434. schůzka: Od plukovníka moravských stavů k plukovníku tuplovanému

Válka v Itálii sice nic zvláštního neslibovala a zblízka vypadala ještě nicotněji, než se zdálo ze zlomyslných pověstí, ale jí nemohl všechno skončit. Ani pro Ferdinanda, ani pro Valdštejna.

Byl to Valdštejnův skvělý tah – totiž že pro válku s Benátčany postaví do pole po dobu šesti měsíců 180 kyrysníků a 80 pěšáků. Valdštejn tím vzal na sebe nejenom roli velitele, ale i podnikatele, který se měl starat o všechno a za své peníze. Celkový odhad nákladů na postavení a půlroční vydržování jednotky, která počtem nedosahovala jednoho praporu, představoval 80 000 zlatých. To byla ohromná suma. Albrecht prodal panství Milotice na jižní Moravě svému příbuznému Adamovi z Valdštejna. Byly to hotové šachy, protože Adam, aby mohl zaplatit, se musel předtím zbavit Židlochovic. Vládcem říše byl pořád ještě Matyáš, ale Ferdinandova autorita pražskou volbou nesmírně vzrostla, a spolu s ním i ambice katolických politiků.

Polyxena vyvolává pobouření

Polyxena Pernštejnská z Lobkovic, manželka nejvyššího českého kancléře, vyvolala mezi evangelíky velké pobouření, když prohlásila: „Již nyní k tomu přichází a přicházeti bude, aby buďto papeženci evangelíkům nebo evangelíci papežencům na hlavy vsedli a zjezdili se.“ Situace spěla k velkému konfliktu, to bylo jasné každému. „Válka v Itálii se mezitím soustředila k malému opevněnému městu Gradišce, kde se uzavřela habsburská posádka. Pokusy Benátčanů o dobytí Gradišky byly neúspěšné, avšak dlouhé obležení hrozilo posádce a obyvatelům vyhladověním. Proto se Valdštejnova jízda v čele se svým velitelem zúčastnila s velkou ctí útoku proti obléhatelům pevnosti, při čemž se podařilo dopravit do pevnosti zásoby a čerstvé síly. Valdštejn se prý osobně vyznamenal a zprávy o jeho statečnosti došly až do dvorské vojenské rady ve Vídni.“

Zdalipak se ten dosud nevýznamný plukovník odněkud... Odkud vlastně? Z Moravy? Hm. A kde to je?... Zdalipak se nyní dočkal kýžené odměny? Tak říkajíc úroků ze své investice? Dostal po návratu audienci a slova uznání. To si moc nepomohl. Nebo ano? Ale pomohl. Dorozumění s Ferdinandem nebylo krátkodobé a jeho příznivé účinky na Valdštejnovu kariéru se měly ještě víckrát projevit. Korunovaný český král a budoucí císař měl dobrý důvod na pomoc moravského šlechtice nezapomenout.

Mezitím vylétli z okna české kanceláře na Pražském hradě dva místodržící a spolu s nimi i písař, který se neovládl a jednání přítomných politiků nesouhlasně komentoval, což se mu nevyplatilo, takže i on zakusil volný pád 16 metrů do hradního příkopu. A všechno bylo jinak. Zprávy o defenestraci se rozlétly Evropou a všude vzbuzovaly největší pozornost. Diplomaté a politikové se shodovali v tom, že konflikt v Českém království nemůže zůstat dlouho izolovaný, a rozcházeli se jenom v předpovědi, jestli bude následovat odboj i v ostatních částech monarchie, nebo jestli vznikne v Čechách nové bojiště pro střetnutí celého habsbursko-katolického tábora s jeho hlavními protivníky. Zatímco se v nejrůznějších tiskovinách rozdmýchávala nenávist (ta je pro řádné hoření každého válečného konfliktu nezbytně nutná), mnoho politiků ve Vídni, v Praze i jinde v Evropě vyslovovalo nahlas naději, že se politováníhodné události v Praze dají ještě napravit mírumilovnou cestou. Každý si tu mírumilovnou cestu představoval samozřejmě jinak.

