463. schůzka: Mír. Říká se mu vestfálský

Po prohrané bitvě u Jankově to vypadalo, že osud středoevropské monarchie Habsburků je z vojenského hlediska zpečetěn. Nikdy neměli Švédové k vítězství tak blízko jako po Jankovu. Decimovaná císařská armáda nebyla schopna prakticky účinné obrany. Část poražených jednotek prchala do Rakouska a do Bavor, zbytek se schoval v Praze. Tam zrovna tehdy dlel Ferdinand III. Okamžitě ujel, patrně přesvědčen, že bude následovat útok na českou metropoli. Stačil jen jmenovat svého bratra Leopolda Vilém vrchním velitelem vojsk a vydat rozkaz k všeobecné mobilizaci. Vítězný švédský generál Linhart Torstensson však uvažoval jinak: cesta na Vídeň je konečně volná! Doufal, že z druhé strany ho podpoří sedmihradský kníže Jiří Rákóczi.

Na chvilku si teď oblékněme švédské uniformy a budeme se v nich špacírovat po vlastech českých i po sousedech a přitom si budeme představovat, že se píšou poslední léta té dlouhé války (třicetileté). Takže zrovna jsme si to zamířili (my, Švédové) přes Jihlavu ke Znojmu. Tam překračujeme Dyji a vzápětí moravsko-rakouskou hranici. U rakouské Kremže se pokoušíme o násilný přechod Dunaje, ale – nedaří se... nejde to... a my se musíme proto vracet zpět na Moravu.

Před námi je květen 1645 a Brno, začínáme obléhat toto město, štědře je častujeme dělostřelbou, a je červen, a červenec a už nám běží srpen, ale pořád nic, žádný efekt, to město je k neudolání. Je tu však ještě spojenec, sedmihradský kníže Jiří Rákóczi. Jenomže ten se nachází někde u Košic. Odtud se hnul teprve někdy v polovině června – jako předvoj vyslal svého syna Sigmunda. Ten dorazil začátkem července k jihomoravské Lednici.

Krátce nato se objevil i starý Rákóczi, aby se rozložil (tedy jeho tábor se rozložil) mezi Břeclaví a Hodonínem. V té době už dvanáctitisícový sbor Švédů operoval v předpolí Vídně a opevňoval se důkladně u Kremže a Korneuburku. Vypadalo to, že to má Habsburk už spočítané? Zbývalo dohodnout s Rákóczim podrobnosti společného úderu. Jenže v situaci, kdy se císař Ferdinand III. nacházel v nejvyšší tísni, podařilo se habsburskému velvyslanci v Cařihradě pohnout tureckou Portu (což nebyl žádný tamní folkový festival, ale sultánská samovláda v osmanské říši, ta turecká Porta), aby dala Rákóczimu příkaz zastavit všechny vojenské akce a aby začal vyjednávat.

Rozhodující ofenziva byla tímto diplomatickým manévrem zastavena. Švédové, už vyčerpaní a odtržení od proviantních základen, své pozice na přístupových cestách k Vídni opustili a stáhli se až k Lipsku. Jiří Rákóczi byl posléze donucen uzavřít s Habsburky separátní mír (v Linci, v listopadu 1645. roku). Jako výkupné získal mimo jiné Tokaj a správu sedmi východouherských stolic. Chybělo tenkrát opravdu málo, a habsburská říše se po třiceti letech válčení ocitla v roli poražené mocnosti. Nestalo se. Následující dvě léta už přinesla jenom krvavý epilog třicetileté války. Co by se stalo, kdyby se nestalo to, co se stalo a kdyby se stalo něco úplně jiného... Kolikrát tato otázka v lidských myslích padla, samozřejmě krátce poté i delší dobu poté, co už se něco stalo. „Kdyby“ však pro každého historika znamená ukazatel směrem někam do pekla.

Ono bude nejlépe, když setrváme u toho, co se skutečně odehrálo. Takže: pořád ještě není konec války... stále ještě není mír... pořád se bojuje. Konec válčení opravdu nepřišel naráz, a taky nezávisel výhradně na výsledku zahájených mírových jednání. Jako první vypadla z válečného kolotoče Anglie. Nikoli však proto, že by užuž chtěla vychutnávat kýžený mír, ona se musela v té době (od roku 1642) věnovat všemi silami vlastní občanské válce. Ještě předtím opustilo válčiště luteránské Sasko. To bylo zcela uspokojeno ziskem Horní a Dolní Lužice – donedávna přivtělených historických zemí Koruny české.

