114. schůzka: Léta hádek

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Jindřichovo zvolení římským králem (Codex Balduini Trevirensis)

Kariéra Janova tatínka, Jindřicha Lucemburského, byla zářivá jako dráha meteoru. Se vším všudy - i Jindřich (podobně jako vesmírný bolid) shořel podobně rychle v atmosféře evropské politiky. V roce 1308 byl povýšen (dost nečekaně) na římského krále, a v červnu 1312 dosáhl císařské korunovace. Donedávna bezvýznamné hrabátko z maličkého Lucemburska...

"Já, Jindřich, římský král," takto zněla slavná přísaha, kterou Lucemburk skládal nad textem evangelia do rukou papeže, "jenž se mám se svolením Páně státi císařem, slibuji před Bohem a svatým Petrem, že budu v budoucnu ochráncem a obhájcem papeže a svaté římské církve ve všech potřebách a prospěších jejích a budu ochraňovat a zachovávat její državy, hodnosti a práva, pokud budu moci, podporován pomocí Boží, podle své vědomosti a možnosti s čistou a pravou vírou. Tak mně dopomáhej Bůh a tato svatá evangelia."

Tato přísaha je opravdu pozoruhodná. Novopečený císař Jindřich v ní sice skloňuje svatou církev římskou skoro ve všech pádech, jak ji bude ctít a ochraňovat a zachovávat její državy, hodnosti a práva (ze všeho nejvíc asi ty državy), ale ve stejný den, kdy ho v lateránské bazilice korunovali, obrátil se v hrdém manifestu ke všem evropským panovníkům. Vzkazoval jim: "Z Boží vůle podléhají všichni lidé, rozděleni královstvími a zeměmi, jednomu jedinému vládci." Rozumějme - jemu. Tedy Jindřichovi. Císaři. Slavný Ital Dante Alighieri se této myšlenky nadšeně chopil a rozpracoval ji ve svém, díle De monarchia neboli česky O jedinovládě. O císařské moci básník tvrdil, že je na papeži nezávislá a pro jistotu ji přímo odvodil od božského majestátu. On byl lucemburský císař Dantovým miláčkem, ideálem, idolem. A co na ty zajímavé myšlenky Jindřichovi královští kolegové? Císař narazil. Dost tvrdě. Snad nejvíc u francouzského krále Filipa Sličného, který přitom Lucemburka na římský trůn protlačil. "Vždy jsem měl Jindřicha rád a dosud jej mám v oblibě," dal najevo francouzský pan král v obsáhlé odpovědi. "Ale: od dob Kristových mělo království Franků pouze jednoho krále, podléhajícího jen Ježíši Kristu, králi králů a pánovi pánů veškerého tvorstva, a neznajícího žádného vyššího světského pána, a to ani za vlády kteréhokoli císaře. Tak tomu vždy bylo, tak tomu je a bude." A basta.

Vlastně ne - žádné "basta" tam už nebylo. Tedy: nebylo, ale jakoby bylo. Aby si římský král nebo císař osoboval nadřazenost nad ostatními členy evropského královského klubu, tak to teda ne! Svoje si přisadil i papež. Císař mu byl sice dobrý na to, aby zavedl konečně v Itálii pořádek, ale jinak - odtud až potud! Do Itálie se císař skutečně vypravil, ale pořádek tam žádný neudělal, protože ono to snad ve velmi složitých poměrech v rozdrobené zemi ani nebylo možné. Ještě stihl pozvat svého syna Jana, českého krále, na pomoc, jenomže té se už nedočkal. "Se svým vojskem přešel císař Tiberu a statečně porazil nepřátelské šiky. Potom táhl proti Florencii a oblehl ji. Avšak slavné město Neapol císaře naléhavě žádalo, aby tam přijel. Proto nechal před Florencií veliké vojsko a vydal se na cestu k řečenému městu. Když však meškal v předvečer Nanebevzetí Panny Marie před městem Sienou, přijal po předchozí zpovědi tělo Kristovo od bratra Bernarda z řádu kazatelů, jenž umývaje si prsty, přimíchal do vína jed a podal císaři k pití. Ten byl hned stižen bolestí a po šesti dnech se šťastně odebral k Pánu. Onen zločinec vzápětí utekl k nepřátelům."

