477. schůzka: Respublica Bohemiae

„V nedávné době vyšla tiskem na veřejnosti celá řada popisů jednotlivých států, a to nejen národů vzdělaných, ale dokonce i zaostalých. To mne, žijícího ve vyhnanství, přimělo takřka s neodolatelnou nutností, abych v duchu pojal a písemně zpracoval něco podobného o státě svého národa. Požadavek ten vynořil se proti mé vůli a vytrvale jsem se mu bránil.“

„Přál jsem si zajisté – a ani nyní mě to přání neopouští – aby ruku k dílu takovému přiložil někdo, kdo by byl lépe vyzbrojen zkušeností,znalostí a soudností, kdo by měl po ruce bohatší doklady stejně o soudobých jako o starších dějinách českých a jehož přístřeší by bylo stálejší a bezpečnější. Avšak až doposud nespatřil jsem nikoho, kdo by se takové práce chtěl ujmouti. Proto jsem nikterak nemohl věc déle odkládati a zdržeti se od spisování.“

Těmito slovy předznamenal autor, skromně, jak měl zřejmě v povaze, svou knihu. Nazval ji Respublica Bohemiae, což se překládá do češtiny jako O státě českém. 5. listopadu roku 1633. ji dokončil, věnoval dvěma synům někdejšího zimního českého krále Fridricha Falckého, a podepsal se jako „nejoddanější služebník, z vlasti vyhnaný mistr Pavel Stránský.“

Do Rakous táhl a o císaři lehkovážně mluvil

Narodil se ve starobylém městečku Zápy, ležícím na dohled od Brandýsa nad Labem. Zapští ze Zap, to je jméno staré vladycké rodiny s erbem, ve kterém se vyjímá stříbrný klín v červeném poli. Za Jiřího z Poděbrad se zúčastnil Mikuláš ze Zap dobytí Prahy. Další Stránský, Aleš, zastával úřad purkrabího v Brandýse. Rod se rozrůstal. Do jeho vlastnictví připadla Dubeč a Kyje, dnes pražské městské části, a také Průhonice. Stránští se objevují se v kraji pod Řípem a na Chrudimsku a Čáslavsku. Adam Zapský ze Zap – přestože byl katolík – tak v době stavovského povstání „do Rakous táhl a o císaři lehkovážně mluvil.“ Na což doplatil a svých statků pozbyl. Těch se zmocnil Daniel Kapr z Kaprštejna, což se Adamovi nezamlouvalo, tak se tedy spojil s Kaprovou manželkou a společně milého Kapra zavraždili. Nikoli z důvodů politických, ale za vraždu byl Adam Zapský ze Zap vsazen do Bílé věže na Pražském hradě a roku 1626 popraven.

Jedním z příslušníků rodu Zapských ze Zap byl jistý Havel. Nevíme to úplně jistě, ale zřejmě býval úředníkem u rytíře Bryknara, majitele zdejšího panství. Tenhleten Havel zvaný Filipů či Filipův spojil do jednoho tři původně samostatná hospodářství v těsném sousedství poplužního dvora jménem Stránka. Dlouho si však na světě nepobyl, už v roce 1596 zemřel. V té době měl synek Pavel 13 let. Na svět přišel pravděpodobně v lednu 1583, a to v domě ve stráni nad potokem, při cestě na Mstětice, naproti zapské tvrzi, která tu stávala, u kmetcího dvora. Ovdovělá matka Dorota se pak brzy provdala za zámožného brandýského měšťana Pánka. Pavel s maminkou a dvěma sestrami (Annou a Dorotkou) se odstěhovali. Otcovský majetek sirotkům spravovala babička Regina.

Chlapec nejprve docházel do školy v Brandýse nad Labem. Sestra Anna se provdala do Kostelce nad Labem za Jiříka Suchánka a dostala věnem „30 kop grošů míšeňských se dvěma loži šatů perných o dvou povlakách, cínového nádobí dobře za centnýř a v roce jednu krávu.“ Druhá dcera si vzala Jiřího Mazánka z Nehvizd. Když Mazánek zaplatil 260 kop českých grošů, mohl se ujmout gruntů v Zápech. Z Brandýsa odešel Pavel na studia do Prahy, navštěvoval pražskou staroměstskou školu u svatého Jiljí. Odtud přešel na artistickou fakultu Karlovy university. Ve čtyřiadvaceti letech se stal bakalářem a rok nato mistrem svobodných umění. Z té doby se dochovala první Pavlova latinská literární díla ve stylu humanistů. Poprvé se v nich podepisuje jako „Paulus Stranski.“ Pavel Stránský.

