257. schůzka: Zdráv buď Jiří, králi Čechů!

První šli řemeslníci se svícemi, za nimi žáci a mniši, pak rektor university s mistry a studenty. Nato vedli štolbové deset koní, pokrytých černou látkou a s jezdci, za nimi šli pražští kněží v komžích a po nich mistr Jan Rokycana, volený arcibiskup pražský, v černém ornátu. Potom šli všichni královi rytíři v černém rouchu jako mniši a každý z nich nesl v ruce černou svíci. Staroměstští konšelé nesli krále Ladislava na márách a kolem nich šli čeští a rakouští páni. Král ležel na márách, přikrytý až ke krku zlatohlavem, takže hlava byla nezakrytá a každý mohl ještě vidět jeho tvář. Potom šel nesčíslný zástup prostého lidu. Rozléhal se mezi nimi takový nářek a pláč, jako když kdysi zemřel starý císař Karel.

Smuteční průvod do chrámu sv. Víta

Smuteční průvod šel celou Prahou až do chrámu svatého Víta. Tělesné ostatky Ladislavovy tam měl být uloženy vedle jeho pradědečka Karla IV. Zemští úředníci začali ničit odznaky královského důstojenství. Zničili královské pečetidlo, poškodili jablko, zlomili žezlo a meč a všecky ty trosky královské moci položili po bok královské mrtvole. Uplatnila se tak symbolika středověkých pohřebních ceremoniálů. Pan Jiří třikrát obešel v kruhu hrob a roztrhl nejprve českou korouhev. Pak roztrhal i korouhve ostatních zemí, ulámal žerdě a pohodil je na zem. Šlapal po těchto vnějších symbolech zaniklé slávy svýma těžkýma nohama a poté je vhodil k rakvi. Zanikl život, zhasl královský majestát, zmařena je moc vláda královská.

„Přítomní Němci, kteří se na to všechno dívali, se dali do velikého pláče, protože jim bylo líto toho, co se stalo s jejich korouhvemi. Při pohřbu měl kázání nad královým tělem mistr Rokycana, třebaže se to kanovníkům nelíbilo - jeden z nich, doktor Václav, řekl: Mistře, přestaň, už je toho kázání dost... Všichni čeští páni, od malých až po nejvyšší, byli velmi smutní, a zvláště pan správce království. Každému, kdo chtěl jít k ofěře, dávali peníze, ale mnozí chudí lidé si od Němců peníze vzali a nechali si je. Potom správce pan Jiří a čeští páni vsedli na koně a jeli do svých domů na oběd, bylo ve čtvrt na tři.“

Král je mrtev – dokonce je i se vší pompou pohřben – ať žije král! No dobře, ať žije. Ale kde je? Je tu správce království, ale není to král. Pohřební obřady ukázaly, že se pan správce ujal velice rázně řízení běhu veřejných věcí. Měl k tomu pověření stavovské obce, ale hlavně tajné pověření královo, které počítalo se správcovským úřadem až do roku 1459. I poslední rozhovor s králem utvrdil Jiřího ve správcovské funkci, ba dokonce mu naznačil ujmout se králova odkazu. Korunu sice na hlavě neměl, ale už v den královy smrti svolal zástupce stavovské obce a sjednal s nimi podmínky vlády v době nového bezkráloví. Ze všech si nejvíc pospíšili pražští konšelé, kteří byli první deputaci, osvědčující panu správci svou neskonalou věrnost a bezmeznou oddanost. 23. listopadu se pan správce a stavové dohodli, že se v prosinci sejde zemský sněm, který připraví volbu nového krále. Už žádné nabídky možným zahraničním uchazečům. Nebylo u nás pochyb o tom, že český král bude volen stavy. Svého času trvali čeští páni na zásadě, že neuznají dědičné nároky Ladislavovy a že ho přijmou toliko jako krále voleného „Koruna a království jsou takovými právy nadány,“ zdůraznil s jistou nadsázkou i Jiří z Poděbrad, „že mají podle buly císaře Karla svobodnou volbu, a od té doby žádný král nedošel koruny ani jinak nebyl přijat než volbou.“

