177. schůzka: Zbyněk Zajíc Abeceda

Christoph Murer: Jan Hus
Christoph Murer: Jan Hus

Na této schůzce se pokusíme prozkoumat pravdivost výroku Gaia Iulia Ceasara, totiž že „v pohromách se většinou z přátel stávají nepřátelé.“ Někdy k tomu ani pohrom není zapotřebí.

„V červnu 1409. roku vstoupivše kardinálové do konkláve, po jedenáctidenních poradách vyvolili kardinála, arcibiskupa milánského Petra Filarga za papeže. Tento původem Řek, byv kdysi mnichem řehole minoritské a studovav v Oxfordu i v Paříži, stal se profesorem na universitě pařížské, až potom povýšen na biskup a arcibiskupa. Nyní byl již starcem sedmdesátiletým, mravů bezúhonných a úmyslů nejlepších, avšak neuměje nikomu ani jen prosby odepříti, ne velmi za reformátora se hodil.“

Tři papežové vedle sebe

Na koncilu v Pise tedy padlo rozhodnutí a církev měla nového papeže, který přijal jméno Alexandr V. Byl tu sice nový papež, ale nebyl jediný. Ti dosavadní dva – ti zůstali. Takže na světě byli papežové hnedle tři. Římský, avignonský a teď už i pisánský. „Dlouhověké schisma novým papežem však neodstraněno, ale ještě rozmnoženo jest; ani Řehoř XII., ani Benedikt XIII. nedali sebou hnouti k abdikaci. Benedikt stále byl uznáván ve Španělích a ve Skotsku, Řehoř v Neapoli, v několika drobných státech italských a v německých biskupstvích; ostatní křesťanstvo celé přilnulo k Alexandrovi Pátému.“

Dekret kutnohorský (kopie) a v pozadí listina s odpustky papeže Řehoře XI.

Křesťanstvo přilnulo. I český král Václav přilnul – bodejť by nepřilnul, když se s novým papežem osobně znal a kromě toho se pisánský koncil přihlásil k Václavu Čtvrtému a uznával jej za řádného římského vladaře.... tedy aspoň nějakou dobu to platilo. Když už jsme však u toho lnutí, tak zrovna český arcibiskup nepřilnul. On prostě tvrdošíjně setrvával při Řehořovi, a toho Řeka, toho Alexandra, odmítl vzít na vědomí. Zatímco celé České království nového papeže uznalo (včetně krále, samozřejmě), pražský arcibiskup Zbyněk Zajíc z Házmburka a litomyšlský biskup Jan zvaný Železný se postavili proti. Prekérní situace. Pro hlavu české církve rozpor přímo osudný. Zbyněk podporoval králova úhlavního a proradného nepřítele Řehoře, a na druhé straně byl stále víc nepřátelský myšlenkám Husových stoupenců. Tento vnitřní boj vyvrcholil výbuchem vzteku. Arcibiskup se vztekal stejně jako král. (Těch vzteklounů na nejvyšších postech v jednom království bylo nějak moc – taková situace budiž varováním pro každý stát..) „Arcibiskup setrvával v odporu, a věda o souhlase českých mistrů s králem, zakročoval proti nim rázně,“ píše historik Otakar Odložilík.

Zbyněk zakročovat mohl, protože byl nejenom arcibiskupem, ale zároveň i kancléřem university. „Když nebylo dosti dbáno jeho příkazu, aby členové university odevzdali Wiclefovy knihy (pět studentů se dokonce odvolalo do Říma), vyhlásil klatbu na Wiclefovy stoupence. Bylo patrno, že po roztržce s králem míní arcibiskup přetrhnouti svazky i se skupinou mistrů, jimž ještě do nedávna měl blízko. Neměl dosti na tom, co se už stalo, nýbrž dráždil prchlivého krále svým spojením s Řehořem XII. (na jehož straně stál i Václavův sok v říši Ruprecht), a když se mu klatba zdála málo účinnou, vyhlásil nad Prahou interdikt.“

