175. schůzka: Do třetice všeho zlého

„Po létech ústrků i příkoří doma i v říši mínil král vystoupiti rázněji a ukázati světu, že se i přes volbu Ruprechtovu považuje za vladaře v římské říši a že se chce pokusiti o urovnání velikých nesnází, které vyplývaly z dlouholetého rozdvojení v církvi.“ Citát z knihy historika doktora Otakara Odložilíka nás uvádí někdy do roku 1408. Tedy do podzimu toho roku (musíme používat stále určitější datování, protože události se hrnou jedna za druhou). V onom babím létě 8. roku 15. století přichází do Prahy pozvánka. Tu pozvánku dostává král, arcibiskup a universita. Pozvánku na setkání. Místo: italská Pisa. Datum toho summitu: březen 1409. Důvod: „Otázka o sjednocení církve nabyla váhy znamenité a stala se v Evropě skutkem takřka dějevládným. Žádost o svolání všeobecného sboru církevního stala se brzy heslem ve všech zemích křesťanských. Tento koncil, jenž sesadiv oba dva stávající papeže, Řehoře i Benedikta, měl učiniti konec dlouhému rozdvojení církve a po zrušení této přední neřesti odstraniti také jiné závady v církvi. Obě kolegia kardinálů seskupivše se dohromady v Livorně vydala odtud prohlášení k celému křesťanstvu, jímž vypsali svolání všeobecného sboru ke dni 25. března 1409. roku do Pisy.“

Krize ve věcech církevních

O čem se na tom pisánském koncilu mělo jednat? Jak konečně vyřešit celé schisma tím, že oba papežové budou donuceni k abdikaci, a tím pádem přenechají Petrův stolec novému, který bude legitimně zvolen. Brzy poté, co bylo to poselství doručeno, se v Praze objevují oficiální delegace učenců ze Sorbonny. Právě mozky z pařížské university celý ten projekt vymysleli. Všichni ti učenci měli za úkol získat pro tento záměr české představitele, hlavně Václava IV. Král byl pro koncil. A to z důvodů zásadních, ale taky proto, že přitom sledoval svoje vlastní cíle. Český panovník si totiž sliboval od nové volby pomoc francouzského krále v boji o římskou korunu. On si myslel, že by se nový papež mohl přidat na jeho stranu a mohl mu pomoci proti konkurentovi Ruprechtovi. Konala se předběžná porada s českými vysokoškolskými mistry. Naznačila králi, že by universita nebyla proti. Z Husova okruhu se králi dalo na vědomí, že už je nejvyšší čas, aby ten papežský Augiášův chlév byl vymeten a aby byl zjednán v nejvyšších údech církve pořádek. Francouzští vyslanci se tedy v Praze dozvěděli, že ano, že Češi přijedou, do Pisy, co by nepřijeli, pokud ovšem (pozor, je tu malá podmínka) – pokud sněm oficiálně uzná Václavovy nároky na římský trůn.

„Krize ve věcech církevních táhla za sebou také rozhodnutí v otázce, kdo je pravým králem římským, tudíž vlastně nejvyšším opravcem církve. Králi Václavovi bylo zřejmo, že pověst, kterak jeho shovívavostí aneb nedbalostí Viklefovo kacířství v Čechách stále více se ujímalo, musela se státi překážkou proti uznání jeho co vrchního opravce církve. Proto nejen podporoval, ale sám zavdal nejedno nařízení k účelu tomuto, aby odvrácena byla od země české urážlivá pověst i se vším, cokoli k ní příčinu dávati mohlo.“

Neposlušní synové církve

Což o to, vypořádat se s viklefismem, na tom by se král s arcibiskupem docela shodli, jenomže tady zůstával jeden problém. Arcibiskup Zbyněk Zajíc z Házmburka už jednu přísahu složil. Tedy přísahu římskému papeži Řehořovi. A ten myšlenku na koncil tvrdě odmítal. (Bodejť by s ní souhlasil, když ho na tom koncilu měli sesadit... to nejde žádnému šéfovi pod nos, když se má rozloučit se svým teplým místečkem, ke kterému již stačil přátelsky přilnout.) Arcibiskup Zbyněk byl rytířem v kněžském rouše, jeho nejvnitřnějším vodítkem bylo zachovávat věrnost, tedy dodržoval čestné slovo. A taky slib, že se nikdy nevzepře příkazu svého římského nadřízeného. A nevzepřel. Zůstal svému názoru věren. „Nálezem veřejně na dveře několika předních kostelů přibitým arcibiskup vyhlásil všechny ty, kteří podle králova přání odstoupili od papeže Řehoře XII., za neposlušné syny církve, a zvláště Husovi, který prý k odstoupení takovému před jinými byl radil, zapovídal další vedení a konání jakýchkoli funkcí kněžských, čímž nepřímo vyřízena byla i žádost farářů pražských o zastavení pohoršlivých jeho kázání.“

