115. schůzka: Jindřich z Lipé & spol.

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Zajetí pánů českých v klášteře Sedleckém

Tato schůzka s naší historií má podtitulek Jindřich z Lipé & spol. Řeč bude totiž nikoli pouze o tomto pánovi, byť patřil v době, o niž tu kráčí, k vůbec nejvlivnějším politikům v českém státě.

"Aby potlačil opovážlivost i krutou násilnost, kterou mnohonásobně a mnohými způsoby působil zemi Moravské pleněním, požáry a odváděním lidí troud ničemnosti hrabě Matouš z Trenčína, svolal pan Jan, český král, hojné množství ozbrojenců jak z tuzemců, tak i z cizinců, a vytrhnuv Léta Páně 1315. z Prahy, postupoval do Uher."

Devatenáctiletý český král Jan dělal konečně podle Zbraslavské kroniky to, co ho bavilo nejvíc. (Tedy: možná... kromě dětí - v té době jeho o čtyři léta starší manželka Eliška Přemyslovna zrovna potřetí otěhotněla). Jana bavilo sebrat vojsko, někam táhnout a bojovat. Zatímco manželství s Eliškou Přemyslovnou bylo čím dál víc nahlodáváno tvrdohlavou povahou obou jeho protagonistů a taky intrikánským našeptáváním okolí, zatímco doma si český král mohl proti silné české šlechtě sotva dovolit o něco víc než si dupnout, za hranicemi země to byl panovník stále respektovanější.

Problém tu ale byl. S financemi. (No, který stát tento problém nemá...) Král postavil do pole malé vojsko a pro první dny mu pomohli pražští měšťané, kteří uspořádali sbírku. Vybrali tisíc hřiven stříbra. Tyto peníze stačily králi akorát umístit v okolí Uherského Brodu a Uherského Hradiště posádky, které měly chránit kraj před nepravidelnými loupeživými nájezdy. Jan se vrátil do Prahy, aby tady sebral tentokrát silné vojsko k mohutnějšímu a hlavně účinnějšímu zásahu proti Matouši Čákovi Trenčínském. Matouš Čák byl vládcem velké části Slovenska. Patřil mu celý slovenský západ, Trenčínská a Nitranská stolice, vlastnil 30 hradů a majetek v dalších dvanácti stolicích. Uherský král Karel Robert ho nakonec jmenoval jedním ze tří palatinů s působností v Horních Uhrách (tedy na dnešním Slovensku).

Na svém hradě v Trenčíně si vybudoval něco na způsob uherského královského dvora, a vůbec si počínal jako suverénní panovník. I když byl sám palatinem (což byl v Uhrách nejvyšší dvorský úředník, jakýsi zástupce panovníka na soudě a nejvyšší velitel vojska), tak si klidně sám jednoho svého palatina jmenoval (udělal tedy něco, co jinak mohl jenom král). Jeho nejvyšším zástupcem byl Štěpán ze Šternberka, a právě skrze tohoto pána si dělal ten nekorunovaný slovenský král jakési právo i na Moravu. Což se českému králi nelíbilo... Která hlava státu by si nechala líbit, že jí doma hospodaří prostřednictvím nastrčených politiků cizí mocnost?... (Najdou se v naší historii nezřídké zprávy, že jsme si to líbit nechali.) Ne tak král Jan. Vyvinul činnost, která patřila v jeho životě k těm nejoblíbenějším: válečné tažení. "Když tento král vtáhl na Moravu, někteří Uhři, uslyševši pověst o tom, ve strachu založili oheň sami od sebe a dobrovolně spálili tvrze, které násilně pobrali v pohraničí a v zemi Moravské, protože nedůvěřovali, že by se v nich uchránili před tváří královou, a utekli se ke svému pánu, hraběti z Trenčína." Což ještě zdaleka nebyl všem věcem konec. Teď to teprve začalo. A začalo to díky Jindřichovi z Lipé.