Protest proti interdiktu

Interdikt – to byla, jak jsme si už řekli, velice obávaná zbraň. Zákaz všech bohoslužeb, zastavení všech duchovních úkonů, včetně mší, staveb, křtů, pohřbů. V důsledku to znamenalo úplné zmrtvění skoro všech odvětví života. Na obyvatele postiženého města vrhal interdikt temné stíny kacířských trestů. A kdyby jenom na postižené město... ohrožena byla prestiž celého království! Proto se všichni hlasitě ozvali – král, Pražané i Hus. Před arcibiskupským dvorem na Malé Straně se srotily rozvášněné zástupy, které žádaly, aby Zbyněk interdikt zrušil. Nezrušil. Vzal raději nohy na ramena, a když byl u toho braní, tak vyzvedl i poklady z hrobu svatého Václava a utekl s nimi na svůj hrad v Roudnici. V poněkud jiné rovině se opakovalo něco, co už král s arcibiskupem zažil. Král zůstal tentýž, akorát namísto Jana z Jenštejna tu byl Zajíc z Házmburka, jinak ale Václav reagoval na arcibiskupův rozhorlený zásah tradičně. Výbuchem vzteku. A ten výbuch doprovodil rozkazem zabavit statky všech prelátů, kteří z Prahy unikli před jeho hněvem. Málokdo z kněží si troufl interdikt vyhlásit z kazatelny, a když troufl, tak byl z kostela prostě vyhnán.

Arcibiskupovi došlo za dva měsíce, že poněkud přestřelil. Mezi námi: interdikt v Praze stejně nebyl dodržován, a církvi hrozilo, že ztratí svůj majetek. Zatímco ten neposlušný Hus, ostouzený ze všech stran, sklízel se svými kacířskými řečmi stále větší popularitu, Zbyněk se taktak držel na svém místě. Zatímco Jan Hus stoupal po stupních společenského žebříčku stále výš, arcibiskupovi vytýkali jeho podřízení měkkost, král ho nesnášel a nový papež mu hrozil kuriálním procesem. Co teď? Buď odejít, anebo otočit o 180 stupňů. S koncem léta to Zbyněk Zajíc vzdal. „Nemohouce nadlouho setrvati v odporu proti králi, papeži i většině lidu českého pospolu, arcibiskup Zbyněk i se zástupcem svým Konrádem z Vechty, biskupem olomouckým, odřekli se konečně Řehoře a přistoupili veřejně k Alexandrovi. Neobyčejné radovánky slaveny byly z této příčiny v Praze. Zpíváno Te Deum laudamus ve všech kostelích, zvoněno všemi zvony několikrát po sobě a večer osvíceno město, an úřad městský projížděl v slavném a skvostném procesí s trubači všecky ulice až pozdě do noci. Iluminace města tehdáž záležela v tom, že zapáleno jest asi 600 ohňů radostných před domy.“

Mistr Jan Hus – první volený rektor Karlovy univerzity

Radost značná panovala i na vysokém učení. Poměry se uklidnily a úřední období rektora, kterého dosadil král, mohlo skončit. Tím nevoleným rektorem byl mistr Zdeněk z Labouně. Universitní obec profesorů i studentů přikročila k volbě nového rektora. Byly to prvé volby po všech těch převratných změnách. Prvním voleným rektorem University Karlovy, reformované Kutnohorským dekretem, se stal mistr Jan Hus. „Bděte, stůjte u víře, zmužile sobě počínejte, buďtež silní a všecky vaše věcí ať se dějí v lásce,“ těmito slovy končil Jan Hus svůj vstupní proslov při slavnosti svého dosazení ze rektora 20. října 1409: „Učme se taktéž nikomu neubližovat, všem přáti dobrého, míti úctu k starším, nezáviděti rovným, varovati se vypínání, říditi se rozumem a milovati ctnost. Zachovávejme, co je dovoleno, varujme se zlého pro svou spásu, neskrývejme moudrost v její kráse, nevzpírejme se nijak slovu pravdy, jděme za slovem pokoje a spravedlnosti, aby s námi byl pokoj a spravedlnost.“

