433. schůzka: Mladý, ctižádostivý, úspěšný muž

Kromě manželky získal ženich bohaté nekšovské dědictví. Což v praxi znamenalo panství vsetínské, lukovské a rymické. Nitky života se sbíhaly ve Vsetíně, na zámku, svítícím novostí (tyto informace jsme získali v knize prof. Josefa Janáčka o Albrechtovi z Valdštejna).

Přestavba staré tvrze na ostrohu nad řekou Bečvou se podařila. Město leželo stranou živých obchodních cest, ale zcela odříznuto od světa nebylo a za přispění vrchností pomalu bohatlo. Panské sídlo bylo zároveň opěrným bodem pokračující expanze do hor, místem, kde se rozhodovalo o zájmech čtyř set poddanských rodin ve dvou městečkách a třinácti vesnicích. Lukovské panství bylo zalidněnější než vsetínské, a na platech poddaných vynášelo víc. Tvořila je městečka Fryšták a Slušovice a na čtvrt stovky větších i menších vesnic, ležících často v těsném vzájemném sousedství. Neplatilo to však o celém území – za Skalným už stačil les pohltit zbytky kdysi rozorané půdy, cesty se změnily v těžko přístupné lovecké chodníčky. Za Držkovou a Kašavou klesaly vrchy do nížiny, které na jednom výběžku vévodil hrad Lukov. Hrad v 17. století byl ovšem poněkud z módy, už dávno neodpovídal představám šlechty o pohodlném bydlení. Modernizace se mu nějak vyhnula. Velký stavební ruch, který zachvátil v druhé polovině 16. a na začátku 17. století renesanční Moravu, ho minul, byla to pořád nedobytná gotická pevnost proti Turkům, proti akné Uhrům, proti všem dalším možným nepřátelům. Do třetice spadlo Albrechtovi do klína panství rymické. Bylo trochu izolované, ale na druhé straně mělo mimořádně úrodnou půdu, protože už leželo na Hané. Rymicům vévodila dvoupatrová tvrz, kterou si dřívější majitelé přizpůsobili požadavkům renesančního vkusu. Mohutná budova byla odevšud dobře viditelná, ale nejen to: vnitřní vybavením představovala komfortní sídlo nového typu. Rozdíl mezi Lukovem a Rymicemi jako by zosobňoval velkou proměnu, kterou do celého kraje přinesla renesance.

Celé to dědictví však mělo jeden háček, totiž kšaft. Kšaft jako závěť. Sepsal ji Lukréciin otec. Celý majetek měl podle něj zůstat – dokud dcera žila – pod její správou. Po její smrti se měl rozdělit mezi další příbuzné. Valdštejn se o ten majetek nestaral. Kvůli němu se pravda ženil, jenomže – nedával to najevo. Byl dobrý hráč. Vůbec nestál o to, aby se stal spolumajitelem, a to pouhé části dědictví. Žil po boku své bohaté ženy jako. jako její manžel. Vyčkával. Počkal si celý rok. Pak navštívil Lukréciina synovce a podepsal s ním dohodu, ve které se ten mladý muž vzdal nároku na majetek Lukov a Rymice v hodnotě dobrého čtvrt milionu. Albrecht mu vysázel ihned na stůl hotovost – 8000 zlatých. Za 8000 se synovec zbavil čtvrt milionu. Byl to nezkušený mladík, a o těch osmi tisících si myslel, že to jsou nejsnadněji vydělané peníze v životě. Otázku vlastnictví pak rozťala manželka Lukrécie, která nyní prohlásila svého muže Albrechta za spoluvlastníka všech svých statků. Okamžitě to bylo zapsáno do olomouckých zemských desk. Valdštejn se stal s konečnou platností moravským usedlíkem. Měl právo na účast na zemském sněmu, mohl se stýkat s moravskými pány při všech příležitostech jako rovný s rovnými, a navíc se stal přes noc zámožným mužem s vysokým úvěrem na všech stranách. A nikdo se neodvažoval tohoto šestadvacetiletého přistěhovalce přehlížet nebo podceňovat.