A máme ho opět na scéně našich dějin., toho čiperného Jindřicha. On z té scény milenec dvojnásobné české královny-vdovy Elišky Rejčky ani na okamžik nezmizel, což se projevilo i v cause cizích poradců na Hradě. Jan si je přivedl z ciziny, obklopil se cizí družinou a českou šlechtu nechával v uctivé vzdálenosti od svého dvora. To představitele mocných rodů velice pobuřovalo, a to tím víc, čím méně si už odvykli kořit se před královským majestátem. A byl to právě Jindřich z Lipé, který zahájil úspěšný nápor na Janovo obklíčení cizími rádci. Nový římský král Ludvík Bavorský zrovna hasil válečný konflikt, který se mu rozhořel v říši, a tak neměl na českého krále čas. Což byla od Jindřicha obratně promyšlená taktika - udeřit ve chvíli, kdy je protivník oslaben. Jan couvl, a tak si říšští rádcové, především arcibiskup Petr z Aspeltu, začali balit svá cestovní zavazadla. Úřad podkomořího vrátil král panu Jindřichovi z Lipé, zatímco na Moravě se téže funkce ujal Jindřichův spojenec Jan z Vartemberka. V prvním kole přímou konfrontaci dvou hlavních sil ve státě - královské a šlechtické moci - vyhrála na body šlechta. Jan couvl, ale - nebylo to couvnutí podle pravidla něco za něco? Pro dobrou vůli... Díky králově ústupnosti v otázce cizích rádců se sešla tentokrát pro změnu mohutná zemská hotovost v čele s představiteli mocných šlechtických rodů. Části toho vojska velel i Jindřich z Lipé.

"Přirazilo pak vojsko královské ke hradu, zvanému Veselí (myslí se nad Moravou), a při prvé útočné srážce, když přistavilo po válečném způsobu žebříky k hradbám, mužně ho dobylo; potom překročilo české vojsko řeku zvanou Morava a položilo se před hradem, který se jmenuje Holíč." (V latinském originále se mu říkalo Alba Ecclesia, Bílý Kostel. Je to slovenské město u hranic s Moravou.) Což znamená, že Češi překročili hranice a obsadili cizí území. "Třebas tento hrad leží na hranicích uherských, přece patřil dříve českým králům, ale Matouš, hrabě z Trenčína, když nebylo odporu, si ho podrobil svému panství." I v těch nejpodrobnějších encyklopediích vojenské historie se krčí jméno Holíč pouze na jednom řádku. A přitom u tohoto hradu, vzdáleném šest kilometrů od hraniční řeky Moravy a od Hodonína, šlo o mnoho.

"Když se královské vojsko, ležící kolem hradu, zdržovalo obléháním, hle, hrabě Matouš z Trenčína sebral všechny své lidi připravené k boji a chtěje vysvoboditi obležené na hradě přiblížil se zprvu dosti mužně a nepřátelsky ke královu vojsku se šípy a kušemi, meči, kopími a štíty se silným pokřikem v řeči uherské. Když tedy ti Uhři dělali poplach a silně křičeli a ze všech stran házeli střely a šípy jako sníh nebo prach, zmocnil se králova vojska v první srážce tak veliký strach, že se velká jeho část, jak se zdálo, dávala na útěk před nepřáteli a hledala spásu v útěku. Neboť české vojsko mělo obavu a podezření, že se potají skrývají krutější úklady."