„Učinil jsem tu, kolik jsem dovedl, nikoli, kolik jsem chtěl a měl udělati. Nemám vroucnějšího přání, než aby vzrůstala čest mé vlasti a aby toto té dílko nijak nevadilo světlým schopnostem některého vlastence, který by chtěl českou zemi oslaviti pečlivěji a plněji. Událostí po naší porážce bělohorské dotkl jsem se jen na místech zcela nečetných a nenastínil jsem tu změněnou tvářnost českého státu, jaké nabyl nespravedlivou válkou, která dosud zuří. Měl jsem na mysli jeho kvetoucí podobu, v níž se nám jevil jako nějaký neobyčejně půvabný obraz. V této jeho podobě, v opětovném květu, jak si se slzami v očích přejeme, kéž jej znovu spatříme my a naši potomci!“

Dlouhá praxe učitele

Ještě než se Pavel Stránský pustil do nejznámější ze svých knih, čekala ho dlouhá praxe učitele. Vyučoval na škole u svatého Jiljí. Už v šestadvaceti ji řídil jako její rektor. Byla mu dokonce nabídnuta práce profesora na Karlově universitě, jenomže ve stejné době k němu připutovala jiná nabídka – byl povolán městskou radou do Litoměřic na místo rektora tamní školy. Kdo by si myslel, že neváhal ani chvilku a zůstal v Praze, tak se mýlí. Stránský neváhal ani chvilku a šel do Litoměřic. Litoměřice, to bylo tehdy po Praze druhé nejvýznamnější evangelické české město. Právě tady zapustil Mistr Pavel Stránský ze Zapské Stránky kořeny.

Kořeny se nejlépe zapouštějí sňatkem. Pavel se oženil. Za ženu si vzal o čtyři roky starší vdovu Kateřinu Zlatohlávkovou, rozenou Mrázovou z Milešovky. Byla v tom láska i majetek – ten sňatek byl velice výhodný, Kateřina dědila jak po svém otci, královském rychtáři, tak po prvním manželovi, bohatém měšťanovi, který zemřel nedlouho předtím. Část velkého majetku, jenž zahrnoval domy, dvory, vinice, pole i labský ostrov, nechala připsat svému novému manželovi. A následoval rychlý služební postup: Mistr Pavel se stal městským písařem, notariem neboli vedoucím kanceláře na radnici, velmi brzy začal zasedat mezi městskými radními, a posléze mu spadla do klína i funkce královského krajského výběrčího daní. Získal tak nejen větší příjmy, ale začal mít i vliv na chod města, především díky svému širokému právnickému vzdělání.

„Litoměřice jsou lidnaté město na pravém břehu Labe, vystavěné skvěle a na příhodném místě. V tomto Labi chytá se v jarních měsících velmi mnoho úhořů a lososů, kteří jsou tu mnohem lepší než jinde, v letních měsících zase velicí jeseteři. V době žní se tu vyrábí mošt, o mnoho lahodnější než jinde, a rovněž vinná polévka z utřené hořčice a odvaru mladého vína. Měšťané v tomto městě, chtějí-li návštěvníky a přátele vlídně pohostiti, nalévají jim obyčejně tak štědře vína a přitom do té míry zapomínají nabízeti jídlo, že si vysloužili pokárání dvojím šlehem. Říká se totiž, že Litoměřičtí dovedou člověka pitím málem udusiti a hladem k smrti umořiti, a rovněž že musí býti rád, koho v Žatci nevypískali, v Lounech nezbili a v Litoměřicích neopili.“

Že by žernosecké bylo – kromě vdovy Kateřiny samozřejmě – tím hlavním důvodem, proč Stránský zakotvil v Litoměřicích? Ne, tak jednoduché to zase nebylo.V Litoměřicích se mu opravdu líbilo, i když to tam neměl právě nejlehčí. Vystupoval tam jako Čech vskutku uvědomělý, za což ho tamní Němci upřímně nenáviděli. Rychle mu došlo, jaké nebezpečí hrozí (mezi jiným) české řeči, a tak vydal plamenný traktát Proti hostinským, v Čechách se do kostelů tlačícím jazykům na nedbalého Čecha okřik, jejž Léta Páně 1618. napsal přirozeného jazyka svého milovaný Čech Sanctius LaMprus. Tomu spisu se krátce říkalo Okřik. (Stránský se podepsal pseudonymem, který vznikl přesmyčkou jeho jména: M jako mistr, Paulus – tedy Pavel – a Strancius. = Stránský. LaMprus. Sanctius).

