490. schůzka: Hon na čarodějnice

Ono jich bylo víc. My teď máme na mysli ten z druhé poloviny 17. století. „Signál k velkému pronásledování čarodějnic na severní Moravě vzešel v podstatě z tamních žerotínských panství. Ta se na jedné straně zásluhou svých vrchností vyznačovala výraznou evangelickou tradicí, která houževnatě odolávala protireformačnímu úsilí Habsburků i po třicetileté válce. Na druhé straně tamní venkovští poddaní na sebe roku 1659. široko daleko upozornili smělou vzpourou, kterou protestovali proti nezvyklému růstu svých poddanských povinností, zejména robot, a pak i proti tomu, že vrchnost je násilně nutila přestoupit ke katolictví. Vzpoura zachvátila panství Velké Losiny a Loučnou (tehdejší Vízmberk) a nabyla posléze tak velkých rozměrů, že ji nedokázal utišit ani několikerý osobní zásah olomouckého krajského hejtmana, takže nakonec muselo přijít ke slovu vojsko. Teprve jeho brutální postup zde nakonec zjednal pořádek. Tři hlavní vůdcové vzpoury – Kryštof Winter z Maršíkova, Mikuláš Patzold z Vikýřovic a Jan Jaschke z Velkých Losin – byli na příkaz císaře Leopolda I. koncem června roku 1662. na nádvoří zámku ve Velkých Losinách popraveni. Nicméně duch vzpoury tím potlačen nebyl a doutnal pod zdánlivě klidným povrchem dál. Zejména když byl tajně udržován evangelickým vyznáním, které tamní vrchnost před časem z vypočítavosti opustila a ke katolické víře nutila nyní i své poddané.“

Jako první si všiml, že na severní Moravě nápadně vzrostlo procento čarodějnického výskytu, jezuitský kněz Arnold Engel. Ten sepsal dokonce zvláštní memorandum, ve kterém naléhavě upozorňuje Leopolda I., že na Šternbersku i jinde se evangelíci katolíkům veřejně vysmívají a za svými nekatolickými náboženskými povinnostmi chodí klidně až do Kladska a Olešnice. Jedním dechem však otec Engel referuje Jeho Veličenstvo, že na severu Moravy začíná převládat čarodějnictví a ďábelské umění, „takže tam mnozí nebožtíci, kteří nezemřeli v dobré víře, nýbrž měli spolky se zlým duchem, vstávají z hrobů a způsobují jak obyvatelům, tak i jejich dobytku velké škody.“ Engel (česky Anděl) proto radil, aby císař proti těmto nepravostem zakročil co nejdříve, jinak prý tam spáse lidských duší hrozí nejvyšší nebezpečí. „A kromě toho to tam mezi lidem vede k vyvolávání neposlušnosti a k posílení jeho chuti k rebelantství.“

Hned několik pádných důvodů. Jezuita Engel nebyl sám, kdo poukazoval na spojitost evangelictví s čarodějnictvím. Nebyl sám, kdo si uvědomil (na osvědčených příkladech odjinud, hlavně z Německa a částečně ze Slezska), čeho všeho lze rozpoutáním honu na čarodějnice nakonec dosáhnout. Na jedné straně vrchnosti kynula naděje obohatit se na úkor zabaveného majetku zámožnějších odsouzenců, na druhé straně tu byla zároveň příležitost zastrašit evangelíky, popřípadě jejich tolerantní přátele z katolického tábora. To jsou hned dvě záležitosti, které lze vytušit v pozadí úplného začátku severomoravských procesů s čarodějnicemi. Chyběl už jenom pokyn vrchnosti. A paní Angelia Anna Sibyla, hraběnka z Galle, rozená Žerotínová, vedoucí tehdy poručenskou správu za dva nedospělé osiřelé syny Maxmiliána Františka a Jana Jáchyma ze Žerotína, ta paní se k tomu – na radu některých losinských panských úředníků – odhodlala.

