491. schůzka: Osud statečného muže, čestného člověka a neobyčejného smolaře, děkana Kryštofa Aloise Lautnera ze Šumperka

Inkvizitor František Boblig pokládal knížecí poddanské město Šumperk za své hlavní působiště. Zatímco tribunál ve Velkých Losinách podle platného práva podléhal pražskému apelačnímu soudu, těšil se knížecí tribunál v Šumperku zvláštní výsadě, ježto nepodléhal pražské apelaci. Šumperský tribunál patřil v prvé instanci pod zemské právo opavské a ve druhé instanci byl přímo podřízen českému králi, to znamená císaři Leopoldovi Prvnímu. Bobligovi však na jemných rozdílech nezáleželo. Jako starého hrabivce ho na Šumperku lákala především vyhlídka, že se tu na úkor měšců tamních bohatých patricijů bude sám moci bezostyšně obohacovat.

Svou první šumperskou obžalovanou, manželku nejbohatšího měšťana, měl už Boblig „rozpracovanou“. Její jméno: Maria Sattlerová. Ale nebyla jediná. Bude jich ještě víc. Ze všech svých budoucích obětí měl na mušce nejvíc a nejdéle Zuzanu Voglickovou. To byla kuchařka šumperského děkana Lautnera. Boblig se už u prvních obžalovaných žen postaral, aby vypovídaly proti těm dvěma. Situaci mu ulehčilo císařské rozhodnutí, že vzhledem k těžkému obvinění lze na Sattlerové použít útrpné právo. Na jejím těle bylo třeba pátrat po ďábelských stigmatech, avšak přitom je třeba postupovat obezřetně a rozvážně. Což Boblig uměl, jak dobře víme. Nespěchat. On uměl čekat.

Jak to, že císař Leopold I. svolil k něčemu takovému? Byl přece přítelem věd a umění, a dokonce i hudebním skladatelem, a prý nikoli špatným. V náboženských otázkách byl však naprosto nesnášenlivý. A kromě věřil v existenci čarodějů a čarodějnic. Byl pro jejich tvrdé a nemilosrdné pronásledování.

Kašpar Sattler se před Vánocemi 1679. roku marně pokoušel zachránit svou ženu před vězením, když byl šumperské městské radě ochoten složit kauci ve výši 15 000 zlatých. Jeho nabídka byla odmítnuta, přestože šlo o bývalého starostu tohoto města. Boblig si mohl aspoň učinit představu, s jakou kořistí může při plánovaném zničení Sattlerovy rodiny počítat. Marie Sattlerová byla vyděšená k smrti. Nečinila Bobligovi zřejmě vůbec žádné potíže. Přiznala – celkem bez většího odporu – že je čarodějnice a za spolupachatele označila nejenom celou svoji rodinu, ale vedle toho i řadu dalších významných šumperských měšťanů (bohatých měšťanů), také jejich manželky a dcery a syny. Seznam se utěšeně zaplňoval. Mezi těmi, jejichž jméno bylo při výslechu podsunuto k vyzrazení, byl i vážený šumperský děkan Kryštof Alois Lautner.

Děkan. Tedy kněz. V nikoli nevýznamném postavení. Děkan, tak se dnes říká funkci ředitele fakulty. V Čechách být děkanem znamenalo v minulosti nést čestný titul správce význačnější katolické farnosti, zatímco na Moravě byl děkan představitelem hned několika katolických farností. Ať tak či onak, duchovní jmenovaný do této funkce byl církevním hodnostářem. Byl jím i Lautner. Narodil se v Šumperku v roce 1622, rodiče se jmenovali Zachariáš a Dorota. Vlastnili na předměstí dům. Když absolvoval základní školu, odešel mladý Kryštof na latinskou školu do Olomouce. Před švédským vpádem za třicetileté války uprchl do bavorského Landshutu a pak do Vídně, kde studoval na universitě nejprve filosofii a poté práva. Dosáhl vědeckou hodnost magistra. K tomu přidal další studium teologie a přírodních věd ve Štýrském Hradci. Vrátil se do Olomouce a byl vysvěcen na kněze. Jako farář působil v Dolní Moravici a v Osoblaze, až se vrátil na pozvání svého starého přítele, purkmistra Sattlera, jako farář do Šumperka, kde byl povýšen na děkana.