„Asi za měsíc po pražské defenestraci začal v Olomouci zasedat sjezd moravských stavů. Představili se na něm poslové českých stavů s oficiálním dopisem, žádajícím moravské stavy o podporu českého stanoviska i o konkrétní pomoc. Čeští poslové byli přijati chladně. O to hlasitěji se ozývaly čerství i staré vzpomínky na příkoří a nepochopení, jichž se Moravané ještě v nedávné době dočkali od českých stavů, na sobeckost české šlechty i její nespravedlivou touhu po nadřazenosti, která se stala příčinou vážných nedorozumění. Moravské stavy projevily k dalším zápasům nechuť.“

To neznamená, že Čechové v Olomouci u svých moravských bratří nepochodili – ano, dali nakonec souhlas (s nikterak velkým nadšením, ale dali), souhlas s tím, aby se naverbovalo za zemské peníze vojsko. Dva pluky jezdců po tisíci mužích a jeden pluk pěších s třemi tisíci muži. Jízdu dostali na starost Petr Sedlnický a Jiří z Náchoda, a pěchotu? Albrecht z Valdštejna.

„Albrecht z Valdštejna jmenování plukovníkem bez váhání přijal a pustil se ihned do příprav k postavení svého regimentu. Ve válce viděl cestu k významnějšímu postavení. Stál na straně Ferdinandově a o vývoji situace měl vlastně prameny informací. Bylo mu pětatřicet let a všechno nasvědčovalo tomu, že se blíží jeho velká příležitost. Čekal na ni už mnoho let a stále ještě nepřestal věřit vábivému Keplerovu proroctví. Bylo mu souzeno, aby se přece jen dočkal?“

Další moravský sjezd se konal v Brně v srpnu, tedy za dva měsíce po tom olomouckém. Záliba ve sněmech, sjezdech a kongresech není tedy zálibou moderní politiky, jak by se snad mohlo na první pohled zdát. Král Ferdinand byl v Brně přivítán s velkou slávou. Bez velkých okolků na ně,m požádal moravské stavy o aktivní pomoc proti těm českým rebelům. Záleželo mu především na tom, aby moravští stavové vyslovili souhlas se svobodným průchodem císařského vojska Moravou, neváhal však zajít ještě dál a požádat, aby se polovina pětitisícového stavovského vojska připojila k císařské armádě a bojovalo po jejím boku. Moravští katolíci o těchto požadavcích věděli předem a podporovali je. Evangelíci byli zastrašeni a zatlačeni do defenzívy. Víc než co jiného je ovlivnil příklad Karla staršího ze Žerotína, který svým kompromisním stanoviskem všechnu iniciativu evangelické šlechty.

„Žerotín, k němuž se tehdy upínaly zraky většiny, se ocitl na kritickém rozcestí. Zkušený politik jako on musel prohlédnout manévry krále Ferdinanda a jeho moravských stoupenců, a věděl až příliš dobře, že každý z Ferdinandových požadavků bude znamenat ústup od moravské neutrality a příklon Moravy k Habsburkům. K zásadním odporu se však neodhodlal a jeho příklad ovlivnil mnoho dalších šlechticů. Žerotín si nejpozději na tomto sněmu musel přiznat, že na sebe vzal nejnevděčnější úlohu, kterou nikdy nemohl splnit: úlohu smírčího soudce nad stranami odmítajícími vášnivě všechny objektivní principy spravedlnosti.“

V Brně bylo schváleno verbování stavovského vojska (jeho vrchním velitelem neboli generálem byl jmenován kardinál Dietrichštejn), a souhlas byl vysloven i s průchodem císařské armády Moravou. Moravané proti vzbouřeným Čechům táhnout neměli, to bylo zamítnuto. „Král Ferdinand zůstal v Brně nejméně tři týdny a už nezvyklá délka jeho pobytu naznačovala, že musel věnovat kromě sněmu mnoho času i zákulisním jednáním. Jedním z katolických šlechticů, které přijal v audienci, byl i stavovský plukovník Albrecht u Valdštejna. Od té doby, kdy byl (před čtyřmi léty) představen Ferdinandovi poprvé, se jejich dobrý vztah stále utužoval. Ferdinand se mohl spoléhat na Valdštejnovu věrnost a Valdštejn postupně vsadil všechno na budoucnost pod Ferdinandovou vládou.“

