430. schůzka: Zlodějna v národním měřítku

Z právního hlediska byly pro Habsburky statky stavů nedotknutelné. Tak to určovalo Matyášovo privilegium z roku 1610. Dokonce i v případech hrdelních soudů měl zůstat majetek odsouzeným příbuzným. Po Bílé hoře však zákony přestaly platit, habsburská justice vytvářela jen zdání práva. Matyášovo privilegium bylo odstrčeno pod záminkou, že sami povstalci ho začali porušovat jako první konfiskacemi zboží svých protivníků.

Těch sedmadvacet poprav dopadlo na tuto zemi drtivě, a to ještě ne všechny rozsudky smrti byly vykonány. In contumatiam postihly ortely nejdůležitější uprchlíky: jednak generalitu stavovské armády v čele s Jindřichem Matyášem Thurnem, jednak členy direktory, čili celou povstaleckou vládu. Protekční výjimky potvrzovaly pravidlo. Jakousi zlobnou právní obdobu nejvyššího trestu představovalo zatracení památky všech prominentních opozičníků, kteří během povstání zemřeli nebo padli. V žádném případě neměli nárok na posmrtný klid. Z původně třicetičlenného direktoria dosáhlo rameno spravedlnosti na dvanáct lidí. Ostatní zemřeli nebo emigrovali. Ekonomická forma trestu měla v důsledcích vážnější dopad než hromadná poprava na Staroměstském náměstí. Pod pláštíkem práva byl zorganizován pogrom na hmotné základy české a moravské stavovské obce. A ti, kdož jménem císaře zábory majetků systematicky prováděli, ani příliš neskrývali loupeživou ziskuchtivost. Výkon vídeňských rozhodnutí „ve jménu boží spravedlnosti“ se proměnil v otevřenou zlodějnu, která k nepoznání změnila držby půdy v Čechách a na Moravě.

r_2100x1400_dvojka.png

Loupežnická ziskuchtivost

Dozajista to nebyla první zlodějna v českých zemích. Jako první byly konfiskovány statky emigrantů plus provinilců, kteří zemřeli a jejich památka byla prokleta. Vzápětí přišly na řadu majetky sedmadvaceti popravených. Nerad bych zatěžoval čísly, ale teď se jim nevyhneme: V úvodním kole zabavily konfiskační komise 115 panství a statků – v hodnotě přes 8 milionů kop grošů. Ještě daleko tvrdší důsledky však přinesla během roku 1622 akce, která začala únorovým vydáním císařského patentu. Ten byl velkodušně nazván „generálním pardonem“. Ferdinand v něm slíbil, že bude k účastníkům té „ohavné rebelie“ milostiv. Což znamená, že je napříště nemíní fyzicky popravovat ani jinak fyzicky trestat, ovšem: pod jednou podmínkou: Sami se dobrovolně doznají ke svým proviněním. Do šesti neděl se všichni přihlásí u příslušné zvláštní komise, která věc posoudí. V případech hodných zřetele se sankce omezí na majetkové tresty. Druhá vlna konfiskací, potměšile předkládaná jako „císařská milost“, vedla doslova k ožebračení majetných vrstev národa. Posuzování přiznaných vin a rozhodování o hmotných trestech se ujaly konfiskační komitéty, jejichž předsedou byl v Čechách – kdo jiný, než osvědčený likvidátor Karel z Lichtenštejna, čerstvě pověřený i kancléřstvím. Rozsudky postihly valnou část šlechty a především královská města. Každý „pardon“ byl krutě vykoupen.

Pokud bychom měli opět hovořit řečí čísel, tak jenom v Čechách bylo během půldruhého roku odsouzeno 680 šlechtických rodin. Sto šedesáti šesti bylo zabráno veškeré jmění, ostatní přišly o dvě třetiny, polovinu nebo třetinu vlastnictví. 680 rodin. Kolik vlastně žilo tehdy v Čechách panských a rytířských rodů? Asi 1600. 680 odsouzených rodin z 1500. Přes 40 procent. Generální pardon znamenal úplnou pohromu zvláště pro královská města. Až na výjimky přišla o veškerý obecná majetek, o vinice, příměstské statky, polnosti a tak dále. Majetkové zábory byly neslýchané a budily v zahraničí takový rozruch, že Vídeň opatření v říjnu 1623 zmírnila – vyňala z nich šlechtu. Její majetky však byly mezitím stejně zdecimovány. Teror vůči městům pokračoval až do roku 1626.