Těšil se mezi farníky značnému respektu, protože vynikal pozoruhodnými vědomostmi z několika oborů, mimo jiné i z astronomie. Dovedl hrát na housle, vlastnil vedle not a signovaných obrazů i větší knihovnu, čítající 322 knihy teologického, historického i právního obsahu. Měl v ní i Kladivo na čarodějnice a další významné práce o čarodějnictví – bylo jich podstatně víc, než kolik jich znal Boblig. Lautner vlastnil též beletristické knihy v němčině, francouzštině a italštině. Nechyběla ani česká kniha o rozmlouvání svatého Řehoře. Kromě toho měl v držení ještě 42 blíže neurčené kacířské knihy a knížky (jak čteme v úředním soupisu pořízeném po Lautnerově zatčení).

Lautnerova pověst v Šumperku

Jaké měl Lautner v Šumperku renomé? Těšil se velké oblibě, především pro své dobré povahové vlastnosti, pro vlídnost a shovívavost. Lidé ho zřejmě měli opravdu rádi. Lautner se choval k nekatolíkům ve své farnosti tolerantně – přimhuřoval často oči nad tajnými evangelíky a spokojoval se víceméně s jejich formální příslušnost k římskokatolické církvi. S mnohými vlažnými katolíky udržoval Lautner v Šumperku přátelské styky. Navíc byl veselé, přátelské povahy, není divu, že ho rádi jako zábavného společníka zvali k nejrůznějším oslavným posezením, k svatebním hostinám, ke křtinám, k oslavám životním jubileí.

Lautner taková pozvání neodmítal. A na něj si Boblig zasedl. Ale Lautner byl přece kněz! Pro Bobliga představovalo místní duchovenstvo odpůrce. I katolické. Pociťoval k nim stále větší nedůvěru, která přerostla až ve vyložený odpor, a posléze ve snahu zbavit se některých z nich podlým obviněním z čarodějnictví. „Tak, děti...“ dal se slyšet na jednom zasedání inkvizičního tribunálu: „Tak, děti... Takové ty v dlouhých sukních a s tučným břichem chceme dostat, takovéhle ptáčky!“ Pochopitelně, že se tento postoj neutajil. Využily toho jisté nekalé živly, které vtrhly koncem září 1681 do fary v Rapotíně a neslušně ohledávali Kateřinu Winklerovou, hospodyni starého faráře Sartoria, zda není těhotná nebo zda snad někde nepohodila své dítě, které podle kolujících pomluv měla nedlouho před tím pokoutně porodit.

A to si nechal olomoucký biskup líbit? Nenechal. Ostře u Bobliga zakročil a vážně ho varoval. Boblig zašel příliš daleko. Stáhl se. Na chvilku. Zanedlouho však obvinil Kateřinu Winklerovou z čarodějnictví, dal ji zatknout, uvěznit a nakonec upálit. Faráře Sartoria ušetřila podobného osudu jenom včasná smrt.

„Rozhodnout o dalším osudu děkana Lautnera bylo v kompetenci biskupské komise. Boblig ji zahrnul protokoly o výslechu osob podezřelých z čarodějnictví, které na Bobligův pokyn neprodleně dodaly inkviziční tribunály u Losin i ze Šumperka. Podle nich na tři desítky osob shodně vypověděly, že Lautner není božím, ale ďáblovým sluhou. Komise usoudila, že vzhledem k závažnosti obvinění vznesených proti šumperskému děkanovi bude nezbytné ho co nejdřív zatknout.“

To byl ale problém. Kde provést zatčení? Udělat to v Šumperku bylo riskantní. Děkan se tu těšil velké vážnosti. A tak si vymysleli velmi podlou lest, ve které byla ústřední role přiřčena členovi komise, mohelnického děkanu Winklerovi. Dostal za úkol pod záminkou posvícenské pozvánky vylákat Lautnera na faru do Mohelnice. Nic netušící Lautner pozvání starého spolužáka přijal a do Mohelnice na hody přijel. Na slavnostní hostině se jedlo, pilo, a když se rozproudila nejlepší zábava, předložil Lautnerovi jeho proradný spolužák a hostitel na talíři servírovaný písemný zatykač opatřenýí biskupskou pečetí. Přes svoje rázné protesty byl osmapadesátiletý Lautner odveden biskupskými myslivci od hostiny a připraveným povozem byl dopraven na biskupský hrad Mírov a tam uvězněn.