Ponechme stranou, zda císař odešel šťastně či méně šťastně, na samém začátku se od rozdělané práce určitě neodchází s úsměvem na rtech. Nepozastavujme se ani nad formulací kronikáře Františka Pražského, že vrah přimíchal jed, umývaje si prsty a pak že zmizel k nepřátelům. Milého císaře totiž v Itálii sklátila nejspíš malárie. Doplňme jen letmou poznámkou, že nedlouho před svým mužem zemřela i Jindřichova manželka, královna Markéta a český král Jan se tak stal ve svých sedmnácti letech úplným sirotkem. Raději si povězme, co toho dospívajícího mládence čekalo.

Jan byl nečekaně postaven před úkol zachránit z čerstvě vydobytých lucemburských pozic, co se dalo. Hlavně převzít otcovu říšskou korunu. Zájemců se vyrojilo hodně. Například Ludvík Bavorský, a taky nejstarší ze žijících Habsburků, rakouský vévoda Fridrich Sličný. Ve sličnosti konkuroval Fridrich francouzskému panovníkovi Filipovi. Byl to tenkrát ve vysoké politice jeden fešák vedle druhého. Mimochodem - český král Jan byl taky líčen kronikáři rovněž jako velice pohledný mladík... tedy - mladík ano, ale jinak ho mezi uchazeči na říšskou korunu diskvalifikovalo jeho mládí. Sedmnáct bylo málo, alespoň podle švábského zrcadla. Tak se říkalo tehdy uznávané právní normě. Podle ní nesměl být římský král mladší osmnácti let. On sice Jan k této věkové hranici zase tak daleko neměl, ale raději svoje jméno z kandidátky stáhl. Tím se elegantně vyhnul víc než jisté volební porážce. Jako říšský kurfiřt hlasoval pro Ludvíka Bavorského. Tím si na řadu let zajistil jeho přízeň. A nejenom přízeň.

Volba římského krále byla odjakživa mezinárodním obchodem. Díky svému hlasu český král Jan nakoupil Chebsko. "Jako všichni jíní kurfiřtové, tak i král Jan od nově zvoleného římského krále dal pojistiti sobě i své říši jisté výhody," zpravuje nás František Palacký. "Král Ludvík se zavázal, že mu bude pomáhati proti všem nepřátelům, zvláště k znovunabytí zemí polských a míšeňských; potvrdil starodávné osvobození králů českých co do sjezdů, válek a soudů říšských; slíbil dáti jim (pozor, teď to přijde) slíbil dáti jim opět do zástavy za 10 000 hřiven stříbra Chebsko, jež od staletí již častěji drželi." (Zadarmo to nebylo, to dá rozum, císař vyinkasoval těch deset tisíc, ale na druhé straně: Chebsko bylo naše.) Zatím jenom jako zástava. Natrvalo se stalo součástí Českého království až za necelých deset let nato, po bitvě u Mühldorfu. V té Jan pomohl významně Ludvíkovi Bavorskému k vítězství nad jeho soupeřem Fridrichem Bavorským (dokonce ho zajal), a Chebsko se na důkaz díků dostalo do přímé Lucemburkovy správy.

"Konečně nový panovník římský vzal na sebe všechny útraty a přípovědi, jež byl učinil král Jan při jeho kandidování." Neboli hradil provozní náklady na volební kampaň v Ludvíkův prospěch. "Přátelský tento spolek domu lucemburského a bavorského udržel se v moci své tak dlouho, pokud trvalo proti nim postavení nepřátelské domu rakouského." Jan byl čtvrtý rok českým králem, bylo mu osmnáct let. V tomto věku skládají mladíci maturitu. I Jan ji složil. Školní předmět se jmenoval - evropská diplomacie. Historik Jiří Spěváček ve své knize o Janovi Lucemburském napsal: "Budoucnost měla ukázat, s jakou obratností král Jan dovede rozvinout širokou škálu možností a výkladu ustanovení velikého privilegia, které mu dal římský král Ludvík, ale i úskalí, jež se na této dramatické cestě postaví králi do cesty. Jeho zvládnutí odhalilo českého krále jako vynalézavého diplomata, překvapujícího uměním politické improvizace, taktiky i okázalých gest, udržujících český stát ve středu pozornosti celé Evropy."