Bylo to vlastně takový první velký konflikt mezi arcibiskupem a Husem. Možná první. Ale nikoli jediný. Ještě nějaká další srážka se rýsovala na obzoru, a to na místech nejvyšších. Prchlivý král se ani trošku neohlížel na to, že arcibiskup Zbyněk je svrchovaným pánem rozsáhlých polností, a že je vladařem tisíců kněží. Považoval ho prostě za jednoho ze svých poddaných. A narazila kosa na kámen. On si Zbyněk samozřejmě moc dobře uvědomoval, jaký byl žalostný osud jeho předchůdce Jana z Jenštejna; a tak se dlouho varoval toho, aby zkřížil Václavovi cestu, jenomže postupně se mezi králem a arcibiskupem hromadila třaskavina a ta vybuchla právě v době příprav pisánského koncilu. Což znamená, že arcibiskup Zbyněk Zajíc z Házmburka odmítl souhlasit s volbou nového papeže, a prohlásil, že bude hájit práva jediného pravého papeže, a to římského papeže Řehoře. Na jeho stranu se postavili všichni universitní mistři. kteří byli odpůrci Wiclefovi a Husovi, a to byla za tehdejší situace na pražské universitě většina. Jak to? Vždyť se tu před malou chvilkou tvrdilo, že universita stojí za králem.
Česká část university.

Vraťme se ale ke sporu, do kterého se dostali – snad vůbec poprvé, ale nikoli naposled - arcibiskup Zbyněk a mistr a kazatel Jan. V té době napsal Jan Hus arcibiskupovi dopis. Ten dopis je jedním ze sta jeho listů, které se dochovaly. „Přečasto si říkám, jak jste mi, otče, přikázal, stav se arcibiskupem, abych, kdykoli bych zpozoroval nějakou vadu ve správě, ihned ji oznámil osobně nebo za Vaší nepřítomnosti písemně. Příkaz ten nutká mně nyní pověděti, jak teď krvesmilní a rozmanitě hřešící duchovní vykračují svobodně, bez trestu a bez pokárání, jako nezkrocený býci a plemenní hřebci se zpupnou šíjí, avšak kněží pokorní, kteří vytrhávají trní hříchu, s láskou plní povinnosti Vaší správy, nenásledují lakomství, nýbrž zadarmo pro Boha konají práci a káží evangelium, teď jako kacíři jsou žalářováni a pro kázání evangelia trpí vyhnanství.“

„Vám zajisté, otče, sluší sklízeti všechnu žeň království českého, shromažďovati ji do stodoly Páně a v den smrti vydat počet z každého snopu. Jak však budete moci, otče, svézti do stodoly Páně tak veliké množství snopů, odnímáte-li kosu slova žencům kvůli lenochům, kteří sami nežnou a jiným brání, jakmile se slovem Páně dotknou jejich nepravostí? Na těch se pohříchu vyplňuje slovo apoštola :´Nestrpí zdravého učení, odvrátí uši od pravdy a obrátí je k výmyslům.´ V pravdě se naplní slovo apoštolovo, protože v duchovenstvu ustydla láska a v lidu rozmnožena jest nepravost - pro nedostatek lásky v duchovenstvu, ježto ustává od zbožného kázání evangelia a od pravého následování Krista. Neboť kdo z nás, běda, následuje života Kristova v chudobě, čistotě, pokoře a ustavičném kázání? Běda, běda, běda! Naplňuje se slovo apoštolovo: ´Všichni zajisté hledají svých věcí, a ne těch, jež jsou Krista Ježíše.´ Pročež, nejdůstojnější otče, otevřete duchovní oči: zamilujte si dobré, poznejte zlé. Nechť vás neulichotí rozmařilci a lakomci, nýbrž ať Vás těší pokorní a milovníci chudoby. Žeňte lenochy do práce, nebraňte těm, kdož věrně pracují o žni Páně. Není slovo spoutáno, nýbrž působí ke spáse duší.“