Hus na kazatelně

Arcibiskup Husovu volbu strávil. Musel. Byl nejvyšším universitním úředníkem a tak bylo jeho více méně povinností Husa ve funkci potvrdit. Současně však zapracoval na tom, aby se Jan Hus co nejdřív ocitl v kacířském rouše s šedivým křížem na zádech. Zjednal několik kněží, kteří pro něj vykonávali zpravodajskou činnost speciálního charakteru. Měli Husa špehovat a pečlivě zaznamenávat všecka slova (najmě ta kacířská), která mu splynou ze rtů. Jednoho takového agenta zvláštní služby známe dokonce jménem. Byl to Jan Protivana z Nové Vsi. (Nomen omen.) Tento důvěrník konal svou práci horlivě: vmísil se do zástupů pod Husovou kazatelnou a pilně zapisoval všecko, co slyšel. Aby ho nikdo nepoznal, bral na sebe kuklu a krčil se v koutech a temných místech Kaple betlémské. Pro Husa však zřejmě pracovala kvalifikovaná kontrarozvědka, protože brzy pravou identitu onoho horlivého zapisovatele odhalil. Na jednom kázání, kde si zase jednou tvrdě kněží podával, na milého agenta zavolal: „Napiš to, kuklíku, a nes na onu stranu!“ A kuklík nosil. A nejen on. Činili se chlapci, seč mohli. Na druhý břeh Vltavy do arcibiskupského paláce putovala jedna informace o buřičských projevech betlémského kazatele a universitního rektora v jedné osobě za druhou.

Zbyňkovi úředníci vybírali udání a sestavovali z nich sáhodlouhé seznamy Husových bludů. A když už se ten seznam zdál být jak náleží kompletní, tak arcibiskup Zbyněk vyzval Husa přísným mandátem, aby se dostavil před inkvizitora a odpovídal se ze svých buřičských řečí. Ten inkvizitor se jmenoval Mařík Rvačka z Prahy. Rvačka se říkalo tomuto doktoru teologie proto, že byl vyhlášeným rváčem s kacíři. Hus ovšem neposlechl a s žádným Rvačkou se nehodlal bavit. Arcibiskup poslal do Říma dary a spolu s nimi stížnost. Co na to nový papež? Přijal žluté rytíře. Zlaťáky. „A tak Zbyněk jest koupil bulu u papeže Alexandra V.,“ napsal Jan Hus, a František Palacký k tomu dodává: „Nebylo již mnoho zapotřebí, aby Alexandr V. dal se popuditi proti nevhodnému kazateli betlémskému. Zrušeny všecky proti arcibiskupovi Zbyňkovi zavedené procesy, a bulou nařízeno arcibiskupovi i dána mu plná moc, aby vykořenil všecky bludy a kacířstva v arcibiskupství svém, zapověděl pod klatbou všeliké učení wiclefské, odňal věřícím knihy Wiclefovy a nedovolil kázati více (kromě kolegiátních, farních a klášterních kostelů) na žádném jiném jakkoli privilegovaném místě. Netřeba dokládati, že zápověď poslední směřovala přímo proti Husovi a kapli Betlémské.“

Není třeba se bát klatby. Bůh je neomylný

Někdejší Husův ochránce a nyní jeho úhlavní nepřítel měl prozkoumat za pomoci šesti expertů Wiclefovy spisy, a budou-li shledány kacířskými, pak měl jednat podle vlastního uvážení, rozhodně však se vší přísností. Navíc zákaz kázání platil všude kromě kolegiátních, farních a klášterních kostelů. Betlémská kaple mezi výjimky nespadala. Ale Hus ani tohoto zákazu neuposlechl. „A poněvadž zákoníci nařizují, aby nebylo kázáno v kaplích i v takových, jež jsou z moci papežské potvrzeny, protož já, chtěje více poslouchali Boha než lidí a přizpůsobiti se spíše činům Kristovým než jejich, odvolávám se od tohoto nespravedlivého rozkazu nejprve k Bohu, jemuž po přednosti náleží udíleti moci ku kázání, a dále k stolici papežské, jež má zářiti větší mocí než naši preláti. Zdaliž jim bylo oznámeno od Boha, že se mýlí Kristus a svatí doktorové, kteří doporučují kázati všude?“ Pak se Hus obrátil přímou otázkou na své posluchače: „Hle, odvolal jsem se proti rozkazu arcibiskupovu a v té chvíli se odvolávám, chcete se mne přidržeti?“ A všichni odpověděli jako jedním hlasem: „Chceme a přidržíme se!“ Hus poděkoval za podporu a slíbil, že zákazů kázání neuposlechne, ani kdyby měl být vyhnán ze země nebo zemřít v žaláři. Papežové se mohou mýlit, Bůh je však neomylný. Proto není třeba bát se klatby.

