469. schůzka: České nevolnictví zblízka

Skutečná praxe tyto rozdíly nevyhranila tak zřetelně. Všední život rozeznával „osedlé“ a „neosedlé“ podle docela jiného znaku. Hranice mezi oběma skupinami se vedla podle toho, kdo měl celý potah, tedy dva koně nebo dva voly. Takový sedlák byl „potažník“. Takový osedlý byl povinen potažní robotou. Kdo spřežení neměl, ten byl vrchnosti povinen toliko robotou „vejchozí“, to znamená pěší – nebyl jako pravý osedlý vnímán, i když mohl třeba držet půllánový statek.

„Ať osedlí nebo neosedlí, ať zámožní nebo chudí venkované, odpradávna byli povinni vrchnosti robotní prací. Vyplývá to ze starobylého vztahu manství čili poddanství nebo také člověčenství. Dlužno podotknout, že obě strany tenkrát chápaly vztah jako samozřejmý, spravedlivý a jednou provždy daný. Za dědičný pronájem půdy byl poddaný smlouvou člověčenství připoután ke svému lennímu pánovi dvojím svazkem. Jednak poutem osobním totiž slibem věrnosti, poslušnosti a úcty, současně však i břemenem věcným – povinností platu (ročního úroku v průměrné výši asi pěti zlatých z lánu) a služeb, robot na prvním místě. Tato smluvně dohodnutá náhrada za pronájem se zapisovala do takzvaných urbářů. V tehdejším právním pojetí zůstal grunt i nadále majetkem pána. A vzhledem k tomu, že smlouva platila dědičně, bylo dědičným i poddanství. Děti poddaných se rodily jako poddaní a automaticky svému pánu zavázány člověčenstvím.“

Povinnost roboty leží na gruntě

Zkrátka – nebylo úniku. Nebylo. A ještě jedna důležitá věc: povinnost roboty ležela na gruntě, nikoli na lidech. To znamenalo, že je jedno, kdo robotu odpracoval: důležité bylo splnění závazku. To znamená, že sedlák kupříkladu mohl namísto sebe poslat na panské svého čeledína. Z této skutečnosti vyplývá fakt, který si moc neuvědomujeme: ležela-li na statku, kde pracovalo dejme tomu 10 lidí, povinnost sto padesáti potažních robotních dnů ročně, tak to znamenalo, že sedlák dal stopadesátkrát do roka k dispozici potah s kočím. A měl svoje odpracováno. V žádném případě nedřela na panském celá rodina, i když to byla rodina poddanská. Když byly kupříkladu žně a bylo zapotřebí každé ruky, tak každá pracovní síla byla placena obvyklou a běžnou tenkrát sazbou, přičemž práce potahu se hodnotila asi trojnásobně výš. Což vypadá, že robotní podmínky zase tak moc kruté nebyly.

Před Bílou horou se na panském robotovalo 12, nanejvýš 20 dnů v roce. Během 17. století se však výměr vrchnostenských statků podstatně rozrostly, zatímco pracovních sil vinou třicetiletou hrubě ubylo. A tak feudálové začali nutit poddané, aby robotovali víc. Když si šlechtici rozšiřovali velkostatky a když zvyšovali roboty, tak si tím nahrazovali finanční ztráty, které jim způsobila inflace... to už víme. Kupříkladu daně z pronájmu půdy teď poskytovaly asi pětinásobně až šestinásobně nižší výnos než kdysi. Kupní síla peněz totiž klesala. „Nemůže být pochyb o tom, že přibývající robotní zátěž představovala břemeno neobyčejně tvrdé, a to už tím, že to nebylo břemeno jediné.“