On sám nebyl (tedy pravděpodobně) vyznáním český bratr, ale novoutrakvista. Brojil především proti němčině, která pronikala do kostelů s luterským vyznáním. Bránil město Litoměřice, do té doby jednoznačně pod obojí, i před tím, aby se do něj stěhovali katolíci. Svého času strávil devět dní ve vězení Pražského hradu spolu se dvěma dalšími konšely, a to tak dlouho, dokud Litoměřičtí nedali souhlas s udělením městských práv dvěma katolíkům – Kolleniovi a Mrázkovi. Když přišlo pražské vyhazování z okna, Pavel Stránský se jej nezúčastnil. Byl sice delegován litoměřickou městskou radou na sjezd nekatolických stavů, ale dalšího jednání ani defenestrace se nezúčastnil.

Stránského stěžejní dílo - Respublica bohemiae

Když to nekatolíci na Bílé hoře prohráli a na Staroměstském náměstí padly hlavy, poměry v Litoměřicích se rychle vyostřily. Účty si s ním začal vyřizovat mstivý Mikuláš Mrázek, který se mezitím stačil ve městě stát císařským rychtářem. Po vydání generálního pardonu byl odsouzen ke ztrátě dvou třetin majetku. Na učenou disputaci dorazili do Litoměřic dva katoličtí instruktoři. Slavnější z nich – Valerián Magni – byl osobností evropského formátu. Po dvou dnech veřejného bádání obstál mistr Pavel tak úspěšně, že „po něm někteří méně odolní litoměřičtí měšťané, kteří již předtím povolili nátlaku, svůj přestup ke katolictví opět odvolali.“

Stěhování pryč ze země

Nebylo to však nic platné. V červenci 1627 byli Pavel Stránský s manželkou veřejně označeni a vyzváni k odstoupení od „sektářské víry“. Několik dní poté byli na naléhání císařských komisařů pozváni na rathaus. Tam jim bylo nařízeno opustit Litoměřice a vystěhovat se ze země. Primátor Jan Hradišťanský (donedávna Stránského souvěrec, kolega v městské radě a jinak odpadlík od evangelíků ke katolictví) tu čtrnáctidenní lhůtu svévolně zkrátil na osm dní. Co zbývalo, než sbalit to nejnutnější a odejít. „3. srpna (podle nového kalendáře 13. srpna) 1627. roku se Pavel Stránský s manželkou a její dcerou z prvního manželství Dorotou, s vlastními dcerami Annou a Ludmilou a neteří Annou vydali do vyhnanství. Doma zanechali veškerý majetek. I někteří další litoměřičtí je do exilu následovali. Za necelý měsíc bylo údajně ve městě 165 prázdných domů.“

Kam si to Stránští a ostatní z Litoměřic namířili? Tam, kam většina ostatních. Do Saska. První zastávkou rodiny se stalo nedaleké Perno na Labi. Zde se už nacházela početná kolonie asi dvou tisíc českých vystěhovalců. Jenomže tu převládali luteráni, a tak rozpory na sebe nenechaly dlouho čekat. Stránští tu vydrželi žít asi čtyři roky, pak se přesunuli do nedalekých Drážďan, potom do Lipska a nato do krušnohorského Freiburku. Tady se setkal i se svým vrstevníkem a kolegou historikem Pavlem Skálou ze Zhoře.