Dezertérské tendence se projevily na sklonku válečných let ještě u dalších protestantských zemí, například u Braniborska. Ale únavu z války pociťovali i další stoupenci někdejší evangelické Unie. Chtěli uzavřít mír za jakoukoli cenu. I když své záležitosti nedotáhnou ke konci. Po osmdesát let trvající válce mezi Španělskem a Nizozemím uzavřely tyto dvě země spolu separátní mír. Nizozemci získali nezávislost. Praporečník boje proti nadvládě Habsburků v Evropě najednou odkládá standartu. Kdo ji asi tak může převzít? Kdo nám vlastně ještě zbývá? Snad Francie?

Ta má svých starostí dost. Královstvím Ludvíka XIV., krále Slunce, otřásají nepokoje a povstání městského lidu proti feudálům. Což ještě nebyl všech zmatků konec, neboť i feudálové se shlédli v rebelii a povstali proti svému králi v tzv. Frondě. A kromě toho Francie – ačkoli to bylo nad její síly – válčila proti Habsburkům na dvou frontách zároveň, jednak ve střední Evropě, jednak na jihu proti Španělsku. Dovolím si vyřknout dojem, jenž se nabízí pozorovateli o víc než 350 let mladším než jsou již zmíněné děje. Ten dojem se dá vyjádřit slovy: Chaos, zmatek, jakési obecné propletení záští, sporů a zájmů. K tomu se třeba připočíst, že i habsburský tábor se utápěl v problémech, dosavadní spojenec Bavorsko nějak selhával, už se mu do té pranice nechtělo jako před léty, a kromě toho vojensky i hospodářsky mleli Habsburci z posledního. Co tedy zbývalo, když už všechno ostatní selhalo? Mír. Říkáme mu vestfálský.

„Nekonečná válka vysilovala všechny zúčastněné strany. Touha ji nějak skončit narůstala. Už od roku 1641. se na nejrůznějších diplomatických úrovních konaly pokusy najít cestu k míru. Určitější podoby nabyla rokování v roce 1644., kdy habsburská delegace začala oficiálně vyjednávat s Francouzi v Münsteru a se Švédy v Osnabrücku. V obou vestfálských městech se sice slovo mír skloňovalo ve všech pádech, však dlouho bez viditelného pokroku. Habsburská strana svéhlavě trvala na požadavku, aby římskoněmecká říše, válkou fakticky rozpolcená, vystupovala jako celek. Teprve po nezdarech na frontě císař Ferdinand III. ustoupil a od roku 1645. se jednání zúčastnili i zástupci jednotlivých říšských zemí. Švédové přišli s programem všeobecné amnestie a zejména s návratem k politickým poměrům, jaké existovaly v roce 1618., tedy před vypuknutím války.“

Což byl plán, ke kterému upínala veškeré naděje česká emigrace. Návrat k předbělohorským poměrům by přece znamenal i její návrat do vlasti a – samozřejmě – i k vyvlastněným majetkům. Jenomže takové řešení bylo jaksi... nepřijatelné. Pro Habsburky. Ale nejenom pro ně. Taky pro ty, kdo se před léty zmocnili konfiskátů. Že by teď najednou měli něco vracet? Vyloučeno. Ostatně: v českém státě už panovaly dočista jiné vlastnické, politické i náboženské poměry. O návrat exulantů vlastně nikdo nestál... jejich svazky s vlastí byly zpřetrhány. Právě otázka střední Evropy (tedy především nás) byla důvodem, proč zejména Švédové vedli válku dál, s novou rozhodností a silou, navzdory únavě. Jenom úplná porážka mohla totiž přivést Habsburky k povolnosti. Všechno úsilí však – jak známo – bylo marné.

Mír, který se blížil, znamenal konec války, ale taky to byl konec všem nadějím českých exulantů... „Válka Evropu nespojila. Příkop mezi soky byl naopak prohlouben, hranice vyznačeny výrazněji. Napříč kontinentem jako by byla stažena železná opona izolace mezi vyspělejší západní Evropou, a zaostalejší (ke konzervaci feudalismu směřující) Evropou střední a jihovýchodní.“ Tato opona samozřejmě ještě nevykazovala tak vysoký stupeň neprodyšnosti, k jakému lidstvo dospělo o tři stovky roků později. Což bylo za stavu, kdy se válce říkalo „studená“. Ony totiž nebyly po ruce odpovídající prostředky. Například ozbrojenci se nemohli rozestavit podél hranic. Kupříkladu habsburská armáda měla v závěru války 57 pluků, z toho 36 jízdních, čili kolem šedesáti až sedmdesáti tisíc mužů. A vlastně ani elektřina do ostnatých drátů nebyla vynalezena. A vynalezeny nebyly ani ty ostnaté dráty. Zkrátka my jsme tenkrát ještě nedospěli k tomu pravému pokroku...