Když na vás někdo silně křičí v řeči uherské a ještě vám přitom mává pod nosem meči a kušemi a kopími a trefuje se do vás šípy a střelami jako sněhovými koulemi, tak není divu, že poněkud couvnete. Ono to nebylo "poněkud." Ono to bylo hodně. A ono by to vypadalo vůbec na pořádný debakl, nebýt jistého, již několikrát jmenovaného českého pána. "Tehdy vzal za sebe ducha udatnosti Jindřich z Lipé, muž velmi rázný, který jako druhý Juda Makabejský dodal svým spolubojovníkům zmužilého ducha a slovy i ranami mužně obrátil do boje ty, kteří utíkali. (Povšimněte si prosím: nejen slovy, ale i ranami - pan Jindřich byl zřejmě asertivní manažer ve středověkém vydání.) A tak české a německé vojsko spolu shromážděno pod královskou korouhví, prorazilo nepřátelské šiky jako pavučinu. Padlo onoho dne, jak se porůznu vykládalo, tu onde na místech lesnatých i otevřených sto padesát Uhrů, ale z Čechů jenom jeden. (Údaje o ztrátách berme raději s rezervou...) Když konečně uherský lid utekl, zmocnilo se české vojsko ratolesti vítězství a kořisti. (Té hlavně, teda kořisti.) Ale protože královo vojsko nemohlo a ani se neodvážilo postupovat daleko do Uher a dovážet si odtamtud potřebné potraviny pro skrýše v hustých lesích a nebezpečenství cest, nýbrž se zásoby, jichž vojsko potřebovalo, dovážely ne bez těžké námahy z Brna, a protože nepřišel na pomoc českému králi z druhé strany král uherský, jak slíbil, rozhodl se český král a jeho vůdcové povoliti přátelskou dohodu o narovnání s hrabětem z Trenčína, o kterou on žádal, a tak se vrátili domů."

Zvonec, a pohádky by mohl být konec. Matouš Čák si vládl nerušeně na celé Horní zemi neboli na Slovensku a český král si udělal pořádek v moravském pohraničí. Leč: žádný zvonec. Ona to taky není žádná pohádka, ale česká historie. A v té historii vystoupal po žebříčku společenské popularity pan Jindřich z Lipé až pod samý vrcholek. Jemu (stejně jako dnešním politikům) pomohlo, že se zviditelnil. (Byť tenkrát ještě nikoli mediálně.) Hlavně že se zviditelnil v očích krále Jana Lucemburského. Devatenáctiletému mladíkovi začal ten bystrý, sebevědomý, panovačný a přitom výjimečně duchaplný pán imponovat. (Podobně jako svého času králově tchánovi Václavovi Druhému pan Záviš z Falkenštejna.) Jindřich z Lipé, podkomoří a nejvyšší maršálek, začal v Českém království rozhodovat prakticky o všem. A když ne úplně o všem, tak rozhodně a zejména o komorních důchodech, které plynuly z královských měst a z klášterů. Stal se tedy mocným až všemocným ministrem financí.

I když k tomu neměl žádné listinné pověření jako jeho předchůdci z řad cizinců (například Petr z Aspeltu), stal se skutečným pánem neomezeně ovládajícím českého krále. Jinak všechno jako při starém. Jakmile se některému předákovi české šlechty podařilo vyšplhat na vysoký stupínek moci, v tu chvíli přestal sloužit království a králi, okamžitě se změnil v menšího nebo většího despotu a sloužil akorát sobě, svým zájmům. I Jindřich z Lipé se rychle obklopil skupinou českých velmožů, kteří sledovali každý krok a čin krále a systematicky ho omezovali. Jindřich & spol. vytvořili jakési společenství navzájem se podporujících šlechticů. Tomu jevu, čile přetrvávajícímu až do současnosti, se říká cizím slovem "kotérie." Česky "klika." Jde o uzavřenou skupinu navzájem se podporujících jednotlivců, sledujících sobecké zájmy - kupříkladu: získání podílu na moci, výhod, služebního postupu.

Tento princip funguje bezchybně už celá staletí. Mocného Petra z Rožmberka, nejvyššího komorníka Českého království přetáhl Jindřich na svou stranu tím, že mu zasnoubil svou dceru. Proti jedné klice se však dala dohromady jiná klika, skládající se z jedinců, na které se při dělení moci nedostalo či kteří byli přímo odstrčeni. V jejich čele - Vilém Zajíc z Valdeka. Co potom následovalo, to už z vyprávění v Toulkách víme: Zajícova klika získala převahu, svoje si přisadila i královna Eliška Přemyslovna, která Jindřicha a jmenovkyni Elišku upřímně nesnášela, Jindřicha zatkli, internovali na hradě Týřově, v zemi vypukl stav podobný občanské válce, ale za pár měsíců nato král raději mocného pána z Lipé propustil, byť to bylo na čestnou záruku, že neopustí vymezené místo pobytu a že se vrátí zpět do vězení, nedojde-li k smírnému vyřešení konfliktu. A k tomu došlo.