„Pavel Stránský vytrvale a marně vymáhal písemně zbytky litoměřického jmění. Jménem dcer i své zestárlé manželky, která oslepla, napsal přímo podkomořímu královských měst Oldřichu Sezimovi. Zbytečně. Ti, kteří si v Čechách přilepšili spravováním jejich majetku, nereagovali na žádný z asi dvaceti dopisů. Jako spolumajitel majetku v Zápech je Stránský uváděn v purkrechtních knihách naposledy roku 1631. Podíl mu však již nebyl nikdy vyplacen. Protože dlouhodobě pobýval v cizině, připadlo vlastnictví následující roku švagrovi Jiřímu Mazánkovi, který se spřátelil s novými poměry a získal další grunty v Zápech, ve Mstěticích a nakonec stal se vladykou s přídomkem ze Zlatého Pole.“

Čím to je, že ve všech dobách a za všech režimů se takovým Mazánkům daří nejlíp? V této době pro něho asi nejtragičtější, na cestách bez domova a bez prostředků, mu kdosi tlumočil nabídku tiskařské firmy bratří Elzevirů z holandského Leydenu. Ta nabídka zněla: napište spis o českém státě! V edici věnované evropským státům vyšlo celkem 35 encyklopedicky pojatých pojednání o evropských, některých mimoevropských a starověkých zemích. Pavel Stránský výzvu přijal a 31. svazkem souboru se stalo jeho stěžejní dílo: O státě českém. V latinském originále to zní takto: Respublica Bohemiae a Magistri Paulo Stranskii descripta. Vyšlo v Leydenu roku 1634.

Spis o českém státě

Stránský se dostal k práci zřejmě zásluhou svých přátel, emigrantů, žijících v Holandsku. K psaní ho přiměla, jak on sám uváděl „láska k vlasti a přátelská povzbuzování vlasteneckých mužů.“ Sám prý na dílo dlouho pomýšlel, ale váhal. Proč? Poněvadž jiní byli schopnější, a měli lepší přístup k pramenům. První vydání mělo osmnáct kapitol. Nové, opravené a o dvě kapitoly rozšířené vydání vyšlo opět v Holandsku už po devíti letech. O čem pojednávala Česká republika neboli – jak ji v případě Stránského překládáme – Stát český? Knížky v té edici musely vypadat stejně: Bylo nutno vyložit zeměpis, informovat o místopisu, vysvětlit dějiny země, pojednat o státoprávním uspořádání, vyložit náboženské i hospodářské poměry, přinést seznam králů, královen a biskupů, a taky bylo třeba se zabývat se národní povahou...

„Náš národ má své tíživé vady i vynikající přednosti. Vždyť stěží by někdo uvěřil, že se dá nalézti množství lidí, kde by všichni byli buď zcela špatní nebo zcela dobří a kde by všichni byli stejně hodni buď chvály nebo hany. Mezi vady, jež se vytýkají Čechům, patří divokost, loupeživost ve válkách, ukrutnost, zuřivost, malou odolnost vůči hladu, žízni, potu a špíně na vojně. Dále pak od přirozenosti náklonnost ke vzpouře a odpadlictví.“ Takové a podobné hodnocení přicházelo na naši adresu především od Němců, z Říše. A co odsuzovali slovem do vlastních řad domácí kritikové? „Touhu po novotách... nestálost v úpravě šatů i účesu... chlubivost... a zejména pak pijanství.“ A ještě něco. Pavel Stránský to uvádí dokonce ve verších:

S opicemi stejné mravy
mají líté české davy:
po novinkách vždy se honí,
starý kroj jim málo voní.

Mezi přednostmi, které na českém národě shledávali ti, co nás pozorovali zvenčí, lze uvést na prvním místě pohostinnost a statečnost ve válce. Další oceňovali, že umíme zachovávat smlouvy a ujednání. Ještě jiní nás chválili za velkodušnost a sebedůvěru, a ještě další měli za to, že jsme od přirozenosti laskaví, zdvořilí a nikoho neurážející. Hm... a co si o svém národu, na který se díval zpoza hranic, uprostřed své emigrace, co si o něm myslel autor?

„Mám-li říci, co sám soudím, chtěl bych tvrditi, že Čech kromě vad a předností již vypočtených po většině s obdivem následuje všechno cizí, kdežto doma, ve vlasti co vzniká, posuzuje povýšeně a pohrdlivě; touží míti co nejvíce druhů v neštěstí i ve štěstí; nesnáší přísnější kázeň a obzvláště porobu; pocit křivdy těžko odkládá z mysli; v soukromí i na veřejnosti miluje lesk; při veselé náladě je povolný, při žalu popudlivý; při hladu nezpívá (jako Němec), ani netančí (jako Francouz), nýbrž se rozhořčuje; nemá tolik důvtipu a soudnosti jako spíše trpělivost; k nepřátelství se stejně pomalu odhodlává jako je pomalu odkládá; ve válečné službě se jeví zprvu takřka neučenlivým, ale potom neobyčejně obratným a nebojácným; mezi jinojazyčnými národy druží se raději s Francouzi, Brity, Italy a Uhry nežli s ostatními – Poláky však pro jazykovou blízkost pokládá za bratry.“

