461. schůzka: Takové krysí hnízdo

Olomouc. Veduta z roku 1593 od Jana Willenberga.

"Když třicetiletá válka byla už ve své poslední třetině, prožila dvě největší moravská města, Olomouc a Brno, velice vzrušené události, které rozhodly o jejich dalších osudech. O všem rozhodli Švédové. Velice neblaze zasáhli v neprospěch Olomouce. V červnu roku 1642 ji začali dobývat, ale příliš se namáhat nemuseli. Po pouhých čtyřech dnech jim Olomouc vydal bez boje její přestrašený velitel, císařský plukovník Antonín Miniati. Kapitulaci města požadovala olomoucká radnice už den předtím. Podle pamětního zápisu olomouckých radních by obrana proti tak silného nepříteli nepřinesla městu žádný prospěch, jen prolití krve a úplnou zkázu."

To, co jsme se dozvěděli z práce brněnského historika doktora Pavla Balcárka, nás přesvědčuje o tom, že Olomoučtí se nějakou zvláštní statečností nevyznačovali. Je mi líto, že to vyšlo právě na mne, ale - musím to potvrdit. Švédové pak okupovali Olomouc po celých osm let. Poslední švédský voják odtud odchází až dva roky po skončení třicetileté války - roce 1650. Přítomnost švédské posádky v Olomouci zajistila švédské straně, že císař zaplatí válečné reparace.

Na konci války zůstalo Brno jediným městem na Moravě, které bylo schopno Švédům trvale odporovat. Císař Ferdinand III. potvrdil dekret, kterým vyzvedl výsadní postavení Brna jako hlavního zemského města,a ukázalo se, že vsadil na správného koně, protože za dvě léta nato - roku 1643 - se Brňané chovali při švédském vpádu na Moravu nadmíru statečně. To hlavní a nejtěžší je však teprve čekalo. To hlavní a nejtěžší bylo vzdorování několikanásobné švédské přesile. Tehdy si města s tím divným jménem (aby se dalo vůbec vyslovit, tak se mu muselo říkalo po latinsky Bruna), tehdy si ho všimla celá Evropa. V čele hrdinných obránců města stál nikoli katolík, ale protestant, ještě ke všemu francouzský hugenot, Jan Ludvík Raduit de Souches.

"Narodil se roku 1608. v La Rochelle, ve městě, které bylo věrnou oporou pronásledovaných protestantů. Pocházel ze starobylého šlechtického rodu, který zchudl v bojích proti francouzskému králi. Před mušketýry kardinála de Richelieu, dobývajícími pevnost La Rochelle, musela rodina s dvacetiletým Raduitem uprchnout do ciziny. Mladík se rozhodl vysloužit si vojenskou čest, slávu i majetek v armádě švédského krále a vojevůdce Gustava Adolfa. V krátké době získal Raduit hodnost plukovníka a tím i velení nad plukem dragounů a plukem pěchoty. Ve švédské armádě bojoval proti katolické Unii a císaři převážně na území Německa - účastnil se i bitvy u Nördlingenu. Osvojil si od Švédů základy nejmodernější vojenské techniky a taktiky, ale získal i vysvědčení o statečnosti a horlivosti. To všechno však byl pouze předstupeň k další kariéře, kterou Raduit zahájil přestupem do císařových služeb."

Jak to, že tak najednou? Mění-li svůj dres fotbalista či hokejista, je to pochopitelné, neboť za tím převlíkáním šustí bankovky, ale proč si tak počínal rytíř, ba šlechtic, byť zchudlý? Právě proto, že zchudlý. Ostatně nebyl zdaleka jediný. Podobné počínání hlavně na konci třicetileté války nebylo vůbec ojedinělé. Většina herců tohoto doposud největšího mocenského konfliktu dávno pochopila, že už vůbec nejde o víru. Nýbrž? Nýbrž o možnost nahromadit majetek, hodnosti a úřady. Jak moderní myšlenka! No... a Raduit už tehdy nebyl žádnou výjimkou. Zajisté se v jeho srdci uchovala palčivá vzpomínka na úpadek vlastní rodiny v rodné Francii. Palčivá a hořká. A tak doufal, že snad na straně císaře (k jehož nepřátelům se přece veřejně přihlásila i Francie) získá novou majetkovou základnu pro svůj rod a taky nějaký ten věhlas svému jménu dobude.