Usvědčení z čarodějnictví

„Na Lautnerovo řádné usvědčení z čarodějnictví, potvrzené nadto jeho vlastnoručně podepsaným doznáním (tak jak to předepisoval inkviziční způsob vedení soudního procesu) bylo třeba čekat téměř pět let. Ta dlouho váhal biskup dát svolení k Lautnerovu výslechu za použití mučení. Bobligovi nezbývalo po tu dobu než se spoléhat na nejrůznější formy psychického teroru, pomocí něhož se pokoušel zlomit Lautnerův hrdý vzdor a odpor. Lautner se po léta prostě odmítal doznat k tomu, že je čarodějníkem, a na tomto stanovisku setrvával, přestože mnoho jeho někdejších dobrých známých mu při konfrontaci toto hrozné obvinění vmetlo před soudem do tváře.“

Boblig asi neměl těžkou práci sehnat „usvědčující materiál“ proti děkanu Lautnerovi. Ani ne. Všichni vyslýchaní byli postupně přinuceni za pomoci mučení doznávat i ty nejabsurdnější zločiny. Páchat se měly údajně na čarodějnických sabatech, pořádaných nejčastěji v Jeseníkách, na Petrových kamenech. Tam mělo docházet k nejhorším pohlavním výstřelkům včetně incestu. Z Mírova byl Lautner převezen do Mohelnice. Tam bylo ve škole zřízeno vězení. V létě v něm Lautner trpěl nesnesitelným vedrem, v zimě krutým chladem. Hmyzem pak bez ohledu na jakoukoli roční dobu. Nechávali ho dlouhou dobu záměrně nestříhaného a neholeného. V tomto hrozném stavu ho vozívali do Losin a do Šumperka ke konfrontacím k soudu – přihlížející zvědavci v něm nutně viděli zlého čarodějníka a ďáblova zaprodance.

Největší šok zažil děkan při konfrontaci se starým přítelem Sattlerem. „Ten ho označil za čarodějníka, vylíčil jeho účast na orgiastických hodokvasech na Petrových kamenech, kde měl Lautner sloužit černou mši k poctě samotného ďábla a všichni přítomní čarodějové a čarodějnice tam museli knížeti pekel vzdávat přímo božské pocty.“ Také Sattlerova manželka Marie a její synové a dcery vypovídali o sobě, že jsou ohavnou bandou čarodějů a čarodějnic, a dále že se spolu s ďáblem i dalšími členy této bezbožné sebranky scházeli na Petrových kamenech pod horou Pradědem. Sattlerová vypověděla, že se jí podařila Lautnera svést už za jeho studentských let, že s ním už tehdy pohlavně obcovala a měla též hlavní zásluhu, že se šumperský děkan stal členem čarodějnické sekty.

V ní pak Lautner zaujal časem význačné postavení a při jedné příležitosti Marii Sattlerovou slavnostně a s ďáblovým souhlasem vyhlásil za „královnu čarodějnického sabatu.“ Lautnera obvinila i jeho hospodyně Zuzana Voglicková. Děkan si ji vzal k sobě v době, když jí zemřela matka, do té doby mu vedla domácnost. Zuzana svým mučitelům zpočátku statečně vzdorovala, vydržela drcení palců za použití palečnic, nakonec však její odpor zlomila obávaná španělská bota.

„Marie Sattlerová byla na základě rozsudku popravena 7. prosince roku 1682. spolu s Lautnerovou hospodyní Zuzanou Voglickovou. Začátkem srpna následujícího roku šel na popraviště také Kašpar Sattler spolu se svou dcerou Alžbětou a zároveň s manželkou bývalého šumperského rychtáře Marií Peschkovou, statečnou a laskavou ženou, která se svého času z křesťanské lásky ujala osmi sirotků a těšila se za to ve městě obecné úctě. Peschková mučení dlouho vzdorovala, pomocí vytržených lístků z modlitební knížky se pokoušela varovat svého manžela, výrobce sametových tkanin a konšela šumperské městské rady.“

