45. schůzka: Osud svatého Vojtěcha Slavníkovce

řetího českého světce však čekala mučednická smrt v cizině. Svět ho zná pod jmény Adalbert, Maďaři ho přijali jako Bélu. Pro nás je to Vojtěch. Svatý Vojtěch.

Rok 988. Řím. Papež Jan XV. O přijetí u Svatého otce požádal biskup pražský Vojtěch – Adalbert, a jeho průvodce a bratr Radim – Gaudencius. Důvod slyšení? Vojtěchova demise. Biskup požádal papeže o svolení opustit diecézi, odevzdal mu svůj prsten a pastýřskou hůl. Co se stalo s pražským biskupským stolcem? Zůstal pravděpodobně neobsazený. Správu diecéze vedl Němec Williko. Co teď? Co zamýšlel Vojtěch podniknout? Kam se chtěl vydat?

Vojtěch na cestách

Měl v úmyslu vykonat cestu do Jeruzaléma k hrobu Ježíše Krista. V tom úmyslu ho ještě utvrdila císařovna Theofanó. Dala mu prý na cestu tolik peněz, že věrný Radim je ani unést nemohl. "On však podle svého zvyku procházel po křižovatkách v noci, a do haléře, co měl, vše uštědřil chudým. Zrána pak odeslal z Říma své sluhy do vlasti zpět, potom změnil svůj šat a na pout' si oslíka koupil." To napsal o Vojtěchovi jeho nevlastní bratr a nejvlastnější přítel Radim.

Takže Vojtěch se vydal do Palestiny. Vydal, ale nikdy tam nedošel. Cestou se stavil ve slavném benediktinském klášteře na hoře Kasinské neboli na Monte Cassinu. Tam zůstal určitý čas, s úmyslem stát se mnichem. Jenomže rozčarování, jaké ho vyhnalo z domova, ho přinutilo opustit i Monte Cassino.

"Když se v mnišské roucho už chystal obléci biskup, a když si vyšší i nižší té věci souhlasně přáli, pojednou hrozná slova mu k sluchu pronikla; řekliť: ‚Zde se ti mnišský řád i mnišská řehole hodí, zde se vycvičit můžeš co nejlépe v životě mnišském; odtud se ziskem též si odneseš svěřenou hřivnu: můžeš naše chrámy, jež právě jsme postavit dali, světiti, neboť se stkvíš svou hodností jako biskup.’ Rozčilil se, když řeč tu uslyšel, takto pak řekl: ‚Máte mě za mezka, prosím, či človíčka ledajakého? Když jsem prchal z vlasti, bych u lidu biskupem nebyl, pod svatým biskupa jménem mám vám teď světiti chrámy?’"

To, že ho kasinští mniši nutili světit kostely, nebylo všechno. Vojtěchovi se nelíbila ani jejich poněkud uvolněná morálka. Co teď? Zpátky do Říma. Do benediktinského kláštera na římském Aventinu. Dne 17. dubna 990 tam složil Vojtěch předepsané sliby. Stal se mnichem a zůstal jím čtyři léta.

Vojtěch před papežem právě
sloužil mši, když k jeho hlavě
boží anděl z nebe slét,
velel mu jít do Čech zpět.

Ne, nebyl to anděl, jak se domnívá kronikář Dalimil, ale české poselstvo. Objevilo se v Římě v roce 992 a žádalo papeže, aby přiměl Vojtěcha k návratu na pražský biskupský stolec. Vojtěch se podrobil. Ale podmínečně. Jaká byla ta jeho podmínka? Podmínky. Byly dvě. Za prvé: aby ho vládnoucí kníže podpořil při odstraňování nejhorších zlozvyků v Čechách, a za druhé: aby byl v Praze založen benediktinský klášter. Jedno přání mu Boleslav promptně vyplnil. To druhé. Dne 14. ledna 993 mohl Vojtěch vysvětit kostel benediktinského kláštera v Břevnově. A prvním opatem se stal Anastasius, původním jménem Ascheriskus. Pravděpodobně pocházel ze slavníkovské části Čech.