Raduit de Souches, jeden z nejschopnějších vojevůdců třicetileté války (uživatel Manchot)

Jestli opravdu takto uvažoval, to nevíme, pakliže ano, tak se nemýlil, neboť obojího získal v následujících letech měrou vrchovatou. No ano... dobře... ale aspoň navenek musel pan de Souches svoje přeběhnutí... chci říct přestup... odůvodnit. (A když ne navenek, tak aspoň sám před sebou.) Ale ano. Důvod se našel. Když se jakýkoli důvod hledá, vždycky se najde.

"Bezprostřední pohnutkou k odchodu do císařského tábora byl Raduitův spor se švédským generálem Stahlhansem. Temperamentní a často i prchlivý Raduit kritizoval (není vyloučeno, že právem) i svého nadřízeného liknavou činnost a malou odvahu k rázné akci. Stahlhans ho vzal do vyšetřovací vazby a hrozil mu vojenským soudem. De Souches na konec vyšetřování pochopitelně nečekal a v červnu 1642 uprchl do Polska. Nejspíš se hodlal vrátit zpátky do Francie, jenže na zpáteční cestě se zastavil v sídelním místě císařově, ve Vídni. Jestli ta zastávka byla plánovaná nebo ne, nevíme, každopádně měla pro další žiživota běh plukovníka Ludvíka Raduita de Souches osudový význam. Tehdejší velitel císařských vojsk, olomoucký biskup a zároveň bratr císařův, arcivévoda Leopold Vilém mu totiž nabídl místo velitele dragounského pluku."

Takže namísto velení u dragounů švédských velení u dragounů císařských... Raduit tu nabídku bez rozmýšlení přijal. Už v říjnu získává hodnost plukovníka dragounského regimentu, jehož vojáky si na základě císařských patentů naverbuje sám. Jeho pluk se pohybuje nejprve ve Slezsku a hned nato v Pomořansku na severu Evropy. Je součástí armády, která za úkol zastavil nápor Švédů do střední Evropy. To byl tedy úkol přímo nadlidský. Však se taky moc nedařil. Oni se Švédové nedali zastavit. Pod vedením generalissima Torstenssona pronikali nezadržitelně do centra císařovy moci. Dobyli řadu míst na Moravě, v září roku 1643 dokonce obléhali i Brno. Celý týden.

Obléhání Brna Švédy v roce 1645 (neznámý autor)

Boje byly zřejmě dost kruté, protože z armády, jejíž součástí byl i Raduitův pluk, se vrátily nazpět do habsburských zemích nikoli původní čtyři tisíce vojáků, ale jenom 1200 mužů. Důvodem byla síla Švédů, ale i rozbroje ve vedení armády. Omočil si v nich i horkokrevný Raduit de Souches. Nedal si pokoj a něco před nadřízenými řekl... Neudržel se. To byla chyba. No samozřejmě. Když, tak jenom po straně. Nebylo divu, že Raduit putoval opět do vězení... Který nadřízený ze sebe nechá dělat blbce před vlastním mužstvem, že. Míru viny rebelujících plukovníků (on v tom Raduit nebyl sám) začal vyšetřovat vojenský soud. Raduit měl štěstí. Jeho provinění nebylo zcela prokázáno, takže ho vojenský soud, zasedající v Praze, obžaloby zprostil.