Její propašované motáky se dochovaly. Píše se na nich: „Děje se nám hrozné násilí a bezpráví, přičítají nám neřesti, jaké jsou k nevíře a nemohly být nikdy spáchány.“ Její muž Jindřich Peschke svému osudu rovněž neunikl. I on však projevil neobyčejnou neoblomnost a vytrvalost, s jakou podsouvaná obvinění odmítal. Způsobem, jakým dokázal odolávat různým stupňům mučení, uváděl soudce i kata s jeho pacholky v úžas. Netrpělivost a hamižnost členů tribunálu byla tak velké, že ani nepočkali na Sattlerovu popravu, jak se to jinak podle práva slušelo, nýbrž ještě před exekucí vtrhli do jeho zapečetěného domu, odstranili pečeti a vykradli veškeré truhly i skříně pod záminkou, že si jdou prostě inkasovat 1200 zlatých za výdaje, které Sattler se svou ženou a dcerou dlužili za uplynulé čtyři roky svého pobytu ve vězení, dále za úkony v mučírně a posléze za provedení popravy.

Lautner patří k sortě zvlášť zatvrzelých čarodějníků, kteří se dají raději roztrhat na kusy, než aby se ke svým zločinům přiznali.

Lautner byl zatím stále vyslýchán, ale bez mučení. Po čtyřech letech marného čekání na jeho přiznání došla nakonec olomouckému biskupovi trpělivost. Rozhodl se uvolnit ho pro použití útrpného práva. To znamenalo konec nadějí. Bylo jen otázkou času, kdy tortura zlomí jeho odolnost. „Bylo proti němu použito nejprve mírnějších forem mučení. Těm on ale obdivuhodně vzdoroval a odmítal nadále se přiznat. Pak přišly ke slovu krutější stupně. Lautner začal přiznávat, ale jakmile ho sňali z mučidel, odvolával zase všechno, co byl nucen pod vlivem nesnesitelných bolestí přiznat. To mělo za následek, že dáván na mučení zase a znova, aby z něho mohli být vyhnáni daemones tacurnitatis – démoni mlčenlivosti. Ostré výslechy proběhly v červnu 1684 – dvanáct dnů za sebou, kromě neděle.“ „Lautner patří k sortě zvlášť zatvrzelých čarodějníků,“ prohlásil o něm Boblig, „kteří se dají raději roztrhat na kusy, než aby se ke svým zločinům přiznali.“ Po tomto krutém maratonu byl Lautner na konci června fyzicky i duševně zlomen. Podepsal protokol obsahující jeho odpovědi na sto dvacet jednu otázku položenou mu soudem. Jde v něm o přiznání k věcem, které nespáchal a nikdy spáchat nemohl.

Až snad na jednu jedinou věc, a sice, že měl občas intimní styk se svou hospodyní Zuzanou Voglickovou. To však samo o sobě nebylo nic mimořádného a už vůbec ne čarodějnického. Co teď? Konec? Ještě ne. Ještě bylo zapotřebí, aby byl Lautner vydán k potrestání. To záviselo na rozhodnutí olomouckého biskupa Karla II. Lichtenštejna-Kastelkorna. To bylo ovšem těžké dilema... Bylo. Dát svolení, aby děkan římskokatolické církve byl odsouzen jako čarodějník, to představovalo samo o sobě nesmírný skandál, především pro samotnou církev.

U nás se nic podobného nestalo, a po Lautnerovi už ani nestane. Jeho případ byl v našich zemích první a zároveň poslední svého druhu. Biskup se radil se svými spolupracovníky. Většina konsistoře byla pro to, aby byl Lautner nejprve sťat a teprve potom jeho tělo spáleno. Kromě toho řada z nich mínila, že by se očekávanému skandálu lépe čelilo, kdyby se Lautnerova poprava konala potají v noci a s vyloučením veřejnosti. Biskupův osobní sekretář Schmidt navrhoval, aby byl Lautner odsouzen pouze k doživotnímu žaláři – odvolával se na obdobný případ z Itálie.