„Ale věru bylo by dobře opásat se po příkladu Mojžíšově mečem na obranu víry, ovšem nikoli mečem hmotným, nýbrž mečem slova Božího.“ Nad zákaz arcibiskupův postavil Hus boží zákon a odvolal se k Bohu, protože zákon Boží a církevní autority učí, že „žádné moci není dovoleno poslouchati ve zlém. Jest tedy zjevno, že odporuji-li moci arcibiskupově a prelátů, když nařizují, aby nikde v kaplích nebylo kázáno, neodporuji Bohu, nýbrž poslouchám podle slov apoštolových: Boha jest více poslouchati než lidi.“

Odvolat se ke stolici papežské... Byl Hus natolik troufalý (anebo tak naivní), že se odvolal proti nařízení k tomu, kdo je vydal? Mistr Jan by za normálních okolností musel vědět, že nemá šanci uspět. Asi vkládal naděje do změny na Petrově stolci. Starý papež Alexandr totiž právě zemřel a v nové volbě vyšel z kardinálského konkláve Jan XXIII. Hus měl za to, že s ním bude lepší řeč. Jenomže proti bořitelům církevních pořádků postupovali všichni papežové bez výjimky stejně. Pražský arcibiskup tohle věděl lépe než Hus, a proto se jeho odvolání nezalekl. On se nejenom nezalekl, ale podle zásady „nejlepší obrana je útok“ šel do útoku. „Hus přišel se svými knihami sám. Odevzdal je arcibiskupovi s tou hrdou prosbou, aby je prozkoumav, vytknul jemu ty bludy, které v nich najde. I on, Hus, je hotov postaviti se jim v odpor proti nim a vystříhati před nimi každého člověka. Příkladu jeho následovali také jiní, a sneseno jest v úhrnku asi 200 svazků, mezi nimiž také mnoho exemplářů skvostných – jen čtyři mistři a studenti odepřeli odříci se své zásoby knih wiclefských.“

Pálení Viklefových spisů

Vzdoropapež Jan XXIII.

„Výsledek vyšetřování od šesti doktorů zněl, jak bylo předvídati: že všecky Viklefovy knihy obsahují v sobě zjevná kacířství a bludy všeliké. Úsudek ten vyhlášen jest na synodě provinciální uprostřed měsíce 1410. roku držené, načež arcibiskup vydal rozkaz, že měly všecky ohněm spáleny býti.“ Ten čin byl dílem arcibiskupovy slabosti. Všechna jeho dosavadní slova byla marná. Jako by jenom házel hrách na zeď. Proto musel projevit sílu (jako každý, kdo ji ve skutečnosti uvnitř nemá). 16. července 1410 dal zvonit všemi pražskými zvony. Hlahol zvonů zvěstoval Pražanům, že dnešního dne budou spáleny „spisy toho prokletého arcikacíře Viklefa.“ Na dvoře arcibiskupského paláce na Menším Městě pražském byla připravena hromada, na níž byly naházeny Viklefovy traktáty. Akt neměl být veřejný, udál se za zavřenými vraty, byl však provázen těmi zvony a zpěvem Te Deum laudamus za přítomnosti členů pražské kapituly a početného duchovenstva. Hranici z navršených rukopisů Viklefových knih podpálil rozžatou pochodní kanovník Zdeněk Dlouhý z Chrasti. „Přísné toto jednání nemělo pohříchu takových účinků, jakých arcibiskup sobě přál a očekával: co podle jeho úmyslu mělo lid odstrašiti, podráždilo jej ještě více a rozbouřilo mysli již podnícené v takové míře, že i lid obecný dal se uchvátiti proudem náruživosti.“ Ta náruživost byla velice silná. Stejně silná jako Zbyňkova omezenost. Ulicemi Prahy se nesl popěvek:

Zbyněk biskup abeceda
spálil knihy, a nevěda,
co je v nich napsáno.
Studenti se tak vysmívali jeho pologramotnosti.
Zbyněk knihy spálil,
Zdeněk je podpálil,
učinil hanbu Čechům,
běda bude všem nevěrným popům.

