462. schůzka: O tom, jak v Brně vědí, která bije

Teď měl švédský velitel Brno jako na dlani, dokonce ze dvou míst. Následujícího dne se vydal Torstensson k městu sám. Tedy: sám... S celou armádou, samozřejmě. Domníval se, že (stejně jako u jiných měst) mu v Brně zděšené obyvatelstvo otevře městské brány bez boje – jako kupříkladu v Olomouci. Torstensson to nehodlal nějak zvlášť protahovat, měl naspěch, do Vídně ještě kus cesty, vyslal proto s poslem, který nesl zprávy brněnské městské radě od zemského hejtmana Karla Lichtenštejna, také svého trubače. Generalissimus Brňanům sděloval, že to fakt nemá žádný smysl být obléhán, bude nejlíp, když se mu vzdají, je to pro jejich vlastní dobro.

Brňané ovšem měli svoje vlastní představy, v čem spočívá jejich dobro, nikdo jim o tom nemusel nic vykládat, ať už švédsky, německy nebo česky. Velitel města Raduit de Souches trubače s otevřeným listem nepřijal, on ho poslal štando pede pryč, z čehož Torstensson poznal, že Brno bude muset dobývat. A tak rozložil kolem města vojsko, píše ve své knize o Švédech pod Špilberkem její autor, brněnský historik dr. Pavel Balcárek, a hned následujícího dne kázal kopat hluboké příkopy, přesahující výšku člověka, aby se dostal blíž k branám. Na vhodných místech (zvláště proti hradu Špilberku) dal postavit několik dělových baterií a okamžitě začal ostřelovat baštu na Špilberku.

Ve městě rozkázal de Souches snést z domů šindelové střechy (tím chtěl zabránil rozsáhlým požárům), dal také kopat příkopy (ty měly nepříteli znemožnit přiblížit se pod hradby města nebo hradu). Ale i Švédové začali budovat příkopy (vzali to od starobrněnského kláštera, což je od hradu i od města dosti daleko a ještě do kopce) a během deseti dnů usilovné práce se dostali k nové baště na Špilberku. Vyhloubili pod ní podkop, aby v něm položili miny a baštu se chystali vyhodit do povětří. Jejich práce měla poctivou švédskou kvalitu: podkopy opevnili pevnými prkny, pobitými plechem, nic neodbyli. Na plukovníka de Souches však nevyzráli – on jejich pracné dílo zmařil. Docela bezohledně. Dal do hradeb prolomit otvor, kterým se potáhl malý oddíl obránců města, ten neočekávaně přepadl Švédy, část jich pobil, část zajal a zničil také prkenné příkopy a opevnění, se kterými si obléhatelé tolik pohráli.

r_2100x1400_dvojka.png

Z Králova Pole, kde měl do té doby Torstensson hlavní stan, se teď přestěhoval k Modřicům s úmyslem podniknout útok na Petrov. A ten přišel hned příští noc, leč: zase bez úspěchu. Mezitím se na Špilberku vlivem velikého horka tenčily zásoby vody, takže ji bylo nutno dovážet z města. (Se skromností sobě vlastní dodávám, že jsem na dně špilberské studny pobýval, což sice není nezbytné informace, ale toto vyprávění se možná zpestří – ten pobyt byl zcela dobrovolný, 114 metrů hloubky: v době švédského obležení hradní studna tak hluboká ještě nebyla, prohloubili ji později v zoufalé snaze narazit na vydatnější pramen vody, což se nepovedlo, nepomohly ani prorážky bočních štol – na dně studny se drží dodnes nějakého půldruhého metru vody, což je na tak velký hrad žalostně málo; bylo to málo i tenkrát, takže bylo nutno vodu dovážet z města. Konec vsuvky.)

Brněnští s ještě větší úsilím pracovali na dobudování kryté cesty na Špilberk. Podařilo se jim to jedenáctý den obležení, jenomže mezitím se už ve městě začala ozývat nouze. Projevoval se nedostatek píce pro koně a voly, kteří ve mlýně na žernovech mleli obilí na mouku. Raduit de Souches nařídil provést soupis obyvatel města, u nichž bylo evidentní, že nemají z čeho žít. Šlo celkem o 57 osob, které přidělil ke strážní službě. V ní měly dostávat vždy na čtyři dny dopředu po bochníku chleba. Zásobovacích obtíží ve městě využívali řezníci. Když měli provést soupis dobytka, zatajili nejlepší kusy, aby mohli zvýšit ceny masa. Na to se ovšem přišlo, u nás se nikdy nic neutají, a krajský hejtman musel nakázat purkmistrovi, aby sestavil z měšťanů komisi (jakýsi brněnský nejvyšší kontrolní úřad). Společně s důstojníky se pak provedl dům od domu soupis dobytka. (Ani jeden vůl neunikl.) Předražování masa se mělo zabránit i tím, že napříště žádný dobytek nesměl být poražen bez povolení městské rady.