A je červen 1644 a pan plukovník verbuje vojáky do svého nového dragounského regimentu. Začíná pro něj další životní období, důležité období, ve kterém dostává příležitost. Ta příležitost se jmenuje - Olomouc. "Rok 1644. Olomouc je už přes dva roky v držení Švédů, pro které znamená jedinečnou pevnost uprostřed Moravy. Kromě Olomouce měli Švédové svoje posádky v Tovačově, v Moravském Šternberku, v Uničově, na Sovinci a ve Fulneku. V červnu tohoto roku začalo Olomouc obléhat císařské vojsko. Bylo to v době, kdy nejvyšší švédský velitel Linhart Torstensson byl se svou armádou mimo zemi. Mezi císařskými byl i dragounský regiment Raduita de Souches."

Obléhání se vleklo. Po červnu přišel červenec... pak srpen... ubíhaly poslední letní dny. Den plukovníka de Souches nastal 20. září. Ráno bylo na město vystřeleno osm granátů. Olomouc ovšem byla dobře opevněná (tak jako byla opevněná, když k ní před pár lety Švédové dorazili), a bedlivě střežená. Bezpochyby mnohem lépe než když patřila opačné straně. Přesto se to mohlo podařit. Všechno bylo projednáno, domluveno, zařízeno. Že císařští budou moci do města. Jako že je tam Švédi pustí? Ale ne. Mužem, který měl obléhatelům umožnit nepozorovaný vstup do města, byl páter Michal, kvardián od františkánů-bernardýnů. Dohodlo se to tak, a bylo to náramně mazané:

Obléhání Prahy na rytině z Theatrum Europaeum, na podkladě malby Karla Škréty

"Císařští zaútočí u biskupského dvora a děkanství na Předhradí. Švédům ale kvardián oznámil, že má tajné zprávy o úmyslech císařských podniknout útok na hradby města u kostela svatého Blažeje. Tato lest měla za následek, ze Švédové svou obranu u svatého Blažeje posílili vojáky z Předhradí. Kvardián situace využil a otevřel císařskému oddílu (vedenému Raduitem de Souches) vstup k děkanství."

To byl přímo mistrný tah! No, nebyl. Jak to že nebyl? Raduit do Olomouce nepronikl? Pronikl. Tajnými podzemními chodbami a taky částečně kanalizací, vedoucí do budovy děkanství z hradního příkopu. Jak říkám: přímo ukázkový příklad práce jednotky rychlého nasazení v podmínkách třicetileté války. No, nevypadalo to špatně. Zpočátku. Tak vypadalo nebo nevypadalo? Nevypadalo. Ze začátku. Raduitovi vojáci - asi na 600 jich bylo - obsadili zcela nepozorovaně děkanství a biskupský dvůr. Výborně. To však bylo taky všechno. Jak to? Vždyť přece jejich hlavním úkolem bylo otevřít Olomouc, tedy otevřít městskou bránu při současném útoku císařských zvenčí.

No - a právě to neudělali. Švédové tu chystanou léčku prohlédli, útok císařských odrazili a Raduitovy vojáky částečně pobili, částečně obrátili na útěk. Budovu děkanství a biskupský dvůr za trest vyrabovali a zapálili. A plukovník de Souches? Informace se různí. Zachránil se přece... To ano, jenomže se neví jak. Podle vlastních slov utekl z hořící budovy děkanství podzemními chodbami, ale svědkové vyprávěli, že pan plukovník spasil svůj život přímo kaskadérským skokem z městských hradeb do příkopu. Ať tak či onak, svědčí tyto zprávy o jeho statečnosti... O statečnosti možná, ale taky o lehkomyslnosti. Ta zřejmě způsobila, že ta dobře promyšlená akce "osvobození Olomouce" ztroskotala.