Osvobození Matyáše Korvína

Pan Jiří se začal zajímat i o ostatní země Ladislavovy, hlavně o Uhry. Právě v den, král naposledy vydechl, vjížděl do Prahy Matyáš Hunyady. No tak – vjížděl. Spíše ho vedli, a to v poutech, a hned nato ho uvrhli do vězení. To ještě zařídil Ladislav – chtěl mít vznešeného vězně u sebe jako rukojmí a jako záruku proti vzbouřencům v Uhrách. Po Ladislavově smrti pan Jiří sedmnáctiletého Matyáše ze žaláře vysvobodil, a dokonce ho ubytoval ve svém rodovém paláci v Bočkově dvoře. Odkud se v Jiřím vzala ta náhlá velkorysost? Byla to u něj rodná sestra jeho až vzácné prozíravosti, která mu pomohla správně se orientovat v uherských poměrech. Jiří díky ní pochopil, že ten mladík, ten Matyáš Hunaydy, může být v budoucnu význačnou osobností, ba dokonce že se může stát i uherským králem. Jestli Jiří myslel už tehdy i na svatoštěpánskou korunu pro svého hosta, to sice tvrdit nemůžeme, ale je fakt, že už na konci onoho nešťastného roku konal pan správce přípravy k tomu, aby si Matyáše získal.

V prostředí Jiříkovy rodiny Matyáš pookřál a s panem správcem se sblížil. No a když se takto hezky sblížili, tak se dohodli, 37letý český správce a 17letý uherský syn bývalého uherského správce, že toto sblížení ještě víc posílí. Svatbou. Tedy: zatím zásnubami. Jiří přislíbil Matyášovi svoji devítiletou dceru Kateřinu a smluvil se s ním i o prostředcích k volbě Matyášově. Bylo to. jak to říct, abychom neurazili – zadarmo? Bez urážky – nebylo. Budoucí uherský král se zavázal splatit Jiříkovo pohostinství a dobrou vůli zlatem a stříbrem, což byly kovy, které uherské komoře štědře dodávaly doly v Kremnici a Banské Štiavnici. Pan Jiří dostal „darem“ 60 000 zlatých, dále převzal 14 centů stříbra, několik set volů a blíže neurčený počet sudů vína. Mimochodem – Jiří ty peníze a zlato a stříbro a také voly, jakož i víno skutečně dostal, neboť nezůstalo jen při slibech a Matyáš se stal opravdu 24. ledna 1458 uherským králem a panu správci čestný dluh splatil. Setkal se s ním brzy po volbě v moravské Strážnici a potvrdil i zásnuby s pannou Kateřinou. Podle rodového znaku Hunyadyů – a tím byl havran v erbu – si začal Matyáš říkat „Korvín“, toho jména první.

„Čekatelů osiřelého českého trůnu bylo tenkráte drahně, ale čím větší počet jejich, tím menší od každého nebezpečenství. Nejdůležitější mezi nimi byla bezpochyby knížata domu rakouského, císař Fridrich, bratr jeho arcikníže Albrecht a kníže Zikmund Tyrolský. Připovídali se skutečně k nároku na korunu českou všichni tři – císař nadto počítal si léno říšské odumřelé a tím i propadlé, že poslední majitel opominul žádati o propůjčku jeho. První pán, co hned po smrti Ladislavově počal činiti přípravy skutečné k dědění všech jeho trůnu a zemí, byl Vilém, kníže saský, manžel starší Ladislavovy sestry Anny, i když se vědělo arci, kterak se choval k ubohé té paní, již dával nyní národům za dědičku.“

Těsně předtím totiž Vilém svou manželku zapudil, ale teď se mu náramně hodila, takže si na ni zase vzpomněl. Jeden králův švagr se ozval, proč by to nezkusil i druhý? „Také Kazimír, král polský, manžel druhé Ladislavovy sestry Elišky, osoboval sobě právo k trůnu českému, ačkoli neměl k němu ani důkazu, ani způsobilosti, neboť právo takové, nemohlo jíti nežli po starší sestře. Mimoto, král ten ač ne zlý, ukázal se neschopným k vládě vlastních zemí svých a v Polsku se jednalo o přidání jemu správce poručníka. Kromě těchto knížat, předstírajících jakés takés právo, našlo se i jiných více, kteří nabízeli se Čechům buď přímo, nebo skrze prostředníky, a líčili a slibovali všeliké výhody za zvolení své. Za Fridricha, kurfiřta braniborského, přimlouvali se zvláště stavové lužičtí, neopominuvše pochváliti známost jeho jazyka slovanského. Mezi Čechy samými našli přímluvce také bratr jeho Albrecht, tak řečený Achilles, a bavorský kníže Ludvík, příjmím Bohatý. Nejdůležitější však mezi komponenty tohoto druhu byl francouzský král Karel VII.“ A uprostřed všech těch mocichtivých pánů – dosavadní správce tohoto království Jiřík z Poděbrad. Podle případného vyjádření Františka Palackého se choval podle evangelia, „opatrně jako had a nevinně jako holubice“.

