475. schůzka: Tajemný až detektivní případ Jiřího z Dráchova

Další z řady českých cestovatelů se může vydat do dálek. Vskutku, daleké bylo putování zdatného, odvážného a vědění chtivého českého šlechtice jménem Jiří z Dráchova. Pozoruhodná postava, lákající, abychom se vydali po jejích stopách. Nuže, vzhůru!

Jiří z Dráchova. Tak to je docela jednoduché. Nic o něm není známo. Ani kdy, ani kde se v Čechách narodil. Snad jenom, že byl mladším synem Petra z Dráchova a posledním potomkem rodu Dráchovských, „rodu znamenitého, jejž dlouhý světa věk dávno skrze smrt pohltil.“ Což je hezky řečeno. Dráchov ovšem existuje. Je to vesnice, ležící na jihozápad od jihočeského Tábora. Dříve prý slula Dražkov... anebo snad Drakov... Založil prý ji jistý Ctibor Drazský jako dřevěný dvorec někdy na začátku vlády Jana Lucemburského – 1312 nebo 1315.

„A osadiv se tu, pilný byl vorby“ (jako že mu šla orba) a polí vzorných kolem sobě nadělal.“ Dařilo se mu zřejmě dobře. „V krátké době se statek jeho rozmnožil a od množství země vyrostl v zemanstvo.“ Tedy zemanský rod. Psal se „z Drast“ nebo „z Dražkovic.“ V 16. století jsou tu připomínáni rytíř Jiří a za nějakou dobu po něm Beneš, oba z Dráchova. No a posledním z těch rytířů byl Petr, taťka toho „našeho“ Jiřího. Jeho synek prý už v mládí cestoval po Itálii, Francii, Německu, Anglii. V Benátkách se setkal s jiným mladým Čechem, synem básníka Pavla z Jizbice Janem, s nímž se dohodl na cestě do Ruska. Docela čipera, ten Jirka.

Cesta do Cařihradu

Putovali nejdříve do Cařihradu. Tam Jiří navázal přátelství s ruským vyslancem Michailem Rubovským. A hle, jaká náhoda – pan ambasador byl náhodou zrovna odvolán domů, do Ruska – no a Jiří jel s ním. Šťastná shoda okolností... Velice šťastná. Jiří se potom vyslancovým přičiněním domohl takové důvěry u moskevského dvora, že byl přibrán do poselstva vyslaného do Číny. Není nad to být ve správný okamžik na tom správném místě... Toto poselstvo vedl jistý Dán jménem Evert Issbrant Ides.

„Toho času zima veliká byla a jak studeno, tak větrové nebeskou oblohu kormoutili, přitom i sněhu takové množství, jaké žádný nepamatoval. Pro tu příčinu měli jsme čtrnáct saňových smyků na způsob lodí, na nichž byly plachty zavěšeny, aby větrem hbitěji puzeny byly. Celou cestou jednak na saních, na koních, jednak na vodě i po zemi konati jsme musili, a byla dosti pracná, jak pro odporné počasí zimní, pršky a plískanice, tak k tomu i dny krátké, takže jsme nejednou díl noci nastaviti a v hustých tmách ne bez malého nebezpečenství života jeti i běžeti po cestě museli. Moskevská země jest ovšem veliká a místy pohodlná, nic však méně pustá a velmi nebezpečná, zvláště dál k hranicím asiatickým. Celé vyslanství aneb poselství pozůstávalo ve čtyřiceti osobách. Pan vyslanec, jinak legát, jménem Issbrant, Jiří Drazský z Dráchova, rytíř český, patnácte znamenitějších Rusů a jiných ještě deset, Němců osm, pacholíků pět. Mimo to ještě vozků dvacet osm, spížní dvacet čtyři, koní padesát.“

Tak to teda už byla pořádná výprava. Však celá cesta tohoto poselstva trvala tři roky (tedy bez několika dní). Od koho že máme o ní všecky ty informace? Inu, od koho jiného než od samotného Jiřího z Dráchova. Pan rytíř ve spise, který zanechal (anebo snad jej dal napsat) vylíčil nejprve Moskvu a potom popisuje města, jejich obyvatele, život, zvyky, povahu. Tři roky. Nespěchalo se. Kam spěchat? Na široké matičce Rusi jest netoliko místa nepočítaně, ale i času mnógo... mnógo... nekonečně mnógo.