Hlavní robotní činnosti

Ano, venkované odevzdávali kontribuční daň státu, úrok vrchnosti, desátky církvi a měli ještě řadu dalších tíživých povinností. I když na každém panství se situace vyvíjela jinak, v zásadě se výše robot ke konci 17. století ustálila na třech dnech práce v týdnu, tedy na sto padesáti dnech do roka. K hlavním robotním činnostem patřily veškeré polní práce kromě žatvy (ta bývala obvykle placená, na rozdíl od orby, vláčení, výsevu, okopávání, sklizně a sušení sena). Kromě toho se poddaní běžně podíleli na údržbářských a renovačních pracích na statku, při opravě cest, mostů, hospodářských budov. Bylo třeba také kydat a rozhazovat hnůj, rozbíjet hroudy a vybírat kamenů na poli, opravovat rybníky. Robotězi konali práce na chmelnicích a štěpnicích, při honech naháněli panstvu zvěř. Česali chmel, trhali ovoce, ale také listí pro ovce, sbírali oříšky, houby, kmín, hlemýždě. Některé práce, za které se jim pak připsaly robotní dny, konali doma – například vykrmovali drůbež, prasata a dobytek vůbec, předli, bílili plátno, vyráběli šindele. Velmi žádanou a potřebnou službou byla dopravní obsluha, tedy robota s potahy. Zajišťovala se jí dálková i místní přeprava nákladů. Vrchnost si ji sice mohla zajistit sama, ale nedělala to. Ve vlastní režii to pro ni nebylo rentabilní.

Otázka možná nepřípadná: jaká byla pracovní doba robotězů? Byla-li vůbec jaká... Přímo ze 17. století sice žádnou zprávu nemáme, ale dochoval se jeden z pozdějších robotních patentů, z roku 1738, který fakticky potvrzuje stav dávno existující. Podle něj měl „robotíř při rukovní práci něco dýl než hovado vytrvati.“ O mnohém vypovídající charakteristika... Pracovní doba byla na venkově vymezena prostě svítáním a soumrakem. Proto se v průběhu roku protahovala a pak zase zkracovala. Pro ilustraci bychom mohli použít mzdového tarifu tesařů a zedníků na panství Jindřichův Hradec, které tehdy v 17. století patřilo jednomu z nejbohatších českých rodů, Černínům z Chudenic (právě oni tehdy dokázali shromáždit prostředky na stavbu nejvelkolepějšího paláce v Praze, Černínského).

Pracovní doba robotězů

Podle tohoto tarifu (a není důvod předpokládat, že tomu jinde bylo jinak) se v lednu pracovalo od půl osmé ráno do půl šesté navečer. V březnu to bylo od půl sedmé do půl sedmé večer. Květen: od pěti ráno do osmé hodiny večerní. A červenec: od čtyř ráno do osmi večer. V září se pracovní doba zkracovala na začátek od půl šesté a konec o půl osmé, a v prosinci se začínalo v osm a končilo o půl páté. Cesta na pracoviště se kromě transportu do velmi vzdálených míst nepočítala. Podle téhož systému se robotovalo na poli. Jinak řečeno: v letních měsících zbývalo lidem na odpočinek a spánek pouhých 8 hodin denně, zatímco pracovní doba byla šestnáctihodinová (pravda, s dvouhodinovou polední přestávkou). V zimě měli nejkratší pracovní dobu v délce osmi a půl hodiny. V průměru za celý rok činila pracovní doba kolem dvanácti hodin. Nucené práce přibývalo, životní úroveň sedláků klesala. Jako by hodiny dějin obrátily svůj chod a šly pozpátku. Jako by svět mířil do stavu lepšího ke stavu horšímu. Do našeho dějepisu vstoupil tento paradoxní stav pod názvem druhé nevolnictví. To první, v době před Bílou horou, bylo nevolnictví mírnější, snazší, snesitelnější než to druhé. Čím byl ten zvrat způsoben? Zdálo se, jako by feudální šlechta ztratila poslední zábrany. Jako by zahodila poslední zbytky ohledů vůči poddaným.