Opět biskupem pražským

Doba druhého Vojtěchova biskupství byla zároveň dobou rozkvětu české literatury. Psané ovšem latinsky. I Legendu o svatém Gorgoniovi napsal určitě sám svatý Vojtěch. Zachovala se i s průvodním dopisem adresátovi (tím byl mindenský biskup Milon). "Chtěl bych Vašemu otcovství přinést něco hodného a přátelského, aby tím pevněji byla smlouva přátelské lásky jako by lepidlem uzavřena a mezi námi nepřetržitě zdárně trvala. Láska totiž může být neméně než mezi dvěma. Láska, která ani nepracuje, ani nekvete, ani nežije, nezaslouží si jména pravé lásky." Pozoruhodně vybroušený styl na to barbarské 10. století... V té době vznikla první česká umělá píseň, tedy první, která se zachovala.

Hospodine, pomiluj ny,
Jezu Kriste, pomiluj ny!
Ty spase vsěhomira
spasiž ny, i slyšiž,
Hospodine, hlasy našě:
Daj nám vsěm, Hospodine
žizň i mir v zemi! Krleš!

Vědělo se, že se ta píseň šířila hlavně z břevnovského kláštera. Jenomže se myslelo, že je mladší. Novodobý rozbor textu však přinesl poznání, že píseň má staroslověnské, církevněslovanské i české prvky, a to v takovém složení, že mohla vzniknout jedině v Čechách v 10. století. A její autor? S největší pravděpodobností sám Vojtěch.

A co ta druhá podmínka (vlastně v pořadí první)? S tou to bylo horší. Ukázalo se, že odpor proti šíření křesťanských zásad v zemi nikterak neklesl, naopak útoky na biskupovu osobu se opakovaly. Reakce Vojtěchova: druhý odchod ze země. Hned napřesrok. Psal se letopočet 994.

A když nadešlo 28. září následujícího roku, napadly oddíly knížete Boleslava slavníkovské hlavní město Libici. Z celého rodu zůstali naživu jenom Soběslav, který byl na vojenské výpravě za hranicemi, Vojtěch a Radim, kteří odešli do Říma. Po dobytí Libice byl kníže Boleslav II. (to uvádí německý kronikář Diethmar) raněn mrtvicí. Bylo to označováno jako boží trest za jeho čin.

A znovu na cestách

"Pluhem spásného slova jsa odhodlán stále a stále zorávat v Ježíši Kristu všech duší neplodný úhor, ocitl se na rozpacích, kam obrátit posvátné rádlo, má-li nejprve k Prusům či k Luticům zamířit kroky. Neboť ten obojí kmen, jsa oddán obřadům lichým, od zvěře nerozumné stěží se životem lišil."

Lutici – to byl velký kmenový svaz lužických Srbů. Také se jim říkalo Veleti a žili mezi Labem a Odrou. K Luticům se nakonec Vojtěch nevydal. Zvolil Prusko. Prusové byli sice nakonec poněmčení, ale původně to byl kmen baltských Litevců. Na jaře roku 997 se Vojtěch vydal se svým průvodem do Gdaňska a odtud do nitra země. Tam ho potkal jeho osud. Vstoupil do posvátného háje pohanských Prusů, zvaného Remove, a žádal o vstup do hrazeného místa nebo snad města jménem Cholinum. Místo toho byl spolu s dalšími zajat a spoután. Všechno se stalo na jakémsi nízkém pahorku:

U dravého zástupu hned se vymrštil ohnivý Sikko,
mečem smrtonosným pak proklál Vojtěchu prsa.
Jakmile zasadil ránu ten vůdce spiklého davu
shlukne se lid a ránu za ranou do těla vráží,
až si vylili vztek bodáním semo a tamo.
Sedmero (běda, ó žel!) pak oštěpů vytáhli z těla,
sedmero ran se na těle zjevilo, hlubokých, těžkých,
nachové krve proud se prýštil ze svatých údů.
Nezastrašen tu stál a potom si k modlitbě klekl,
neboť laskavé ruce mu svírala provazů pouta,
prosil pokorně Krista, aby odpustil lidu ten zločin.
Ježto pak zběsilost jejich se dosud nevybouřila,
na kusy světcovy údy rozsápou meči,
useknou hlavu a na hrot kopí ji vetknutou nesou.

Po třech dnech ji místní strážce sejme a odnese polskému knížeti Boleslavovi Chrabrému se zprávou o tom, co se stalo. Byl pak to devátý den, jak známo, před prvním květnem, co náš biskup Vojtěch byl umučen pro Krista Pána. Devátý den před prvním květem... Ve skutečnosti byl Vojtěch zavražděn v pátek 23. dubna roku 997.