Valdštejn odchází na Moravu

Když odcházel z Čech, nespálil za sebou Albrecht z Valdštejna všechny mosty. Dřív nebo později se mohl zase vrátit, i když zatím na trvalý návrat nemyslel. Ostatně na Moravě nepřicházel do jiného světa, zásadně odlišného od českého prostředí. Hranice, která dělila České království od Moravského markrabství, se zdála často zcela neznatelná, avšak jindy zase vystoupila ostře na povrch, jako by přes noc mezi oběma zeměmi, sdílejícími od nepaměti společné osudy, vyrostly nepřekonatelné rozdíly. V Čechách i na Moravě lidé psali a mluvili stejným jazykem, oblékali se podle stejné módy, žili v zajetí stejných protikladů a potýkali se s obdobnými existenčními starostmi. Podle vnějšího způsobu života i podle jeho hospodářských podmínek se odlišnosti jevily hodně omezené, a proto prostředí venkovských poddaných a chudých měšťanů zemskou hranici mezi Čechami a Moravou téměř nevnímalo. Moravské vlastenectví, zahrnující celý prostor markrabství, se ozývalo především v prostředí šlechty a mělo vysloveně politický ráz. Jeho nejvýraznějším hlasatelem, se stal Karel starší ze Žerotína, osočující české stavy, že... „nás opanovati a sobě podmaniti odmýšlejí, aby oni sami hlavou a my ocasem království zůstávali...“ Ale ani Žerotín ani jiní moravští šlechtici si nenamlouvali, že se liší od české šlechty hospodářským a společenským postavením nebo životním slohem a že by chtěli pro politické neshody s českými stavy zapomenout na nejtěsnější příbuzenské, společenské a majetkové svazky, které odedávna spojovaly českou a moravskou šlechtu.

Peníze jako cesta k velkorysosti

Takže z Valdštejna se nám stal namísto českého moravským pánem... Bohatým pánem. Bohatým moravským pánem. Zvykl si na svou zámožnost? Ale toť se ví, že zvykl. Něčemu takovému se přivykne snadno a rychle. Peníze mu otevřely cestu – k velkorysosti. Byl marnotratný? Z toho ho nikdo ze současníků neobviňoval, neříkali to o něm ani pozdější nepřátelsky zaujatí historikové. Na jedné straně nehýřil, ale na straně druhé si neodpustil velkopanské vystupování. Jeho dům na Horním náměstí v Olomouci patřil k nejvýstavnějším ve městě a mohl sloužit i ubytování královských návštěv. Když cestoval do Prahy nebo do Vídně, neobešlo se to bez velkých nákladů, vstup mezi zámožnou šlechtu se stal Valdštejnovi podnětem k darem jezuitům a církvi vůbec. A co dluhy? Půjčoval si? Půjčoval. Musel? Dluhy patřily neodmyslitelně k životu vznešené šlechty a nemusely ještě znamenat vážné finanční potíže. Už tehdy se žilo s půjčkami, na úvěr a na leasing? Nic nového pod sluncem. Valdštejn prostě povýšil do vyšší společenské kategorie. V té si lze i půjčovat bez újmy na vlastní cti.