Byla to pravda? Do určité míry ano. Totiž: část pravdy to byla. V období třiceti let mezi stavovským povstáním a koncem třicetileté války se na zámcích v Čechách i na Moravě a ve Slezsku zabydlela úplně nová panská garnitura. Do Čech se nahrnulo 128, na Moravu 39 nových rodů cizí vysoké šlechty, a v těsném závěsu za nimi početní suita rytířů a měšťanských zbohatlíků. Všichni ti lidé měli některé společné rysy – patřili k jedné krevní skupině. Co měli společného? Dohromady je dávalo prospěchářství, oddanost habsburskému domu, vděčnost za lehce nabyté jmění. Byla to taková lepší společnost. Všichni Buquoyové, Piccolomiové, Eggenberkové, Trautmannsdorfové a všichni ostatní, co zabrali zámky a statky staré české šlechtě, k nám nepřišli jako nějací lidumilové. Ne, takovou iluzi věru v sobě nechováme. Ze všeho nejvíc je zajímala maximalizace zisku než péče o poddané. Ostatně oni jejich řeči ani nátuře nerozuměli, rozumět jí nechtěli a jejich potřeby jim byly cizí. Ta skutečnost, že k naší zemi ani k jejímu obyvatelstvu neměli vztah, se nepříznivě promítla do údělu nevolníků.

Jaká vlastně byla robota? Byla určitě zlá a podmínky života na vsi se dlouhodobě zhoršovaly; některé vrchnosti nakládaly s poddanými vyloženě surově, ale na druhé straně křiklavé příklady útisku a skutečného vykořisťování lidské práce (v učebnicích dějepisu docela nedávného data vydání často náležitě a pokud možno co nejbarvitěji vylíčené), nabízejí pouze a jen černý obraz. A nebyl to snad obraz pravdivý? Po pravdě – situace nebyla všude nesnesitelná. Kupříkladu – nevolníci celých devadesát dní do roka, tedy ve dnech oficiálních svátků a nedělí, nesměli pracovat. Jelikož samotných nedělí je do roka dvaapadesát a soboty byly tehdy samozřejmě pracovní, zbývá nám skoro čtyřicet ostatních svátků. Ty se musely světit, dokonce ani na svém se nemohlo pracovat.

Ve srovnání s dneškem na tom nebyli naši nevolní předkové tak zle. Něco jiného samozřejmě je, že některá vrchnost dodržování pracovního klidu nerespektovala. Ani sedláci nebrali zákaz práce mnohdy vážně. A že z osazenstva gruntu nedocházeli na robotu všichni, nýbrž častěji jenom jeden pracovník, o tom už tu taky byla řeč. Kromě toho existovalo mnoho lidí, a ti byli od roboty osvobozeni. Jako příklad lze uvést rychtáře, kteří nemuseli robotovat náhradou za své služby úřední, nebo třeba Chodové za své služby strážní. Velká část poddaných (zejména z vrchnostenských městeček) odevzdávala pánovi namísto robotní práce dohodnutou peněžní náhradu.

Nízká efektivita práce

A ještě jedna věc ulehčovala život. Efektivita práce. Byla neuvěřitelně, ba směšně nízká. Příklad: odvoz dvaceti čtyř beček soli do Prahy, vzdálenost přibližně 60 km, zabral celé 24 robotní dny. Anebo dovoz stovky fošen na vzdálenost čtyř kilometrů. Celé čtyři dny. To se tedy moc nepředřeli. A když se vyvážela mrva na pole, tak na sto hektarů bylo zapotřebí jednoho roku: přesně tří set sedmdesáti dnů. A na zorání zhruba 245 hektarů byl zapotřebí 1391 pracovní den. Ale to jsou skoro čtyři roky...Jistě. Na pouhopouhého čtvrt hektaru – dva dny. Nicméně při všech těchto úlevách píše saský diplomat zprávu domů o českých sedlácích:

„Čeští sedláci žijí životem nadmíru bídným. Jejich pán je pánem jejich majetku, jejich těla, jejich života. Tito chudáci zhusta nemají ani na chléb, v evropské zemi, která oplývá potravinami jako málokterá. Bez pánova souhlasu by se neodvážili jít sloužit do jiné vsi nebo naučit se řemeslu. Takové poddanství způsobuje, že se ti chudáci pořád jen třesou a krčí, takže s nimi nelze promluvit, aby vám nejprve nepolíbili šos kabátu.“

