474. schůzka: Kdy stíny ohrožují okraj života

On ještě pan Cicero tvrdil, že „historia est opus oratorium maximum.“ Česky: „Dějiny jsou vrcholným uměleckým dílem.“ Zdůrazňujeme: dějiny. Nikoli naše skromné vyprávění, krok za krokem nakukující do všech světlejších, tmavších i zcela setmělých české historie. Chtěli bychom nahlédnout do komůrky prozářené jasem osobnosti vskutku neobyčejné, přitom však docela lidské se všemi odstíny od bílé až k černé. Její jméno: Bohuslav Balbín.

Titul prince řečníků a básníků českých

„Titus Livius de la Boheme,“ tak byl nazýván svého času Bohuslav Balbín, který měl zastánce a obdivovatele nejen doma, ale téměř ve všech evropských zemích: Italové, Španělé, Němci, Francouzi a Holanďané zaznamenávají jeho jméno. Balbín si prý – podle dobových svědectví – zasloužil „le nom de prince des orateurs et des poetes de la Boheme,“ tedy: „titul prince řečníků a básníků českých.“ Věru označení, jaké se českým poetům dostalo zřídka.

A to ještě Balbín vlastně žádným básníkem nebyl. Spíš učeným, vzdělaným jezuitou, nadto vlasteneckého ducha. Což se zdůrazňuje pravidelně a podtrženě, i když u jezuitů to žádná výjimka nebyla. Jezuité (i ti čeští) totiž přikládali vzdělanosti obzvláštní význam (a ani vlastenectví nebylo v jejich mezinárodním tovaryšstvu ničím neobvyklým). Přesto se říká, že mezi všemi našimi jezuity byl Bohuslav Balbín největší. Jakým metrem byla jeho velikost změřena, to sice netušíme, ale – souhlasíme: ten superlativ je na místě.

„Bohuslav se narodil půl roku po pražské popravě sedmadvaceti vůdců protihabsburského povstání, tedy už ve stínu Bílé hory i začínající třicetileté války. Stalo se tak 1. (nebo možná 3.) prosince roku 1621. v Hradci Králové. Nebyl prvním z rodiny, kdo se zapsal do dějin české kultury. Už jeho prapradědeček Jan byl humanistický básník, pradědeček Jiří zastával funkci primátora a královského rychtáře v Hradci Králové, otec Lukáš byl purkrabím v Pardubicích.“

Dobrá rodina. A početná. Bohuslav byl mezi sedmi dětmi benjamínek. Svého otce si ale neužil. Zemřel dva měsíce poté, co jeho poslední potomek přišel na svět. Nemluvně vzal k sobě na častolovický zámek hejtman královéhradeckého kraje, urozený pan Otto z Oppersdorfu. Z nelehkého dětství si Bohuslav odnesl tři charakteristické vlastnosti. Především to byla hluboká zbožnost. Byl totiž od narození velmi slabý, neduživý, prošel několika těžkými nemocemi. Matka ho ve chvílích úzkosti zasvětila staroboleslavské Bohorodičce. Kluk se uzdravil skoro až zázračně, přežil pak všechny svoje starší sourozence a s nejhlubší úctou vzhlížel nejenom k Panně Marii, ale ke všem světcům vůbec.

Vedle mámy ho vychovávala babička. Byla to nejspíš ona, kdo v něm probudil zájem o přírodu a lásku k ní – naučila ho znát spoustu bylin. Také pan z Oppersdorfu se o zájmy Bohuslavovy svým způsobem zasloužil – byl totiž vášnivý rybář a myslivec. A ještě jednu lásku si ten chlapec odnesl z dětství. Zdá se to být divné, stěží uvěřitelné a ve srovnání s dnešní dobou až nemožné: on se totiž zamiloval do historie. „Odmalička měl rád české dějiny, které se později staly jeho osudem. Překvapivě brzy se naučil abecedě, v sedmi letech už měl třikrát nebo čtyřikrát přečtenou Hájkovu Kroniku českou, tehdy nesmírně populární dějepis.“ Jen stěží lze opět porovnávat s dobou moderní, v níž se děti vyznačují daleko spíše gramotností počítačovou než tou normální.