Švédové pak – po marné snaze dobýt Špilberk – obsadili vodárnu a kanovnický mlýn pod Petrovem. Zaměřili se na Petrov. Tady začali kopat příkopy, které rozšířili až k Židovské bráně (tam, kde začíná dnes naproti nádraží Masarykova třída) a zahájili palbu na město. Brno střelbu opětovalo ze dvou moždířů a čtyř děl. Ze strany Švédů však šlo jenom o odlákání pozornosti. Za pár dnů nato podnikli velký útok na Špilberk, který doprovázela už od šesté hodiny ranní prudká střelba. Potom pod novou baštou zapálili podkop, jenomže to udělali s moc velkým chvatem, takže ani nestačili vyklidit pole. Hodně jich tam zahynulo. Výbuch však pobořil i stěny bašty a Švédové se už hnali průlomem na Špilberk. Byli však zastaveni střelbou obránců, hlubokým příkopem a vysokým srubem, který tam nechal velitel zbudovat. Útočníci se vrátili s velkými ztrátami.

Tak to šlo ten první měsíc obléhání Brna Švédy pořád. Podkop, výbuch, střelba, výpad. Tedy jako ze švédské strany. Ze strany brněnské zuřivá obrana a střelba. Výsledek: Švédové vyklidili pole. „26. května měli Brňané šťastný den. Kolem poledne podnikli výpad od kláštera svatého Tomáše.“ To bylo dost riskantní, protože opevnění u svatého Tomáše bylo slabé místo Brněnských. „Úmyslem oddílu bylo zničit příkopy, které tu Švédové vykopali. Výpad překvapil obléhatele právě v neméně vhodném okamžiku. Zrovna obědvali.“ Tak to určitě ztratili chuť... Nejenom chuť, ale přišli i o značnou kořist, kterou si Brňáci odsmýčili do města, hlavně oděvy a zbraně. Při tomto výpadu se zvlášť vyznamenal poručík Jan Steissen. Jako odměnu za statečnost mu plukovník de Souches svěřil obranu okolí tomášského kostela.

„Uplynul skoro měsíc obléhání a nedostatek potravin, píce pro dobytek i střeliva začínali pociťovat i Švédové. Torstensson vyslal k Raduitovi dva trubače, aby vyjednávali o kapitulaci. Velitel je však do města vůbec nepustil. Obležení nechtěli o kapitulaci ani slyšet. Pozdravovali Švédy veselou hudbou, vyvěšovali na věže cíchy a červené prapory a rozverně vyzývali nepřítele, aby se do nich trefoval. Švédové tím byli pochopitelně rozhořčeni, a tak ostřelovali celé dva dny intenzivně jak krytou cestu pod Špilberkem, tak město samé. Na obránce to žádný dojem neudělalo – podnikli proti švédským zákopům další výpad, pobořili je a vrátili se s hojnou kořistí do bezpečí městských hradeb.“

Zdá se, že Švédové u Brna moc válečného štěstí nenašli... To teda nenašli. Stíhal je tu jeden malér za druhým. Obležení opravovali bez oddechu pobořené zdi a bašty, kopali protipříkopy, vyhazovali švédské podkopy do povětří. Torstenssonovi nepomohlo, ani když už potřetí změnil svoje stanoviště. Svůj hlavní stan přeložil z Modřic na Královskou louku u Komárova a pěchotu umístil u zábrdovického kláštera. Ani počasí Švédům nepřálo. 14. června se strhla silná bouře s průtrží mračen. Před Veselou a Židovskou branou déšť zaplavil příkopy tak vydatně, že vojáci ani důstojníci v nich uvízli po krk. Někteří se utopili, jiní se zachránili útěkem do cihelny.