„Nejdůležitější pramen moci, který se ocitnul v moci jeho, bylo ukládání a řízení sněmů obecných co jediné studnice vrchpráví národního. On pak užíval pramene tohoto mírně a stoudně. Když pak sjeli se stavové o suchých dnech adventních 14. prosince do Prahy v dosti valném počtu a počali mluviti o potřebě nového krále, jméno páně správcovo nebylo aspoň veřejně mezi kandidáty ani jmenováno.“

Vrahem je pan správce!

Jiří se svou kandidaturou nevystoupil. Zatím. Ze zkušenosti věděl, že je třeba pomalu, trpělivě, opatrně pracovat v pozadí. Na začátku roku 1458 měl jednu poradu s českými pány za druhou. Sliboval, získával, kupoval si hlasy. Současně vydával na vzor volbu v Uhrách, kde se krále stal domácí, uherský šlechtic. Neúmyslnou, ale opravdu pouze čirou shodou okolností jeho nastávající zeť. Volba českého krále dostávala stále mocnější nádech národní, vlastenecký. V únoru už to bylo ve veřejnosti známo – že pan správce uchází o českou korunu. A 9. března už o tom v Římě věděl i bývalý císařský sekretář, nyní už kardinál Eneáš Silvius Piccolomini. Jenomže sotva vešly ve známost první zprávy o Jiřího kandidatuře, tak začali pracovat jeho nepřátelé a obraceli se – k příčinám Ladislavovy nemoci. Jak to, že tak znenadání mladý, zdravý král zemřel? Jak ho mohl zahubit mor, když v Praze epidemie neřádila? Kdo měl nejvyšší zájem na jeho smrti? Kdo mohl krále zahubit? Kdo měl nejblíže ke králi než Jiří z Poděbrad? Na takové sugestivní otázky mohla být jenom jedna odpověď. Král Ladislav byl obětí vraždy! Ty pověsti začaly nejdřív vířit ve Vídni, kam se vrátili z Prahy královi pomocníci a lékaři. Nejprve krčili rameny a významně naznačovali tajemnosti okolo královy smrti, pak už podezření neskrývali a vypovídají hlasitě: „Vrahem je pan správce!“

V tehdejších poměrech, kdy jed a dýka často řešily spory o trůn, to zase nic tak divného nebylo... Lidé se ptali: „Zda je možné, že by pan Jiří?“ A hned si odpovídali: „Ach ano, vždyť se zbavil Menharta z Hradce... ve vězení mu umřel hrabě z Gery... na popraviště dovlekl svého přítele Smiřického!...“ Úměrně s růstem nadějí pana správce stát se českým králem rostly i pomluvy. Postupně nabyly přímo obludné povahy a pověstí vražednice v nich je obestřena i královna Johana. Pějí se písně o králi, vydaném na pospas podlému kacíři, vyprávějí se podle antických vzorů pohádky o otráveném jablku, jež z rukou vilné Johany přijal andělský král. Ten kacíř může, ba musí být podlým vrahem, boj proti kalichu je svatou válkou proti zločincům! Co na tom sejde, že ty pomluvy nemají reálný poklad... Stačí, když pořádně zasmradí.