Daleko víc než přezdívka "Král cizinec" sluší Janovi profese "Král diplomat." Ano: venku Jan diplomatem byl. Dobrým, ba přímo skvělým. Doma to bylo podstatně horší. On totiž český král, jak jenom mohl, se svému království vyhýbal. Neměl tu přátele. Neměl tu zázemí. Neměl tu spojence. Měl tu sice českou šlechtu. Svoji šlechtu. I když. To nebyla jeho šlechta. Byla to pro něj cizí šlechta. Král se s ní několikrát utkal, ale - neuspěl. Přibližně deset let trvalo, než pochopil, že čeští páni se nedají držet na uzdě. Pak už jenom resignoval. A protože ho ty věčné tahanice a strkanice s panstvem zoufale nebavily (koho by to taky bavilo... akorát snad profesionální politiky... a to dodnes), tak dal přednost příjemnějším stránkám života. Někdy kolem roku 1320 ho české záležitosti přestaly s konečnou platností zajímat. Až na jednu výjimku. Až na peníze.

Jeho zájem o království vyhasl, omezil se jenom na občasné zájezdy kvůli financím. Stával se čím dál bezohlednějším, náš král Jan, ve vymáhání všech těch berní, půjček a nejrůznějších poplatků. Jestli zprvu dostával všechny ty peníze bez reptání, jestli daňoví poplatníci plnili povinnosti ukázněně, tak během doby nabyl vztah k Lucemburkově nenasytnosti dá se říct rysů přímo až nenávistných. Zatímco v roce 1310. národ Jana Lucemburského nadšeně vítal, o deset let později byl každý příjezd provázen proklínáním, protože všichni dobře věděli, oč půjde. O peníze, jak jsme si už řekli. Ale - co na to král? Věděl, nebo cítil, co si o něm Češi myslejí? Určitě tu nevraživou atmosféru vnímal. To nepřátelství, i když skrývané, mu nebylo po chuti. On byl zvyklý na obdiv, na úctu, u nejpřednějších evropských dvorů ho vítali fanfárami, zatímco doma - zatímco doma před ním zavírali truhlice. Obvyklé rituály fungovaly, ale král věděl, že je to jenom taková... no, nezbytná zdvořilost. Taky asi chápal, proč ho čekalo tak málo vlídnosti, jenomže prázdná kapsa (nebo v čem to tenkrát nosili finance) měla přednost před pocity jakkoli nelibými... A nevracet se do svého království - to taky nebylo dost dobře možné...

Rytíř Jan tedy tomu českého hněvivému hukotu utíkal tím, že výlety do Českého království omezoval postupně na situace, "když bylo nejhůř." Pobyl v zemi měsíc, dva, nanejvýš čtvrt roku. Například během třinácti let 1320 až 1333 byl Jan Lucemburský doma (tím doma myslíme hlavně Prahu, České království) všeho všudy sakumprásk třicet měsíců. Dva a půl roku. Pětinu celého toho času. A pak? Pryč! Honem pryč! Za hranice! Do světa! Do prostředí mnohem přívětivějšího, do toho velkého světa, který ho nedusil jako tenhle malý, český, zaostalý! Skoro jedenáct let z těch třinácti dotyčných strávil Jan v cizině. Když ze svého království odjížděl, tak spěchal. S plnými měšci. Protože on ten malý český svět měl pořád jednu nespornou přednost. Ještě jednou: peníze. Ano, byl bohatý, ten malý český svět. Byl to svět stříbrný...