„První obětí čarodějnických procesů na velkolosinském panství se stala Marie Schuhová z Vernířovic. O Velikonocích 1678. roku se tato ubohá žebračka odebrala ke zpovědi do nedalekého Sobotína a tam při přijímání v kostele nespolkla posvěcenou hostii, nýbrž vytáhla si ji potají z úst a vložila do modlitební knížky. Kostelník Bittner ji však při tom zahlédl a oznámil to hned svému faráři Matyáši Eusebiu Schmidtovi. Farářův bratr Eliáš Isidor Schmidt působil v té době ve funkci osobního sekretáře u olomouckého biskupa Karla II. hraběte Lichtenštejna-Kastelkorna. Kromě toho sobotínský farář Schmidt učinil hned o případu udání losinskému zámeckému hejtmanovi Adamu Vinarskému z Kříšova, pod jehož kompetenci žebračka Schuhová úředně spadala. Hejtman o tom pak informoval hraběnku z Galle a ta jej pověřila, aby se postaral o přípravu čarodějnického procesu proti Schuhové a opatřil k tomu také zkušeného právníka.“

Zkušeného právníka... Takový se hledá často dlouho. Zámecký hejtman Vinarský měl jeden návrh. Jeho návrh zněl: Boblig. Jindřich František Boblig. Advokát a bývalý inkviziční soudce ve výslužbě. Pocházel původně z měšťanského rodu. Jeho otec – Jiří Boblig – studoval na vídeňské universitě a stal se dokonce v rodných Zlatých Horách (neboli v tehdejším Cukmantlu) purkmistrem. V lednu 1591 byl povýšen do šlechtického stavu s přídomkem „z Edelstadtu.“ (Edelstadt – to bylo další jméno, které Zlaté Hory ve své historii nesly.) Vídeňskou universitu absolvoval před Bílou horou také jeho syn David Boblig. Ten se stal později farářem. A „náš“ Jindřich František? Náš Jindřich František Boblig, ten se narodil... kdy přesně, to nevíme. Je nám o něm známo pouze to, že vystudoval práva, patrně rovněž ve Vídni, jak bylo rodinnou tradicí. Doktorátu práv však nedosáhl. Proto byl současníky titulován jako „juris candidatus“, anebo „kandidát obojího práva “, tzn. kanonického i světského. K výkonu soudcovské praxe mu však dosažené vzdělání v té době postačilo. Tak tohoto muže hejtman Vinarský doporučil. A jemu ho zase doporučil kdosi neznámý. Mohl to být Bobligův dlouholetý přítel Karel Julius Kotulínský z Kotulín, vrchní správce biskupských panství Mírova a Svitav. On se totiž Boblig krátce před nástupem do funkce předsedy inkvizičního tribunálu v Losinách na Mírově nějakou dobu zdržoval – dokonce tam za ním museli posílat i listy.

„Boblig, jemuž jeho advokátní praxe v Olomouci zrovna moc nevynášela, zavětřil dobrou příležitost k výhodnému zaopatření na řadu let. Nebyl proto při stanovení požadavků zrovna skromný a překvapil hejtmana nadsazeným postulátem sedmi tolarů úhrady za přestěhování z Olomouce do Velkých Losin, dále denní plat ve výši tří zlatých rýnských a kromě toho dobré ubytování zdarma pro sebe i svého sluhu. Bobligův byt měl být velice blízko obydlí hejtmana Vinarského, aby to soudce neměl daleko ke společným konferencím (o hejtmanovi předpokládal, že bude rovněž členem inkvizičního tribunálu). Nadto Boblig ještě požadoval zvláštní příplatky na stravné a cestovné potřebné k úhradě nezbytných služebních cest.“

Soudce ve výslužbě... vlastně: už opět aktivní soudce Boblig měl na stará kolena vystaráno. Mimochodem – jak stará kolena to byla? Dá se předpokládat, že ho nesla přes šedesát let. A složení inkvizičního soudu, v tom měl pan předseda jasno? Jmenováno byl pět panských žerotínských úředníků. Zámecký hejtman Vinarský, rentmistr Kristián Meyer, purkrabí František Václav Vraný, správce panských hamrů Jan Richter a polesný Kryštof Zeidler. A co pomocný personál? Kat Jakub Hay, známý pod důvěrným německým oslovením Jockel, jeho bratr Bartoloměj a syn Hanuš. Pomáhat měla i katova žena. No... tak se teda mohli všichni pustit do práce.

Prvním případem byla žebračka Schuhová. Paní hraběnka z Galle si nepřála (tedy aspoň zpočátku si to nepřála), aby byla obviněná dána na mučidla. Boblig tedy sáhl k mučení psychickému. Dal ji prostě zavést do mučírny. Tam pouhý pohled na kata, jeho pomocníky a na mučicí nástroje vyděšené žebračce stačil, aby vypověděla, že si hostii při velikonočním přijímání opatřila na výslovné přání losinské porodní báby Doroty Grörové. Při výslechu Grörové vyšlo najevo, že ona tak jednala na radu Doroty Davidové, která jí prý poradila, že je výhodné zneužívat posvěcených hostií k magickým úkonům u krav, aby nedojily víc mléka. Jako čtvrtá přibyla zanedlouho mlynářka Markéta Züllichová. I ona skončila před tribunálem jako obžalovaná.