Jindřichovo umění vemluvit se do přízně jiných mu přineslo nemalý zisk už během prvního týdne pobytu na svobodě. Na jeho stranu přešel mladý Petr z Rožmberka a jeho přátelé. Jindřich onu myšlenku o změně nepřátelství v přátelství pojmenovává ve zvláštní listině jako "přátelské urovnání." V té listině je jedna pozoruhodná věta, která asi přiměla Rožmberka k uzavření dohody. Jindřich prohlásil: "Kdyby se na nás usmálo štěstí, pak slibujeme, že se postaráme o dobro a prospěch pana Petra a jeho přátel u pana krále." Tou větou měla být vzbuzena naděje, že si Jindřich z Lipé přeje upřímně smír s králem a že tedy Petr z Rožmberka a jeho přátelé nečiní nic, co by se příčilo zájmům krále Jana. Ale ještě něco z toho kusu pergamenu vysvítá: naděje. Naděje, že Jindřich opět získá převahu nad králem, že ho znovu dostane do vlivu své bezesporu přitažlivé a obratné osobnosti.

Pan Jindřich sice mohl tento rok - tedy 1316 - považovat přes všechny týřovské zádrhele za docela úspěšný, ale jinak... Pro naše království to nebyl zrovna nejšťastnější rok. Možná to všechno způsobila "kometa dosti značná, jež se ukázala na severní straně. V té době bylo zhoubně spáleno Pražské město domácím ohněm. Tento rok však v sobě obsahuje tolik ran a utrpení, že se ucho vyhýbá je poslouchat a mysl trne. Neboť nastaly v letní době proti přirozené povaze tohoto času z nepřetržitých dešťů tak značné povodně, že jako potopa vyvracely na četných místech budovy, zdi a hrady. Řeka Labe se tak velice vzdula, že zničila čtyři sta padesát vesnic blízko u vody zároveň s lidmi. Tato zátopa vod zaplavila roviny a údolí, zničila seno a obilí a odnesla s sebou přemnoho věcí, která uchvátila. Vzápětí přišlo žalostné umírání lidí a to umírání se tak velice rozmohlo, že v přemnohých vesnicích a městech vykopávaly hluboké jámy, aby společně zakryly přemnoho mrtvol jako zdechliny. Neméně usmrcovala morová rána tohoto roku koně, vepře, ovce a krávy a veškerá zvířata polní. Po tomto létě, bohatém na vody, nikoli na úrodu vzápětí přišla krutá zima, která přinesla množství sněhu a tuhé mrazy. Řeka Vltava zůstala tak silně zamrzlá, že na jejím ledovém povrchu lid denně bez vší záludnosti přecházel a procházel se jako po suchu."

Ale po všech zmatcích a nesnázích, o vší nepřízni živlů a morových ranách nastal v Českém království klid. Svým podivným vnitřním napětím působil ten klid jako hluché ticho před bouří. A do toho ticha jako do úrodné půdy zapadaly intriky, pomluvy, zvěsti, postranní hrozby, a to všechno a ještě mnohé další naleptávalo ponenáhlu, ale velmi účinně dvorské prostředí, a především vztah mezi oběma královskými manželi. Však jsme už minule citovali ony hadí jazyky, které Janovi našeptávaly: "Pane králi, vy víte, že vyžaduje čest králova a požaduje důstojnost království, že má každý král vládnouti a ne býti ovládán. Vidíme však naopak, že vás ovládá žena, otočila si vás, tak vás uhranula, že neděláte nic jiného, než co řekne ona. Ona myslí na vaše zlé a chytře vás usiluje odloučiti od království. Toto oni radili, poněvadž měli královnu ve velké nenávisti." A co král? "Král uvěřil jejich slovům a úplně se jim pod přísahou poručil." Komu? Komu se poručil? "V těchto poradách a jednáních byl náčelníkem Jindřich z Lipé."