„Polovinu léta ostali jsme v Tobolsku, abychom se potravou a jinou potřebností zásobili, neboť až od města Jenisejska, ležícího odtud 600 verst, nenajdeš nic. V srpnu jsme pak přišla na řeku Ob a plavení na ní bylo nepříjemné i nebezpečné. Loď od převelikých vln ustavičně se kolotala, takže strach byl z jejího rozbití. Přece ale jsme k městečku Sarkuty přistali, a to opět čekalo 48 střelců, aby nás doprovodili do města Narymu. Jest hodno připamatovati, že zimního času do Narymu nelze jináče než na saních přijíti, a to takto: Šest psů spřáhá se k saním, vozka sedí vprostřed nich, přední a zadní psy toliko hvízdáním k běhu pobádá, a nelze říci, v jaké rychlosti tato jízda se koná. Koní při tom potřebovati se nemůže, také proto, že tu leží sněhu přes 6 sáhů i více, na němž psi bezpečněji i rychleji běží.“

Cesta do Číny

Inu, pan Jiří z Dráchova věděl, o čem psal. Zřejmě to všecko zažil na vlastní kůži. Tedy – jestli to vskutku zažil... Kdo ví... Touto poznámkou se naznačuje... Ale nic. Zatím. Však se k tomu dostaneme. A vůbec – před výpravou leží obrovská Sibiř, a v ní kromě lesů a vod a zvěře taky lidi.

„Od Tobolska na východ bydlí Ostjakové, lidé maličtí, škaredí, jako by žloutenici měli. Muži i ženy jsou mdlých očí, čehož příčina jest, že chleba nejedí. Oni jedí syrové a místo chleba od slunce sušené ryby, jichž sice dle zvyku zažívají, ale nejdražšího pokladu, pravím, zraku se zbavují.“ Ryby že jsou špatné na oči? To slyším poprvé. Ale ne. Oni je ti lidi měli šikmé, tedy oči. Podle pana z Dráchova špatné. Takové mdlé. „Na té cestě uzřeli jsme několik jurt, tj. boud, u vody podle řeky státi. Bydleli v nich Ostjakové. Někteří z nás, chtíce mravů a obyčejů jejich ohledati, přišli k nim a podali jim něco soli a tabáku, pak jsme svobodně do jurt mohli vejíti. Byly okrouhlé, jako holubí komory, upletené z vrbí a přikryté jakýmisi houněmi. I jdeme tam a tuť osoby ženské leží na zemi, hledíce na nás nelibě a škaredě.“ Co on měl pořád s tím škaredým pohledem?

„My nic nedbajíce na to, všeho pilným zrakem jsme šetřili. Avšak nenalezli jsme nic zvláštního kromě dřevěné modly, ana v jednom koutě stála, majíc hlavu silným plechem pobitou, pohledu divokého i strašlivého, a říkali jí Šajtan. Pravili nám, že ty ženy přítomné jsou knížete Kněsa, ale více nám oznámiti nechtěli. I přáli jsme mu jich srdečně, neboť skoro všechny podobny byly tomu svému bůžkovi Šajtanovi. Není pod sluncem lenivějšího národu jako Ostjakové. Častokráte z místa na místo táhnou, aby od pocestných k veslování nuceni nebyli, ačkoli při vodách rádi se drží. Odívají se zvířecími kožemi a letního času nosí oděv z rybích koží, jichž z ryb mořských stahují.“ Že ony se ty ženské panu Jiřímu z Dráchova nakonec nelíbily? Nepadly mu do oka. Ostatně on jim taky ne.