„Nelze odhalit, co vlastnila Valdštejnova žena Lukrécie na penězích a klenotech, ale počet poddaných, kteří Albrechtovi patřili ještě roku 1619, byl nepochybně úctyhodný a posunoval ho do řad zámožných moravských šlechticů.“ Bylo jich přesně 835, těch poddaných duší, kteří Valdštejnovi říkali „pane“. Ke špičce moravských feudálních boháčů, kterou tvořili Karel z Lichtenštejna - necelých 3700 poddaných, Ladislav Velen ze Žerotína – jenom o padesát duší méně než Lichtenštejn, Karel starší ze Žerotína - tady už je dost odstup: 1700 poddaných, František z Ditrichštejna – o několik méně, tak tedy k oné špičce Valdštejn sice nepatřil, ale vyrovnal se majetkem mnoha příslušníkům starých moravských rodů, jako byl například pan Bruntálský z Vrbna, a byl bohatší než jeho sousedé Bítovský z Bítova a Ladislav na Holešově. Z českých příbuzných se mu kromě Adama z Valdštejna nevyrovnal nikdo. Zdá se, že budoucí evropská politická, podnikatelská a vojenská hvězda měla dobře našlápnuto. Cesta vedla strmě vzhůru. To se názorně ukázalo, když si Albrecht troufl koupit na jižní Moravě milotické panství s vodní tvrzí. 70 000 zlatých v hotovosti. Za pouhé tři roky Albrecht Milotice prodal. S prodělkem, pravděpodobně. Nikoli. Prodal za 100 000. To máme 30 % zisku. Už tenkrát si počínal jako budoucí velký podnikatel. A co bylo stejně důležité: Nepovažoval majetek jen na záruku pohodlného života, ale byl to pro něj i prostředek k dosažené moci a vlivu.

„V únoru roku 1612. se objevili na Vsetíně jezuitští páteři a počali s misijní činností. Neohlíželi se ani na nepřízeň zimního počasí, ani na jiné překážky, a s horlivostí, která byla ozdobou jejich řádu, se pustili do kázání k zástupům poddaných. Slibovali věčnou spásu všem, kdo se obrátí na pravou víru, v barvitých obrazech hrozili pekelnými mukami nenapravitelným. Po třech týdnech úsilí však byli opět na samém začátku. Lidé z horských údolí se scházeli z příkazu svých rychtářů na kázání jako na velké divadlo, ale na všechno se tvářili nechápavě. Nežili snadno a jejich Bůh měl prostší a laskavější tvář, než jakou líčili jezuité.“

Vzpoura Valachů

Jeden z páterů se z toho neúspěchu dokonce pomátl a musel být internován na vsetínském zámku. Jezuité se však nevzdali. S pomocí vrchností používali donucovacích prostředků, jenomže Valaši mají tvrdé hlavy, ještě tvrdší než berani. To ale znamenalo vzpouru... Však se skutečně začali bouřit. Kam až zašli? To nám prameny neprozrazují. Jisté je jenom to, že nic nemohl Valdštejna vyvést z míry tolik jako despekt k jeho vrchnostenské moci. Pohrozil, že na své poddané povolá vojsko. Vsetínští svého pána znali natolik dobře, aby věděli, že nehrozí jenom tak do větru. Kdyby mohl zasáhnout tak, jak by si sám představoval, tak by vojáci zapalovali lidem střechy nad hlavami a u vsí by vyrostly šibenice pro nejhorší rebelanty. Kdyby mohl? A on nemohl? Naštěstí pro Vsetínské musel i Valdštejn respektovat zemské zákony. Nikdo mu sice nemohl zabránit, aby na svých statcích neprováděl protireformaci a aby všechny kostely nepodstoupil katolickým kněžím, víra však nebyla dostatečným důvodem, aby poslal na poddané vojáky (ani kdyby je sám platil). Co tedy provedl? Udělal geniální tah. Takový, jakých se mu povedlo víc v jeho životě. A teď to bylo?

Žádost o pomoc. Ke komu se obrátil? K zemskému hejtmanovi Karlu staršímu ze Žerotína. K tomu příslušníku jednoty bratrské? Aby zasáhl ve prospěch katolíků a jezuitů? Byl to nekatolík. Ale taky zemský hejtman. Rázem se ocitl před velice složitým problémem: věděl dobře, že příčinou té složité situace bylo působení jezuitů, ale jako reprezentant feudálního práva nemohl nikdy schvalovat vzpouru poddaných proti vrchnosti. A kromě toho Albrecht z Valdštejn byl jeho příbuzný, a snad i přítel... Žerotín musel jít do kompromisu. Napsal vsetínským poddaným a vyzýval je, aby zachovali poslušnost vrchnosti, a současně poslal kopii toho listu Valdštejnovi s průvodním dopisem. Radil mu velmi důtklivě, aby se nepokoušel zakročit proti poddaným vojensky, protože takové právo náleží jen panovníkovi, a doporučoval mu, aby vyčkal, až se poddaní po jeho dopisu uklidní.