Kéž nás na jeho přímluvu přesvatý Kristus
chrání po všechny věky a nadto i po smrti dále!

Svědectví, legendy, pověsti

To bylo svědectví Vojtěchova bratra Radima. Ale jiná legenda (ta vznikla nejméně devět let, nejvíc asi pětadvacet let po vraždě) líčí okolnosti Vojtěchovy smrti trochu jinak: Vojtěch chtěl podle ní zahájit svoji činnost v důležitém pruském obchodním středisku, ve městě Truso. Nejlepší přístup sem byl lodí z Gdaňska podél ústí řeky Visly. Až sem ho doprovázeli polští vojáci. Pohraniční úřady ho podezřívaly, že je polským zvědem, odepřely mu povolení k pobytu a vykázaly ho ze země. Vojtěch se přesto zdržoval v pohraničním úseku několik dní. Byl však nalezen oddílem pruských vojáků. Jeden z nich jménem Sikko se vrhl na modlícího se biskupa a zabil ho. Bezhlavé tělo bylo vhozeno do vody a vyplaveno vlnami na druhém břehu, který byl v polských rukou. Boleslav je uložil nejprve v Třemešně a později v Hnězdně a za značné výkupné získal i hlavu, kterou údajně nalezl náhodný pocestný.

Ostatky Vojtěchovy svůj klid po smrti biskupa nenašly. Po dvou letech byly z prozatímního místa odpočinku v klášteře v Třemešně přeneseny slavnostně do chrámu Panny Marie v Hnězdně. Vzápětí nato bylo Hnězdno povýšeno na arcibiskupství a první arcibiskupem se zde stal Radim – Gaudencius, nevlastní Vojtěchův bratr. Podle Kosmovy kroniky se za čtyřicet let nato vydal český kníže Břetislav I. na válečnou výpravu do Polska. Do Hnězdna Čechové vstoupili prakticky bez boje. Nezajímali se (prý) o žádnou jinou kořist než o svaté tělo Vojtěchovo.

Zkoumání pozůstatků

V žádné z kronik není žádná zmínka, o jaké ostatky přesně šlo – pouze, že pak byly uloženy v Praze v rotundě svatého Víta. Kníže Břetislav k ní nechal přistavět kapli, ve které byly Vojtěchovy ostatky uloženy společně s pozůstatky jeho bratří. Chrám i přilehlý klášter několikrát hořel, ale požár hrobům neuškodil. První otevření hrobu svatého Vojtěcha nařídil Karel IV. Ve schráně byl kromě ostatků i list s těmito slovy: "Zde jsou ostatky svatého Vojtěcha, biskupa a mučedníka, a látka, kterou byly kosti ovinuty, a ostatky bratří a mnohých svatých, jejichž jména neznáme."

Březen 1880 – hrob je opět otevřen. A zatím nejnověji a zřejmě na dlouho dobu naposled bylo to, z Vojtěcha zbylo, vyrušeno ze svého věčného klidu v 70. letech minulého století. Největší pozornost věnovali profesor Emanuel Vlček a jeho spolupracovníci lebkám. Prosím? Snad lebce. Svatý Vojtěch byl přece jenom jeden. To je pravda, samozřejmě, jenomže – tomuto světci se celkem připisují lebky tři. Záhada tří hlav svatého Vojtěcha.

První lebka je uchovávána ve svatovítském pokladu v Praze. Druhá lebka měla být objevena v Hnězdně a byla ještě v 15. století vystavována v Poznani. Ta k dispozici při výzkumu nebyla. Konečně třetí dodnes chovají v kostele svatého Vojtěcha v Cáchách. Pražská lebka: patří čtyřicetipětiletému až padesátiletému muži. Je středně velká, nápadně u ní vyniká nízkost horního obličeje v poměru k délce mozkovny. Na lebce jsou vidět násilné zásahy. Většina z nich se však stala až dlouho po smrti, když se odebíraly úlomky pro relikviáře. Nejstarší jsou však stopy po sečném nástroji. Ty by mohly napovídat o oddělení hlavy od trupu, a to způsobem užívaným při získávání hlavy jako trofeje.

