176. schůzka: Bitva jménem Dekret kutnohorský

Odchod německých studentů z Prahy v roce 1409. Pohlednice ze začátku 20. století.
Odchod německých studentů z Prahy v roce 1409. Pohlednice ze začátku 20. století.

„Již drahně času vzali sobě němečtí profesoři za obyčej dotýkati se urážlivě kolegů svých českých, spílajíce jim podezřelých u víře a kacířů, a Čechové ne bez bolesti a hněvu viděli se přinuceni přijímati za vděk učitelstvím po městečkách a vesnicích, kdežto zatím cizinci podělovali se nejvíce sami mezi sebou o místa bohatěji nadaná i čestná v hlavním městě.“

Všecko to vzniklo kvůli koncilu v Pise. Na jeho programu měla být abdikace dvou dosavadních papežů a nastolení nového, podle zákona zvoleného. Český král, pražský arcibiskup i Universita Karlova dostávají na koncil pozvání. To pozvání přichází prostřednictvím oficiální delegace učenců z pařížské Sorbonny. Král slibuje, že do Pisy přijede, když ovšem sněm oficiálně uzná jeho nároky na římský trůn. Jenomže: to znamená, že dva dosavadní přátelé, tedy král a arcibiskup, se natrvalo rozdělí. Arcibiskup Zbyněk Zajíc z Házmburka totiž přísahal věrnost římskému papeži. No a stejně jako se proti sobě postavili král a arcibiskup, tak se rozdělila i universita. Jedni mistři byli pro koncil a pro novou volbu, ti druzí proti. Kdo byl pro a kdo proti? Neboli (v tomto případě) kdo šel s králem a kdo proti němu?

„Poněvadž u arcibiskupa Zbyňka neočekával král pořízení po dobrém a jeho souhlas si nechtěl vynucovati,“ říká historik Otakar Odložilík, „usiloval o to, aby se alespoň universita vyjádřila příznivě. Při hlasování podle národů byli by Češi na vysokém učení ovšem přehlasováni. Po léta se ozývaly stížnosti, že se stanovy nemění ve prospěch českého živlu na universitě, který byl co do počtu většinou, když vznikly v říši i jinde postupně nové university a doma přibylo touhy po vyšším vzdělání“.

Napjaté ovzduší na pražské univerzitě

Byl začátek roku 1409 a král byl značně nervózní. Příčinou mohla být cestovní horečka (Václav se totiž zrovna vrátil z cesty po Lužici), jenže on nevrátil rovnou do Prahy, kde ho už čekali vyslanci z Francie, nýbrž si to namířil do Kutné Hory. Čekal tam na svého diplomata, který v Německu sondoval možnosti, jestlipak se podaří koncil do Pisy svolat a taky jestli ten koncil podpoří jeho, anebo římského vzdorokrále Ruprechta. Aby bylo důvodů ke králově nervozitě ještě víc, vpadla do toho událost, která znovu rozvířila už tak dost napjaté ovzduší na pražské universitě. Němečtí mistři odmítli účast na obvyklém výročním quodlibetu. To byla jakási volná tribuna - sled otázek a od-povědí na volně zvolené téma. Tohleto učené hádání se mělo konat na fakultě svobodných umění pod vedením takzvaného quodlibetáře. Tím byl zvolen mladý, velice průbojný stoupenec reforem, mistr Matěj z Knína, řečený Páter. Jeho volba byla náramně dramatická, protože těsně před ní byl obviněn z kacířství a na příkaz arcibiskupa Zajíce byl přinucen odvolat. Mistr Matěj z Knína se za toho quodlibetáře přihlásil dobrovolně, a to se nedalo podle statuty odmítnout. Jenomže němečtí mistři okamžitě vyrukovali s tím, že mistr, který má řídit disputaci, byl vyšetřován pro podezření z kacířství, s tím že souhlasit nemohou a nechtějí, quodlibetu se tudíž nezúčastní a dokonce pohrozili, že raději odejdou Prahy, než aby se té diskuse zúčastnili. Což se ovšem muselo králi hrubě nelíbit...

Bojkot a případný odchod Němců z Prahy by vrhl špatné světlo nejenom na universitu, ale i na něj, tedy na českého krále. Václav prostě Němcům účast na quodlibetu přikázal. Zdali to mohl? Nikoho se na to neptal. Němci se zalekli se a mnozí přišli. Ovšem zdaleka ne všichni. Ty, kteří nepřišli, si veřejně před přeplněným přednáškovým sálem podal mistr Jeroným Pražský.