To byli sedláci. A co panský dvůr? Vrchnostenský statek se skládal z několika poplužních dvorů. Část sezónních prací v rostlinářství vykonávali na panském dvoře poddaní formou bezplatných robot. Živočišnou výrobu zabezpečovali stálí zaměstnanci panského dvora, námezdný personál. Těch nebývalo mnoho, tak 7 až 11 lidí. Čeleď tvořili vesměs synové a dcery poddaných. Hlavním hospodářem byl šafář. Šafářka, ta vedla mléčné hospodářství. Jeden až dva čeledíni zvaní „voláci“ jezdili s potahy. Dále býval na poplužním dvoře jeden pasák bravu, dvě děvečky ke kravám, jedna k drůbeži. Čeleď měla nárok na stravu, na obnošené šatstvo, na ubytování v čeledníku a na nepatrný roční plat. Pro ilustraci pár údajů z Frýdlantska. Jde o roční mzdy. Šafář: 7 zlatých. Šafářka: 5 zlatých 50 kejcarů. Stejnou mzdu brali čeledíni – děvečka měla 3 zlaté 30 krejcarů.

Početná stáda ovcí obstarával ovčák. Byl v podstatě živnostníkem, protože pracoval (tedy obvykle) za sedminu přírůstku masa a vlny. Výjimečné postavení mezi pracovníky na panském dvoře mívali sezónně najímaní mlatci, obvykle nevolníci s robotními úlevami. Pracovali v úkolu za desetinu až šestnáctinu výmlatku. To mělo určitě vliv na jejich výkony. Mělo. Mlátilo se v zimním období, od října do dubna. Výmlat zaměstnával mnoho pracovních sil. Na Jindřichohradecku mlátilo sklizeň z pěti set šedesáti hektarů 90 mlatců. Kromě těchto zaměstnanců panského dvora tady museli působit i šéfové, ne? Samozřejmě.

Správu neřídila samotná vrchnost, na to měla lidi – nejvýš stál vrchní hejtman. Tři sta dvacet zlatých ročně. (Ano, tomu se říká plat vedoucího.) K ruce měl úředníky – justiciáry a písaře. Ovšem ani vrchní hejtman se nezbýval vlastním hospodařením – to vedl purkrabí – 190 zlatých ročně. Finance včetně vybírání poddanského úroku a kontribucí měl na starosti důchodní – 166 zlatých – rostlinnou výrobu měl v popisu práce obroční – 122 zlaté. Tomuto „managementu“ se říkalo poněkud posměšně „páni Francové“. Dostávali i roční naturální deputát. Nežili si tedy nikterak špatně. To už je takovou charakteristikou managementu u nás, že si nežije špatně. Ať hospodaří, jak hospodaří.

„Průměrný sedlák 17. století musel asi 60% svého pracovního úsilí investovat do cizího, totiž do bezplatných robot a do vydělávání peněz na daně.“ Zatímco v dnešní době přestáváme vydělávat na daně někdy v květnu nebo v červnu. Doba ovšem pokrokově pokročila a bezplatná robota se po nás již nevyžaduje. „Musel platit kontribuci (což byla státní daň), pozemkový úrok vrchnosti, církevní desátek, ovšem on musel kromě toho odvádět ještě mnoho dalších poplatků. Platilo se ze všech řemesel, z mlýnů, z várek piva, z jarmarků, přívozů, mýt, z kořalky, z hospod, ba i z poslední dílny – tedy za rasa a za kata. Aby vůbec mohl poddaný zaplatit všechny své daně a dávky, potřeboval nejméně třetinu výnosu z vlastních polí prodat na trhu. Čili: poddaní pracovali v průměru pouze z jedné třetiny na sebe a své rodiny. Podle některých propočtů jeden den jinak velmi neefektivní robotní práce stačil na výrobu asi jedenácti kilogramů chleba. Na jednoho poddaného připadalo asi 5 až 8 zlatých ročního důchodu, zatímco na jednu osobu šlechtického nebo duchovního stavu činil důchod 500 až 1000 zlatých. Jinak řečeno: aby se jeden šlechtic nebo prelát měli dobře, muselo si přičinit 100, leckde až 150 nevolníků.“