Na studiích

Když mu bylo devět let, šel Bohuslav studovat. To bylo také výjimečné, jako celý Bohuslav. Chodil do latinské školy u benediktinů v Broumově a po roce přešel na školy jezuitské. Prošel jich víc – učil se v Jičíně, Praze, Olomouci, Brně, Kladsku a ještě jednou v Praze. Ne že by nikde nevydržel – tahleta anabáze budoucích kleriků z místa na místo nebyla nic zvláštního, prošli jí všichni adepti jesuitského vzdělání. Balbín vynikal nad svoje spolužáky nadáním, nejenom jazykovým, protože brzy ovládl latinu a řečtinu, ale i literárním. Samozřejmě že četl a překládal Cicerona a Ovidia, ve vyšších třídách Propertia, Tibulla a Vergilia, on však latinské verše sám rovněž psal. Pod vlivem svého učitele, Poláka Lancinia vstoupil v pouhých patnácti letech do Tovaryšstva Ježíšova. Po dvouletém brněnském pobytu pak složil první řeholní sliby chudoby, poslušnosti a čistoty, jimiž se Tovaryšstvu Ježíšovu zaslíbil natrvalo.

„Když získal bakalářský titul, učil několik let na gymnasiu, jak to žádaly regule řádu, aby mohl dál studovat teologii. Nedlouho předtím, než získal kněžské svěcení, skončila třicetiletá válka. Tenkrát, za švédských útoků proti Starému Městu pražskému, zažil Balbín jednu z mála opravdu dramatických chvil ve svém životě. Společně se studentskou legií a také s profesorem Jiřím Plachým, malířem Karlem Škrétou a proslulým lékařem Marcusem Marcim z Kronlandu bránil proti nepříteli pravobřežní předpolí Karlova mostu, dokonce byl při útoku Švédů zraněn.“

Na učeného jezuitu poněkud dobrodružná biografie. Předpokládali bychom u něj přece jen poklidnější, vyrovnanější život. Ale on takový nebyl. Tedy: vyrovnaný. Měl svoje lidské slabosti. Dokázal být bolestínský – to ostatně vyplývalo z jeho neuspokojivého zdravotního stavu. Nějaké ty nemoci ho provázely věrně po celý jeho život, a on sám o zdraví projevoval až dojemnou péči. Balbín však hypochondr nebyl, skutečně byl nemocný. Roku 1655. se při udílení svátosti posledního pomazání nakazil černými neštovicemi, což byla nebezpečná choroba, která tehdy často končila smrtí. On se vyléčil – podle vlastního svědectví za to vděčil domácímu lékaři klementinské koleje a věhlasnému profesorovi pražské lékařské fakulty Janu Markovi Marcimu z Kronlandu. S Markem Marcim se spřátelil a věnoval mu pár epigramů, neboli – jak je autor sám nazval – pár včelek z roje:

Ženy co komety chmurné táhnou za sebou vlečky.
Nevím, které z nich, Marku můj, víc působí zla.
Jedním epigramem napadl Balbín také poměrně značnou obezitu svého přítele:
Žižka si před smrtí přál dát na buben vlastní svou kůži.
Ty zato vlastní kůží buben již potažen máš.

Když profesor Marci svého přítele Balbína jakž takž vyléčil, rozhodl se Bohuslav Alois (jak se začal podepisovat) pro misionářství. Dobrovolně se rozhodl obracet na katolickou víru evangelíky ve východních Čechách. Hlavně na Kunvaldsku, kde kdysi vzala počátek jednota českobratrská. Přes všecky úspěchy však na tu práci byl moc mírný. Jak sám tvrdil – byl málo výřečný. „Dalek jsem byl toho, abych se byl osmělil vstoupit na kazatelnu a tam se nezkušeným blýskal jako vzor snad toho božského umění.“