„Někdejší spojenci se ve jménu svých vlastních zájmů od české otázky postupně odkláněli.“ Jak známo, kabát jest poněkud vzdálenější než košile – to platí o lidských jedincích i o státních zájmech. „Nejdéle vytrvali Švédové. Jejich diplomati vtělili do prvního návrhu mírové smlouvy (to se psal rok 1645) požadavek obnovit předválečné politické a náboženské poměry ve střední Evropě. Šlo o to, zda se vrátíme ke stavu v roce 1618,“ jak zněl švédský návrh, „nebo k roku 1630,“ což bylo datum prosazované habsburskou delegací. „O tom se v jednacím městě Osnabrücku vedl urputný spor. Švédsko se pokoušelo opakovanými útoky do srdce Evropy, směrem na Prahu, případně na Vídeň, zajistit svým diplomatům výhodnější vyjednávací pozici. Dohadování však vždy znovu uvízlo na mělčině.“

A jak to dopadlo? Věci nejsou dodneška úplně jasné. Faktem zůstává, že nakonec českou věc opustilo i Švédsko a v závěru jednání se zajímalo už jenom o uspokojení vlastních velmocenských ambicí. Konečné stanovisko se tvářilo jako kompromis, ale fakticky bylo zradou celého českého odboje. Podle paragrafu 2, článku 5 mírové smlouvy zvolily mocnosti střední cestu a stanovily za časový mezník, k němuž měly být poměry ve střední Evropě navráceny – 1. leden 1624! To byl ovšem letopočet, kdy Habsburci v českém státě vládli zcela neotřesitelně. Tak jaký kompromis? Návrat do roku 1630 nebo 1624... pro nás to vyšlo úplně nastejno.

Pro nás to znamenalo jedno: habsburská nadvláda v tomto prostoru a myšlenka povinného státního katolictví získala mezinárodní uznání. A požadavky našeho exilu? Byly naprosto pominuty. Ba co víc: řešení mířilo vysloveně proti nim. Emigrace byla odsouzena k trvalému životu v cizině, k posupnému vymírání a asimilaci. Protestantská Evropa dala oficiální souhlas k úplné rekatolizaci českých zemí a tedy i k jejich zahrnutí do mocenské sféry dynastie Habsburků. 24. října 1648. roku skončila třicetiletá válka. Opuštěné Čechy a Morava, které byly na začátku v převážné většině protestantské, se staly výkupným za mír. V jiných podmínkách a v jiné době jsme tento pocit měli zažít ještě nejméně jednou. Pokaždé to bylo naše ponížení.

„Mírová smlouva mezi Francií a císařem byla oficiálně podepsána v bytě císařského vyslance v Münsteru v sobotu 24. října roku 1648.“ Nebyl to žádný skromný byteček, nýbrž reprezentativní obydlí. Na obraze ter Borcha vidíme ve velikém sále početnou skupinu – napočítal jsem v ní na 80 hlav. „Téhož dne došlo v Osnabrücku k podpisu smlouvy mezi císařem a Švédskem.“ Ferdinand nechtěl smlouvu zadarmo. Švédové sice po něm žádali 20 milionů říšských tolarů jako válečné odškodné, ale jeho diplomati nakonec usmlouvali sumu na pět milionů v pěti splátkách.

„Večer zazněly výstřely z opevnění v Münsteru a zvony vyzváněly po celé hodiny. Kurýři se rozjeli na všechny strany, aby zvěstovali, že mír byl uzavřen. Obě mírové smlouvy také podepsali diplomatičtí zástupci říšských stavů. Tím byla oficiálně ukončená dlouhá válka.“

Tak, a teď se pěkně bude dělit. Nejprve, co dostalo Švédsko: Po uzavření míru obdrželi Švédové přední Pomořany s městem Stralsundem, dále jim patřil Štětín, Wismar, Rujana, Wollin, Usedom a území biskupství brémského a verdenského. To umožnilo Švédům kontrolovat ústí Odry, Labe a Vesery do Baltského a Severního moře. S nově získaným územím se Švédsko stalo také členem říšského sněmu s právem hlasovacím. Všechna svoje nová území postoupila švédská vláda vysokým důstojníkům své armády.