Antonín Lhota: Zástupce koncilu u Mistra Jeronýma Pražského

Nebylo to žádné pokojné a mírumilovné shromáždění. Slovní přestřelky se stávaly den ze dne prudšími. Pro německé mistry byli Hus, Jeroným a ostatní stoupenci Johna Wiclefa jenom kacíři , a vůbec: celá česká národnost propadla kacířským bludům a jedině rázný zásah arcibiskupův může přinést Čechům nápravu! Na české straně zvlášť ohnivě bojoval mistr Jeroným: „Kdykoli by řekl, že kterýkoli ryzí Čech byl nebo jest kacířem, od krále až po rytíře, od rytíře až po panoše, od panoše až po sedláka, od arcibiskupa až po kanovníka, od kanovníka až po nejmenšího kněze, od purkmistra tohoto města až po konšela a měšťana, od měšťana až po kteréhokoli řemeslníka, jeden za všecky odpovídám, jak musím, celým srdcem, plnými ústy a neohroženě: Lže a není hoden víry. Za tímto slovem chci stát nyní a vždycky.“ Jeroným pochválil českého krále za podporu, kterou poskytuje universitě, a podobnými slovy ocenil i staroměstské měšťany, kteří se účastnili quodlibetu. Němce však nešetřil ani trošku. Použil na ně dokonce i biblické srovnání: „Zhýrale beze studu hodují na svých hostinách a pasou sami sebe. Jsou to mraky bez vody, sem a tam honěné větry, pod-zimní stromy bez plodů, úplně odumřelé, vykořeněné; divoké mořské vlny, které svou hanbu jako pěnu vyhazují, bludné hvězdy, pro něž je na věky připravena tma tmoucí.“

Mistr Jeroným však šel ještě dál. Naplno řekl, že je třeba kriticky studovat i (zakázané) Wiclefovy spisy. To vskutku řekl a dodal, že je třeba chránit je před těmi, kteří jim nejsou schopni porozumět. „Proč bychom nečetli knihy Wiclefovy, když do nich skvělým způsobem uložil nesčetné svaté pravdy, třebas zneklidňující jak zpupné kněze, tak laiky? Na tom není nic divného, jestliže totéž jasné světlo lahodí sice zraku člověka jasně vidoucího, ale krhavým očím škodí. Ať pochopí hloupí nedoukové, že stříbro, zlato a drahé kameny bývají obaleny blátivou nerostnou vrstvou, a kdo ji odborně nezná, necení ji více než jinou obyčejnou hlínu. Avšak ty, kdo se vyznají v tom umění, ani nenapadne pohrdat zlatem nebo perlami proto, že se vyskytují obaleny hlínou, ale naopak svým uměním oddělují a rozlučují v tavicích pecích bláto od zlata. Kdo vám tedy, jinoši, může zachránit, abyste se ve Wiclefových učili rozpoznávat žílu pravdy?“

Nejenom jednotlivé části, ale i závěr slavného vystoupení mistra Jeronýma na lednovém quodlibetu v Praze roku 1409 byl brilantní. Jeho projev patřil k těm nejlepším projevům, které do té doby Čech pronesl (i když tak učinil v latině.) „Kdybych jen mohl mít knihy všech kacířů! Vypsal bych z nich, co je pravdivé, a pominul, co je zlé...“
Quodlibet skončil, ale pořád byl ještě leden, a v lednu 1409 byl král v Kutné Hoře. Nebyl tam jenom král, ale dorazilo sem už i poselstvo pařížské university a francouzského královského dvora. Všichni hosté čekali. Nač? Jestli král souhlasí se svoláním koncilu a jestli se bude volit nový papež. Ale ještě jedna delegace se do Kutné Hory dostavila. Byla osmičlenná a vyslala ji pražská universita. Každý z národů v ní měl po dvou zástupcích. S mistry německé národnosti bylo však jednání krátké: Žádný koncil, žádná Pisa, žádný nový papež! Čeští mistři (a taky český král), ti všichni měli konečně zdůvodnění. Záminku. Podnět.