Když se ocitl slabý smrtelník v těsné blízkosti takových neslýchaných majetkových přesunů, věru jen s vynaložením všech sil odolal pokušení a na té zlodějně se nepřiživil. Příslušníci rekvírujících komisí věru takovými smrtelníky byli. Slabými. Velmi slabými. Záhy jim došlo, že jsou přímo u zdroje pohádkových zisků. A jak už to v podobných případech bývá, vypracovali si bystře řadu postupů, kterými konfiskační praxi přivedli k dokonalosti. Malý příklad: Kdo byl odsouzen k propadnutí více než pětiny majetku, musel za úřední odhadní cenu prodat nejprve celý statek. Ze stržených peněz přece komise zabavila příslušnou částku a zbytek vyplatila. Ovšem neměla dostatek hotovosti. Takže sice zaplatila, ale zpravidla v dluhopisech, které byly většinou naprosto nedobytné neboli na nic. Takto byl provinilec potrestán – potrestán: okraden byl – a několikrát! Nejprve rozsudkem, pak hanebně nízkým odhadem nemovitostí, a do třetice nevrácením zbylé hotovosti.

Tunelování o sto šest

Jako by mu ten majetek... ale ne, to slovo tenkrát ještě neznali. Neznali, ale jinak tunelovali o sto šest. Stížnosti a odvolání se pochopitelně vyřizovaly pro velké zaneprázdnění úřadů co možná nejliknavěji. Mnozí z těch, kteří byli odsouzeni k ztrátě pouhé části majetku, tak přišli fakticky o všechno. V pobělohorském konsolidačním období začali státní moc a zákon reprezentovat lidé, kteří svou hrabivost, bezcharakternost a touhu po moci odívali do květnatého převleku frází Jeho císařské Milosti a katolické církve.
Nic nového pod sluncem. Ani předtím. Ani potom.

Jak tato oddaná služba ve skutečnosti vypadala, může ukázat následující epizoda. Je to případ státního bankrotu, ke kterému došlo v prosinci 1623. Pouhé tři roky po Bílé hoře. „Císařský dvůr doufal, že rozsáhlými konfiskacemi získá prostředky k financování dřívějších i současných vojenských operací. Habsburci byli po uši zadluženi a přitom potřebovali dál válčit – začalo se odvíjet nové kolo třicetileté války. Skončilo dvanáctileté příměří mezi revolučním Nizozemím a habsburským Španělskem. V římskoněmecké říši propukla válka o Falc. Na severovýchodní Moravě vzplanulo povstání Valachů. Ze Slezska zaútočil Jan Krnovský, ze Sedmihradska zas jednou Gábor Bethlen – na klid zbraní nemohli Habsburci ani pomýšlet. Vídeň potřebovala peníze. Od konfiskací si mnoho slibovala. Avšak skutečný výnos z rozprodeje zabaveného zboží v Čechách a na Moravě byl slabý, zdaleka nesplňoval očekávání. Ani věrní služebníci jako Karel z Lichtenštejna nemohli ze země vyždímat víc. Byla to záhada.“

Tuto privatizační záhadu jsme si měli prožít v budoucnu ještě jednou. Historie se nikdy neopakuje, ale někdy jakoby se sobě neskutečně podobala. Ještě že šikovní finančníci v Praze našli oboustranně výhodné řešení. Vídeňská vláda přijala v únoru 1622 Lichtenštejnův návrh na vytvoření konsorcia, které nabídlo státu polosoukromou půjčku ve výši 6 milionů zlatých. Dozajista to nebyl čin nezištný... Takový se v bankovnictví nevyskytuje. Chtěli za to právo převzít na rok příjmy z českého mincovnictví. Členy konsorcia neboli oné dočasné obchodní společnosti se stali: Kancléř Karel z Lichtenštejna, biskup František z Dietrichštejna, Albrecht z Valdštejna, Pavel Michna z Vacínova. Co jméno, to zvuk ryzího kovu. Žádný střet zájmů. A všichni katolíci. Je ale zajímavé, že v tom společenství jim nikterak nepřekážel nizozemský nekatolík Jan de Witte, ani židovský bankéř Jakub Baševi. Konsorcium kromě jiného získalo právo uskutečnit peněžní reformu, což znamenalo především stáhnout z oběhu starou minci s vyobrazením Fridricha Falckého a nahradit ji novou. Po čtrnáct následujících měsíců pak povedení odborníci pracovali na plné obrátky. S výsledkem? No, financím rozuměli skvěle. Zatímco jejich soukromé majetky se v závratně krátkém čase zmnohonásobily, zemi přivedli k hospodářskému rozvratu, ba přímo ke kaládě. Ke státnímu bankrotu. Hezké slovo pro tak hnusný skutek. „Nelze to charakterizovat jinak: v konsorciu se nesešli bezúhonní vysocí státní hodnostáři, ale skupina mafiánů, kteří vědomě a programově uskutečňovali finanční podvody a machinace neuvěřitelného rozsahu, aniž je za to kdy stihl přiměřený trest.“ Byla to taková zlodějna v národním měřítku.