"Král má rozdávat koně a zlato, roucha, krásné důchody a bohaté pozemky. Jestliže tak činí, nic neztratí a všechno získá," tvrdí se ve středověkém románu o Lancelotovi. "Dary a utrácením se člověk stává vznešeným," čteme zase jinde. "Pán má své jmění projíst, propít a rozdat přátelům." Morálka rytířstva přitom navíc požadovala, aby pán nejen mrhal prostředky, ale aby to dělal veřejně, přímo s agresivní okázalostí. "A tak jeden pán z vychloubačnosti," komentuje jeden tehdejší kronikář, "dal zaživa upálit třicet svých koní, jiný kázal vařit nikoli na dřevu, ale na ohni z drahých voskových svíček." Jan Lucemburský udivoval jinou krajností: roztočil obratem ruky fantastické jmění, aby se demonstrativně proměnil na chvíli v žebráka doslova bez groše a bez skývy chleba. Takové schválnosti ho činily ještě "šlechetnějším"... Ono to bohatství v kombinaci s teatrální nezávislostí plnilo vlastně funkci urozenosti. Takže když my dnes vyčítáme Janovi (to říct slušně?), dejme tomu že měl "nedostatek smyslu pro míru," jeho vrstevníci s modrou krví v žilách v tom viděli přednost. Ona by snad i tehdejší česká šlechta byla Jana obdivovala, kdyby hýřil s ní - a ne s cizinci - a v cizině.

Že by měl český král doma klid, to tedy neměl. On ten klid neměl nejenom kvůli penězům, které mu Čechové odevzdávali s čím dál menší ochotou, ale taky kvůli čím dál rozštěkanější panské smečce. No, řekneme to diplomatičtěji - neměl klid kvůli zesilujícímu vnitropolitickému boji v Čechách. Prostě (mezi námi): ta panská smečka se rvala čím dál zuřivěji. Taky vášnivost české královny si při tom omočila. "Válka domácí vzbuzována byla a podněcována hlavně náruživostí královny Elišky," to tvrdí historik Palacký, "ana ve své hrdosti a pánovitosti nemohla nikterak odpustiti panu Jindřichovi z Lipé, že královny hradecké si více všímal nežli jí." A jsme zase zpátky u onoho významného politika lucemburské doby, a jsme opět u ženské žárlivosti. "Jakkoli pán ten snažil se nabýti u ní zase milosti, ona neobmýšlela přece nežli pomstu, kterou ovšem pokládala za trest zasloužený, neohlédajíc se na to, že takovou přísností uvodila netoliko zemi a národ do zmatků a neřestí, ale i samo panování své a manžela svého do nebezpečí. Poněvadž obě strany co do rozšíření a síly byly sobě téměř rovny, zuřila válka domácí na místech nesčíslných a páchány nepravosti hojné bez rozhodného úspěchu. Aby na to vše patřiti nemusela, odebrala se královna s dítkami svými, Markétou, Jitkou a Václavem na svůj hrad loketský, na němž pak přebývala několik měsíců."

A kde se vzal, tu se vzal, Jan vyrazil z Lucemburska, ve kterém se schovával před Eliščinými výzvami a prosbami. Najednou byl na Lokti asi se dvěma stovkami najatých rytířů, rozhodnut udělat pořádek. Ten pořádek si představoval na ten způsob, že už s těmi Čechy nebude vyjednávat, úřady že obsadí znovu cizinci, s nikým se bavit nebude, disciplínu že nastolí násilím a s pomocí žoldnéřů ze zahraničí a Češi budou mít utrum! Záchvat prchlivosti se u něj projevil ještě tím, že Viléma Zajíce z Valdeka zbavil vysokého úřadu podkomořího a Jindřicha z Lipé nahradil ve funkci maršálka. Oba byli vystřídáni cizinci. A ještě taky vyhlásil požadavek okamžitého, ale okamžitého navrácení veškerého, ale veškerého královského majetku, uchváceného šlechtou anebo propůjčeného do zástavy. Tohle gesto bylo mužné, ale opravdu mužné... On vlastně král vyzval české pány na souboj. Na meče ne, to bylo řečeno obrazně. Během pár týdnů se ocitl v izolaci. Už tady nebyli rozeštvaní šlechtici, ale jednotná fronta české opozice. Král chtěl srazit české pány na kolena pomocí německých žoldnéřů. (Něco podobného zkusil taky Jindřich Korutanec. A stálo ho to trůn.)