Pamětní deska Jeronýma Pražského v Řeznické ulici v Praze

„V naději, že universita slovem jeho a příkladem university pařížské dá se nakloniti k žádoucímu kroku, povolal král k sobě do Kutné Hory valnou deputaci všech čtyř národů. Mezi přišlými Čechy byl Jan Eliášův, Ondřej z Brodu a Jan Hus; jména Němců kromě rektora Baltenhagena nejsou známa. Němci přijati jsou od krále zpočátku přívětivě a slibována jim ochrana řádů i práv jejich. Naproti tomu spatřiv Václav Husa, osopil se hněvivě naň pro podezření kacířství, do kterého i s přítelem svým Jeronýmem uvrhl prý zemi a působil jemu mrzutosti v cizině; i hrozil, nepostarají-li se jiní, aby věc ta napravena byla, že hotov byl sám ohněm přihlédati k ní.“

Co to měl Václav s tím ohněm? Zřejmě ho zase popadl nějaký vztek. Když k němu Hus s Jeronýmem přišli, začal mu v hněvu vyčítat: „Ty mi vždy působíš zmatky se svým druhem Jeronýmem. A jestliže se nepostarají ti, kterým na tom záleží, já sám vás dám upáliti!“ Takže zatím to vypadalo tak, že si král pozval do Kutné Hory české profesory na kobereček, aby jim pořádně vynadal za jejich kacířství, případně jim pohrozil zapálenou hranicí. Češi svého krále znali. Věděli, že se musí vyřádit, vyvztekat, vyzuřit, zatímco oni už měli připravený dokument. Předem připravený. Určitě. Rychlý sled událostí toho dotyčného kritického dne 18. ledna 1409, kdy nebyl čas něco nahonem sepisovat, jednoznačně naznačuje, že příslušné lejstro bylo dávno hotovo. Všechny ty právnicky nenapadnutelné a slohově vybroušené formulace měli aktéři už dávno v rukávě. A v příslušné chvilce už stačilo králi jenom onen pergamen přistrčit. To, co mu přistrčili, to bylo řešení.

Dekret kutnohorský

Toho lednového dne vydal Václav IV. mandát, zvaný podle místa svého vydání Dekret kutnohorský. Právě jím král nařídil, aby měli Češi napříště tři hlasy ve všech radách, orgánech, soudech, volbách, zkouškách a v jednáních pražské university. Ostatní universitní národy měly pak disponovat pouze jedním hlasem.

Dekret kutnohorský

„Důstojní oddaní milí,“ tímto oslovením celý dekret začíná. „Ačkoli jsme povinni usilovat o prospěch všech lidí vůbec, přece nesmíme jim prokazovati přízeň ke škodě těch, kdož jsou s námi spojeni nějakou účastí.“ Začátek poměrně neškodný. Už další věta ale míří do černého. „Dávati v lásce přednost cizinci před domácím je zvrácení řádné lásky.“ Což je argument, o jehož správnost se lze přít. V tehdejší době asi měl svoje opodstatnění, ale chce se říci, že nejenom v tehdejší době. „Protože si národ německý, naprosto žádného obyvatelského práva v Českém království nemající přivlastnil k užívání v jednotlivých záležitostech pražského obecného učení tři hlasy, jak nás toho došla věrohodná zpráva, a český národ, oprávněný dědic téhož království, těší se toliko z jediného hlasu a jeho užívá, my pak, považujíce to za nespravedlivé a velmi neslušné, aby cizinci a přistěhovalci v hojnosti požívali získaného majetku domácích obyvatel, kteří mají na něj po právu nárok.“ Tím majetkem se myslí ono právo tří hlasů. „Nařizujeme vám tímto naším listem mocně a silně, abyste bez všelikého odporu a vzdoru národ český ve všech poradách, soudech, zkouškách et cetera povinně připustili ke třem hlasům a nechali ho od nynějška napříště navždy výsady těchto hlasů užívati a z ní se těšiti. Jinak nečiňte, ač chcete-li se nejpřísněji vystříhati našeho nejtěžšího hněvu. Dáno na Horách Kutných dne 18. měsíce ledna, království našich českého roku čtyřicátého šestého.“