Takže o svou budoucnost měl Valdštejn postaráno. A taky o svůj pluk. Jak se to vezme. Něco snad nesouhlasí? Císařská pokladna nestačila krýt výdaje na nové pluky a na nové plukovníky. Titul by byl, ale nebyly peníze. Dosavadní zásluhy ho totiž nestavěly na takové místo, aby si dvůr musel jeho služby v armádě zajistit za každou cenu. Tak co teď? No a neměl snad Valdštejn dost peněz na to, aby najal pluk sám? Jako za své? Polovina byla za své. 20 000. Druhou polovinu, tedy dalších 20 000, si musel vypůjčit. Verbovalo se v Nizozemsku a byl z toho regiment kyrysníků. Dohromady 40 000... Trošku drahý špás, ne? Dost, ale nezdá se, že by Valdštejn litoval. Vlastní pluk znamenal i víc velitelské nezávislosti.

A té dokázal pan plukovník využít. Nejlépe to bylo vidět v Jihlavě.
„Od září roku 1618 roku zaujal Albrecht z Valdštejna se svým pěším plukem postavení v Jihlavě a nejbližším okolí. U Telče se rozložil druhý moravský pluk Jiřího z Náchoda, zatímco další jízdní pluk, třetí moravský po velením Jiřího Sedlnického byl umístěn ve Znojmě. Valdštejn stál v týlu císařského vojska, které rychle postupovalo na Prahu. Po několika dnech se generál Buquoy ocitl bez odporu několik kilometrů před Čáslaví. Teprve tam se proti němu vytvořil stavovská fronta a čekalo se velkou bitvu. Buquoy ale projevil hodně rozvahy a velkému střetnutí, které mohlo ohrozit celou císařskou armádu se vyhnul. Dal rozkaz k ústupu a zastavil se až u Pelhřimova. Protože celé okolí bylo důkladně vyrabováno, byli císařští plně odkázáni na dovoz potravin z Moravy a Rakouska. Jak konstatují dobové zprávy, byl pelhřimovský tábor dobře zásobován, netrpěl nedostatkem potravin, naopak -měl jich po šesti týdnech víc než na začátku celé operace.“

Což asi nebylo jenom tak. Nebylo. Kdopak se zasloužil o záchranu císařské armády? Albrecht z Valdštejna. Podařilo se mu silou? Neuplatňoval svou vojenskou autoritu, ani se neopíral o rekvizice. Tak jakou použil metodu? Obchod. V Jihlavě dočasně zrušil některé městské a cechovní zákazy, hájící monopolní postavení místních živnostníků. Současně jihlavští pivovarníci i jiní řemeslníci užívali svobody volného prodeje v Pelhřimově i jinde, ve kterých se zásobovalo císařské vojsko. Jak se vyprávělo ve zkazkách z Jihlavy, pekl se tady chléb ve dne i v noci a koncentroval se tu obchod s masem ze širokého okolí. Zásobování vojska se stalo nečekaným zdrojem příjmů pro mnoho městských živnostníků. A jestliže se město, pro něž představovaly velkou zátěž už tři tisíce Valdštejnových pěšáků, dokázalo vypořádat i náročnějšími zásobovacími úkoly, a dokonce z nich vytěžit i trochu prospěchu, neprojevila se tu jenom příslovečná měšťanská podnikavost, ale především pevná ruka dobrého manažera. Tím nemohl být nikdo jiný než Albrecht z Valdštejna. Pořád ještě si ho pletli. S tím... nebo s oním strýčkem z rodu Valdštejnů. Pořád ještě (pokud se o něm psalo), tak to byl „bohatý moravský šlechtic nevalného charakteru,“ ale jinak se jeho jméno stávalo už pojmem.