V lednu 1693 se poselstvo mělo dostat přes Irkutsk na čínské hranice (dnes je za nimi Mongolsko) a odtud už údajně směřovalo až do sídelního města Pekingu. „Opět táhli jsme velikými pustinami, a kde jsme nocovali, tu již stálo množství jurt neboli boud pro nás připravených. V každé boudě byl droslar (pacholík služebný), kuchyňské nádobí, hromady lejn suchých velbloudových, též i chamradí, a přitom nám vařili. Ranního času pan adojeda (komorník čínského císaře, který nám přijel na hranici v ústrety), poctil přední osoby poselství s nápojem tée, a chutnal nám výborně. Tu pak k poctivosti Čínesrům budiž řečeno (ti Čínesrové, to budou nejspíš Číňané), že k cizím lidem uctivě se mají a činí jim služby ochotné i laskavé. Kromě Čínersů spatřili jsme také množství jelenů, zajíců nehrubě velikých, východních polních kuřat (polní kuřata? To asi byli bažanti.), ovcí bylo až kupodivu. Místem tři sta až pět set kusů v jednom houfu běželo před námi, tak rychle, že nelze říct. Jsou velmi tučné a vážné, ocas za sebou vlekou, a tři, čtyři, někdy osm i deset liber váží – to sotva kdo uvěří. Potom asi tři dny cesty jeli jsme cestou skalnatou, kdež kolem a kolem špičaté skály vzhůru strmí, a drží se tu množství tygrů a rysů a tak není jisto samotnému z cesty se uhnouti, nechce-li od té líté zvěře býti rozsápán. Odtud přišli jsme do města, jež po rusku zove Kora Katon, a tu nám potrava byla změněna, neboť jsme dostali místo ovčího maso vepřové. Prasata číneská jsou velmi hrubá, mají visutá břicha, že se jim po zemi vlekou.“

„A tak jsme přijeli k oné slovutné ve světě zdi číneské, ana jest čtyři sta německých mil dlouhá, osm sáhů tlustá, na níž osm osob vedle sebe jeti může. Tato zeď vystavěli dvě stě padesát let před Kristovým narozením před nejvyšší hory, skály, rozsedliny a údolí, aby asiatští Tataři do země nepřátelských vpádů činiti nemohli. Tato slovutná i podiveníhodná zeď, jíž Čínesrové vanliching jmenují, obmezuje k půlnoční straně skoro třetí díl čínského císařství.“

Poselstvo na císařském dvoře

Jestlipak se to poselstvo dostalo na císařský dvůr? Údajně ano. Údajně? Podle pana Jiřího z Dráchova. „Vešli jsme do toho sálu, kde seděl chán na slonovém a velmi skvostném trůnu, maje nohy křížem složené, a okolo sebe dvořanů velký počet. Obličeje byl požloutlého, vážnosti i všeho složení těla té velikosti císařství dobře hodný, stáří svého maje 45 let. Sklonivše svých hlav několik kročejů k němu jsme postoupili. Potom přišli dva jezuité, jeden z nich český jménem Záleský, a počali na nás mluviti latinským jazykem, a rytíř z Dráchova jemu odpovídal. Mezitím pokrývali se stolové a bylo jich přes sto, poněvadž podle čínského obyčeje každý má při stolování stůl jenom pro sebe. Padesáte zlatých mis a tolik stříbrných postavilo se na stůl, a porculánových mnohem více. A tu všichni sklonili hlav svých a jedli. Trvalo to stolování skoro tři hodiny a veselé hry se při něm hrály. Po stole dali nám tée v mlíce vařeném a šálek dobré pálenky.“