K výměně oběživa došlo právě v době, kdy probíhaly konfiskační transakce. Starou minci konsorcium postupně stahovalo a nahrazovalo novou, takzvanou „dlouhou mincí“. Její „předností“ bylo, že měla nižší obsah stříbra, tedy nižší hodnotu, představovala asi osminu mince předchozí. To byl však jenom první krok ve vysoké hře. A jaký byl ten druhý? Obávám se, že ještě horší. Obavy jsou na místě. „Zabavené statky konsorcium prodávalo samozřejmě především přátelům a sobě navzájem. Platilo se znehodnocenou dlouhou minci, přičemž kupní ceny byly odhadní.“ Čili co nejnižší. „Finanční operace, spočívající v lišáckých přepočtech hodnoty staré a nové mince přinesly pohádkové zisky. Hotové peníze neměly žádnou cenu, proto se ihned otočily a vložily do nemovitostí. Kupovali je zejména místodržitel Karel z Lichtenštejna, manželka nejvyššího kancléře Polyxena z Lobkovic, Vilém Slavata z Chlumu, Marie Magdalena Trčková z Lípy, samozřejmě členové konsorcia, ale s velkým náskokem před ostatními zejména Albrecht z Valdštejna. V neuvěřitelně krátké době dokázal tento plukovník, zloděj stavovské plukovní pokladny, vzápětí generální vachmistr pěchoty, posléze generalissimus císařských armád zbudovat své frýdlantské vévodství. Během pouhých tří let koupil, povyměňoval a nakonec scelil ve svém ohromném dominiu 64 původní panství, z velké části konfiskáty.“

Proslulé mincovní konsorcium neúřadovalo dlouho, něco málo přes rok. Což je srovnatelné s životností některých fondů, bank a záložen mnohem modernějšího ražení. Stačilo se ještě obohatit o podíly, plynoucí z ražby mince, stačilo z řady šlechticů a měšťanů nadělat žebráky nebo emigranty, stačilo připravit „peněžní reformu“, aby se vzápětí pokojně odebralo do ústraní svého přepychu a přenechalo rozvrácené finance opět královské komoře. Jako bychom to neznali. Nikomu se nic nestalo. Jako bychom to nezna... ale mám se pořád opakovat? Teprve mnohem, mnohem později byly Lichtenštejnovy podvody odhaleny a jeho potomci měli popotahovačky s úřady. Přes drastická hospodářská opatření se finanční krach, připravený klikou kolem Lichtenštejna, jakýmsi spolkem privatizace do vlastní kapsy, nepodařilo odvrátit. Musel vyjít patent o mincovní kaládě, tedy o znehodnoceném oběživu, a ten oznamoval, že mince má mít napříště pouhou desetinu původní hodnoty. Jestli nějaký rytíř, nedávno „omilostněný“ generálním pardonem, stržil 10 000 zlatých za nucený prodej nemovitostí, zbyla mu teď – desetina. Pouhá tisícovka. Na chlup. „A tak krok za krokem, skrz teror, násilí, podvody postupovala pobělohorská konsolidace, trest za to, že čeští protestantští stavové odmítli vnucovanou víru a absolutismus Habsburků. Císař Ferdinand II. vládl v obou našich zemích prostřednictvím úředníků, jejichž skutečné zájmy a činy byly sebestředné, třebaže navenek halasně předstírali péči o prospěch trůnu a společnosti.“

