492. schůzka: O krátkém, leč rušném životě Šimona Boruhradského, Španěly nazývaného de Castro

Toulky českou minulostí

I když tento seriál zahrnujeme stále pod název Toulky českou minulostí, čas od času nám do něj vstupují dějiny zemí velice vzdálených. Právě do nich, na opačný konec světa, putovali Češi, většinou příslušníci české provincie Tovaryšstva Ježíšova, aby v nich šířili kromě křesťanské víry i znalosti a dovednosti naší civilizace. Jedním z těch vskutku pozoruhodných byl i rodák z Vysočiny. Jmenoval se Šimon Boruhradský.

„Jezuitští misionáři zemí Koruny české vstupují na americký kontinent o něco později než jejich španělští kolegové. Proto se dostávají do oněch pohraničních oblastí, kde se stále ještě setkávají s předkřesťanským civilizačním modelem. V rozmezí devadesáti let, počínaje rokem 1678, působilo v rozlehlých oblastech Ameriky víc než 150 českých jezuitů. Koncem jezuitských misí se stal rok 1767, kdy byly koleje v Novém světě uzavřeny a zpátky do Evropy a do mateřských zemí deportováni členové řádu ze všech oblastí španělské Ameriky. Koruna hodlala odstranit řád, jehož prosperující misie se staly státem ve státě a současně vyhověla stížnostem těch, které nenechávala v klidu hospodářská prosperita jezuitských obvodů. Soběstačnost a konkurenceschopnost jezuitů byly zásahem vyšší moci odstraněny, současně byla zlikvidováno mnoho z ohnisek hospodářské a kulturní osvěty,“ dočetli jsme se v knize patera Josefa Koláčka, rodáka z Brna-Bystrce a dlouholetého redaktora Vatikánského rozhlasu.

Řádový kněz, který se chtěl věnovat misijní činnosti, musel o to požádat svého řádového generála v Římě. To platilo i pro řádového bratra, byť to byl laik. Když byla větší potřeba misionářů, vyhovělo se takovému žadateli už při první prosbě. Rovněž jednalo-li se o řeholníka s vynikajícími vlastnostmi a znalostmi. Jindy bylo třeba žádost opakovat víckrát. Dvakrát... Pětkrát... Třeba desetkrát. I víckrát. A každoročně... Dlouho... A často marně. A jak dopadl Šimon? Šimon Boruhradský se dostal hned do první skupiny jezuitů, která odjela roku 1678. „Rozhodl jsem se,“ píše českému provinciálu Tannerovi generál jezuitského řádu Oliva: „Rozhodl jsem se, že pošlu k Indům (to znamená k Indiánům) do misií jednoho či druhého z navrhovaných bratří laiků. Nabízí se mi pro tu výpravu Šimon Boruhradský. Žádám hlášení o jeho ctnosti a silách.“ Hlášení zřejmě dopadlo dobře, jenomže Šimon nabral zpoždění. „Nahlédl jsem, že Šimon Boruhradský je s to splnit svůj slib, a je třeba přičíst to jeho ctnosti, aby společně s ostatními odjel do Mexika. Nechť je tedy členem přidaným k výpravě – je mu přikázáno, aby se k ní připojil nebo aby ji dohonil, jestliže už odjela.“