„Poté se Bobligovi podařilo přesvědčit hraběnku natolik o hrozné škodlivosti čarodějnic, že zanechala svého původního odporu k používání tortury, zejména když jí naznačil, že útrpný výslech některých obžalovaných by mohl vnést nečekané světlo do otázky, proč její bratr – Přemek ze Žerotína – musel v roce 1652 předčasně zemřít. Od té doby bylo v Losinách mučení používáno bez jakýchkoli omezení.“

V mučírně šlo o to nahnat delikventům co nejvíc hrůzy. Nejprve se tu museli svléknout do naha a pak se jim na těle jali hledat takzvaná signa diabolica. Tedy ďábelská znamení. Jejich pomocí si prý ďábel obyčejně čaroděje a čarodějnice... jak to říct? Označkoval. Po této prohlídce navlékli na vyšetřovance černou odsouzeneckou košili. Potom kat se svými pomocníky začal ukazovat obětem mučicí nástroje, což samotné je stačilo přivést do stavu šoku. Po této psychické předehře se přistoupilo k vlastnímu fyzickému mučení podle předepsaných stupňů mučicí škály. Z drtivé většiny mučených tak bylo lze vynutit ta nejfantastičtější doznání, nad kterými zůstává rozum stát. „Bobligovi šlo především o materiální stránku procesů - byla zde lákavá příležitost k vlastnímu obohacení. Mučírna měla vydatně přispět k tomu, aby Boblig mohl k obvinění z čarodějnictví přikročit hlavně u zámožnějších osob, u kterých mu kynula naděje na vyšší zisk. Na tom se přiživovali i ostatní členové tribunálu a v pozadu nezůstala ani světská a duchovní vrchnost – ty dokázaly z neštěstí odsouzenců bezostyšně bohatnout.“

Velké Losiny. V současné době centrum turistického ruchu s navštěvovaným zámkem, který je národní kulturní památkou, s prosperujícími lázněmi, unikátní ruční papírnou a jedinečným přírodním prostředí. Dnes. Kolem roku 1680 bychom však mohli najít mnohem bohatší sídla. Ostatně Boblig považoval svoje působení v Losinách pouze za přechodné. Začal pošilhávat po mnohem výnosnějším působišti v nedalekém městě Šumperku. Tam žilo zámožné měšťanstvo, o kterého bylo možno očekávat mnohem vyšší kořist než u sedláků a venkovských řemeslníků v Losinách. Se stěhováním ale nebylo třeba spěchat – to nemíval Boblig ve zvyku, spěchat. Ne, on si potrpěl na jejich protahování. Pomaloučku a důkladně, hlavně důkladně!

Když soudní řízení trvalo dlouho, měl na delší dobu zabezpečeno celkem dobré živobytí. Tak tedy pospíchat, to ne, ale důraz, to ano. Důraz na to, aby se z losinských vyšetřovanců vymáčklo co nejvíc udání na zámožné měšťany ze Šumperka... na jejich manželky... na jejich dcery a syny. Šumperk, to byl hotový zlatý důl ... pro inkvizici... a inkvizitory. V jednom ze svých listů v té době Boblig napsal: „O čarodějnickém hnízdě v Šumperku jsem věděl již před čtyřiceti lety – a dalo by se o tom mnoho vyprávět!“ Mladý losinský farář Tomáš František König přišel pravým Bobligovým záměrům zanedlouho na kloub, a netajil se svým opovržením, které k tomuto vypočítavému a krutému lovci čarodějnic choval. König jednou dokonce otevřeně prohlásil: „Boblig je nestoudný člověk bez jakéhokoli svědomí!“ Tento výrok se dostal až k sluchu Bobligovu – ten pak statečnému duchovnímu sliboval krutou pomstu. A pomstil se. Boblig se uměl mstít. Boblig nezapomínal.

Při Bobligově taktice prodlužování a zdržování, což navenek maskoval potřebou zachovat rozvážný a obezřetný postup, vlekl se losinský proces s žebračkou Schuhovou a dalšími třemi ženami od konce léta 1678 až do letních měsíců následující roku. Krutostem mučení podlehla ve vězení Davidová – byla nekřesťansky zahrabána do země. Pražský apelační soud potvrdil na základě Bobligových návrhů ortel, kterým se všechny tři ženy odsuzují, aby byly jako čarodějnice upáleny na hranici s tou úlevou, že jim kat má připevnit pod krkem pytlík se střelným prachem. Tělo zemřelé Davidové muselo být vykopáno a rovněž spáleno.