„Žerotín odeslal svůj dopis 1. ledna nového roku 1613. a téhož dne vydal Valdštejn s manželkou městu Vsetínu velké privilegium, které svědčí o tom, že na panství mezitím nastal zase klid. Jezuité se stáhli do pozadí v dobré víře, že se při nejbližší příležitosti vrátí, poddaní na vsetínském panství zvážili výhody a nevýhody odporu proti vrchnosti a ustoupili od svých pohrůžek. A Valdštejna k větší rozvaze přiměly i hospodářské ohledy: kdyby nastal na jeho panství v důsledků činnosti jezuitů rozvrat, platil by za to účty jen on sám. Na jeho dobrých vztazích k jezuitům se nic nezměnilo, i když bylo zřejmé, že jejich vyhlídky na úspěch mezi těmi Valachy jsou velmi malé.“

O nebezpečí, hrozícím od vlastních poddaných, se Valdštejn taky dočetl v Keplerově horoskopu? Jestli mu věřil doslova, tak musel očekávat, že se rok 1613 stane rokem vlastního nástupu k závratné kariéře. Tak jednoduché to však nebylo. Situace byla o něco složitější i ve větším měřítku, než byly rozměry jednoho panství: na východě nastoupil za pomoci Turků nový sedmihradský vévoda Gábor Bethlen, taky vztahy mezi katolíky a evangelíky se v monarchii přiostřily, a doma měl Albrecht nemocnou manželku. Copak bylo Lukrécii? O její chorobě není známo víc, než že byla úporná a že ji pronásledovala od mládí. Jezuité jí poskytli poslední zaopatření, ale nešťastná paní umírala mnoho týdnů. Nebylo to tak dlouho, co překročila třicítku a její život plný utrpení se blížil ke konci. Když vydechla naposledy, byly její ostatky pohřbeny v poutním kostele ve Štípě, na dohled z lukovského hradu. Tady zamýšlel Valdštejn umístit nový klášter.

„Původně přišli za Valdštejnem se žádostí o podporu jezuité. Myšlenku na velkou zbožnou nadaci vyslovila asi Lukrécie sama, ale nabízí se domněnka, že jí k ní pomohli zpovědníci. Nebyla by to nejlepší odplata jezuitským páterům za všechnu jejich péči o Valdštejnovu paní a její posmrtný život? Valdštejn okamžitě pochopil, oč jde, ale neodporoval. Byl dost velkorysý, aby se k nadaci odhodlal bez velkého rozmýšlení, tento požadavek měl však přece jenom zarážející pozadí: žádná církevní instituce nebyla v peněžních požadavcích tak náročná jako právě jezuité. Ani v dobách zlých ani v dobách hojnosti se jezuité, pokud šlo o jejich nová nadání, nechtěli spokojovat drobty, a než by přijali nadaci neodpovídající jejich představám, raději ji odmítli. Neměli za zlé mnoha katolickým pánům, že od své nabídky ustoupili, když s hrůzou zjistili, co jezuité požadují, ale pokud šlo o jejich nové koleje, s nikým nesmlouvali. Oplátkou nabízeli výlučnost: jen málo feudálních pánů v Čechách a na Moravě se mohlo pochlubit tím, že přispěli k rozmnožení jezuitského řádu.“

Valdštejn tedy o jezuitské nadaci uvažoval, ale klášter ve Štípě získali namísto jezuitů kartuziáni. Mezitím se začalo v zákulisí rozhodovat, jakým směrem poběží další vývoj v zemních Koruny české. První příležitostí, na které se mohla ukázat síla nastupující katolické strany, byl moravský sněm v Olomouci. Konal se uprostřed léta 1614. Arcikníže Ferdinand Štýrský (pozdější císař a král) přijel na sněm jako zvláštní Matyášův komisař. Jezuité vynaložili hodně snahy, aby velkého příznivce svého řádu zahrnuli veškerou možnou pozorností, a stranou nezůstali ani jejich spojenci mezi moravskou šlechtou. Valdštejn měl příležitost, aby se často octl v jeho blízkosti. Nechyběl na mších, na které chodil arcikníže pěšky ze svého bytu, byl přítomen na divadelním představení v jezuitské koleji, uspořádaném na Ferdinandovu počest.