Ta se nacházela v místech, kde později stávala budova prvního českého divadla na Veveří ulici. Pochopitelně, že je plukovník de Souches nenechal na pokoji. Udělal výpad na příkopy před Veselou branou za střelecké podpory ze Špilberku a mnoho Švédů přitom zajal. Během jednoho výpadu padly na čtyři stovky obléhatelů. Téhož dne si Torstensson stěžoval v dopise domů: „Ačkoli se vší silou snažím města zmocnit, Brňané se stávají stále odolnějšími. Doufám však, že města dobudu v brzké době, nepřepadne-li mne nepřítel zvenčí. Podminoval jsem již dvě bašty na Špilberku i tvrz ve městě. Kdybych měl dost pěchoty, udělal bych s Brnem krátký proces!“

Obránci byli čím dál drzejší a odvážnější. Zatímco předtím si na výpady troufli jen zkušení vojáci, začali je nyní podnikat i studenti a tovaryši. Hlásili se i desetiletí až dvanáctiletí kluci, aby prokázali svou odvahu. Raduit de Souches z nich vybral 130 tovaryšů a 20 studentů, a přidal k nim ještě asi 150 vojáků. Ti všichni byli rozděleni do dvou čet. První z nich podnikla výpad z Brněnské brány ulicí Pekařskou a vytlačila Švédy až na Staré Brno, druhá pronikla k baterii u svaté Anny, kde stála čtyři děla. Tři z nich převrhla a zapálila všechen střelný prach. Pomohli sedláci z okolí a ten ohýnek pořádně přiživili, takže shořelo všechno trámoví v příkopech, podkopy se zbořily a zasypaly mnoho Švédů. Asi po hodině se mládež vrátila s řadou zajatců a velkou slávou do města.

„Hned nato přišla zvenčí posila. Byla to jízda, která se přiřítila od Pardubic pohraničními hvozdy údolím Svratky až k Brnu. Jezdci se dostali nepozorováni až na kraj lesů obklopujících Brno. Celý oddíl jezdců se vrhl proti dvěma švédským plukům, které střežily příchod do města. Útok císařských byl však tak prudký a neočekávaný, že úplně rozvrátil řady Švédů. Jízda se dostala až do Brna a znamenala pro obléhané posilu. Důležité bylo, že přinesli i zásobu střelného prachu, který obráncům města už citelně chyběl.“

Moment překvapení se zřejmě podařil. Velice. Švédové se domnívali, že město přijela osvobodit celá císařská armáda. Proto narychlo nakládali vzácnější zavazadla na vozy a honem je odváželi do Olomouce. Torstensson zuřil, že stráže nevyhlásily včas poplach a nezabránily průniku jezdců do města. Švédovi prohrávali na body, a to čím dál, tím více. Bylo to k vzteku, ale ať už udělali před Brnem cokoli, udělali to špatně. Oni to snad ani nemohli udělat jinak.

„Švédové věděli, že ve městě nelze tolik koní, kolik jich tam bylo, nadlouho uživit. Domnívali se, že císařská jízda se nemůže vrátit jinudy, než kudy přišla. Proto dal Torstensson hned příštího dne vykopat hluboký příkop od Špilberku přes Úvoz až k rybníku, který stál u kostela svatého Tomáše. Dal ho zatarasit koly a palisádami, aby tudy nemohl z města nikdo uniknout. Raduit de Souches však Švédy přelstil. Pomocné vojsko učinilo výpad Brněnskou branou a způsobilo pod Špilberkem mezi Švédy poplach. Zavčas se ale stáhlo, takže švédská jízda, která tam vtrhla, žádného nepřítele nezastihla. Mezitím oddíl obhájců Brna pronikl průlomem na opačném konci města u Židovské brány, který tam Raduit nechal schválně udělat. Od průlomu přes městský příkop dal postavit most, který rozkázal pokrýt hnojem, aby Švédové neslyšeli dusot koní. Převedli tak – nepříteli před nosem - na čtyři sta koní, aniž to Švédové zpozorovali. V ohybu poblíž Komárova přebrodili obě ramena řeky Svratky a odtud zamířili k Pernštejnu, kde měli domovskou posádku.“

Pan generalissimus Torstensson musel mít u Brna permanentně špatnou náladu. No... trochu si ji spravil, když přijela posila od syna Jiřího Rákócziho, od Zikmunda. Přivezl s sebou téměř 10 000 mužů pěchoty, uherské hajduky a jízdu. A k tomu 12 těžkých děl, 38 děl liberních a několik kartounů. Torstensson dostal takovou radost, že i podagra polevila. Příjezd sedmihradského knížete byl oslaven salvou z děl, a aby se nestřílelo jen tak Pánubohu do oken, mířilo se nazítří už přesněji na Brno. Zásahy způsobily několik požárů a taky pár komínů to dostalo. Zkusili dobýt i Špilberk, ale nepodařilo se, zato generál Mortaigne, který bojoval ve švédských službách, byl u toho Špilberku takřka trefen, jelikož z Hladové věže brněnského hradu padla rána sotva krok od jeho koně.

