46. schůzka: Od Boleslava k Boleslavovi

„Když pokročil čas, stalo se, že byl Boleslav zachvácen na půl těla nesmírnou slabostí a že nemohl ani hýbat rukou a že vlekl nohu, jako by odumřela. Dlel v hradech, prodléval v jizbách a tam k němu přicházely staré skutky a vypravování. Když mohl ještě lovit, nenacházel zalíbení v rozpravách, teď však s myslí ztišenou naslouchal čtení legendy o svatém Václavovi a chválil svou choť, která dala ten příběh plný krásy a počestnosti zapsat. Tak v rozjímání a pilných radách plynuly dny Boleslavovy.“

Svým nenapodobitelným jazykem se o Boleslavovi II. zmiňuje spisovatel Vladislav Vančura. A my v tom úryvku z prvního dílu jeho Obrazů narážíme na poměrně určitý popis Boleslavovy nemoci: „Byl zachvácen na půl těla slabostí, že nemohl ani hýbat rukou a že vlekl nohu, jako by odumřela...“ Soudobý kronikář, merseburský biskup Dětmar, tu nemoc pojmenoval jako „paralýzu“. V té době se „paralýza“ říkalo všem druhům ochrnutí. František Palacký má přesnější pojmenování: „Byl raněn mrtvicí.“

Stanovení diagnózy

„Mrtvice“ se říká buďto krvácení do mozku, nebo ucpání cévy – což j záhať, tedy infarkt, při kterém se některá z mozkových cév ucpe, a oblast, kterou zásobuje, zůstane bez přívodu krve. Většinou přitom dojde k ochrnutí protilehlých horních i dolních končetin. Mohl to být případ Boleslava II.? Známý neurolog, profesor Ivan Lesný, tohoto už tisíc let mrtvého pacienta podle dochovaných zpráv pomyslně vyšetřil, a přes všechny potíže, které se v tomto poněkud zastaralém medicínském případu vyskytly, se pokusil stanovit diagnózu.

Boleslavovi II. bylo v době, kdy k mrtvici mělo dojít, přes šedesát let. V tomto věku dochází ke krvácení do mozku jenom zřídka. Nadto krvácení do mozku by v desátém století vedlo rychle k smrti. Může se však vytvořit bezkrevní oblast určitého mozkového okrsku. K tomu dochází u mladších lidí embolem, tedy utrženým kusem krevní sraženiny – vmetkem – při srdečních onemocněních, zatímco u starších lidí jde o trombózu mozkových cév, což je obvykle součást mozkové arteriosklerózy. To se zdá být v případě Boleslavově pravděpodobnější.

Je zajímavé, jak se podle výzkumů profesora Lesného rozmohla arterioskleróza neboli kornatění cév v desátém století u evropských panovnických a šlechtických rodin: U Karlovců král Arnulf, v saské dynastii nám stejně dobře známý Jindřich Ptáčník, u Přemyslovců jak Boleslav I., tak i jeho syn, druhý toho jména. Při kornatění mozkových cév dochází většinou k vážným psychickým změnám. Pacientům se změní povaha...

Často se jim mění nálada, bývají agresivní, a také trpí úbytkem intelektu. Ten ale není pravidelný, střídají ho takzvané lucidní intervaly, neboli světlé chvilky; to jsou období, kdy je pacient po stránce svého intelektu naprosto v pořádku. Svoje intelektové potíže je navíc schopen dlouho maskovat. Nejdéle odolávají společenské funkce. Boleslav II. tedy snad trpěl kornatěním mozkových cév. S aspoň jednou trombotickou příhodou (tedy mrtvicí, kdy bezvědomí trvá jenom několik vteřin, ale pak následuje zpravidla ochrnutí jedné poloviny těla), to se pak upravuje jenom pozvolna.

Mohla za to choroba?

A právě do této doby spadá jeho rozkaz zničit slavníkovskou Libici. Ale – copak mohla tato nemoc ovlivnit jeho rozhodnutí? Není to příliš fantastické? Osud Libice se zřejmě musel naplnit tak jako tak. Toto druhé hlavní město v Čechách bylo hrozbou. Hrozbou pro přemyslovské konkurenty. Jinak Slavníkovci nikomu nevadili. Boleslav jako panovník nemohl jednat jinak než jednal, ať už byl nemocný nebo ne. A mohla náhlá mozková příhoda a následné ochrnutí poloviny těla uspíšit rozhodnutí? Rozhodnutí vyvrátit Libici dřív, než mu v tom zhoršení nemoci zabrání? Není to vyloučeno. Ale ruku do ohně za to nedá ani neurolog profesor Lesný.