A tak se vrátil zpátky do škol. Vystřídal hotovou „šňůru“ vzdělávacích ústavů: jezuitské koleje v Kladsku, Praze, Brně (v Brně učil na místě, kde dnes stojí budovy Českého rozhlasu), nejdéle pobyl v Jindřichově Hradci. Za pobytu v Kladsku se pustil do prvního vědeckého díla, do historie poutního místa Varty. A když učil v Brně, zaujalo ho podobně proslulé mariánské poutní místo nacházející se na dohled od Brna, a o kterém napsal, že to je „přelíbezné místo u Tuřan, jež se nazývá rájem.“

Zajímal ho Jan Amos Komenský, i když to byl svou vírou člověk stojící na druhé straně hranice. Balbín všechny jeho spisy znal a vážil si jich. Neskrývaný obdiv k dílu Komenského dovedl jezuitu Bohuslava k pochybnostem, že by bratrský biskup Jan Amos odporoval církvi svaté. „Vydal velmi mnoho spisů, ale nic, co by odporovalo katolické víře. Já sám jsem při čtení jeho děl zjistil, že nikdy neměl v úmyslu ubližovat náboženství. Labyrint světa a lusthauz srdce, sepsaný v českém jazyce, věnoval roku 1631. Karlovi staršímu ze Žerotína. Jaký to byl muž, ukázala v dostatečné míře jeho výmluvnost, pozoruhodné slovní bohatství, hloubka myšlení a líčení světské pomíjivosti, obsažené v těch spisech. Pro své mimořádné a vskutku niterné vzdělání si zaslouží nejvyšší chvály a hojného čtení.“

Balbín se dostává stále víc – vnitřně i vnějškově – do rozličných sporů a nesnází. Ty přispěly ještě víc k jeho zahořklosti. V práci historika Zdeňka Kalisty se dočítáme: „V jednom dopise si Bohuslav Balbín stěžuje, že mu jeho bratří řádoví nepřejí a že jej – snad právě vzhledem k jeho stále rozsáhlejší a rozsáhlejší učené činnosti mimoškolní - nazývají lenochem. Rok nato – léta 1660 – propuká za pobytu v Jindřichově Hradci jakási aféra, jejíchž příčin dnes už nemůžeme s plným bezpečím zjistiti, která však vedla k tomu, že Balbín byl sesazen z úřadu učitelského, který byl dotud zastával, zbaven veškerého styku s mládeží a odkázán na pouhou funkci historika. Balbín si přál odejíti z Čech, chtěl se stát jakýmsi dobrovolným exulantem, daleko od své vlasti, v Loretě, a v tamní jesuitské koleji sloužiti uprostřed pestrých davů, hrnoucích se sem ze všech končin světa, v ztracenosti jako neznámý zpovědník.“

Aféra. Co to mohlo být za aféru, o které ohleduplný a cudný historik dr. Kalista poznamenává neurčitě, že to byla „jakási aféra...?“ V té době měl Balbín čtyřicet let. Zdaleka nebyl ve věku, kdy by mohl a měl pomýšlet na odpočinek. Další pedagogická činnost mu však byla zakázána velmi striktně, a to navždy. Bariéru věčného mlčení prolomili až autoři balbínovské monografie, historici Jan Kučera a Jiří Rak, v roce 1983. Důvodem nebyl nedostatek řeholní pravověrnosti, ani přílišné vlastenectví Bohuslava Balbína – vlastně jeho řekli bychom lidskou výbavu – trochu ošidil sám Pánbůh. Byl prostě jiný.

V kontaktu s žáky se prokázala pečlivě sice tajená a ovládaná, v okamžicích krize však přece jenom otevřeně propukající jiná orientace pana profesora. Ta orientace byla pedofilní. Porušení zpovědního tajemství bylo však pro Tovaryšstvo Ježíšovo nepředstavitelné a proto se kolem Balbínova prohřešku nakupila spousta záhad a nejasností. Profesor Balbín sice nikdy nikomu neublížil, čekala ho však izolace, jeho život se už navždy uzavřel mezi čtyři stěny pracovny. Ta izolace byla docela gentlemanská, kupříkladu v Klatovech, pak ho na čas poslali do Opavy, po sedmnácti letech mu dovolili vrátit se do Prahy, po které celou tu dobu toužil.