Ony ty časy po Bílé hoře byly nějak smutné. Byly daleko smutnější, než si dovedeme představit. Znamenaly tragédii pro všechny vrstvy národa. Kromě hrstky vyvolené kliky mafiánů, jak jsme si už řekli. Tresty, konfiskacemi, pokutami byl těžce postižen šlechtický stav, ale ještě víc rytířstvo, které bylo ostatně chudé už před povstáním: nejméně třetina rytířů neměla víc než deset až dvacet poddaných. Pokud si feudální páni přáli nadále žít v zemi, musili volit cestu konformity, loajality, poslušnosti dvoru a zejména katolické církvi. Vůbec ze všech nejvíc byl decimován městský stav. Zadlužená královská města se z utržených ran po věky nebyla s to vzpamatovat. Řemeslnická výroba byla teď úplně ochromena. Chyběl výrobní kapitál, obchod se vrátil k primitivní směně s nejbližším okolím. Jenom válečné dodávky trochu čeřily hladinu té ekonomické bažiny.

„A ještě jedna katastrofa tu byla.“ Jako by jich i tak nebylo dost. „Přítomnost císařských vojenských posádek, těchto kobylek napadajících města i vsi.“ Žoldnéřské oddíly hned po Bílé hoře s povolením nejvyšších míst důkladně vydrancovaly skoro celou zemi. Ferdinandovi plukovníci a generálové vyloupili jižní Čechy, Falknov, Doupov, Tachov na západě, Rychnovsko na východě, proslulý generál Marradas svévolně uložil vysoké pokuty bechyňskému, prácheňskému a plzeňskému kraji, jeho kolega Buquoy se jako nový feudální pán usadil na Rožmbersku a Novohradsku. Situace se v následujících letech nezlepšila, třicetiletá válka přivedla do země další ozbrojené síly, a přítel nepřítel, žoldnéři obou bojujících stran byli stejně nenasytní jako nevybíraví. Kolikrát si člověk říká, jestli zrovna ta léta, která on prožil, do kterých se on narodil, patřila k těm nejšťastnějším, jestli by nebylo lepší, kdyby přišel na svět o něco později anebo dřív, zkrátka v příhodnější době... ale když si pustí pomyslný film z doby po Bílé hoře, s pokorou dojde k poznání, že tehdy bylo hůř. O vyjídání celých krajů, o drancování obcí, o násilí a ukrutnostech jako normě lidských vztahů za třicetileté války by se dalo vyprávět donekonečna.

Spokojme se zase jenom jediným ilustrativním příkladem, který zastupuje bezpočet podobných dramat. „Nevelké městečko Kouřim – průměrná sídliště tohoto typu nemívala víc než 200 až 250 domů – muselo v pětiletí po Bílé hoře poskytnout ubytování a stravu různým vojenským oddílům pětadvacetkrát za sebou. Každý třetí měsíc měli Kouřimští v průměru jednu nevítanou návštěvu. Přišly je na sto osmdesát jeden tisíc zlatých.“ Nějaké srovnání?... „Více než milionové Slezsko platilo ročně na daních dvojnásobek této částky, 360 000 zlatých.“ Což znamenalo, že český národ strašně zchudl. Byl nedostatek jídla, píce, osiva. Byly hladomory a epidemie. Byla vydrancovaná hospodářství. Byly opuštěné domy, jejichž cena v průběhu několika let klesla na desetinu oproti roku 1618, a přesto se kupec nenašel. S postupující rozvratem způsobem třicetiletou válkou se tato zoufalá situace dále prohlubovala.

„Vítěz může cokoli. Pravda je předem na jeho straně. Co se dostavilo po Bílé hoře, vzalo na sebe sice náboženský, tedy ideologický převlek, ve skutečnosti šlo však o společenskou, hospodářskou a duchovní genocidu, která postihla všechny složky národa. Jeho šlechtu, města, duchovenstvo, inteligenci, vesničany od statkářů až po nejubožejší podruhy. Byly oběti na životech. Zničené osudy. Stateční končili v žalářích. Několik za sebou následujících vln emigrace, v takovém rozsahu dosud nepoznané, připravilo národ o nejlepší mozky. Kdo zůstal, nasadil škrabošku pokrytectví, aby přežil. Lidí se zmocnila apatie, jejich duše ovládlo sobectví. Ve jménu jediné víry, jednoho světového názoru, se podařilo vítězům zdevastovat kdeco, od ekonomiky země přes školství až po duši a nitro člověka. Z poměrně vyspělého národa učinila pobělohorská normalizace národ zdeptaný. Společnost, která možná jenom o vlas nestihla nizozemský, tedy kapitalistický typ vývoje, byla na půldruhého století vržena zpět k feudalismu.“

Z velkých dějin se staly dějiny malé.