Likvidací Libice bylo odepsáno jedno mocenské centrum v Čechách, ale na mezinárodní situaci se to nikterak neprojevilo. Žádná reakce. Což je podivné – a překvapující. Že by si takovéto věci v Evropě nikdo nevšiml? Jestliže najednou vzrostla moc českého knížete, tak to přece muselo nutně vzbudit nevoli sousedů – tedy německé říše i mocného Polska... Ale nic se nedělo. Klid po pěšině. Tedy... Alespoň zdánlivě. Slavníkovci byli vyvražděni, ale ne všichni zmizeli z politické scény. Dva, respektive tři tu bouřlivou a krutou pohromu přežili. Mezi nimi Vojtěch, ten ale našel smrt u pohanských Prusů už dva roky po Libici... A hlava rodu – Soběslav, kterému Kosmas říká Soběbor. A do třetice Slavníkův (pravděpodobně) levoboček Radim, nevlastní bratr Soběslavův a Vojtěchův.

Ani jeden z této trojice nebyl v kritickou sobotu 28. září 995 na Libici přítomen. Vzápětí se ale sešli. U mocného polského vládce Boleslava Chrabrého. Tento vnuk českého Boleslava I. a prasynovec svatého Václava už dřív patřil k dobrým přátelům Slavníkovců a teď se zbylých členů rodu ujal. Co na jeho dvoře podnikal Soběslav, není známo. I Vojtěch, který byl zklamaný nezdařenými pokusy zjednat své církvi autoritu, ten hledal únik před krutostí světa. Tak dlouho, až jej ta krutost našla. Ano, vybral si, a není důvod pochybovat, že vědomě, konec mučedníka. Bratr Radim, který přijal jméno Gaudencius, se stal hnězdenským arcibiskupem. A v cause "Libice" se stále nic nepodnikalo. Ustrnula na mrtvém bodě. Byla – odložena.

Příběh nekončí

A co se stalo s Čechy? Dlouhou dobu, příliš dlouhou, hrály Čechy roli jablka sváru, země zmítané spory a rozbroji, státu několikrát pokořeného. Vlastně bezprostředně poté, co se tento státní útvar sjednotil a ustálil, tak prodělal hlubokou a dlouhou krizi. A viníci? Kdo to zavinil? Všechny je známe jménem. A na všechny v našem vyprávění přijde řada.

Měrou když ne rozhodující, tak podstatnou k tomu přispěli sami přemyslovští vládci – nástupci Boleslava II. Katastrofu odstartoval rok 999. Byl to poslední rok života Boleslava II. "Když se blížily dnové řečeného knížete Boleslava II., kdy už měl za smrt vyměniti život věčný, povolal svého potomka stejného jména v přítomnosti své manželky Emmy a velikého zástupu velmožů," říká Kosmas a dodává, že projev starého knížete byl přerývaný vzdechy a patrně náročný na srozumitelnost. (Říkali jsme si, že před libickou akcí byl Boleslav II. zřejmě stižen mozkovou mrtvicí.)

Přesto se poměrně dost rozpovídal, zabrousil až ke starému Noemu a Izákovi, a zřejmě mu trvalo nějakou chvíli, než se propracoval k synu Boleslavovi: "Knížetem jsem tě ustanovil. Nevynášej se. Ač se cítíš vyšším nad jiné, poznej přece, že jsi smrtelný, a nehleď na slávu důstojnosti, jíž jsi vyvýšen na tomto světě, nýbrž usiluj o dílo, které s sebou poneseš do hrobu." Není známo, kolik měl Boleslav II. času na své rozloučení a na udílení rad svému nástupci, ale zdá se, že hodně, a tak se stihl vyjádřit i k otázce stability české měny: "O minci dbej, však střídmě, a neměň podobu její. Neboť obec, byť mocně vzrostla lichou podobou mince, rychle bude obrácena vniveč."