"Král těžce pustošil statky svých protivníků, vtrhl na Moravu a dobyl tam tvrze některých vzbouřenců. Války se potom množily a mnoho lidí se stalo chudáky a žebráky, někteří byli donaha odíráni, jiní zajímáni a různými druhy útrap byli přátelé stejně jako nepřátelé hubeni. Z jedné strany tížila lid velmi těžká neúroda, z druhé strany velmi trýznivě lidem ubližovala a mučila je nesvornost, ta macecha lidského života."

Byla to hotová domácí válka. Válka pro krále předem prohraná. Zatímco Jan tu pustošil, onde dobýval a tamhle trestal, byl na koni někdo úplně jiný. Jindřich z Lipé. O tom, jak silný v kramflecích byl vůdce české opozice, svědčí tahleta skutečnost: Neváhal učinit slib římského vzdorokráli Friedrichu Habsburskému, že když se Jan nesmíří se svou šlechtou, tak že to té šlechtě bude ale opravdu líto, leč nezbude jí nic jiného než si hledat nového panovníka a kdoví... třeba... možná... snad... vezmou v úvahu kandidaturu některého Habsburka... Tomu se říká jinak vlastizrada. (No, ona taková vlastizrada dokáže být velice pružný pojem. Tehdy, i ve století dvacátém prvním, že.) Král Jan tenkrát nakonec o korunu nepřišel. Zastal se ho Ludvík Bavorský, římský král, zasáhl jako prostředník a v Domažlicích ten smír nakonec upekli. "Král Ludvík tam sjednal mezi protivnými stranami dohodu o usmíření a zjednal všem pánům a urozeným milost. Na radu všech šlechticů ustanovil Jindřicha z Lipé podkomořím království. Král pak přísahal, že od sebe a z království odstraní všechny Rýňany a cizí bojovníky, kteří mu poskytovali pomoc ve válkách, a že nesmí žádnému přistěhovalci svěřovat úřady, nýbrž že všechny záležitosti bude projednávat s radou Čechů. Sjednána je dohoda a lid se raduje, jakoby vstal z mrtvých. Zahynulo totiž pro nedostatek svornosti mnoho tisíc lidí."

Pro "nedostatek svornosti?" Anebo pro touhu po moci? Na jedné i druhé straně?... Podmínky domažlického míru byly slovně příznivé pro krále, ale jednoznačným vítězem byla šlechta. Naprostou většinu úřadu teď zastávali čeští a moravští páni Jindřich z Lipé se stal nekorunovanou hlavou českého státu, a to až do své smrti za jedenáct let nato. Do nejvyšších funkcí protlačoval pan Jindřich tu synka, tu jiného příbuzného, popřípadě příznivce. A král? Definitivně resignoval na snahu vládnout absolutisticky. V zásadě se o státní věci přestal zajímat, prodléval pokud možno v cizině, a pokud se k nám někdy vracel, tak jenom pro peníze. Těch měl nedostatek vždycky.

Tak, a jako bych těch plamínků a ohníčků, ba docela zdatných červených kohoutů nepoletovalo po střeše Českého království dost... měli jsme zaděláno na další malér. Přímo manželský. ( Kdyby jenom manželský...) On měl Jan už v dobách svého dětství a dospívání sklon tak trochu podléhat silnějším autoritám. Čeští páni mu údajně vytýkali, že se ve svých rozhodnutích nechává ovlivňovat královnou, tedy ženou (!), které přísluší spíše příst a vyšívat! No... Na tom bylo něco pravdy. Ne že ženám sluší spíše příst a vyšívat, ale že Eliška měla na svého manžela veliký vliv. Leč nejenom ona. Našeho Lucemburka - bylo mu tenkrát třiadvacet let - přímo okouzlil suverén typu Jindřicha z Lipé. Nic na tom nevadilo, že ho těsně předtím držel ve vězení na Týřově. On si ten nedávný králův nepřítel (domnělý nepřítel) u dvora rychle vydobyl přímo neotřesitelnou pozici a na panovníka získal skoro magický vliv. Uměl to. Šeptalo se, že Jan tomu Ronovci podléhá podobně jako kdysi jeho tchán, Václav II., Závišovi z Falkenštejna.