Dnes lze těžko vysvětlit, co olomouckého biskupa nakonec pohnulo, že se rozhodl k nejtvrdšímu potrestání děkana Kryštofa Aloise Lautnera, jaké pro něj navrhoval Boblig. Jelikož Lautner vynikal svou snášenlivostí k jinověrcům, vzbudil tím nejspíš biskupovu nedůvěru. Kromě toho se dal přesvědčit Bobligem, který mu mával před očima výpověďmi třiceti šesti osob – ty svoje obvinění proti Leutnerovi nakonec stvrdily svou smrtí. Zdá se, že i biskup jako hluboce věřící katolík se dal klamně přesvědčit, že by lidé nedokázali riskovat ztrátu věčné blaženosti, kdyby Lautnera obvinili neprávem. „A zvláště když jich bylo tolik, považte, Eminence – třicet šest!“ Rozsudek už na sebe nenechal dlouho čekat.

„Kryštof Lautner, bývalý děkan v Šumperku, byl nejenom v důsledku doznání na mučení i po dobrém obviněn a usvědčen osobami ženského i mužského pohlaví, které po právu byly odsouzeny a popraveny a vesměs až do své smrti na tom pevně setrvaly, nýbrž také on sám při mučení a po jeho skončení dobrovolně přiznal a nadto své výpovědi podpisem vlastní ruky potvrdil, totiž že je posedlý úděsnou a mimořádně těžkou nepravostí v podobě urážky božského majestátu, že dále na Petrových kamenech často navštěvoval čarodějnická setkání a srazy, oddal se zlému nepříteli, zřekl se Boha i jeho milých svatých. Zneucťoval přitom posvěcené svaté hostie, strkal si je do bot, a nadto pak se svými kamarády a družkami neřestně tancoval a k ještě většímu zneuctění je rozděloval mezi čaroděje a čarodějnice a trpěl, aby s řečenými nanejvýš posvátnými hostiemi byly prováděny takové prostopášnosti, jaké žádný jazyk duchovního si netroufá vyslovit. Dále že mše svatá byla obětována ďáblovi a on se přiznal, že každý osmý den, aby mohl spáchat další svatokrádeže a zneuctívat Boha, v Bělé u Šternberka zasazoval metlou první ránu beránkovi zobrazenému tam na paměť Kristova utrpení. Mnoho novorozeňat obětoval zlému nepříteli a neplatně je pokřtil; neudílel rovněž rozhřešení. Bezpočtukrát pohlavně obcoval s duchy, dále s lidmi, s matkami i dcerami. Po celou dobu vazby neprojevil sebemenší lítost a nadto svá doznání i výpovědi nezřídka zlomyslně odvolával a vytrvale odmítal vypovídat.“

Stačí. Teď už musel přijít ortel. „Když předchozí nejjasnější biskupské inkviziční kolegium a nynější k vynesení rozsudku delegované justiční kolegium uvážilo tyto náramně nakupené velké nepravosti a zločiny a když přihlédlo k okolnostem, pomocí nichž by ony nepravosti mohly být zmírněny anebo zvýšeny, pak toto kolegium podle práva shledalo, aby on, Kryštof Alois Lautner, byl zbaven veškerých duchovních hodností i úřadů a podle kanonického práva byl degradován, potom odevzdán do rukou kata, aby jeho tělo veřejně na popravišti a zaživa až na popel spálil. A to nechť se stane k jeho plně zaslouženému trestu a ostatním za příklad pro výstrahu.“ A ještě datum a popisy. Pořádek musí být. Ortel nad třiašedesátiletým Lautnerem byl vyhlášen ve čtvrtek 13. září 1485 v Mohelnici v přítomnosti Bobliga a biskupských úředníků z Mírova a Mohelnice.

Ještě před vyhlášením ortelu požádal Lautner pokorně o slovo. Nekál se, vinu nepřiznal, o milost neprosil – prohlásil, že je nevinný a nevinní že jsou rovněž lidé, které při krutém mučení byl nucen označit za své údajné spoluviníky. „To je ta jeho stará písnička!“ přerušil ho Boblig. „Sám ďábel mu ji vnukl!“ Když byl odveden zpátky do vězení, obrátil se Lautner úpěnlivým dopisem na biskupa – ujišťoval ho o své nevině a proboha prosil o zmírnění trestu smrti tak, aby nemusel zemřít na hranici zaživa. Biskup se nato obrátil na Bobliga dopisem, ve kterém mu rozpačitě ponechal na vůli, zda bude chtít Lautnerovi zkrátit utrpení tím, že by mu dal na krk pověsit pytlík se střelným prachem.