Ještě se ani nevyplulo, a už se na ně přilepil pech.Od samého začátku to byla smolařská výprava... To tedy byla. Dalo velkou práci přemluvit kapitány na ostatních lodích flotily, aby vzali na své paluby ztroskotance z cádizského přístavu. Šimon Boruhradský měl štěstí. Dostal se na „Svatého Ignáce“. Lodě byly přeplněné – na některých plulo až 500 lidí. Misionáři s sebou neměli skoro nic, jenom minimum osobních potřeb, ani prádlo (dvě ženy, cestující s nimi, jim ušily aspoň košile). O to málo, co jim ještě zbylo, přišli za srpnové bouře. „Ta bouře byla hrozná, že na kapitánův rozkaz byly naházeny do vody všechny krámy, ale i cenné věci, aby se lodi odlehčilo. Vlny častěji zalévaly horní palubu a zanechávaly na ní tolik vody, že jsme museli otevřít střílny a okenice, aby zase mohla vytéct. Loď byla zmítána ze strany na stranu, takže se stožáry téměř dotýkaly moře. Krátce: strach i nebezpečí bylo veliké, takže i nejzkušenější se obávali ztroskotání. Sotvaže vlny smetly jednoto chlapce do vody, moře se uklidnilo, jako by nechtělo nic jiného než tuto oběť.“ Po půldruhého měsíce plavby byla na dohled Dominika, neboli Přístav Pána. Za pár dnů nato zahlédli ostrov Jamajku, brzy poté za sebou pluli kolem Kuby, a v polovině září už kotvili u pevniny, v přístavu Vera Cruz. Zanedlouho se ocitli v hlavním městě Nového Španělska – v Mexiku. Šimon poznal nejenom svůj nový domov, ale vyfasoval i nové jméno. Pro Španěly byla výslovnost jména Boruhradský nad jejich síly, a tak si ho prostě přejmenovali. Simon de Castro – tak se teď začal Šimon podepisovat. „Castro“ znamená „Hrádek“.

Nejenom dobrý nápad, ale ještě ke všemu za zlomek ceny. Pochopitelně se to rozkřiklo. Ozvali zástupci dalších zemí a krajů sousedících s Mexikem, rovněž vystavených povodním. Vyžádali si odbornou pomoc. Jejich požadavek byl celkem prostý: Změnit a obrátit tok dvou řek, které loňského roku strašlivým způsobem zpustošily město Coyacán, nacházející se jižně od města Mexika. Šimon se do tohoto problému pustil a během pěti měsíců práci dokončil. Zdá se to neuvěřitelné, i dnes, v 21. století: prostě změnil tok řeky, která předtím – když prorazila hráze – se valila přímo proti městu Coyacán a proti dvěma klášterům, stojícím jí v cestě a pak už jí nebránilo nic ve směru na Mexiko. „To jsem učinil a převedl jsem ji tři míle od zmíněného města do jiného jezera. Délka nově vykopaného říčního koryta byla téměř 12 000 loktů a celý náklad na toto dílo obnášel k všeobecnému podivu 1700 zlatých. A chválabohu dílo se vydařilo – to pocítili jak občané, tak statky okolní, vydané značně povodním, jež nyní jsou již chráněny a zcela v bezpečí.“

Po tom velkém požáru místokrálovského paláce byl bratr Šimon pověřen dozorem při jeho asanaci, a třebaže se vyzul z účasti na stavbě nového paláce, místokrál mu každou chvíli posílal rozkazy, aby se šel podívat na novostavbu. I když to nebyla jeho povinnost, měl plno práce, jak rozvrhnout palácové prostory, „neboť zdejší stavitelé mají málo povědomosti o tom, jak se staví paláce. To vše místokrál přenesl na má bedra, protože prý jsem už tolik let se zdejšími místokráli v paláci a stoluji každý den s jejich dvořany a tak jsem nejlépe poznal nedostatky obytných prostor starého paláce.“ Bez něj to zkrátka nešlo. „Prostě, bez mé účasti se tady nepodnikne nic.“ Jenomže Šimona Boruhradského pobyt v Mexiku už neuspokojoval. Hlavní roli tu hrála závist. Věru nesmrtelná teta. Byl příliš schopný, aby mu to odpustili. Svatá pravda. Úspěch se odpouští málokde. Na Toulkách naší historií jsme se o tom mohli nesčetněkrát přesvědčit. (A nejenom naší historií, a nejenom my.) Proto odmítl i vysvěcení na kněze, které mu bylo nabídnuto. Nechtěl. Musel by pak v Mexiku zůstat, a on měl úplně jiné plány.

Někdy roku 1696 Simon de Castro (jak si zvykli v Novém Španělsku alias v Mexiku Šimonu Boruhradskému říkat) požádal, aby byl vyslán na souostroví Mariany. Následujícího roku z mexického Acapulca skutečně vyplul. Přes Filipíny se měl dostat na Mariany uprostřed Pacifiku. Jenomže Filipíny byly postiženy morem a Šimon se jím také nakazil. Zemřel na Bílou sobotu 6. dubna 1697 na lodi během plavby. Bylo mu čtyřicet šest let.