Na druhém vydání Českého státu pracoval už pravděpodobně ve svém novém působišti, v polské Toruni. Je skoro jisté, že v době, kdy svolal polský král do Toruně sjednocovací jednání polských církví a kdy tam byl přítomen i Jan Ámos Komenský (to se psal rok 1644), tak už Stránský v Toruni bydlel. A zase to neměl jednoduché. Měl to vůbec někdy jednoduché? Na to nebyla doba, mít to jednoduché. Živil se tu zpočátku jen prací na vlastním hospodářství nedaleko od města. Po nějakém čase se stal měšťanem, profesorem a vizitátorem zdejšího latinského gymnasia. Měl pár žáků, taky nějaké ty přátele i další Čechy, hlavně české bratry, ke kterým nacházel postupně cestu. No a s ostatními, s těmi si dopisoval. Nejen s Komenským, psal i na druhou stanu „barikády“ profesorovi pražské university Marcovi Marcimu z Kronlandu a dalším. Pozdravoval jezuitu Bohuslava Balbína, svého prvního životopisce. Ten ho obdařil titulem "vznešený historik český."

Kniha O státě českém je mimořádná. Není dokonalá, protože které lidské dílo takovým jest? Je ale upřímná, zasvěcená. Autor umí být věcný, ale dokáže se od plic rozhořčit. Co ho tak bralo nejvíc? Teda – kromě politiky... Kromě politiky to byl nejspíš... inu, úpadek českého jazyka. Již tehdy? Úpadek českého jazyka je věc dlouhodobá. V každém století nám čeština nějak upadá. A jak upadala ve století Pavla Stránského? „Náš věk je zrůdný.“ Ano, začátek je opravdu všeplatný ...

„Nestoudně si vede tato doba v české řeči hyzdění, poskvrňování, zlehčování a odsuzování, což vede k věčnému zapomenutí. Jako totiž téměř všichni nepokládají za chybné ani za nečestné porůznu se dopouštěti v mateřském jazyku směšných kazimluvů, tak bláhově mají za čestné a slavnostní obraceti se k českému lidu přívalem cizomluvů.“ Moment, já si ještě jednou ověřím dobu, kdy Stránský tyto věty napsal. Fakt. 1633. Klidně ten letopočet lze vygumovat a přepsat dnešním datem. „Pohříchu selskými jsou nazývána ústa i péro každého, kdo až do omrzení neoplývá nahromaděnými slátaninami u cizích jazyků. Jak bychom my Čechové potřebovali pokrotit ony drzomluvce a zálibné kazimluvce!“

Zapský rodák, vlastenec a humanista, právník, latinský básník, historik, a také a zastánce češtiny, Mistr Pavel Stránský ze Zap, řečený též „ze Zapské Stránky,“ člověk odolný i skromný, zemřel ve stejném městě jako jeho manželka, v polské Toruni. Stalo se tak v únoru roku 1657. Byli pohřbeni na hřbitově u kostela svatého Jiří. Silně poškozený náhrobní kámen, který si Pavel Stránský ještě za svého života dal zhotovit, byl později přenesen do nového evangelického chrámu.

„Skončiv takto výklad o království národa svého, podaný stručně a poněkud neobratně, musím k Tobě, přátelský čtenáři, vysloviti připomínku a prosbu: Připomínku, abys byl dobře vědom toho, že jsem své výklady vypracoval nakvap, jsa bezprávně vyhnán z vlasti pro neschvalování římských náboženských obřadů, zbaven pevného sídla a přemnoha vhodných pomůcek, uprostřed lomozu zbraní a válečných hrůz. Prosbu pak, abys to, co bylo popsáno chatrněji, než by se slušelo, a nedosti přesně, nebo co snad nedopadlo nejrozumněji, vlídně přičetl spíše nedostatečnosti mého nadání nežli zlé vůli, spíše nepřízni doby nežli ledabylosti, a abys mne proto omluvil a buď mne přátelsky upozornil na to, v čem se mýlím, anebo sám sepsal, co by plněji a přesněji mohlo sloužiti k objasnění českého státu a národa, a sdílel to s lidmi, kteří pro takové věci mají zájem a lásku.“