Bylo stanoveno datum popravy. Úterý 18. září. Pár dní předtím byla Mohelnice s okolím postižena strašnou vichřicí provázenou hustým sněžením. V kraji bylo mnoho škod – pobořena byla lidská obydlí, smeteno ovoce ze stromů, poničena úroda na polích. „To je dílo čarodějnického děkana Lautnera, a zároveň pomsta samotného satanáše i dosud nepotrestaných čarodějnic za to, že Lautner byl odsouzen k smrti!“ Na popravu se přijelo podívat do Mohelnice na 20 000 lidí, někteří ze značné dálky. Jeden písmák si poznamenal: „Veliká síla lidu k dívání byla se sešla a mnoho panstva o komornících, nižšího i vyššího stavu, i kanovníci z Holomouce, páni z Brna, z Vídně, z Říma. Jak živo co Mohelnice Mohelnicí jest, nevídáno, aby v tom městě tolik panstva kdy bylo jako tenkrát k divadlu se sjelo zdaleka v komorních vozech a také v kočárech panstvo vysokého rodu i nižšího. A co obecného lidu, počtu není.“

Popravě musela předcházet degradace. Lautnera přivedli v ošumělém plášti s širokým kloboukem na hlavě. Byl na něho hrozný pohled – byl strašně zarostlý, s dlouho nestříhanými vlasy a s vlajícím plnovousem. „Podobal se spíš Židovi než křesťanovi,“ čteme v soudobé zprávě. Což byl zřejmě úmysl. Od vchodu do kostela až k oltáři byla stlučena zvláštní cesta z prken, po které měl Lautner jít, aby tento zatvrzelý čarodějník nemohl dotykem své nohy znesvětit posvěcenou půdu kostela. Lautner odmítl přijít k degradaci dobrovolně, proto musel být násilím přivlečen. Světící biskup Breuner mu za asistence šesti děkanů a farářů vydřel cihlou až do krve jeho posvěcená místa na hlavě a na prstech ruky, na nichž byl kdysi pomazán svatým olejem, když v Olomouci přijímal kněžské svěcení.

Po skončení obřadu mu uštědřil biskup notný kopanec a vyhnal ho z kostela. „Kovovým řetězem byl připoután uprostřed hranice k silnému kůlu. Katův pacholek mu připevnil na krk pytlík se střelným prachem, který mu podle biskupova přání měl trochu usnadnit umírání. Pacholek těsně před zapálením hranice přivedl pytlík k výbuchu, ale Lautner nebyl usmrcen, byl jenom těžce poražen, prach mu spálil vousy a vlasy.“ Smůla toho ubohého muže doprovázela až do konce. „Z hořící hranice až do poslední chvíle volal svatá jména a hlasitě se modlil. Jeho poslední okamžiky budily u mnohých přihlížejících dojem, že na hranici upálili nikoli čarodějníka a ďáblova tovaryše, ale pravého mučedníka, který se až do posledního okamžiku choval jako světec.“

Jaké byly další Bobligovy vyhlídky na obohacování v Šumperku a v Losinách? Nevalné. Jeho oko tudíž spočinulo se zalíbením na jednom významném moravském královském městě. Kterémpak? Na Olomouci. Začal vyšetřovaným podsouvat jména zámožných olomouckých měšťanů, kteří měli být rovněž viděni na čarodějnických sabatech na Petrových kamenech. Mezi nimi i purkmistrova manželka Magdalena Maixnerová. Sebevědomí olomoučtí patricijové si z Bobligových vyhrůžek příliš nedělali, ale když zatáhl do obviňování mladého knížete Lichtenštejna a ten začal upozorňovat na olomoucké čarodějnictví Leopolda I., rozhodli se jednat.

Olomouc se obrátila s memorandem na samotného císaře. Informovala ho podrobně o nechvalně známém působení šumperské inkvizice pod Bobligovým vedením. Císař zasáhl a vykázal tribunál do příslušných mezí. Roku 1696 jeho práce skončila. Bobligovi, tomu zlému a podlému starci, který dal za svého působení během 18 let ve Velkých Losinách a v Šumperku popravit na sto lidí pod záminkou boje proti čarodějnictví, bylo osmdesát let. Zbytek života ho velmi zle trápila pakostnice.