„Čím více se blížila doba rozhodná, tím více vzmáhala se také moc nová a konečně neodolatelná, hlas totiž lidu veřejný a obecný, že jako Uhrům tak ani Čechům není zapotřebí panovníka z cizího kmene.“ My už víme, kdo má na tuto myšlenku autorská práva. „Praví se, že i mistr Jana Rokycana nepřestával na kázáních svých horliti ve smyslu takovém a že radil proměniti Čechy raději v republiku, kdyby z domácích nikdo nebyl hoden důstojenství královského.“ Moment... a co peníze? Tedy finanční základ oné „moci nové a neodolatelné?“ „Bylo-li nad to ještě potřebí podplacování předních pánů českých, jak aspoň pověst o tom šla, nedá se ani jistiti ani zapírati.“

Padala jedna hradba za druhou. Pomáhaly argumenty, sliby, kompromisy, dary, hodnosti, peníze. Poslední bašta, kterou je třeba dobýt, tak ta se jmenuje – Zdeněk ze Šternberka. „Francouzské peníze a sliby jsou překonány promyšleným úsilím Jiříkovým, takže nakonec i Zdeněk kapituluje a uzavírá přátelskou dohodu s panem správcem. Za kolik? Ale o takových věcech se přece nemluví... Na sněmu sice ještě mladý Šternberk zpočátku předstírá zájem o francouzskou kandidaturu, nakonec však právě on 2. března roku 1458 pokleká na Staroměstské radnici před panem Jiřím jako první a volá: Ať pan správce je králem naším!“

Parádní kousek české historie

„Pan Jiří u velikém rozčilení děkoval stavům, přijímaje důstojenství podávané pod výminkou, aby všichni bývali jemu radě a pomoci k obecnému dobrému, k prospěchu a slávě koruny české. A tu srdečností rozplakalo se množství přítomných, a když kdosi, jako u vytržení, zazpíval si hlasitě Te Deum laudamus, sněm celý spojil hlas svůj s hlasem jeho. Současné udeření na radniční zvon tak řečený královský dalo znamení ke zvučnému plesání lidu po náměstích a ulicích a ke zvonění ve všech kostelích pražských. Brzy na to brali se stavové průvodem slavným u velikém davu do kostela týnského, kde činěna novému králi čest a mistr Rokycana u velikém pohnutí vzdával nebesům i zemi díky, že dán vlasti panovník, jehož vláda slibovala býti i Bohu milá i národu prospěšná. Z kostelů pak veden jest král u veliké slávě a radosti do dvoru nyní svého, tj. Královského, ležícího tehdá nedaleko nynější Prašné brány na Starém Městě. V průvodu tom nebylo ani jezdců, ani trubačů a bubnů, ale píseň Svatý Václave rozléhala se po všech ulicích a ze všech úst.“

Tak toto všechno je od doby Palackého, Brožíkovy a Jiráskovy parádním kouskem české historie. O detailech, o pozadí té slavné události víme už méně. Skutečnost, že pan správce důkladně obklopil místo volby ozbrojenými silami, naznačuje, že zvážil všechny okolnosti. Naznačil těm, které nepřesvědčily peníze, že do hlasování by případně mohly vstoupit i jiné argumenty. Takže volba nebyla dílem jenom těch několika dní, které sněmovní jednání zabralo, tzn. od 27. února do 2. března 1458. Ukazují to i projevy deputace francouzské a saské, které proběhly ve vší formálnosti a bez opravdového zájmu české stavovské obce. Což tedy znamená, že páni, rytíři i města byli valnou většinou rozhodnuti už dřív, než vstoupili do radniční síně. A těch několik váhavců – ti se dali získat. Působila tu určitě vlastenecká hesla, vládlo všeobecné vzrušení, které hýbalo Prahou od náhlé smrti Ladislavovy. Objevovala se totiž stále podivná znamení na nebi. Ve dne prý viděli lidé v duhovém oblouku dokonce tři slunce. Astrologická proroctví sytila hladové představy, lidu se znovu zmocnily královské pověsti, šířila se báje o zmrtvýchvstání Ladislavově, ještě v únoru 1458 přišlo na tři sta lidí v jediném dni ke královu hrobu, „a čekali, kdy král vstane z mrtvých“.

