470. schůzka: Nejpyskatější z Habsburků aneb Nezrozen k moci

V knize historičky doktorky Ivany Čornejové Ve stínu tvých křídel se dovídáme o našem budoucím panovníkovi, že se těšil veliké otcově přízni a lásce. Narodil se 8. září roku 1633. ve Vídni. Jeho matkou byla první choť Ferdinanda III., španělská infantka Marie Anna. Otec mu také naplánoval dynasticky výhodný sňatek (dynasticky snad ano, geneticky nikoli) s Marií Terezií, což byla nejstarší dcera španělského krále Filipa IV., zatímco tomuto Filipovi zaslíbil Ferdinand III. svou dceru Marii Annu. Tím pádem vznikl jen stěží identifikovatelný příbuzenský propletenec, v němž byl každý s každým tak či onak příbuzný. Všestranně vzdělaný otec (tedy Ferdinand III.) se snažil zajistit vhodné vzdělání i svému nadějnému synkovi, který ho naplňoval radostí a na něhož pohlížel s pravou otcovskou pýchou. A přesto mladý Ferdinand měl všechny hluboce zarmoutit.

Co provedl? Onemocněl. A zemřel. Krátce poté, co se císařská rodina vrátila po říšské korunovaci z Vídně, následníka sklátila choroba. Černé neštovice. V té době to byla velmi nebezpečná nemoc. Záhy syn v otcově náručí v necelých jedenadvaceti letech skonal – snad se tak stalo i v důsledku nevhodné léčby. Ferdinand III. se se ztrátou milovaného syna nedokázal nikdy plně smířit. Po jeho úmrtí upadl do trudnomyslnosti. Žal císaře byl, jak dosvědčili benátští vyslanci, opravdu zdrcující. Na místo následníka nastoupil mladší z Ferdinandových synů, Leopold Ignác, původně předurčený k vysokým duchovním hodnostem.

Takže Leopold. Toho jména První. Narodil se v posledním desetiletí třicetileté války, o sedm let později než jeho bratr Ferdinand IV. Byl čtvrtým dítětem Ferdinanda III. a jeho manželky Marie Anny. To znamená, že on a Ferdinand byli vlastní bratři, ale před ním jich na svět již několik přišlo, tedy sourozenců: jedna sestra a dva bratři. Sestra, která se jmenovala po mamince (Marie Anna) se stane jednou španělskou královnou, zatímco dva bratři, Filip August a Maxmilián Tomáš, zemřeli v jednom a ve dvou letech.

Než se Leopoldovi otevřela nečekaná cesta k nástupnictví, užíval titul arcivévody. Od dětství byl značně neduživý, slabý vzrůstem, málo temperamentní, takový... jakoby neživotný. Měl bohaté kaštanové vlasy. Také oči měl krásné, ovšem slabé, značně krátkozraké, což mělo zřejmě vliv i na jeho rukopis – ten je takřka nečitelný, a to nejen pro moderní odborníky, ale i pro jeho nejbližší spolupracovníky: jeho koncepty dokázal přepisovat jenom málokterý z úředníků. Byla to však těžká práce nejenom kvůli jeho „hrabopisu“. Důležitou roli hrála i Leopoldova enormní píle a přičinlivost ve věcech veřejných. Jeho korespondence s diplomaty, významnými osobnostmi a učenci včetně náčrtů podkladů pro různá úřední jednání čítá tisíce položek.

Ještě jsme se však nezmínili o znaku, podle kterého tohoto Habsburka každý bezpečně poznal: neobyčejně velká, stále pootevřená ústa – dalo by se říct typický Habsburk, přímo ukázkový. Včetně spodního rtu, který mu až ztěžoval mluvení. Leopold měl opravdu dolní ret enormně velký, a kdyby jenom velký – též notně převislý. Jeho ret byl prostě mezi všemi Habsburky nejpřevislejší a našeho Leopolda můžeme označit jako nejpyskatějšího Habsburka. Ani ten nejsnaživější portrétista (a mezi malíři, kteří zpodobňovali mocné, byl věru jeden snaživec vedle druhého), ani jeden z nich nedokázal ten charakteristický znak rodu – legendární habsburský převislý dolní ret – nějak zamaskovat. Ono to prostě nešlo.

V Leopoldově případu byl (prý) onen ret tak těžký, že právě kvůli němu měl jíž zmíněná neustále pootevřená ústa. Jak zaznamenal francouzský hrabě de Grammont, jednou u kuželek si prý Leopold posteskl svému milci, knížeti Portiovi, že mu za deště do pusy pršívá. Když ho Portia upozornil, že možno ústa zavříti, císař se velmi z výsledku zaradoval. Onen hrabě Portia (původem Vlach) měl na starosti Leopoldovu výchovu. Byl to dokonalý dvořan, samozřejmě velice hrabivý (jak jest u dvořanů zvykem). Jako politik byl podprůměrný... ničemu nerozuměl... a do všeho se pletl. (Čili dobře zapadl.)