Čechy zastupovali v Kutné Hoře profesoři teologie Jan Eliášův z Horšovského Týna a Ondřej z Brodu. Když jim pan král sdělil, že Češi budou mít na universitě tři hlasy proti jednomu, nemohli tomu uvěřit. Jeden z nich, mistr Ondřej, se později Husovi svěřil, že v něco takového nedoufal ani ve snu. Ještě zatepla spěchali s tou novinkou do Prahy za svým kolegou Husem. Jan Hus už nebyl v Kutné Hoře, i když to byla doba, kdy se tam děly takové věci. Musel z ní odejet, těžce onemocněl. Ani Jeroným nebyl přítomen, i když z jiného důvodu. Asi nechtěl zbytečně provokovat nebezpečí konfliktu mezi universitními mistry a vznětlivým králem. Když mistr Ondřej vzrušenými slovy Husovi líčil, co že se to v Kutné Hoře vlastně stalo, Hus mu mlčky ukázal opis dekretu. Nejenže všechno věděl, ale zřejmě to on, kdo vypracoval strategicko-politickou stránku tohoto diplomatického pořízení, zatímco samotné znění dekretu měl „na svědomí“ mistr Jeroným Pražský. Jeho formulaci si vzal na starost zkušený právník mistr Jan z Jesenice, a ještě tu byla jedna postava (na rozdíl od dříve jmenovaných poněkud zapomenutá), Mikuláš Chudý z Újezda, později zvaný z Lobkovic, zemanského původu, jinak nejvyšší písař zemských desek. Vykonavatelem rozhodnutí se stal další písař, Mikuláš Augustinův z Prahy, řečený na rozdíl před předešlého Mikuláše „Bohatý“.

„Staly se ještě pokusy zvrátiti rozhodnutí královo...“ Jak rychle se král rozžhavil doběla, tak rychle taky vychladl. S nevelkým zpožděním mu došly důsledky jeho unáhleného rozhodování, a moc nechybělo, aby odvolal, co jednou slíbil, a slíbil zase něco jiného. „Král byl sice ochoten učiniti ústupky a zavésti rovnost Čechů a Němců, odmítl však žádosti německých mistrů, aby všechno zůstalo při starém. Když trvali na svém a nechtěli upustiti od přísahy, že raději opustí Prahu než aby dali souhlas s ustanovením dekretu, přešla krále trpělivost.“ Což zase nedalo moc práce, protože krále přecházela trpělivost několikrát denně v pravidelných intervalech. „Jako učinil už několikráte předtím, když jednání nespěla ke konci, zasáhl i nyní mocí. Jeho komisař Mikuláš Augustinův vznikl do university, přinutil rektora k vydání insignií a přečetl královské rozhodnutí, že se rektorem ustanovuje Zdeněk z Labouně, když pro odpor německých mistrů nebylo možno volby vykonati. Cesta k narovnání tím byla zatarasena; němečtí mistři a žáci se počali stěhovati v půli května většinou do Míšně, kde vznikla universita v Lipsku.“

Když se Hus uzdravil, měl údajně pronést z kazatelny v kapli Betlémské komentář o tom, co se zrovna stalo. Že to Hus měl říct, to tvrdil jeho úhlavní nepřítel, který proti němu později vedl v Kostnici hlavní obžalobu, takže hodnověrnost toho citátu poněkud sporná, ale my jej pro úplnost uvedeme: „Děti! Pochválen buď Pán Bůh všemohoucí, že jsme Němce dostali ven, že máme, oč jsme stáli, a že jsme vítězi!“ Němci na universitě mohli zůstat, a také jich tam dost zůstalo. Těch, který odešlo, tedy mistrů a studentů, bylo sedm až osm několik set – nikoli několik tisíc, jak se dřív mělo za to. Jejich odchod neboli secese (původní význam tohoto slůvka latinského původu znamená „odloučení, odštěpení“) představoval pro pražskou universitu ztrátu mezinárodní prestiže. Stala se jednou z několika provinciálních učení. „Z Prahy dělalo se již od věku Karla IV. hlavní město veškeré říše, a to za dvojí příčinou – totiž že tam byl i dvůr císařův i universita; tato pak měla v ohledu tom ještě tuším větší váhu nežli dvůr. Ačkoli Němci počítali sobě tehdáž již několik vysokých škol, nebylo však mezi nimi žádných, které co do počtu a vlivu byly by pražským rovnati se mohly. Již půl století prýštil z Prahy hlavní pramen vzdělanosti a umění na vše strany, zvláště do severních Němec a do Skandinávie. I kupectví vzmáhalo se školami pražskými více a více, jelikož nejeden student cizozemský obíral se také obchodem. To vše přestalo nyní jedním rázem: Praha pozbyla přednosti své mezi městy německými již proto, že větší počet Němců neměl více zřetele k ní co sídlu krále svého.“