„Volením krále dílo sněmovní nebylo ještě ukončeno. Nastaly nové porady, co bylo činiti, aby vůle národní a právo královo došly uznání jak uvnitř, tak i za hranicemi vlasti; rokovalo se zejména o té otázce, kdo a jak měl jej korunovati. Ustanoveno bylo především, že se to mělo díti starodávným obřadem církve římské, jakoby náhradou za ochotnost od pánů katolických při volbě prokázanou. Protože ale v Praze nebylo arcibiskupa, a olomoucký Tas z Boskovic, od papeže teprve nedávno jmenovaný, nedosedl ještě na stolici svou, a vratislavský Jošt z Rožmberka ukazoval se odporným, uzavřeno jest, že má u krále Matyáše a u papežského legáta kardinála Carvajala v Uhřích tehdy meškajícího požádáno býti o delegaci k tomu cíli některého biskupa uherského.“

Jiří z Poděbrad zvolen novým králem

Ti dva uherští biskupové (tedy Augustin z Rábu a Vincenc z Vácova) po volbě už čekali v Králově dvoře. Čekali tady už nějakou dobu, protože král se cestou domů stavil v Týnském chrámě. Tam byl připraven Jan Rokycana, který sloužil slavnostní mši a poděkoval stavům, „že jsou zvolili od milého Boha krále českého k posile a udržení víry.“ Obřad v Týně naznačil, že si kališníci od Jiříkovy volby slibují pomoc své víře. Kdyby slyšeli, o čem ve svém dvoře jedná král – asi by změnili názor. Král se s těmi dvěma Uhry sešel na tajném jednání. Zavázal se jim – spolu s manželkou Johanou – že budou poslušni příkazů papežské stolice a že budou zachovávat jednotu víry. Zároveň královští manželé slíbili, že budou bránit poddaným v kacířství a že budou hájit čistou víru křesťanskou. Tajné přísaze přihlíželi i další katoličtí preláti a hlavně olomoucký biskup Tas. Jakpak tihleti pánové chápali onen tajný akt? Jako první výrazné svědectví přechodu královských manželů od podobojí ke katolicismu. A jak mu rozuměl král Jiří? Jako závazek boje proti sektám lidového kacířství. Což není totéž... Však to taky v budoucnosti způsobilo nemalé problémy. Ačkoli byla tato tajná přísaha tajná a byla určena papeži, brzy nato kolovala v opisech a vyvolávala dojem, že král Jiří opustil kalich a že čeká jenom na vhodnou příležitost, aby se mohl i veřejně vrátit pod papežskou nadvládu do řady ostatních korunovaných hlav.

Když jsme u těch korunovaných hlav... Jiřího čekala korunovace 7. května, jeho manželku Johanu den nato. „Ve slavném průvodu, kterým nový král podle obyčeje na hradě pražském hledán a do kostela svatého Víta veden, nesl Zdeněk ze Šternberka korunu, Jan z Rožmberka žezlo a Jindřich z Michalovic jablko zlaté, před ním a jemu po boku kráčeli oba biskupové uherští. Veliká moc nauky hvězdářské nad myslí královou se zjevila v kostele, když musilo se čekati asi hodinu na znamení, kterým teprve dovolilo se vložiti korunu na hlavu jeho. Při skvostné tabuli, která následovala v paláci na Hradě, strojeny rozličné kratochvíle, tance i divadla; radost a veselí panovala u všech přítomných, jako by jim prý již získán byl celý svět.“

Česká koruna spočinula opět po letech na hlavě muže z českého rodu; poprvé však zářila na hlavě muže zvoleného českou stavovskou obcí z rodu panského, nikoli královského. „Podivuhodná změna poměrů a nevídané působení hvězd,“ komentuje dění v Uhrách a u nás Eneáš Silvius Piccolomini, který se stane papežem ve stejném roce jako Jiří králem, a těmito několika větami končí svou Historii českou, neboť jeho starosti jsou nyní již jiného druhu: „Dvě velmi mocná království, zbavená ve stejnou dobu krále, se dostala z rukou mužů nejvznešenějšího a nejstarobylejšího původu do moci lidí prostředního rodu. Tak se zlíbilo Bohu. Lidé dávného věku by to byli označili za hříčku osudu. My všechno přičítáme boží prozřetelnosti. Někteří se hanlivě vyjadřují o volbě obou králů, říkají, že bylo užito násilí. A že podle práva neplatí to, co vynutil strach. My jsme přesvědčeni, že království se získávají zbraněmi, nikoli zákony. Finis.“ Neboli: Konec.