Raduit se (prý) měl zdržet nějakou chvíli na děkanství připraveným pohoštěním a pitím. Jeho vojáci nechtěli bez svého velitele postupovat dál k městské bráně, což Švédům umožnilo získat drahocenný čas, aby odvrátili útok. Když se bojuje, tak se nemá hodovat. Buď jedno anebo druhé, ale nemíchat dohromady. "Raduitovo zaváhání ve zdech děkanství se císařským krutě vymstilo. Dobývali Olomouc marně až do jara roku 1645. V tomto roce dostal však plukovník de Souches příležitost si svou pošramocenou válečnou reputaci vylepšit. Spojil svůj osud s obranou města Brna proti Švédům. Tentokrát využil šanci dokonale."

No, a jsme v Brně. Anebo před ním, podle toho, na čí straně se zrovna nacházíme. V tom případě před ním. Na straně Švédů? Linhart Torstensson je pánem celé severní Moravy. Kdyby se mu podařilo dobýt Brno, ovládl by i jižní polovinu země. Rozhodl se, že to město dostane za každou cenu. Celý ten podnik nepokládal za příliš náročný. "Takové krysí hnízdo," pronesl údajně na adresu města Brna velitel švédské armády Linhart Torstensson, když je oblehl. "S tím budeme hotovi za tři dny."

Matthäus Merian starší: Plán Brna v době obléhání, rytina z Theatrum Europaeum

Měl zprávy o tom, že ve městě je jenom malá posádka a že hradby jsou ve špatném stavu. A taky věděl, že Brno nemá zbraně a střelivo, protože ty už byly spotřebovány, když se neúspěšně dobývala Olomouc. Předpokládal, že rozprášená císařská armáda městu nepomůže, protože bude trvat řadu týdnů, než se zase dá dohromady. To všechno věděl a ještě leccos jiného tušil, jenom velitele města neznal. Nemohl ho znát, zatím, protože byl jmenován teprve deset dní po bitvě u Jankova, ve které Torstensson rozdrtil císařské. Novému veliteli Brna bylo sedmatřicet let a jmenoval se Jan Ludvík Raduit de Souches.

Brňané jeho volbou nadšeni zrovna nebyli. Byl to Francouz a ještě ke všemu hugenot, zjišťujeme v knize dr. Pavla Balcárka o bojích proti Švédům pod hradem Špilberkem. Brzy po příchodu do města však nový velitel vyvinul horlivou činnost, aby město zásobil zbraněmi a střelivem. Vzorně spolupracoval s krajským hejtmanem, který pro město opatřoval potraviny a píci pro dobytek. V krátké době dokázal splnit císařův příkaz, aby město i hrad Špilberk byly zásobeny potravinami a střelivem po dobu šesti měsíců.

V Brně se tvrdě pracovalo (dokazují to i dochované městské účty). Činili se puškaři, se kterými spolupracovali pažbaři. Soustružníci opracovávali dřevo, ze kterého koláři zhotovovali potřebné výrobky. Pracovali tu i tesaři z Kuřimě, stoupaři vyráběli stoupy na přípravu střelného prachu, kováři a zámečníci obráběli železo, pomáhali jim i kotláři. Sedláři a řemenáři zhotovovali kožené předměty. Další opravovali hradby: vodáci s pomocníky, tesaři, příkopníci a nádeníci. Kromě najatých dělníků pracovala i mládež, studenti, církevní osoby a početní venkované z okolí, kteří v Brně našli útočiště z okolí. Všichni dobře věděli, jaké jim hrozí nebezpečí, protože strach ze Švédů byl veliký. Předcházela je totiž velice špatná pověst. V českých zemích už skoro nikdo v nich neviděl bojovníky za víru. Stačily zprávy z obsazené Olomouce. Zkušenosti s jejich drancováním v uplynulých letech byly děsivé...