„Všechno zlé pro něco dobré. Osobní diskvalifikace umožnila Balbínovi koncentrovat veškeré síly k vytvoření obrovitého historického a vlastivědného díla, které se přese všechny své omyly a nedostatky proměnilo v podloží obrozeneckého dějepisectví. Dlouhá léta bojoval s cenzurou, aby mu mohl vyjít latinský Výtah z dějin českých. Druhým celoživotním dílem Balbínovým se staly Rozmanitosti z historie Království českého – v původním projektu to vlastně byla dvacetidílná česká vlastivěda, faktograficky nesmírně bohatá.“

Balbínovi se ten záměr podařilo uskutečnit asi z jedné třetiny. Napsal sedm objemných svazků, celkem 2500 stran textu. Víc už nedokázal – choroba a přicházející slepota ho zastavily. Přesto... jako by v sebezničující aktivitě... hledal rozhřešení... vytrvale pracoval až do smrti... a to i tenkrát, kdy ho ochromila mrtvice, kdy byl schopen psát jenom levou rukou a nakonec přinucen používat služeb písaře, kterému diktoval, i když ho řeč velmi vysilovala.

„Někteří zeměpisci přirovnávají Evropu k sedící ženě: její hlava jsou Španěly, šíje nejzazší Francie, totiž ta pod Pyrenejemi, hruď ostatní Francie, paže Itálie a Anglie, břicho německé země, pupek Čechy, ostatek těla pod šatem široce rozloženým vyplňují Norsko, Dánsko, Švédsko, Finsko, Livonsko (Livonsko, to je dnešní Lotyšsko a Estonsko), dále Litevsko, Prusy, Polsko, Uhry. Slovinsko, Chorvatsko, Řecko, Dalmácie, Trácie, Srbsko, Bulharsko, Transylvánsko, Valašsko, Moldavsko, Preakopské Tatarsko (to je dnešní Krym), a k tomu moskevské území. Vezmeme-li jen trochu rozum do hrsti, chápeme, v jakém nebezpečí se ocitá Evropa, když krvavé války dospěly až k pupku. Jiní vidí ve svých představách Čechy jako vejce. Mají též tvar krásného amfiteátru, jako by měly okrajové zdi, stupně a sedadla. Já sám jsem nedávno dal vytisknout Čechy jako růži.“

Miscellanea neboli rozmanitosti – tedy jejich 7 rozsáhlých dílů – dodneška česky nevyšlo. Byly přeloženy a vydány jenom některé jeho části. I to málo, co vyšlo, však okouzluje lehkostí, barvitostí a vtipem u vědeckého díla tehdy ani dnes nevídaného:

„Vysoká poloha české země jistě způsobuje úrodnost, zdravou krajinu a povětří. Čím je totiž něco položeno výše, tím je to zdravější, úrodnější, svěžejší a vůbec zdatnější. Z vysoké polohy Čech mimo jiné vyplývá, že jsou velice přístupné větrům, které je doslova vysmýčí, což přispívá z zdravému ovzduší.“

„Připoj k tomu, že naše hory nejsou holé, nýbrž porostlé stromy s žaludy nebo jedlými plody. Tak aspoň poznáš jejich úrodnost. Přečetné plochy jsou pokryty jehličnatými a jinými stromy, jež svou vůní vylepšují a pročišťují vzduch. Proto je také docela moudré to, čeho si kdysi chytře povšiml o našich vladařů kancléř království Slavata, že totiž všichni králové, pokud onemocněli, v krátké době bez pomocí léků zemřeli, když se předtím dali dopravit z Čech do Rakous či do Uher, Naproti tomu ti panovníci, kteří přišli do Čech v chatrném zdravotním stavu, v naprosté většině získali dřívější zdraví.“