Hned po tom velkém pálení odejel arcibiskup pro jistotu z Prahy. Do Roudnice nad Labem. A nejel s prázdnou, nabral si ve svatovítském chrámu zlato a stříbro z chrámového pokladu. Ten byl ovšem v očích veřejnosti součástí chrámu a nebyl osobním majetkem arcibiskupovým, ale majetkem království. Popěvky se rozmnožily o další veršík. Zpívalo se v něm o „lupiči pokladů“. „Zlem nazývám spálení knih,“ kázal v Betlémě Jan Hus, „kteréž žádného hříchu ze srdcí lidí neodstranilo, leda by to odsuzovači dokázali, zato však mnohé pravdy a krásné i vznešené myšlenky psané zničilo a v lidu rozbroje, závisti, pomluvy, záští a vraždy znásobilo a nejkřesťanštějšího krále českého ve zlé podezření po cizích krajích hloupě a neprozřetelně uvedlo...“

Nepokoje v Praze

Za dva dny nato dal na svém roudnickém hradě arcibiskup vyhlásit klatbu na Husa a jeho kolegy, kteří se proti odsouzení Viklefových knih odvolali k papeži. V Praze to zatím vřelo. Kněží, kteří se ozvali proti Husovi, byli inzultováni. U svatého Štěpána byl kazatel zahnán muži s tasenými meči přímo od oltáře. Na Pražském hradě vtrhly rozzuřené houfy do chrámu a vyhnaly odtud kanovníka a s ním i čtyřicet kněží. Králi to bylo nepříjemné, ze všeho obviňoval arcibiskupa. Především mu zazlíval, že klatbami a hranicí z knih řekl ostatnímu světu, že v jeho království přece jenom bují kacířský plevel. Chtěl zachovat klid a bezpečí v hlavním městě království. A za zády taky cítil svého neodbytného, dotěrného bratra Zikmunda, o kterém se už před léty přesvědčil, že necouvne před ničím. A protože právě zemřel protikrál Ruprecht, toužil Václav získat hodnost římského krále buďto pro sebe nebo pro svého bratrance Jošta, samozřejmě, že i Zikmund by si tuto korunu rád posadil na hlavu. A tak českému králi záleželo na dobré pověsti své vlády. Rád by se pochlubil klidem, blahobytem, pořádkem. Namísto toho se v jeho království zabydlely nepokoje, neklid, šarvátky a dokonce i boje. Král proto vyzval obě strany ke smíru a zakázal popěvky i veřejné srocování.

Zajíc se dřív nazýval
a již se tak vzhůru cpal,
aby na lva nic nedbal,
což jemu přikáže
Bože, raď lvu, ať vstane,
zlosti kněžské roztrhne,
zákon Kristův navede,
rci, ať húsky káží!
Jest přísloví staré, dobré:
plémě české poctivé
nelze, by bylo bludné,
všecky země pějí.

Václav IV., to je ten český lev ze studentské písničky. A húsky, to jsou kněží, kteří káží podle Husa. On ten lev zařval opravdu nahlas. Rozkázal zabavit všechny důchody pražských kanovníků a všech farářů, kteří šíří kacířské pomluvy proti Českému království, pověřil své světské úředníky, aby provedli vizitaci všech klášterů, kapitul a far v celé zemi. Tyto prohlídky byly prováděny velmi důkladně a vůbec ne ohleduplně. Leckterý farář doplatil na to, když u něj byla nalezena milenka, a leckterý dopadl taky špatně, i když u něj nikoho nenašli. Všechny svoje zákroky si dal Václav schválit zemským soudem. Tím ale král hodně překračoval hranice své pravomoci (hlavně že konečně ukázal arcibiskupovi i papeži, kdo je pánem v zemi). Když jim král sáhl na nejcitlivější místo (tedy na příjmy), rázem se většina kněží podrobila králově vůli. A Jan Hus se mohl vítězoslavně ozvat z betlémské kazatelny: „Král náš Václav, nutě kněží zastavením důchodů ku kázání a sloužení, vykonává jen moc od Boha jemu svěřenou. A za druhé je zjevné, že arcibiskup, položiv interdikt na Prahu, odporuje moci Boží a všichni kněží, kteří s ním odporují, zjednávají sobě zatracení. Neboť král nařizuje skutek dobrý, totiž kázání a chvály Boží... oni v tom králi odporují, tedy odporují nařízením Božím.“

Arcibiskup Zbyněk, ten Zbyněk Zajíc Abeceda z písničky, která se sice nesměla zpívat, ale každý ji znal, zůstal nakonec skoro osamocen. Ani papežský dvůr nijak nespěchal s procesem – v dané mezinárodní situaci neměl zrovna zájem naštvat českého krále. Ostatně - věčný Řím si mohl občas dovolit některou záležitost na čas odložit – nebylo nebezpečí, že na ni zapomene. Až bude příhodná chvíle.