Začátkem následujícího roku se poselstvo vydalo nazpátek. Když už bylo poblíž Moskvy (to místo se jmenovalo Perejeslav), tak se vyslanec Issbrant rozloučil obřadnou děkovací řečí. Zvláště prý děkoval Jiřímu z Dráchova. Ano? A copak mu říkal? „Vězte, že vzpomínka na vás mi bude drahocenná a že nezapomenu poděkovat důstojnému muži Rubovskému, jehož zásluhou jsem měl tak ušlechtilého druha a společníka na cestě.“ A co na to pan Jiří? Poděkoval prý za všechny ostatní členy poselstva. A taky skromně připomněl, že nevykonal více, než co se slušelo na počestného šlechtice českého původu. Dojemný okamžik. Ani jedno oko přitom nezůstalo v suchu. Objímání taky nechybělo. Ale ještě jednou prý byla oceněna účast Jiřího z Dráchova v poselstvu. To bylo tehdy, když se průvod přiblížil k Moskvě a setkal se samým báťuškou. Carem vší Rusi. A kterýpak to zrovna na trůně seděl? Inu, Petr I. Petr Veliký? Veliký. Z rodu Romanovců. Všechny členy poselstva přijal, do svého sídla v Preobraženském pozval, vlídně s nimi pohovořil a odměnil je.

„A tady Petr Alexovič kázal nás předvolati a tu rozdával dary, jaké kdo byl zasloužil. Některým udělil odění rytířského svatého Jiří, a jiným udělil kříže, které na prsích pak nosili. Po poledních car jel odtud do Izmajlova, vezma s sebou pana vyslance a rytíře z Dráchova, a odtud jeli do Preobraženska. 4. dne měsíce února z Číny do Moskvy jsme se navrátili. Ale ne všickni, kteří jsme byli vyjeli, neb z nás osm osob zemřelo.“

A dál? Dál už nic. Tady nám vyprávění o vlasteneckém šlechtici nějak končí. Škoda. O dalších osudech pana Jiřího se nedozvídáme zhola nic. Právě tak jako nevíme nic o jeho osudech před touto velkou cestou. Věčná škoda...O této cestě snad prý nenapsal nic. Snad ji jen někomu vylíčil. A toto líčení je prý obsaženo v nějakém neznámém spise vydaném latinsky roku 1697 a německy o rok nato v Hamburku. A kdopak tedy ony vzácné zápisky objevil? Probuzenecký literát a pražský měšťan Rulík. Zlomocný? Ne, Jan. Jan Rulík.

Ten si pořídil jejich překlad z latiny a němčiny do češtiny. Vydal je v Praze roku 1800 pod názvem Cesty z Moskvy do Číny, kterouž s ruským vyslancem Issbrantem skrze krajiny Vstyku, Sibérii, Taursko a Mongolskou Tatárii šťastně vykonal Jiří z Dráchova, Čech a rytíř vznešený Léta Páně 1693. Konec titulu. Působivé. A od pana Rulíka nadmíru ušlechtilý čin, díky němuž nám bylo až po naše dni uchováno svědectví o výpravě českého cestovatele v 17. století. Knížka má 97 stran malého formátu. Je tištěna švabachem a věnována pražskému mlynáři a měšťanovi Tomáši Drazskému. Ten prý shodou okolností pocházel z rodu jednoho ze synů Petra, bratra Jiřího z Dráchova.. Jaká šťastná náhoda...

Rulík nezapomněl připomenout, jaké že šlechetné vlastnosti pan otec (jako mlynář) Drazský má: „I může-li pravému a poctivému Čechu býti co milejšího, co libějšího, jako připomínání šlechetnosti a statečnosti slavných svých předků? Já pak, jakožto Čech pravý a ne líčený, také-li bych nebyl svým předkům a přemilé vlasti své rovněž též, kdybych podle jejich chvalitebných šlépějí nepokračoval a mužů od rodů dobře zachovalých, zvláště kteří se svou vlastní a necizí ctností a šlechetností stkví, neměl v poctivosti a vážnosti držeti a jejich památky zůstaviti?“ Tak tedy vypadala historie o cestujícím českém rytíři. Krásný příběh. Fakt, moc hezký. No...