„České země se napájí pouze vlastními vodami, z čehož můžeš usoudit, jak vysoko je položená ta krajina. Říční toky se od nás hrnou do Severního a do Černého moře. Labe pramení ve Vandalských horách, kterým se říká Obří, Sněžné, Ripské nebo Krkonošské. Řeka Labe bývá nazývána Halb, Půlící, neboť dělí německé kraje na polovinu. Na východě je to hlavně řeka Morava, jež dala své zemi jméno, dále Svitava, Švarcava, Jihlava, Dyje; řeky, jež vyvěrají ze svých pramenů neb studánek buď na českém území nebo mimo ně, a po ztrátě svého jména darují své vody na jihu Dunaji. Mezi pozoruhodnosti české země všichni kladou Obří nebo též Krkonošské hory. Jsou proslulé třemi věcmi: tím, že předvídají a oznamují veškeré počasí; vzácností rostlinstva a drahých kamenů; a konečně podivuhodným zjevením, kterému obyvatelé říkají Rýbrcoul. Mezi autory není nejmenší shody o tom, co vlastně Zjevení je a odkud pochází pojmenování Rýbrcoul. Někteří prohlašují: Je to zlý duch, který se zmocnil lidského těla a nějakým ctihodným knězem byl poslán do hor, aby více neškodil, poněvadž se věřilo, že v horách nikdo nebydlí.“

„Hora Sněžka spadá velmi příkře na všechny strany a na jejím vrcholku často sedí lidská postava, ono známé Zjevení. Plácá a hýbe nohama položenýma nad horským srázem, málem bych řekl, že mluví, vydává strašný pokřik, nikoli však jednotlivými slovy, jen jediným tónem. Mohu vzít za svědky spolehlivé a vážené muže, kteří mi prstem ukazovali to děsivé sedátko. Také mi tvrdili, že viděli v úvale, kde vzniká Jizera, sníh starý šestnáct let. Dovedli rozeznat stáří sněhu podle zbarvení.“

„O Češích nelze říci, že by byli bledí a zažloutlí. Zdravé lidi je možno přirovnat k listí. Lidé jsou u nás zdatní a rozložití. Mají opravdu barvu a pevné tělo se zdravou mízou. V dětství je pro ně příznačná nápadná veselost, v dospělosti z obojího pohlaví živost a půvab. Duch českého národa se velice odlišuje od váhavých a mrzoutských povah jiných národních skupin.“

Za poslední větu bych věru ruku do ohně nedal. Tedy dnes. Bylo to asi úmorné, to opisování starých kronik, archivů chrámových zápisů, matrik, ale i prolézání hradních a klášterních zřícenin. Balbín snesl v rozmanitostech nepřeberné množství poznatků o historii, právním vývoji, zeměpisných, zoologických i botanických pozoruhodnostech své milované země.

„Nejlepší chmel rodí česká země. Ten dává nejlepší příchuť těžkým a nahořklým pivům. Pražskému pšeničnému, jemuž se říká světlé, se může máloco rovnat, pokud jde o blahodárné účinky. Další pivo, popeněžné, je směs pšenice a ječmene, hořké brodské je z ječmene, dále je to borecké a jirkovské, žatecké zvané Samec a údlické. Tato piva způsobují snadno opilost pro velký obsah chmele.Rakovnické se pije též v zimě, zahřívá útroby. Chvále se těší slánské a chomutovské. Ve velkém výběru následují hořká piva Starého a Nového Města pražského. Malá Strana se s nimi v pivu nemůže rovnat, ať se o to snaží sebevíc, nejspíše proto, že její břehy omývá Berounka a ne Vltava. Ze všech piv v Čechách se za nejslabší považuje jednomyslně klatovské. Ve svém díle se však Pavel Žídek diví, jak mohou mít brodské a pražské pivo tak dobrou chuť, když brodské se vaří z bahnité vody a pražské – z něčeho ještě horšího.“