A jsou zase mezi námi... Jindřich z Lipé,a na druhé straně: královna. To muselo být na Hradě pořádné dusno... Taky že bylo. Čeští páni si přáli (s Jindřichem z Lipé v čele), aby král byl pouze předním členem šlechtické obce. Tedy nikoli suverénním pánem, který rozhoduje o všem a ve všem má poslední slovo. To se muselo Janovi nelíbit a taky že se mu to hrubě nelíbilo, ale on byl na druhé straně Jan Lucemburský realista. Netloukl hlavou tam, kde byla neprostupná zeď. Snažil se o mocenský kompromis. Snažil se udržet aspoň holý trůn a královskou urburu pro udržování dvora a na potřebnou reprezentaci. Zatímco Eliška. ach ano, Eliška... Ach ano, Jindřich...

"Když chtěl Jindřich panovati v království a míti přednost před jinými a poznal, že mu v tom královna překáží, vymýšlel všechny možné způsoby, aby ji pobouřil, zvláště že týž Jindřich vášnivě miloval na pohoršení mnohých paní Alžbětu, macechu této královny... (neboli Elišku Rejčku) a královnou pohrdal, aby se mohl více zalíbiti Rejčce. Měly totiž ty dvě královny mezi sebou obzvláštní nenávist." Jenom mezi námi - osobní Jindřichův vztah ke královně nemohl být v daných souvislostech jiný. Byl to střízlivý politik, a jako takový si uvědomoval, že Eliška je prostě schopna všeho, jenom aby dosáhla obratu ve svůj prospěch. A co král? Ten z toho konfliktu na nějakou dobu vypadl. Takže pokud to teď mělo pořádně zajiskřit, tak to bylo mezi královnou a Jindřichem z Lipé. Eliščiny průhledné politické záměry působily na pána z Lipé i na krále shodným způsobem: Jindřich se obával, že královna proti němu poštve krále Jana (nebylo by to ostatně poprvé), král měl zase strach, že případný konflikt jeho manželky s předním představitelem šlechty uvede do nových zmatků a bojů celou zemi (což byla obava oprávněná). Oni se vlastně oba dva, Jindřich i král, shodně děsili toho, k jak složité situaci by došlo, kdyby královna za pomoci šlechty dala provolat králem malého Václava a vládla místo něho jako poručnice spolu s věrnými pány. Takové nebezpečí tu skutečně hrozilo. Hrozilo nehrozilo... Zvenčí to tak mohlo vypadat. Důkazy? Důkazy ani tak, jako spíš náznaky. Nápovědi. Indicie.

"Byla pak tehdy česká královna Eliška se svými čtyřmi dětmi na hradě Lokti, který tenkrát podléhal její moci. Proto král Jan, už převrácen v mysli, vytáhnuv z Prahy s četnými ozbrojenci, přišel ke hradu Lokti a předstíral, že chce v míru navštívit královnu. A když vkročil s ozbrojenci do hradu, ihned žádal, aby mu byly vydány věže hradu, a ostře napadl střelami strážce věží."

Pro posádku Lokte to musel šok. Král přijíždí na návštěvu za manželkou a svými dětmi a ta návštěva vypadá jako vojenský přepad. "Strážci byli tak velikou novotou a bezohledností poděšeni a kladli jen nepatrný odpor." Bodejť by taky kladli. Komu? Králi? "Královna se divila tomu útoku a vidouc královu zběsilost v duchu se rozrušila." Kdo by se taky nerozrušil, když to v královské rodině vypadalo jako na frontě. "Druhého dne mluvila královna ke králi za ty, kteří byli ve věžích, a po nějakých vyjednáváních byl hrad úplně odevzdán do rukou králových. Konečně zanechala královna tam na hradě své dědice, pobouřena odešla s malou družinou a uchýlila se na své město Mělník."