Kdyby ovšem byl pravdivý. Kdyby Jiří u Dráchova nebyl smyšlenou postavou. Poselství vyslance pana Issbranta z Moskvy do Číny skutečně existovalo. Bylo důvěryhodně popsáno hned dvěma spisovateli. Prvním byl Issbrant sám, druhým jeho tajemník Brand. Oba spisky vyšly několikrát v různých řečech, nizozemsky, německy, anglicky, francouzsky i rusky. Důležitá otázka: vyskytoval se mezi členy poselstva, jmenovanými v těchto svěžích dílkách pan Jiří z Dráchova? Nevyskytoval. Ani jednou? Ani jednou. Nikdo ho prostě nezná. Měl to ale být český rytíř... Tím spíš by na něj cestopisci nezapomněli.

Takže o této postavě, tedy o panu Jiřím z Dráchova, není do doby Rulíkovy, tedy po celé následující osmnácté století, v české literatuře ani zmínka. Rulík si tedy Jiřího Dráchovského... no... mne se to ani nechce říct... Ale ano. On si ho vymyslel. Přímo z palečku si ho vycucal. A taky všechny jeho činy a řeči a vyfabuloval si i českého jezuitu Záleského, vymyslel si i latinskou knihu, který prý Záleský o Číně napsal. Proč to dělal? Jako proč si vymyslel Záleského v Číně? Aby lépe zdůvodnil postavu Jiřího z Dráchova. I Jana z Jizbice si na místě zhotovil, jakož i postavu ruského vyslance Rubovského. A co mlynář Drazský, potomek rodu Dráchovských? Ten určitě existoval, ale o pánech z Dráchova slyšel poprvé nejspíš od Rulíka.

Kdy se na tenhle podvod přišlo? Vlastně až za první republiky. Tento poměrně důvěryhodný padělek objevil teprve doktor František Kurfürst. Dokázal, že Jan Rulík prostě použil cestopisu Adama Branda o dvou stech patnácti stranách, který vyšel koncem 17. století v Hamburku pod názvem Popsání čínské cesty. Druhý zdroj informací našel Rulík v latinském spisu o Issbrantově cestě, byla to vlastně jenom taková pětistránková zpráva, kterou otiskl ve své knize slavný německý filosof, diplomat, matematik, fyzik a vynálezce počítacího stroje Gottfried Wilhelm Leibniz. On mu asi pan Issbrant o putování do Ruska vyprávěl a Leibniz tu zprávu upravil a přeložil do latiny.

Až do roku 1936 to všichni považovali za skutečnost a výtečný doklad, jak naši chrabří Čechové po matičce Rusi putovali a od samotného gosudara hostiti se nechali. Ale proč? Proč to Rulík udělal? Svým činem sledoval vlastenecké buditelské cíle. V naší historii nebyl jediným podvodníkem, který byl veden pohnutkami navenek ušlechtilými. Chtěl v době, kdy u nás pobývala ruská vojska vedená Suvorovem (v době napoleonských válek), vzbudit vlastenecké proslovanské nadšení tím, že by ukázal, jaké významné služby konal carům český rytíř.

Účel občas u někoho světí prostředky. Ve jménu účelu se podvádí... krade... vydává se za vlastní. Činili to a dodnes činí mnozí. Cestopis Dána Everta Issbranta Idese, který přinesl světu známost o výzkumech v severní a severovýchodní Asii a tím oživil zájem o tuto končinu, ten cestopis četl v anglickém překladu i jistý Daniel Defoe. Některé příhody si vypůjčil a použil je ve druhém díle svého románu Robinson Crusoe. Panu Defoeovi porušení autorských práv vyšlo, protože dovedl napínavě psát. Český Rulík tolik štěstí neměl. A konec konců ani talentu.