Ani Torstenssson nedopadl při obhlídce Špilberku nejlíp. Jeden z obránců na něj totiž vystřelil, dokonce dvakrát. Při první ráně se koně splašili a s jezdci utekli, takže na místě zůstal jenom Torstensson s uherským velitelem. Vtom padla druhá rána, která zasáhla Torstenssonova koně. Kulky se však nevyhýbaly ani Raduitovi. Střela mu zasáhla límec, sežehla vlasy a shodila klobouk.

„Několikrát se Švédové pokusili o vyjednávání. Plukovník de Souches jim však vzkázal, že obhájci města budou se svým velitelem bojovat do poslední kapky krve. Když se dostavil švédský podplukovník, že chce mluvit s velitelem města, že je jeho příbuzný a že má vyřídit zprávy od přátel z Vídně, vzkázal mu Raduit, že je zdráv a s přáteli ve Vídni že udržuje neustále korespondenci. Rozmluvu doporučil odložit na příhodnější čas.“

Horší to však bylo, když nastoupila Kočka a Myš. Co to bylo za zvířata? Třicetidevítiliberní a třicetišestiliberní dělo. Přivezl je Rákóczi a Švédové je postavili na hráz jezuitského rybníka na začátku dnešního Cejlu. Městu moc neublížili. Horší to bylo u Špilberku. Soustředěnou palbou do ravelinu (ravelin, to byl baštový výstupek v opevnění) způsobily Kočka s Myší průlom a tím průlomem se pokusili Švédové navečer proniknout za hradby. Byli však odraženi.

„8. srpen byl pro obránce Brna zvlášť významný. Konečně se dočkali slíbené pomoci od generála Gallase. Ta pomoc ale přišla za zvláštních okolností. V noci, mezi druhou a třetí hodinou, vznikl ve městě veliký poplach. Obhájci zpozorovali, že se náhle do městského příkopu mezi Petrovem a Židovskou branou vrhl oddíl pěchoty. Domnívali se, že je to nepřítel a už se chystali zahájit palbu, i když na ně vojáci křičeli, že jsou císařští. Teprve de Souches poznal po hlase jejich velitele a některé vojáky, kteří kdysi sloužili v jeho pluku. Posilu činilo 250 dragounů a také 350 liber síry na výrobu prachu, kterou Brněnští už nutně potřebovali.“

Lze si představit těžší míru naštvanosti, než jaká musela cloumat generalissimem Torstensonem...? Opravdu jenom těžko. A k tomu ta podagra...To ho brala, jen což. Takže to už raději začal vzdávat, ne? Ne. Ještě ne. Dá se říct, že – spíš naopak. Dal ostřelovat Brno s daleko větším úsilím než předtím. A kromě toho nechal vystavět při ramenech řeky Svratky palisády. U obou ramen hlídali španělští jezdci, aby tudy nepronikla ani myš. Za palisádami stála další početná stráž. To už začalo být pro Brňany hrozivé. Kromě toho ve městě pociťovali velký nedostatek potravin, především masa. V Brně sice bylo dost koní, pro které se stejně nedostávala píce, jenže koňské maso se tehdy nepožívalo. Navíc ten, kdo je zpracoval, ztrácel čest a poctivost. Velitel města musel vyřešit situaci tak, že přikázal, aby koňské maso sekali vojenští řezníci, kterým vydal pro jistotu osvědčení, že výsek koňského masa nepoškozuje jejich čest.

Mezitím se přiblížil 15. srpen, svátek Nanebevzetí Panny Marie. Brňané věřili, že světice jejich město uchrání před dobytím. Tuto víru šířil především páter Martin Středa, rektor jezuitské koleje (ta se nacházela přímo na místě budovy dnešního Českého rozhlasu Brno). Tou vírou nadchnul především svoje studenty, ale i mnohé obránce města k hrdinským činům. Byli tací, kdo přísahali, že onoho úterý 15. srpna viděli Pannu Marii s pláštěm rozprostřeným nad celým městem. Dodnes je tato scéna zachycena na votivním obraze u svatého Tomáše v Brně. Švédové o této úctě Brněnských vůči Panně Marii věděli. Posmívali se jí a kde mohli, tam zneuctívali mariánské obrazy. V královopolském kartuziánském kostele stříleli do mariánského obrazu a z kostela v Tuřanech, zasvěceného Panně Marii, udělali konírnu. „Torstensson se rozhodl, že právě tento den, mariánský svátek, provede generální útok na Brno. Zbudoval okopy pro děla proti Petrovu a proti jezuitskému klášteru. Nechal svážet kamení k moždířům a bateriím. Jako poslední dal proti městu postavit děla, včetně Kočky a Myši.“