Knížecí tatík dokonce neopomněl uvést tuto historickou paralelu: "Jest v tom cosi, milý synu, že Karel, král nejmoudřejší a nejmocnější, s nímž se nemůžeme srovnávati my, velmi nízcí (tím Karlem myslí Karla Velikého), když se rozhodl svého syna Pipina po sobě povýšiti na trůn (tady se spletl buďto kníže nebo kronikář: ve skutečnosti šlo o syna Ludvíka, zvaného Pobožný), zavázal ho hroznou přísahou, že se nesmí v jeho království lstivě a nešlechetně ceniti váha nebo mince. Zajisté žádná pohroma, žádný mor a hromadné umírání, ani kdyby nepřátelé celou zemi loupením a pálením pustošili, tolik by neuškodily lidu božímu jako časté plenění a podvodné horšení mince."

Historie se opakuje

Ani dnes by taková "hrozná přísaha" nebyla tak docela od věci. Mohla by být součástí (kupříkladu) programového vyhlášení vlády. "Která zhouba nebo která pekelná lítice nelítostněji olupuje, hubí a ochuzuje ctitele Kristovy než panovnický podvod s penězi? A přece povstanou po čase (až zestárne spravedlnost a zesílí nepravost) ne knížata, ale zloději, ne správcové lidu božího, ale ničemní vyděrači, skrblí lakomci bez milosrdenství, nebojící se Boha vševidoucího, kteří třikrát i čtyřikrát do roka měníce minci, upadají v osidlo ďáblovo ke zkáze lidu božího."

Svoji předsmrtnou ekonomickou úvahu zasadil Boleslav do širšího geopolitického měřítka: "Takovými ničemnými pletichami a vymýšlením zákonů úží hranice naší země, jež jsem já rozšířil až k horám za Krakovem, jež slovou Tritri (to je původní název dnešních Tater) milostí Boží a zámožností lidu. Neboť královou slávou i ctí jest bohatství národa jeho; pánovi, nikoli sobě, jest otrocká chudoba tíží." Chtěl ještě mluvit dál, ale "v poslední hodině ústa knížete ztuhla..." říká Kosmas. "To by mohlo svědčit," dodává neurolog profesor Ivan Lesný, "pro další trombotickou příhodu bud' v levé polokouli předního mozku (zřejmě přestal mluvit) nebo v kmeni mozkovém." A než mohl český kníže Boleslav II. ještě něco říct, jako že chtěl, "usnul v Pánu a stal se nad ním pláč veliký; dnem jeho smrti byl den 7. února roku od narození Páně 999..."

Téhož roku, tedy 999 usedá na knížecí stolec sedmý Přemyslovec. Jmenuje se podobně jako jeho dědeček i otec – Boleslav, ale odlišuje se od nich pořadovou číslovkou Třetí, a pak ještě přízviskem Ryšavý. Panovníků – knížat a králů (některých i s přidruženým titulem "císař") jsme měli od toho prvního Sáma až po posledního Karla I. – dohromady 68. Většina z nich se dostala na stolec či trůn na první pokus a pak tam delší či kratší dobu vydržela. Byli však tací, kteří si usedání vyzkoušeli dvakrát, ba i třikrát. Zkrátka ne vždy byl český trůn stabilním sedacím nábytkem.

Nejhorší vládce

O každém z těch osmašedesáti korunovaných hlav se dají říkat věci dobré i ty horší, o jednom z nich však pouze ty nejhorší. Jeho jméno? Boleslav III. zvaný Ryšavý.

Kdybychom měli za domácí úkol vypracovat jakýsi povahopis Boleslava III., jaký slovník bychom měli použít? Mohli bychom k němu dosadit skoro všechny nectnosti, neřesti, zápory, ohavnosti. Byl to špatný člověk. Surovec. Násilník, jak dosvědčují jeho skutky. "Měl spanilou tvář, krásnou postavu, vlasy nádherné barvy a planoucí zrak," takhle ho líčí Vladislav Vančura, "ale jeho duše byla škaredá a bázlivá a slabá. Kdož ví, kde se v něm vzal strach? Kdož ví, jak se dostala bázeň k okraji jeho kolébky?" Vladislav Vančura (zdá se) uhodil hřebíček na hlavičku. Strach opravdu bývá příčinou krutosti a zákeřnosti.