Pan plukovník Valdštejn už nepodával hlášení do Olomouce generálovi stavovského vojska kardinálovi Dietrichštejnovi, ale psal rovnou do Vídně, posílal tam časté a pravidelné relace o vojenské situaci v Čechách a na Moravě. Z těchto jeho relací vyplývá, že jednal s dvorem, jako by velel císařskému pluku a o jiném vrchním velení ani nevěděl. Jenom v jednom Valdštejn svrchovanost moravských stavů uznával: nezapojil se do žádných bojových akcí proti českým stavům. „Když císařští opustili pelhřimovský tábor a dali se na ústup, zanechali za sebou několik posádek s nemocných a raněnými vojáky. Jejich osud byl ohrožen a Valdštejn upozorňoval Vídeň naléhavými depešemi, že je nutné pro jejich záchranu něco podniknout, i když to vůbec nebyla jeho starost. Část císařského vojska se začala bouřit pro nezaplacený žold. Valdštejn vídeňským válečným radům doporučil, aby byli potrestáni jenom původci vzpoury, ostatním navrhl udělit pardon a zaplatit žold.“

20. března roku 1619 zemřel císař Matyáš. Tím vymřela v přímé linii po meči rakouská větev Habsburků. Nový císařem se stal Ferdinand II. Štýrský. Za čtyři dny nato obdržel Albrecht z Valdštejna patent císařského plukovníka. V této souvislosti musel vystavit zvláštní revers, v němž sliboval císaři poslušnost a navíc se zavazoval plnit mimořádné podmínky, vyplývající z charakteru občanské války, která v zemi zuřila. Proti běžným válečným pravidlům, dovolujícím plukovníkům, aby zacházeli se zajatci, kteří neměli vysoké vojenské hodnosti, podle svého uvážení, požadoval tentokrát císař, aby mu byli všichni zajatci z této války proti rebelům vydáni. Valdštejn podepsal, stejně jako podepsali i ostatní císařští velitelé, a jistě nepochyboval, že císař má pro svůj požadavek dobré důvody. Byla s ním podepsána i pracovní smlouva? Jistě. A platový návrh? Ovšemže. Kolik? Pokud to nebylo součástí finanční mlčenlivosti? Tenkrát ne. 1440 zlatých měsíčně. Dobré. Vydržoval z nich podplukovníka, vachmistra, proviantmistra, kaplana, císaře, profouse, trubače, bubeníka, kuchaře a další čeleď. Tak to už bylo horší. Žádný přehnaný zisk z toho nekoukal. Ale to bylo jedno. Jak to? To nikdy není jedno, kolik si člověk vydělá! Ale Valdštejn přece neválčil pro několik tisíc zlatých. „23. dubna (píše se stále rok 1619) překročila zemské česko-moravské hranice malá armáda povstalce Thurna. Čítala nejvýše 10 000 mužů. Téhož dne jí otevřelo dobrovolně své brány město Jihlava (přívětivé přivítání v Jihlavě poskytlo Čechům trochu zadostiučinění za dosavadní trpká zklamání s moravskou pomocí). Z Jihlavy postupoval Thurn bez odporu přes Moravské Budějovice ke Znojmu a obsadil je. Vzápětí se do něj začali sjíždět moravští stoupenci povstání a v Thurnově štábu se horečně připravoval plán dalšího politického a vojenského postupu. Cílem bylo Brno.“ To vypadalo vážně. Bylo to vážné.

Tím rychlým vývojem události se stoupenci císaře na Moravě cítili zaskočeni. Jako první ztratil hlavu Dietrichštejn, generál a kardinál v jedné osobě. Kudy to vzal? No nezdržoval se a rovnou na Vídeň. Skvělý příklad velitelské chrabrosti. Císař ho tam ale nechtěl, poslal ho zpátky na Moravu, a tak musel do Brna. Dietrichštejn i Lichtenštejn nabízeli kapitulaci. A Thurn, ten v té době mohl psát českým stavům tyto věty, libě znějícím uchům povstalců v Praze: „A co se hlavní věci tkne, kteráž jest mně od direktorů k vyřízení svěřena, sám Pán Bůh tak podivně říditi věci ráčí, že na všecky protivníky jaksi náhle co příval nějaký jakási bázeň a choulostivost spadla, takže téměř nevědí, komu by se obrátiti a co činiti měli.“ Ovšem s čilostí sobě vlastní nepsal pouze Thurn. I pan kardinál – generál Dietrichštejn se rozepsal. Zpravoval Vídeň o tom, že neví, zda plukovníci Valdštejn a Náchod učinili rozhodnutí, o kterém neví, zda bylo dobře uváženo. To rozhodnutí se týkalo přechodu na císařskou stranu. Byl to záměr Valdštejnův a měl to udělat s celým svým plukem. Mladší a nesamostatný Jiří z Náchoda asi poslechl staršího a zkušenějšího Valdštejna: jestliže se chtěli na císařské straně objevit s největší ctí, museli s sebou přivést i stavovské vojáky. Prostě se vší parádou. K akci přikročili oba ve stejný den, a tím vznikl dojem, byla časově koordinována.