Novému veliteli města se podařilo během asi šesti neděl (tedy do příchodu Švédů) Brno důkladně zabezpečit a opevnit. Dal opravit hradby, nechat zbudovat stanoviště pro děla u městských bran a prohloubit staré hradební příkopy, hlavně u kláštera svatého Tomáše. Co však nejvíc svědčilo o jeho důmyslu, to bylo prokopání takzvané kryté cesty (říkalo se jí po italsku La strada coperta). Ta spojovala město od Brněnské brány (u dnešního Šilingrova náměstí, tam, kde nahoře končí ulice Pekařská) s hradem Špilberkem. Tím zajistil vzájemnou pomoc, spojení i obranu města s hradem. Dlužno dodat, že Brno a Špilberk tehdy netvořily jeden celek, ale jak město, tak i hrad měly svoje vlastní opevnění a mohly být při obléhání od sebe odříznuty. Město i hrad měly svoje velitele, ten na Špilberku se jmenoval Jiří Jakub Ogilwy, hodnost měl podplukovnickou a byl to původem Skot.

A ještě další opatření, další přípravy, další opevňovací práce, i když na první pohled vypadaly jako demolice. Raduit de Souches dal pro jistotu zbořit kolem města před hradbami všechny vyšší budovy, a to na vzdálenost šesti set kroků. Prostě to kolem města dokonale vyčistil. Za oběť této akci padl i klášter františkánů-bernardýnů i s kostelem položeným pod Petrovem na Svratce. Před Židovskou bránou (ta se nacházela na konci dnešní Masarykovy třídy naproti hlavnímu brněnskému nádraží) byl zbořen klášter františkánek u svatého Josefa, zatímco u Měnínské brány (ta jako jediná v Brně se dochovala do dnešních dní) padl demolicím za oběť kapucínský klášter. Také klášter augustiniánů u svatého Tomáše s gotickým kostelem (na dnešním Moravském náměstí) byl z větší části pobořen i s přilehlými klášterními domy, protože právě odtud bylo Brno nejsnadněji napadnutelné.

Kromě toho dal plukovník de Souches rozkopat sebemenší kopečky, zasypat všechny jámy, aby se za nimi nepřítel nemohl ukrývat. Dřevěnou bránu na konci ulice Běhounské a bránu Veselou u stejnojmenné ulice dal zazdít. Ke hradbám bylo přistavěno přes třicet okrouhlých a čtyřhranných věží. Kolem městské zdi se vinulo mezihradí (Brňané mu říkali Zwinger) - to bylo lemováno pevnou hradbou, spadající skoro kolmo do hradebního příkopu. Příkop byl obklíčen pevným předhradím a baštou pod Petrovem. Obranyschopnost Brna zesilovala ještě víc řeka Svratka, která vytvářela druhé rameno. To se od hlavního toku oddělovalo na Starém Brně, teklo přímo pod Petrovem a přes nynější hlavní nádraží ústilo na Radlase do Svitavy.

Už tu padla slova o švédské přesile. Známe docela přesná čísla. I po třech a půl století z nich jde poněkud strach. Raduit de Souches připravoval obranu města s chvatem a horlivostí až horečnou. Měl k dispozici celkem 1475 mužů. Z nich bylo pouze 426 vojáků, včetně čtyřiceti mušketýrů na Špilberku. Ostatní obránci, to byly setniny vytvořené z brněnských měšťanů, šlechty, studentů, řemeslníků, tovaryšů a nádeníků, vycvičených narychlo ve zbrani. To tedy byla "brněnská armáda." Proti ní se valili k městu Švédové. Začátkem května přitáhl k Brnu Linhart Torstensson s armádou čítající na 28 000 mužů. Toto množství bylo v dalších dnes posíleno ještě desetitisícovým vojskem sedmihradského knížete Jiřího Rákócziho. Švédský generál Linhart Torstenssson, hrabě z Ortaly, byl o pět let starší a o ještě více let zkušenější než jeho úhlavní protivník, francouzský plukovník Jan Ludvík Raduit de Souches.


Zobrazit místo 461 na větší mapě