"Boleslav III., příjmím Ryšavý, nebyl než obecný pustý ničema," míní František Palacký. "K nemužnosti pojil nedůvěru a svému lakomství, ukrutenství a mstivosti volně pouštěl uzdu. Jevil v sobě právě opak všech těch ctností, kterými získává panovník sobě čest a lásku, národu svému prospěch obecný a vládě i státu moc a důkladnost." Na další jeho hanebné skutky v našem vyprávění ještě přijde řeč, až se dostaneme k osudům jeho nejbližších. Zkrátka – mihl se českými dějinami, ten neblahý kníže Boleslav III. – aniž vykonal jakýkoli pozitivní skutek...

Po otcově smrti vstoupí
na trůn syn Boleslav Skoupý.
Neposílá do Polan
žold, a proto udolán
od nepřátel roní slzy,
pozbývá všech českých tvrzí,
k své škodě se nebrání
smířlivému jednání.

Na vysvětlenou: My známe Boleslava, kterému Dalimil říká "Skoupý," jako "Ryšavého". "Polany", to je samozřejmě Polsko. A ten, kdo českému knížeti pomohl nedobrovolně se zbavit velkého kusu území, byl Boleslav Chrabrý. Zprávu o tom podává opět František Palacký: "Ani Boleslav starý sotva byl umřel, již polský sestřenec jeho, Boleslav příjmím Chrabrý, muž ducha výtečného a podnikavého, vpadl s vojskem do zemí českých a oblehl nejprve Krakovsko."

Nevyhnutelné ztráty území

Krakovsko bylo tehdy vskutku součástí "zemí českých". Sestřenec českého knížete (tedy bratranec), polský kníže krakovskou pevnost bleskově dobyl. Přemyslovec ji nechal přímo s neuvěřitelnou lhostejností osudu. "Tamější posádka česká bránila se dlouho s velkou udatností; když ale nový kníže (tedy Boleslav Ryšavý) jakkoli snažně o to prošený, neposlal jí ani peněz ani vojska ku pomoci, nemohla konečně odolati násilí nepřátelskému, až prý zahynula mečem celá do posledního muže." Ztráta Krakova byla definitivní, veškeré pozdější české pokusy o nové a hlavně trvalé připojení tohoto území ztroskotaly.

"Po pádu hlavního města Krakova však byly pro Čechy ztraceny také všecky okolní krajiny, netoliko dnešní Halič, ale i Morava, i celé Slovensko v Uhřích." Během neuvěřitelně krátké doby se dílo všech předchozích šesti Přemyslovců – a hlavně otcovo dílo, tedy Boleslava II. – otřáslo v základech. "Kterak se to vše přihodilo, že tak rozlehlé krajiny a nadto i celé dnešní Slezsko v tak krátkém čase Čechům odňaty, o tom nás žádný starý kronikář nezpravuje. Jen to jest jisté, že po smrti Boleslava II., dříve než rok minul, přišlo panování české kromě hranic nynějšího království všude nazmar, takže Čechy opět omezeny byly na nejužší své meze."

"Arci že tehdáž Boleslav Ryšavý zaměstnán byl péčí a starostí o bližní." To je od Františka Palackého poněkud překvapující informace. Jako by naznačoval, že to s Boleslavou podlostí nebylo tak jednoznačné a beznadějné... "Bažil po statku obou bratří svých, o nichž se obával, že by národ, jenž je miloval, mohl někdy povolati na trůn místo jeho, kterého nenáviděl." Ano, tak se nám to ohledně Boleslavovy péče a starosti vyjasnilo. Šlo mu o to své soupeře – rodné bratry – odrovnat. Jinak si ovšem neděláme ani tu sebemenší iluzi, že by národ jeho bratry nějak speciálně miloval... "Pročež dal jednoho z nich, Jaromíra, vyklestiti." Nevíme, jestli to byl první, ale rozhodně to nebyl poslední z řady zločinů, krutostí a násilí, které mezi třemi přemyslovskými bratry vyrostly jako křoví s jedovatými trny.