„Jiří z Náchoda uvedl svůj jízdní pluk do pohotovosti 30. dubna a vyrazil v jeho čele z Brna směrem k Olomouci. Někde u Vyškova se pluk zastavil v širém poli. Ten rozkaz vydal moravský podplukovník Jan Stubenvoll. ten se ocitl tváří z tvář Jiřímu z Náchoda a žádal ho, aby mu vysvětlil, kam táhne a aby se vykázal příslušným rozkazem moravských stavů. Žádný takový rozkaz ale nebyl, a tak Stubenvoll obvinil Náchoda ze zrady, a zatímco ostatní důstojníci spílali svému plukovníkovi šelem a zrádců, ujal se Stubenvoll velení pluku s tím, že se vojsko vrátí zpět do Brna. Jiří z Náchoda se spasil spolu se svým rytmistrem útěkem do Vídně.“ Zpráva o tom chystaném přeběhnutí se zakrátko roznesla do světa. Moravští stavové si pochvalovali, jak se jim podařilo zachránit Náchodův pluk díky opatrnosti, svědomitosti a politické věrnosti nižších důstojníků. Tu sobotu 30. dubna 1619 se však dal do pohybu ještě někdo jiný.

„Rozkaz k odchodu z Olomouce vydal Albrecht z Valdštejna. Z deseti praporců pěchoty svěřil devět pod velení svého vrchního strážmistra, kterému nařídil aby s vojáky postupoval na jih k hranicím Uher. O tom, co se odehrálo v pěším pluku, když vyrazil z Olomouce, nevíme ve skutečnosti nic konkrétního. Dá se jenom předpokládat, že stejně jako v jízdním pluku Náchodově mohli pronášet někteří důstojníci vážné pochybnosti o účelu tažení i podezření vůči plukovníkovi. Morálka mužstva byla narušena a nebylo by divu, kdyby o návratu pluku do Olomouce ještě téhož dne rozhodoval nejen vrchní strážmistr, ale i někteří další důstojníci. V tomto kritickém okamžiku projevil Valdštejn nepředstavitelnou krutost, ale zachránil tím celou zamýšlenou operaci. Vrchního strážmistra pro porušení rozkazu na místě zabil. Učinil to v návalu hněvu, ale zmrazil tím všechny nespokojence.“

Hned na místě jmenoval nového strážmistra. Rozkaz byl jasný: Z Olomouce na jih! Pluk se dal znovu do pohybu a Valdštejnovi zbyla trocha času k poslední akci. V čele čtyřiceti po zuby ozbrojených mušketýrů vnikl v pozdních večerních hodinách do příbytku zemského pokladníka a pod pohrůžkou smrti ho donutil, aby mu vydal klíče od truhel se stavovskými penězi. Co našel, to zabavil, a bylo to 96 334 zlaté, 16 krejcarů a jeden peníz. Všechno naložil spolu se svými zavazadly, se zásobami munice a výstroje na osm vozů a ještě v noci z 30. dubna na 1. května vyjel z Olomouce za svým plukem. Mezitím co Valdštejn ujížděl i s kradenou moravskou pokladnou směrem k Uhrům, ale ve skutečnosti do Vídně, obsadili čeští stavové Brno. Albrecht byl 5. května i s penězi ve Vídni. „Je to pyšná bestie, která ztratila čest, majetek i duši,“ soptil na jeho adresu Jindřich Matyáš Thurn. Ale ten byl na Moravě a jeho hlas do Vídně zaslechnout nelze.