Ferdinand Štýrský slavil v Olomouci svoje šestatřicáté narozeniny. Kdyby je byl mohl oslavit po svém, nechal by asi sněm sněmem a vyjel by si na lov do okolních lesů. V Olomouci ho však vázalo příliš mnoho ohledů. Pouze v pobožnosti ho nikdo neomezoval, a tak trávil spoustu času na modlitbách a v rozjímání, jak byl odmalička zvyklý. Olomoucký sněm pro něj představoval epizodu a Valdštejn pro něj zůstal jednou z mnoha tváří, které se kolem něj ve sněmovním ruchu objevovaly. Možná že mu pověděli o Valdštejnových zásluhách o protireformaci a o jeho vojenských schopnostech, ale takových lidí mu bylo představeno víc a nikdo mu zvláště neutkvěl v paměti. Valdštejna však určitě nepřehlédli arciknížecí rádcové. Počítali s každým schopným a energickým šlechticem, připraveným podporovat Ferdinandův ostrý kurs, a Albrecht z Valdštejna zřejmě dostal od olomouckých jezuitů nejlepší doporučení. Dříve nebo později měl dostat i příležitost.

Aby se v budoucnu nějaká příležitost vůbec naskytla, musí si člověk budovat svoji pozici, starat se o ni a pečovat, neboť jak si kdo ustele, tak si i lehne. Valdštejn si obstaral ve Vídni císařský „mocný list“, který mu dával právo, aby se svým majetkem nakládal, jak se mu zlíbí. Když byli na Moravě jmenovaní noví tři plukovníci pěchoty, jmenoval se jeden z nich - Albrecht z Valdštejna. Bylo mu dvaatřicet let a plány na vojenskou kariéru spřádal dlouhá léta. Důkazem byly i zásoby zbraní, které zabavili za stavovského povstání po jeho útěku ze země komisaři moravských stavů na Lukově a ve Vsetíně. Podle puntičkářského seznamu šlo o 403 muškety s příslušenstvím, 1 dělo s podvozkem, 30 hákovnic, 23 arkebuzy, 1 dlouhý hák, 55 halaparten, 1 partyzánu, 830 železných kulek a ještě jiný vojenský materiál. Slušný arsenál... Množství zbraní rozhodně neodpovídalo běžným zásobám, které chovaly jednotlivé vrchnosti pro vyzbrojení zemské hotovosti. Valdštejnovy 403 muškety stačily na vyzbrojení téměř jedné poloviny pluku. Na všech královských zámcích v Čechách bylo v té době k dispozici všehovšudy 598 mušket a asi trojnásobek zastaralých dlouhých ručnic. Odkud se u Valdštejna tolik zbraní vzalo? Je to důkaz o jeho poněkud zvláštních podnikatelských zájmech. Pomalu, pomaličku vstupoval nový plukovník na dráhu, která ho měla vynést tak vysoko, jak prorokoval Keplerův horoskop. Co ale bylo nejdůležitější: Albrecht rozeznal podstatu úspěchu ve válce. Obávám se, že s tou podstatou je to stejné i dnes. Obava je na místě. Peníze. Peníze a ještě jednou peníze. Všecko je ve válce třeba zaplatit penězi: důstojníky i vojáky, děla i muškety, chléb i munici. A Valdštejn, dosud netečný k drobnému podnikání svého hospodářství, pronikl už nyní k smyslu toho velkého byznysu, který představovala – válka.