutím. Jenže překvapen byl teď on sám. Kinský se nenechal ukolébat ani zaskočit, a prudkým sekem vyrazil markýzi kord z ruky. „Již dost, poznali jsme se navzájem!“ Jako gentleman chtěl souboj ukončit, ale markýz se viditelně přestal kontrolovat. Zatímco Kinský postával klidně se svěšeným kordem, markýz bleskurychle sáhl po své zbrani a se zaslepenou zuřivostí skočil po svém hostu. Napadený si uvědomil, že pokud si chce zachovat život, musí rozlíceného markýze zneškodnit. Odrazil útočníka takovým způsobem, že ten se vlastně sám napíchl na jeho kord a klesl k zemi mrtev. Vyslanec se okamžitě vrátil do Paříže. Zprávy o této tragické události se rychle šířily, jejich průběh měl všelijaký výklad. Kinský si získal slávu nepřekonatelného šermíře, ale po zvážení všech okolností dospěl k rozhodnutí, že raději sám požádá o ukončení své mise. Bylo mu vyhověno. Žádný Dumas, ani jiný mistr francouzského romantického románu...

Tuto skutečnou příhodu zpracoval vojenský historik doktor Ivan Brož ve studiu o velkých postavách rodu Kinských. A když už jsme u pozoruhodných osobnostech s tímto příjmením, neměli bychom zapomenout na Filipa Kinského. Tento mladší Štěpánův bratr se stal ve svých sedmadvaceti letech rovněž jedním z místodržících v Českém království. I on působil jako diplomat – na rozdíl od svého sourozence u dvora britského krále. Po návratu z diplomatických služeb se stal nejvyšším kancléřem Království českého. Filip značně utrpěl pruským vpádem do Čech za válek o dědictví habsburské. Obléhání Chlumce a pobyt okupantů znamenal škodu necelých dvou set tisíc zlatých. Když byla Marie Terezie korunována českou královnou, udělila Filipovi Kinskému za zásluhy o monarchii nejvyšší rakouské vyznamenání – Řád zlatého rouna. Tentýž řád převzal i jeho bratr Štěpán, ale když mu nabízeli i knížecí stav, odmítl. Že by mu to bylo málo? Bylo mu to jistě dosti, ale – on nechtěl. Zastával názor, že český šlechtic má takovou poctu přijímat nikoli z Vídně, ale z rukou českého krále, tedy z Prahy. Původně vřelé vztahy habsburského domu ke Kinským, nejenom ke Štěpánovi, ale i k Filipovi z pochopitelných důvodů ochladly. Filip Kinský byl podobně jako jeho starší bratr až příliš horlivým a důsledným zastáncem práv Českého království a privilegií českých stavů. A velice aktivně vystupoval i proti finančnímu vydírání českých zemí nesmírně vysokými kontribucemi. Jestli snad někdo neví, co to mohou být vysoké kontribuce, tak ať si představí hodně vysoké daně. No... ty si ani představovat nemusí, že. O jeho postoji k daním svědčí i list nejvyššímu českému purkrabím. Byl psán česky: „Copak to tak dycky bude? Copak se budeme muset ještě dlouho prát?“

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související