Proč vlastně Eliška se svými dětmi na Loket jela? Že by byl leden zrovna vrcholem turistické sezóny a obdobím navštěvování hradů, to se nedá říct ani tehdy, ani nyní... Asi to byl důsledek nějakého ostrého konfliktu mezi ní a králem. Možná v tom byl i strach o vlastní bezpečnost a o osud dětí, hlavně pak malého Václava. Snad se hluboce uražená královna obávala, že s ní král naloží obdobně jako před pár lety s Jindřichem z Lipé. Musela vědět oč jde, Jindřich tenkrát skončil nedobrovolně na Týřově na její popud... On ten královnin útěk na Loket byl však ve skutečnosti jenom jakýmsi předstíraným únikem z politického života. Její počínání svědčilo o pravém opaku. Velmi brzy vyplavalo na povrch, že královnu tajně navštěvuje Vilém Zajíc z Valdeka. "Jaképak pikle asi ti dva kují?" zřejmě hlavou českého krále a manžela. A Jindřich tu předtuchu o nebezpečí ještě v králi přiživil...

"Ona chce vašeho staršího syna Václava odevzdati některým pánům, aby jeho měli králem a vás odklidili!" V této chvíli totiž Jindřich z Lipé poznal skvělou šanci, jak zaútočit na královnu. "Co tedy? Co se nyní děje, co učiní král v této tak podivuhodné a netušené změně? Takřka zapudil zaživa svou manželku, která se neprovinila žádnou vinou," hájí svou královnu kronikář Petr Žitavský, "zbavil ji jejích dětí a poděsil ji četnými těžkostmi. Hle, které Bůh spojil, ty rozloučila ničemná rada. Potom král, jako by se už přetrhla otěž rozumu a bylo zrušeno pouto manželské lásky, zcela propadne bezuzdnosti, podlehne požitkářství, řídí se zvrácenou chutí a shledává se na něm jednání dokonalého tyrana." Ano, dřív nikdo nic neviděl, protože to překrýval líbezný zjev mladého krále... „Půvabný byl ten král a nad jiné vznešený rodem, andělskou měl též tvář, z čehož celé Čechy se velmi těšily a jásaly" a tak dále, a tak dál...

Najednou před námi vyvstává úplně jiný obraz českého krále: "Hraje v kostky a neplní povinnosti, hněvá se a při hře trpí sprostá slova. V noční době, spokojen leckdy jen jedním sluhou, se potuluje po ulicích a náměstích v Pražském městě; více věnuje pozornost mravům a slovům směšným než zbožným. Zúčastní-li se někdy bohoslužby, ne ze zbožnosti, nýbrž dohnán studem před lidmi, neoddává se modlitbám, nýbrž hovorům a smíchu. Jeho slova se pokládají za list na stromě a jeho výsady platí, kolik váží vosk na pečeti." Kronikáři se tato slova asi nepsala nejlépe. "O mnohých jiných věcech se stydím psát. Svého krále nijak nezlehčuji, nýbrž se zármutkem spisuji pravdu; chtěl bych rád, aby se stalo nepravdou, co je tu napsáno, kdybych viděl, že se jeho mravy polepšují." Jako každý manželský konflikt a nesoulad a rozvrat, tak i tento královský manželský svár odnesly děti. Zvláště pak ten z oněch nyní již čtyř princů a princezen, který měl být jednou českým panovníkem. Byly mu tři roky a jmenoval se Václav.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související

  • 114. schůzka: Léta hádek

    Kariéra Janova tatínka, Jindřicha Lucemburského, byla zářivá jako dráha meteoru. Se vším všudy – i Jindřich ale shořel podobně rychle v atmosféře evropské politiky.

  • 116. schůzka: Král diplomat

    „Léta Páně 1321. český král Jan, vrátiv se ze svého Lucemburského hrabství, přijel do Prahy a po patnácti dnech uspořádal na Pražském tržišti turnaj.“