A nyní uděláme inventuru u Francouzů. Nač ti si přišli po skončení třicetileté války? Nebylo toho málo. Francie získala především Alsasko. K tomu musíme připočíst území, náležející k biskupství métskému, toulskému, verdunskému, jakož i pevnosti Breisach a Philippsbourg. Tyto pevností jí umožnily zůstat ve válce se Španělskem, a ta trvala ještě dalších 11 let, přičemž bylo znesnadněno spojení španělských provincií v Itálii s nizozemskou provincií na severu.

A máme tu braniborské nároky. Taky si přišli na své, Braniboři. Jakpak by ne. Dostali zadní Pomořany a na západě území biskupství halberstadtského, kamminského, mindenského a arcibiskupství magdeburského. Zopakujme si, co získalo Sasko. My to sice víme, my to dobře víme, my jsme na to ještě nezapomněli, ale – opakování: matka moudrosti. Švédové si pomohli k Lužici. Obojí, Dolní i Horní. Měli ji v moci už třináct let a nikdo si ve chvíli definitivního mírového ujednání ani nevzpomněl, že obě patřily po celá staletí předtím českému státu. Ano, ráčilo se platit z našeho účtu. Nikoli poprvé, a jak víme nikoli naposled.

Máme tu Rýnskou Falc. Taky změnila pána – byla vrácena do rukou syna původního majitele Fridricha Falckého (neboli českého zimního krále), Karla Ludvíka. Ten si rovněž podržel kurfiřtskou hodnost, takže pro Maxmiliána Bavorského musela být tím pádem zřízena další, osmá kurfiřtská hodnost. (No, ona když je dobrá vůle, i úřad se vymyslí. To známe.) Říšští stavové získali plnou suverenitu. Což znamená, že mohli uzavírat nadále jakákoli spojenectví nejenom uvnitř říše, ale i mimo ni. Měli taky právo vypovědět válku a uzavírat mír. Tím byla moc Německa rozdrobena do mnoha větších i menších knížectví.

Při pohledu na dnešní mapu Evropy, na níž dominuje sjednocený německý stát, není od věci si připomenout, z čeho se skládalo Německo před zhruba třemi a půl stovkou let. Tehdejší německá říše – to byl takový volný svazek států a státečků, panství a panstvíček, měst a městeček. Jejich úhrnný počet byl pozoruhodný. Když byl svolán říšský sněm v Řezně, obesílalo se 240 vrchností a měst. V mírové smlouvě však byly uvedeny ještě další země... Jmenovitě v ní stálo jméno Republiky spojeného Nizozemí. Pod tímto názvem byla i mezinárodně uznána. Totéž se vztahovalo i na plnou samostatnost Helvétské konfederace neboli dnešního Švýcarska, a na její nezávislost na svaté říši římské národa německého.

Konec? S dělením ano, ukončování války však ještě nějakou dobu trvalo. Velké lodi na moři taky trvá dost dlouho, než se zastaví. Nestačí vyhodit kotvu. No a třicetiletá válka... to byl koráb přímo obřích rozměrů. Ratifikační listiny si strany vyměnily v polovině února příštího, tedy roku 1649. Hned nato byl kongres slavnostně rozpuštěn, ale konkrétní prováděcí podmínky smlouvy se v Norimberku dohadovaly až do června roku 1651. Generálové museli vyřešit otázku švédských náhrad. Tyto průtahy byly důvodem, proč leckteré české a moravské město zůstalo dlouho obsazeno švédskou posádkou. Švédové zůstali v Uničově, Olomouci a v Sovinci na Moravě ještě dva roky, dokud jim nebylo vyplaceno odškodné. Ještě později vyklidili Krnov ve Slezsku a Frýdlant v Čechách, a teprve pět let po podepsání vestfálského míru opustila poslední švédská posádka Německo.

Zdecimované české obyvatelstvo se po třiceti letech dočkalo míru uprostřed ruin, hladu a zoufalství. Předváleční bohatí sedláci se ocitli na úrovni svých někdejších podruhů. Ve vylidněných městech nalezli útulky otrlí váleční vysloužilci a tuláci. Seběhli se ze všech končin světa, takže města se proměnila v babylon jazyků a vinou duchovní bídy nových samozvaných obyvatel i v semeniště zločinu a násilí. Venkov přepadaný polozvířecky žijícími ubožáky z lesů na tom nebyl o nic lépe. Nastal mír... krutý však a neradostný, neboť pro naši zemi (jistěže nejen pro ni) a její obyvatele byl vlastně bolestným propadem do minulosti, do poměrů kdysi už překonaných. Strašný požár sice uhasl, zbylo však spáleniště... Dohasla válka, která začala na českém území – v Praze v roce 1618 – vyhazováním z okna. Prakticky tamtéž skončila – na podzim 1648, za švédského vpádu.