Připravoval se i plukovník de Souches. V příkopu pod Petrovem zřídil dvě silné traverzy. V zahradách u městské zdi zbudoval velký srub s příkopem a palisádami. Několik ulic na Petrově dal zatarasit barikádami. V kostele samotném nechal postavit lešení až k oknům, aby z nich mohli obhájci střílet na útočníky. V Brně bylo každému jasné, že se blíží rozhodný boj.

„V úterý 15. srpna o páté hodině ranní začala prudká střelba na Petrov a proti jezuitské koleji. Trvala až do odpoledne a byla dvakrát přerušena prudkým deštěm. Na Petrově se podařilo nepříteli prostřílet do hradby značný průlom. Dělostřelbou byly poškozeny kanovnické domy a koule padaly i do chrámu svatého Petra. Také u jezuitského kostela se podařilo Švédům rozbít jednu věž a do městské zdi udělat dva průlomy. Po třetí hodině odpolední poslal Torstensson k pevnosti u svatého Tomáše bubeníka, aby vyjednával o vydání města. Posel byl však zahnán střelbou z mušket.“

Pak už podnikali Švédové útoky na celé město. Obhájci je nechali přijít bez jediného výstřelu až do městského příkopu, a tam je zasypali střelbou, ručními granáty, kamením a hrnci s vařící vodou a smolou. Stejně to dopadlo i při dalších dvou útocích. Ten poslední byl nejhorší. Příkopy zůstaly plné mrtvých a raněných. Zasáhl do bojů i velitel de Souches? Byl v té nejprudší palbě. U Židovské brány sám rozprášil útočníky granáty. Před jezuitskou kolejí bojovali studenti a měšťané, vedení a povzbuzovaní rektorem Martinem Středou. Nejhorší to bylo u svatého Tomáše. Tam už útočníci vnikli přes prudkou střelbu do příkopu a začali přistavovat žebříky k hradbám.

První útok byl odražen, ale při druhém se někteří švédští vojáci dostali až na obrubu hradeb. Podařilo se jim dokonce rozrazit řady obránců a donutit je k ústupu. A vtom zaznělo z Petrova vyzvánění. „Jestli nedobudu Brna do chvíle, kdy v tom městě ohlásí zvon poledne, nechám je být a odtáhnu!“ Měl prohlásit generál Torstensson. Skutečnost byla trošku jiná, i když v Brně se nakonec skutečně zvonilo. V tom nejkritičtějším okamžiku, kdy další a další Švédové přelézali vrchol hradby u svatého Tomáše, vyrazili z opevněného kláštera dragouni, kteří zde byli poschováváni jako záloha, a ti útočníky zastavili. „Město Brno bylo zachráněno. Po západu slunce žádali Švédové o příměří, aby mohli odnést raněné a pohřbít mrtvé. De Souches jejich žádost odmítl. Bylo to sice kruté, ale blížila se noc a on nechtěl riskovat žádné překvapení.“

Byl konec a mohlo se bilancovat. Zajatých Švédů bylo 150, zajatí obránci se počítali na pouhých pár jedinců. Obránců padlo během sto dvanácti dní obléhání na 250, na 150 jich bylo zraněno. Kolik Švédů našlo u Brna svůj hrob, těžko odhadovat. Mluví se o osmi tisících, část jich však zemřela na nemoci. Brno opustila švédská armáda za osm dní poté, co vzdala obléhání. Na rozloučenou vypálila Zábrdovice, Židenice, Juliánov, Maloměřice a prakticky všechny vesnice nacházející se kolem silnice směrem na Tišnov ve vzdálenosti několik mil od Brna.

Ano, a jak to bylo s tím poledním zvoněním už v jedenáct hodin, které se z Petrova ostatně ozývá dodnes? Vskutku se vyzvánělo, a možná, že to bylo i v jedenáct, ale až za dva nebo za tři dny nato, kdy Brno oslavovalo vítězství. Musela to být velká sláva a zněly všechny zvony v tomto statečném městě.