Vraždy na denním pořádku

Kde byl začátek té brutality? Vraťme se k příběhu lucké války, kterým jsme na našich Toulkách prošli. Pražský kníže dal syna luckého knížete Vlastislava do opatrování jakémusi Durynkovi. A co udělal ten Durynk? Zabil dítě a přišel s jeho hlavou na Pražský hrad. Tam svůj čin vysvětluje slovy: "Často jedna malinká jiskřička, kterou strážce domu neopatrně zanechá v drobném popelu, vznítí veliký požár a zasáhne nejen dům, ale i pány domu a sežehne je. Tuto jiskřičku jsem já, předvídaje, že by vám někdy mohla uškodit, uhasil a zachránil vás i vaše potomky od příští zkázy. Vy pak, kteří jste hlavami této země, najděte pravé jméno pro tento skutek. Je-li záslužný, učiňte, aby všichni věděli, jak mnoho jsem si zasloužil; pakliže však řeknete, že je to zločin, ještě více jste mi povinni za to, že nemusíte vy sami páchat zločin. Či proto byste měli toho dítěte šetřit, že jeho otec chtěl vaše děti pobíti a štěňata dát kojit mlékem vašich manželek?"

To nebyla žádná výjimka, to, co Durynk řekl. Jeho ústy mluvila tehdejší doba. Přemyslovci se stali zakladateli dynastie především proto, že uměli rychleji sáhnout po meči než všichni druzí. Nenamlouvejme si, že naši předkové měli měkké povahy. Vraždy a násilnosti tvořily naprosto běžné metody boje o moc. Bylo to obvyklé a víceméně se s tím počítalo. Knížecí trůn se stal velice rizikovým pracovištěm, řekli bychom dnešním jazykem. Ta rizikovost je zřejmá i z jedné poněkud pochmurné statistiky. Týká se tří přemyslovských knížat, tří bratří, tří synů Boleslava – to znamená Boleslava III. Ryšavého, Jaromíra a Oldřicha - a pak ještě dvou Poláků, rodem Piastovců, ovšem polovinou a čtvrtinou své krve Přemyslovců – Boleslava Chrabrého a Vladivoje. Ta statistika zachycuje období třiceti šesti let zápasů o moc.

Úvodní datum je 999; konečné, kdy umírá poslední z knížecích sourozenců – 1035. Proberme si ten kalendář vladařů na českém trůně. Páchne násilím a krví. Jejich funkční období se střídala v rychlém sledu, pouze jednomu z nich, Oldřichovi, se podařilo nepřetržitě vládnout 21 rok. Ale popořádku, kterak jejich posezení na knížecím stolci končila:

Boleslav III. Ryšavý: vyhnán.
Vladivoj: upil se k smrti.
Jaromír: poprvé vyhnán.
Boleslav III. Ryšavý: oslepen.
Boleslav Chrabrý Polský: vyhnán.
Jaromír: opět vyhnán.
Oldřich: uvězněn.
Pořetí Jaromír: oslepen.
Oldřich: umírá. Není jisté, zda byl otráven nebo se mu podařilo (výjimečně) zemřít přirozenou smrtí.
Jaromír: ten už na trůn neusedl. Vykastrovaného a oslepeného ho nakonec po letech ještě... zavraždili. Zdá se vám nepřípadné nazývat toto panoptikum hrůzy českými dějinami? Litujeme, ale ani jednu vraždu, oslepení, vykleštění a vyhnání jsme si nevymysleli...

Místo konce světa rozmach křesťanství

Blížil se konec světa. Blížil se konec prvního tisíciletí. Evropské křesťanstvo propadlo davové psychóze. Mystici hlásali, že za životem pozemským bude roku 1000 učiněna tečka. Nemilosrdný soud boží navěky zatratí hříšníky do pekel horoucích a jen pravověrní, čistí, budou povzneseni k blaženství. Kdo z lidí však nesl břímě osudu, aniž zhřešil? Kdo žil bez poklesků? Kdo si mohl být jist, že před Bohem obstojí? Nikdo. A tak si panika mezi lidmi moc nevybírala, zachvátila i ty, kdo vždycky věrně vzývali Krista. Pak ten kritický okamžik přišel. Evropa stanula na prahu druhého tisíciletí – a nic zvláštního se neodehrálo. Život dál pulsoval obvyklým rytmem.

Zázrak! Zázrak? Křesťanstvo pookřálo novými nadějemi, jako by se duchovně obrodilo. "Ve třech letech Země jediným otřesem setřásla ze sebe vše staré a přioděla se celá bílým rouchem kostelů," zaznamenal kronikář. Ta metafora měla vedle vnějšího smyslového obrazu i hluboký smysl vnitřní. Avšak zatímco se svět maličko uzdravil, zatímco bezpočtem románských staveb oslavil fakt, že pominula předtucha katastrofy, ocitl se mladičký, právě v oněch letech zrozený přemyslovský stát na samém pokraji zániku...