Vraťme se však ještě nazpátek do Leopoldova dětství. Veškerou vzdělávací a výchovnou snahu přijímal poněkud pasivně, s jakousi smířlivou odevzdaností. V ničem nevynikal? V ničem. Tedy – s trojicí výjimek. Jakých výjimek? Měl hudební talent... nadání pro jazyky... a taky byl vynikající lovec. Tak tedy začneme s tou muzikou... „Kdyby veškeré úřady ve Vídni byly tak obsazeny a v takovém pořádku jako dvorní kapela, byla by Vídeň rájem na zemi, útulkem spravedlnosti a všech jiných ctností.“ To se tehdy říkalo v hlavním městě monarchie. Leopold složil na 250 hudebních opusů. Přesně je to 79 duchovních a 155 světských kompozic, z toho 102 tance. Byl obdivovatelem italské opery a rád se osobně podílel na přípravě skvostných dvorních slavností. Pouštěl se později i do komponování baletů a jeho dvorská kapela patřila k nejlepším na světě. Za jeho vlády se začala sláva takzvaného „koňského baletu“, což byla svérázná drezúra ušlechtilých lipicánů. Ve Vídni navštěvoval ty kostely, které byly proslulé kvalitní duchovní hudbou a zpěvem.

Dobrá, hudba, vyřízeno k dennímu pořádku. Mluvil plynně latinsky, na znalostech klasické latiny si přímo zakládal. Znal však i italsky, německy, španělsky a také francouzsky. Franštinu však později z nenávisti k Ludvíkovi XIV. „zapomněl“. ...a dokonce ji zakázal u dvora používat, takže cizí diplomaté se před ním musili vyjadřovat latinsky. A co čeština? Česky nikdy nemluvil. Ani se česky nepokoušel naučit. Zato se živě zajímal o fyziku, mechaniku a chemii – tedy spíš alchymii. Projevoval zájem o habsburskou genealogii. Osobně byl Leopold vždycky strojen – působil dojmem panáka – potrpěl si na škrobený dvorní španělský ceremoniál, na staré obřady, mravy a zvyklosti. (Jak stárl, tak v něm konzervativismus spíš sílil, než slábl.)

Jeho životní perspektivy, myslím, ovlivnilo, že se narodil Ferdinandovi Třetímu jako čtvrtý potomek mužského pohlaví. I když mu dva starší bratři zemřeli ve velmi útlém věku, zůstávala mu na pomyslné startovní čáře života stále druhá pozice. Na trůn měl usednout (vlastně na trůny, jakkoli měl pozadí pouze jedno) jeho starší bratr Ferdinand, toho jména Čtvrtý. On sám měl nastoupit dráhu duchovního. O Leopoldovi I. napsal biografii John Spielman. Do podtitulu své knihy vtělil slova: „Nezrozen k moci“. V momentě, kdy se princ už plně smířil s představou, že bude knězem, jeho starší bratr Ferdinand zemřel a Leopold (Leopold Ignác Baltazar František Felicián všemi svými jmény) se musel narychlo přiučovat všemu, co musel měl znát budoucí vladař. To tedy musel, ale náklonnost k duchovnímu stavu i směřování k silným spirituálním prožitkům ho nikdy neopustily.

„Panovnické dovednosti si začal Leopold osvojovat od svých čtrnácti let. Dříve než mohl nadaný mladík vstřebat základy potřebné pro budoucího panovníka četných zemí a národů, zemřel jeho otec v nevysokém věku devětačtyřiceti let a Leopold se stal jeho nástupcem. Bylo mu tehdy necelých sedmnáct. Zpočátku mu pomáhal jak jeho strýc, arcikníže Leopold Vilém, tak i nevlastní matka, císařovna-vdova Marie Eleonora, ale brzy spočinula tíha všech povinností plně jen na jeho bedrech. Možná proto, že nebyl odmalička vychováván jako následník, chyběla Leopoldovi později patřičná rasance a rozhodnost v řešení problémů. Byl spíše váhavý, nakloněn kompromisům a spoléhal (místy až přespříliš) na mínění svých rádců, mnohdy i pochlebníků.“

Pro české dějiny zůstal osobností sice v mnoha ohledech zajímavou, ale zároveň vzdálenou, odtažitou, takřka neznámou... a zdá se, že i málo sympatickou. Přitom s výjimkou Františka Josefa I., který seděl na trůně neskutečných 68 let, nepatřila česká královská koruna nikdy nikomu déle než právě neosobnímu, respekt budícímu Leopoldovi Prvnímu. Vládl od svých sedmnácti do pětašedesáti let věku, od okamžiku, kdy mu zemřel otec až do smrti vlastní – celkem osmačtyřicet dlouhých let. Takřka půl století trvala jeho vláda.