Celkový obraz naší společnosti, zejména ekonomiky, ve století 17., založené většinou na nevolnictví a robotní práci, nám dokreslují ještě dvě zprávy. První se týká rozvoje směny zboží. S tou byl veliký problém. Koncem 17. století se teprve dostala na úroveň, kterou měla před sto lety. Města se přímo topila v dluzích, venkov pak v rozdrobenosti a izolovanosti jednotlivých panství. Chyběl kapitál, poptávka, koupěschopnost obyvatelstva. Ekonomika se nemohla rozvíjet, protože ji dusily feudální zábrany. Jako například cla a mýta. Vymáhali je páni a města a jenom v Čechách se tak dělo na víc než sedmi stech místech. To muselo pohyb zboží a nakonec i cenu výrobku notně prodražovat. Pochopitelně, a to jsme ještě nemluvili o clech, která se vybírala na hranicích jednotlivých zemí uvnitř monarchie. Pořád se platilo, kudy se člověk jenom hnul, takže žádný celostátní trh nemohl vůbec vzniknout.

A ta druhá zpráva? Ta je přece jenom trochu optimističtější. Ano, blížíme se k závěru. Taková pozitivní informace nám zvedne pokleslou náladu, jež na nás při procházce českou historií zhusta padá. Čeho se týká? Českého exportu. Ano, i dnes nás červená čísla vyvážených komodit potěší. Naším hlavním vývozním artiklem – a to už od konce 16. století) – bylo plátno a lněná příze. Kvalitní len zaručoval jakost vyráběného plátna, levná pracovní síla severočeských domácích přadláků a tkalců jeho cenovou výhodnost. Velká poptávka po českém plátně byla nejenom v Evropě, ale i v Indii a v Americe.

„Předlo se a tkalo se po chalupách, přičemž takzvaní faktoři organizovali dodávky surovin, přejímku zboží a výplatu mezd. Hodně vydělávali slezští, lužičtí a saští kupci, kteří vkládali nezbytný kapitál. Nejvíce však bohatly německé obchodní domy v Norimberku, Augsburku, Lipsku a Hamburku. Tyto velkoobchodní firmy (především norimberská Viatis & Peller) laciné české plátno ve velkém skupovaly a přes španělské přístavy pak s výdělkem zajišťovaly jeho export do zámoří. Leckterou z evropských armád oblékli do uniforem Češi.“

Plátenictví a soukenictví později upadlo, zato sláva českého sklářství, založená právě v 17. století, vydržela dodnes. Tenkrát ji založily desítky hutí v jizerské, krkonošské, jihočeské a pošumavské oblasti. Naši skláři prosluli uměleckým leptem skla kyselinou fluorovodíkovou (a také dvojstěnnými sklenicemi se zlatou fólií uvnitř stěn), a na konci 17. století přišla další novinka: zcela čiré, umělecky řezané nebo broušený křišťál. České křišťálové sklenice na balustrových nohách byly na světovém trhu vnímány jako vrchol sklářské dovednosti.

Od podepsání vestfálského míru v roce 1648. propukaly tu i onde v Evropě nové válečné konflikty. U nás ne. U nás trval stálý mír, a to po obdivuhodnou dobu dvaadevadesáti let. Druhá polovina 17. století, to nebylo jenom utužování nevolnictví, zvyšování robot a rekatolizační kampaň, ale taky barokní vzepětí a pak ten stálý mír. Skoro padesát let vládl v tom míru syn Ferdinanda III., císař Leopold III. Historici mu dluží dodnes více pozornosti a více přívětivosti v hodnocení... I my se o to budeme snažit.