Na jednu Balbínovu knihu jsme nějak zapomněli. Ale nezapomněli. Nejmenovali jsme ji. Nechali jsme si nakonec. To nejlepší nakonec? Přesně tak. Dlouho to o ní však nikdo nevěděl. Nečetla se? Nemohla se číst. Nebyla vydána. Obrana jazyka českého, ano, tak se jmenuje. Napsána byla v roce 1672. a od té doby ležela v autorově pozůstalosti. Teprve za sto let nato ji vydal František Martin Pelcl. A to ještě ne česky – českého vydání se dočkala až v roce 1896 – víc než dvě století po svém vzniku. V časech Balbínových ji tedy skutečně nikdo nečetl, nikdo ji neznal, neměla pražádný účinek, byla jenom pouhým výkřikem do šuplíku. Ten poněkud přidušený výkřik je však slyšet dodnes. A dodnes je v něm slyšet pravda.

„Nepíši na ničí škodu, neobviňuji žádného jazyka, zastávám tolik to, že je nelidský a naprosto barbarský zločin nenáviděti jazyka, jehož vlast od tolika věků užívala, chtíti jeho záhubu a na ní pracovati. Že řeč a národnost česká tolik ve významu svém poklesla, to způsobili cizinci, kteří se hromadně v zemi usadili a bývalý přirozený poměr obou národností převrátili. V Čechách do roku 1620. po česku mluvila všecka městečka, vsi i veškerá šlechta. Dnes jsou celé Čechy takřka jediným velikým hostincem a útulkem, kde netoliko na několik málo dní, nýbrž po celý život výborně lze se chovati v rozkoších a v bohatství. Domácí obecenstvo přidává se k živlu cizímu. Někteří lidí, slyší-li koho v Čechách česky mluviti, mají to za urážku váženosti své, a podobni krocanům ježí hřebeny a půdu metou, nemohouce toho poslouchati.“

Obrana jazyka českého byla umlčena, zato jeho kniha Svaté Čechy a Životopis svatého Jana Nepomuckého podstatně ovlivnily naši budoucnost. Ve svatých Čechách shromáždil Balbín zprávy o 134 českých světcích, blahoslavených, mučednících a jejich zázracích. Životopis Jana Nepomuckého byl prvním reprezentativním spisem o barokním světci číslo 1. Balbín za pomoci svých četných přátel a pomocníků, především svatovítského kanovníka Tomáše Pešiny z Čechorodu shromáždil existující prameny, pověsti i lidová podání, ze kterých vytvořil základ nepomucenské legendy. Doktor Johánek z Pomuku, katolický právník z časů Václava IV. se stal ve své legendistické podobě jako Jan Nepomucký světoznámou postavou právě díky Balbínově životopise.

Spisovatel vylíčil příštího světce i s řadou putovních omylů – jeden z nich se týkal i data mučednické smrti. Jak dobře víme z Toulek českou minulostí, zemřel generální vikář dr. Johánek z Pomuku na následky mučení, nařízeného králem Václavem IV. v noci 20. března roku 1393. Jako mrtvý byl hozen do z Karlova mostu do Vltavy. Balbín však uvádí nikoli rok 1393, ale 1383, tedy o deset let dřív, a kromě toho nezná ani žádné březnové datum, nýbrž tvrdí, že se to stalo 16. května. Novému světci byl proto přiřčen v liturgickém kalendáři květnový svátek. No... já bych to Balbínovi nějak moc nevyčítal... Jeho zásluhou se alespoň začalo chodit na slavná nepomucenská procesí rozkvetlou májovou krajinou, a ne studenými jarními plískanicemi...

„Už nastává mi chvíle,“ píše Bohuslav Alois Balbín 20. října 1688, měsíc před svou smrtí, „kdy stíny ohrožují okraj mého života. I zraku mi zbývá, snad oslepnu. Levé oko celé je zakalené. Teď se mi hlásí ten sedmý křížek.“ Ale jemu ještě zdaleka nebylo sedmdesát let. Bez pěti dnů byl stár 67 let, když zemřel.