Bobligovo procesní mašina byla nastartována. Teď už jenom stačilo dodávat další a další oběti. A o ty nouze nebyla. Šlo o Šumperk. Jak ale bohaté šumperské měšťany obžalovat? Boblig systematicky manipuloval výpověďmi dalších vyslýchaných tak, aby za své spoluviníky při čarování označovaly také měšťanstvo ze Šumperka. Objevovalo se v těch protokolech už nějaké konkrétní jméno? Objevovalo. A čí? Patřilo Marii Sattlerové. Manželce nejzámožnějšího měšťana ve městě Kašpara Sattlera. Tento úspěšný barvíř suken se vypracoval k značnému bohatství. Kromě toho se suknem i obchodoval. Řadu let zastával funkci konšela a jedno období byl i šumperským purkmistrem. Ve městě mu obecně říkali Färber Kaspar (tedy barvíř Kašpar).

O rodině Sattlerů bylo známo, že si potrpí občas na poněkud hlučnější a nezávaznější způsoby zábavy. Měli na to. Dálo se tak v podobě okázalých hostin spojených s pitím a tancem. A to leželo Bobligovi velice v žaludku. On byl snad asketa a abstinent... Ne, ani jedno, ani druhé. Za léta toho spořádal losinský inkviziční tribunál požehnaně, jak nás o tom informují dochované záznamy o pravidelném přísunu piva, vína a pálenky. Z opilosti členů tribunálu vyplývaly zřejmě některé hrubosti, jakých se v procesech s čarodějnicemi v losinách a později i v Šumperku na lidech Boblig a jeho kumpáni dopouštěli. Hostiny pořádané u Sattlerů hodnotil Boblig jako jasný důkaz, že tato rodina propadla čarodějnictví a pekelným silám, zatímco bujaré pitky členů inkvizičního tribunálu byly považovány za přirozenou a nevinnou věc. (Někteří byli rovní. Jiní rovnější.)

„V únoru 1680 byl vynesen ortel smrti nad dalšími pěti ženami z losinského panství. Jejich poprava se konala tak, že byly nejprve sťaty mečem a poté byla jejich těla spálena, což byl ještě humánní způsob popravy, když se uváží, kolik Bobligových ortelů znělo později: upálení zaživa.“ Mezitím vyvinul velkou iniciativu, aby přesvědčil knížete z Lichtenštejna o potřebě zřídit v Šumperku zvláštní tribunál. Podle jeho přesvědčení se to tam čaroději a čarodějnicemi jenom hemžilo. Kníže měl obavy, že bude muset procesy s nimi financovat ze své vlastní kapsy, ale Boblig ho ubezpečil, že ho to nebude stát ani halíř, naopak že se může dočkat slušného prospěchu. Kníže tedy souhlasil, jenže teď zase dělal drahoty Boblig. Trvalo mu půldruhého měsíce, než řekl ano. Začal teď často cestovat mezi Losinami a Šumperkem a inkasoval za to po řadu následujících let zvláštní příplatky na cestovnému a s tím spojené přídavky.

Jak dlouho si užíval? Plných šestnáct let. Až do roku 1696. „Zatímco byly ve Velkých Losinách tamním katům naháněni další a další nešťastné oběti, připravoval se Boblig důkladně a pečlivě ke generálnímu útoku na měšce šumperského patriciátu. První obětí měla být šedesátiletá Marie Sattlerová, manželka nejbohatšího měšťana Šumperka, kterou mučené ženy v Losinách z Bobligova návodu v hrozné tísni označily za významnou čarodějnici. Boblig se rozhodl postupně zničit celou Sattlerovu rodinu, aby bylo možno si rozdělit její značný majetek. A odtud pak měla vést promyšlená cesta k vyhubení dalších bohatých šumperských rodin.“ Takže teď už pracovaly dva tribunály... Oba postupovaly ve vzájemné shodě a jejich vedoucí činitel se svědomitě staral, aby po řadu let byly navzájem zásobovány novými obžalovanými, takže inkvizičnímu soudu v Losinách i v Šumperku práce nikdy nestála.