To muselo královnu Elišku přivádět přímo k zoufalství. Za lednové zimy v roce 1319 (to už si královští manželé vyloženě nerozuměli) se Přemyslovna prostě sebrala a namířila si to zase na hrad Loket. Se všemi čtyřmi dětmi.(Ano, už čtyřmi, protože se jí mezitím narodil syn Přemysl Otakar.) Udělala chybu. Vyklidila pole Jindřichovi z Lipé, a ten začal živit v králi podezření. Jak se živí podezření? Lehce. Lehounce. Stačí do úrodné půdy zasít nepatrné semínko, a ejhle, už z něj záhy klíčí košatá rostlinka nedůvěry. "Toho léta Páně 1319. dosti divně, ach, božská moc si zahrála ve věcech lidských..." cituje kronikář Petr Žitavský nejprve nesmrtelného Ovidia, teda až na ten letopočet, samozřejmě, ale pak už se věnuje podrobnému vylíčení té královské manželské roztržky: "Povstali někteří ničemní lidé, nenávistníci míru a svornosti, lidé zločinní, a ti se pokusili lstivým jazykem a nenávistnými řečmi zasíti nesvornost mezi českého krále Jana a jeho manželku Elišku, neboť pravili: ´Pane králi, vy víte, že vyžaduje čest králova a požaduje důstojnost království, že má každý král vládnouti a ne býti ovládán. Vidíme však naopak, že vás ovládá žena, otočila si vás, tak vás uhranula, že neděláte nic jiného, než co řekne ona. Ona myslí na vaše zlé a chytře vás usiluje odloučiti od království.´"

Takové řeči neslyší žádný mužský rád, a to nemusí být ani králem. "Ona chce vašeho staršího syna Václava odevzdati některým pánům, aby jeho měli krále a vás odklidili." Václavovi neboli pozdějšímu Karlovi IV. bylo v té době dva a půl roku. "Pokud jste se přidržoval rad této své manželky, nikdy jste posud neměl v království čest a mír. Nyní věru, milujete-li svůj prospěch a úspěch, dbejte našich rad: neposlouchejte této královny, své manželky, poručte jí, aby konala ženskou práci, předouc nebo šijíc, přidržte se zcela, pane králi, nás, a my budeme státi a bojovati za vás." Zase jsme u toho šití a vyšívání... "Toto oni radili, protože měli královnu ve velké nenávisti."

No, a semínko bylo zaseto. Stačilo pilně zalévat a rostlinka nenávisti, soupeření kdo z koho, podezření, nedůvěry a žárlivosti rostla a bujněla, až přerostla a utlačila a zničila všechno dobré, co mezi králem Janem a královnou Eliškou existovalo. Ale o tom zase až příště.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Lidský faktor jsem znal jako knížku, ale teprve s rozhlasovým zpracováním jsem ho dokonale pochopil...

Robert Tamchyna, redaktor a moderátor Českého rozhlasu Dvojka

Lidský faktor

Lidský faktor

Koupit

Točili jsme zajímavý příběh. Osoby, které jsme hráli, se ocitaly ve vypjatých životních situacích, vzrušující práce pro herce a režiséra. Během dalšího měsíce jsme Jiří a já odehrané repliky svých rolí žili. Fantasmagorické situace posledního dílu příběhu se staly naší konkrétní každodenností. V srpnu Jiří Adamíra zemřel. Lidský faktor byla naše poslední společná práce.“ Hana Maciuchová