Spory o pravost

A co lebka v Cáchách? Patří muži asi čtyřicetiletému. Je poškozena naprosto stejně jako pražská lebka. Naprosto stejně. Jak je to možné? Ona totiž jedna lebka byla záměrně upravena podle té druhé. To znamená, že jedna z nich musí být tudíž falsum. Ale která? Důkaz pravdy: bylo třeba srovnat krevní skupinu u lebky a u kostí, připisovaných svatému Vojtěchu a uložených v Praze. Výsledek: skupina A. Stejnou skupinu měly i zuby, volně uložené ve Vojtěchově hrobu a jinak dokonale zapadající do čelistí. Skupinová vlastnost A byla prokázána i v kostní tkáni obratlů. Části Vojtěchových kostí se také uchovávají v relikviáři v Římě. I jejich krevní skupina byla podrobena rozboru. Výsledek: Opět skupina A.

A co lebka z Cách? Krevní skupina O. Přitom spor o autentičnost se vede pouze v případě lebky. U kostry není pochyb. To znamená, že pražská lebka je ta pravá, Vojtěchova.

Antropologický výzkum Vojtěchovy lebky přinesl důležité zjištění o způsobu jeho smrti. Při popravě setnutím je hlava oddělena od těla ve výši třetího až čtvrtého krčního obratle. V případě svatého Vojtěcha byla hlava odseknuta jako "trofej". V takovém případě bývá sečná rána vedena za úhlem dolní čelisti a za uchem. Krční páteř zůstává u těla, doširoka je otevřena dutina lebeční v oblasti týlní kosti. V případě svatého Vojtěcha mohlo být této dutiny využito k naražení hlavy na zahrocený kůl. Tato pochmurná fakta jako by svědčila pro fakt, že svatý Vojtěch nebyl zabit useknutím hlavy, ale že byl ubodán. Jeho hlava byla oddělena od trupu až po smrti.

Ještě jeden detail bychom rádi připojili, a předem se omlouváme za jeho drastičnost. Hlava byla sejmuta z kůlu po třech dnech a nabídnuta k vykoupení knížeti Boleslavu Chrabrému. Přirozeně, že se tak nestalo okamžitě, a proto ji museli Prusové k prodeji upravit. Úprava spočívala v tom, že ji ovařili a měkké části odstranili. Teprve takto očištěnou lebku pak nabídli k výkupu za zlato. (Podobný osud měly mimochodem i ostatky českého knížete Jaromíra.) Ze soudní lékařské praxe je známo, jak vypadají lidské kosti, které prošly varem. Jejich znaky jsou stejné jako u Vojtěchových pozůstatků.

Potvrzení věku

Zkusme si vytvořit u svatého Vojtěcha – podobně jako jsme se o to pokusili v případě jeho předchůdce na nebi českých světců, knížete Václava – jeho podobiznu. I když jsou pozůstatky Vojtěchovy zlomkovité, přece jenom se o to antropolog profesor Emanuel Vlček v rámci výzkumného programu začátkem 80. let pokusil: Věk svatého Vojtěcha lze klasifikovat podle znaků zjištěných na lebce jako "maturus", tedy "zralý". Jelikož není známo historické datum narození (pouze se uvádí, že to bylo v roce 950, druhá verze tvrdí, že kolem roku 956), muselo vypomoci stanovení zubního věku.

Podle obrusu horního řezáku, dvojky vpravo a ještě dalších čtyř ukazatelů byl věk stanoven na 47 až 48 let. 997 minus 47 rovná se – 950. Stáří souhlasí s tradovaným datem narození takřka dokonale. Druhý pražský biskup Vojtěch z rodu Slavníkovců byl jenom středně vysoké postavy. Jeho kostra byla gracilní, tedy útlá. Měl dlouhou hlavu s nižším obličejem a středně vysokým nosem. Podle dobového zpodobnění na jedné římské studnici nosil plnovous.

Roku 1993 slavil břevnovský klášter svoje tisíciletí. Břevnovské opatství bylo povýšeno na arciopatství a jeho opat na arciopata. Pražská kapitula k tomuto výročí předala klášteru ověřenou relikvii svatého Vojtěcha. Ta byla odebrána komisionálně z relikvie lebky, chované na hlavním oltáři v katedrále svatého Víta. Tak vstoupil zakladatel svatý Vojtěch znovu do svého kláštera.