Na hranicích v podhůří Jeseníků mezitím hořeli lidé. Průběh poprav byl poměrně hladký. Až na incident, který se přihodil v září roku 1680 při hromadném upalování čtyř žen ve Velkých Losinách. Copak se tam stalo? Když ty nešťastnice stály přivázány u kůlu a hranice začala hořet, začaly k tisícihlavému zástupu před sebou zoufale volat: „Ježíši, buď nám milostiv, ježto jsme z přinucení obvinily několik nevinných lidí!“ Tato scéna diváky ohromila. Velký dojem učinila i na mladého losinského faráře Tomáše Königa, rodáka z Mohelnice. Ten byl zpovědníkem prvních obětí losinských čarodějnických procesů. Spolu s farářem ze Sobotína a s kaplanem z Rapotína dal dohromady protestní list, ve kterém bylo vylíčeno počínání soudce Bobliga a jeho pomocníků. Také zde byly zveřejněny informace, získané z posledních zpovědí odsouzenců před popravou, kdy podle názoru podepsaných kněží má každý člověk ve zvyku mluvit čistou pravdu, aby se vyhnul věčnému zatracení.

Duchovní zdůraznili, že doznání vyslýchaných jsou vynucena hrozným mučením, a že se ve výpovědích objevila i jména několika katolických duchovních, na prvém místě šumperského děkana Kryštofa Aloise Lautnera, rýmařovského faráře Jana Babsta a osmdesátiletého faráře Matouše Sartoria. Byla popsána i scéna z popravy. „Kdyby se takovým způsobem mělo u tohoto soudu pokračovat, pak by si v budoucnu nebyl nikdo jist svým životem. Takto by se i ten sebenevinnější mohl ocitnout dříve nebo později mezi osobami nespravedlivě osočenými z čarodějnictví a při známé a neúprosně vedené praxi pod vedením soudce Bobliga by se musel nevyhnutelně dostat až na popraviště.“ Boblig byl o všem dokonale informován. Ještě téhož dne, kdy duchovní sepsali svou zprávu, psal inkvizitor olomouckému biskupovi. O čem? O tom, že to je do nebe volající drzost stěžovat si na něj biskupovi, a drzé je i to, že si na něj vůbec někdo stěžuje.

„Jedná se o snahy nekvalifikovaných lidí, kteří trpí přílišnou důvěřivostí a nemají ani ponětí, co všechno jsou čarodějnice v úzké spolupráci s ďáblem schopny napáchat. My si již najdeme prostředky, jak postupovat proti původci tohoto spiknutí, proti faráři Königovi, proti tomuto úskočnému chlapovi špatné pověsti a proti překrucovači práva (jehož předchozí život nemíníme uvádět), takže po celý život bude na inkvizitory vzpomínat.“ To už byla otevřená výhrůžka. Teror a zastrašování prostředky, ve kterých se Boblig vyznal mistrně. Na samotného faráře sice nemohl (zatím), tak dal aspoň zatknout pro podezření z čarodějnictví Königovu mladou schovanku Alžbětu Moserovou. Inkvizitor to komentoval slovy: „Podařilo se nám polapit ptáčka, který nám bude nyní nucen zazpívat a poskytne vyznání o dalších lidech!“

„Hlavní část Königova memoranda byla soustředěna na to, jak nekalými prostředky a pomstychtivě si členové tribunálu počínají. Na koho mají zlost, tomu se krutě mstí. Dělají to tak, že vyslýchaným osobám při výkonu útrpného práva v mučírně podsouvají jména takových lidí, které nenávidí. Na základě takto vykonstruovaných osočení přistoupí k uvěznění vyhlédnuté oběti. O cynismu a bezpříkladné libovůli inkvizitorů svědčí podle Königa okolnost, že Bedřich Koppa dali zatknout dokonce na Velký pátek, kdy jinak právo mlčí a odpočívá.“ Takový list od kněží už musel olomouckým biskupem pohnout... Neučinil na něj nijak zvláštní dojem. Ba naopak. Biskup vyhověl Bobligovu přání, aby byl farář König zbaven funkce zpovědníka u odsouzenců losinského tribunálu, ježto jsou zde vážné pochyby o ceně jeho duchovní útěchy. König vzápětí poslal do Olomouce zvláštní dopis, ve kterém biskupovi provokativně děkoval, že ho tak zbavil přetěžkého úkolu doprovázet na popraviště nevinné lidi, kteří byli odsouzeni k hrozné smrti v plamenech neprávem.

Bobligova nenávist sahala až za hrob. Když se stal později členem zvláštní biskupské vyšetřovací komise, navrhl, aby všechny děti pokřtěné Königem byly znovu pokřtěny, ježto je údajné podezření, že byly pokřtěny ve jménu ďábla. To však ještě nebyl konec, a ani to nebylo to nejhorší. To nejhorší mělo teprve přijít.