Arcibiskup uvádí Husa do klatby

Tím listem Hus moc nedokázal. Za půl roku nato arcibiskup svého nejmilejšího kazatele suspendoval. A šel ještě dál – nařídil všem členům vysokého učení, aby mu osobně odevzdali všechny opisy Wiclefova učení, pokud tedy byly v jejich majetku. Nepodrobili se. A arcibiskup vyhlásil na všechny držitele Wiclefových traktátů klatbu. Zní to silně, ale nebylo to tak horké. Obě nařízení vyzněla tak trochu jako plácnutí do vody. Arcibiskup byl v národě natolik osamocen, že nikdo nepovažovat za nutné na vyhlášené zákazy a hrozby a dbát. Takže kupříkladu Jan Hus dál učil, psal a kázal. A měl zřejmě tolik času a energie, že sepsal hnedle dva svazky svých Sentencí. Sentence jsou sice čistě teologické dílo, ale plné Husova smyslu pro praktické a životní otázky. Například když mluví o klatbě, což byla pro něj zrovna věc náramně aktuální, protože právě klatbou neboli achtem ho arcibiskup postihl, tak říká, že se jí nevinný nemusí vlastně ani bát a není jí vázán. Na jiném místě zase z plných plic horlí proti zádušním mším, kdy pozůstalí přímo zahrnují kněze penězi, aby tím pomohli duši zemřelého. „Tážeme-li se však po lepším způsobu pomoci zemřelým, dí se, že jest pomáhati živým, kteří spíše potřebují. Kdož toho bude dbáti, nebude provozovati okázalosti při pohřbech, ve spoustě obřadů, poněvadž takové věci milují boháči ve světě pro zachování světské slávy." Což jsou dost silná slova. A stejně tak zdůrazňuje, že si kněží neprávem osobují zdání moci, která přísluší toliko Bohu, kdežto oni se mají považovat toliko za jeho služebníky. A znovu a znovu se vracejí výtky pro ziskuchtivosti kněží, kterým byly svěřeny v nástupnictví po apoštolu Petrovi klíče k duším křesťanů - oni jich však raději užívají, aby mohli otevírati měšce a tobolky.

Byl tu však pořád zákaz, abychom tak řekli moderním jazykem, zákaz výkonu povolání... Hus se snažil vyhnout se přímému konfliktu. Nechtěl provokovat, byl vstřícný, smířlivý. Co věta z jeho dalšího dopisu arcibiskupovi, to snaha o kompromis. Jan Hus dokázal být nejenom bojovníkem, ale taky obratný diplomatem. „Nepřátelé moji strkají na mne, nejdražší a spolu nejctihodnější otče,“ psal sedmatřicetiletý mistr svému třicetiletému nadřízenému, „pomluvy, jakož činívali již dlouho. Psát o nich vedlo by daleko, avšak pro nynějšek dostačiž tolik: shledáte-li na mně vinu Vy, otče, chci se trestu pokorně podrobiti. Nicméně prosím pokorně pro Boha, abyste otče nedával všem víry a mne nezbavoval úřadu kazatelského, poněvadž jste obdržel písemné osvědčení, že jsem neodstoupil od poslušenství římského papeže Řehoře XII. Ano, minulou právě neděli jsem veřejně prohlásil na kazatelně, že jsem neodstoupil od papeže Řehoře, nýbrž že chci býti poslušen svaté římské církve a její hlavy ve všem dovoleném. Pročež, kdybyste to byl zvěděl, otče, nebyl byste mne snad ve svém listě prohlásil za prvního neposlušného syna, za terč šípům mých nepřátel. Já však povinen jsem pokorně trpěti, poněvadž dí Spasitel: ,Radujte se a jásejte, neboť odplata vaše hojná jest v nebesích.‘ Tu Vám, otče, račiž uděliti Pán náš, Ježíš Kristus. Amen.“

Krátce po začátku jara v roce 1409 se ve městě s věží, která se nejenom od té doby, ale již předtím úporně odchylovala od své osy, takže už tenkrát byla dost šikmá, začal koncil. Jeho jednání začalo předvoláním obou papežů. Toho římského jménem Řehoř a pořadovou číslovkou Dvanáctý i jeho avignonský duplikát, který si říkal Benedikt a byl o číslo vyšší, tedy Třináctý. Žádný z nich se ovšem nedostavil, a tak byli oba dva sesazeni a vyloučeni z církve svaté jako kacíři. Na pisánském koncilu byli i Češi, ale dorazili opožděně. (Jestli my na to nedojedeme, že všude chodíme pozdě...) Čeští preláti se v Pise objevili měsíc po začátku, poselstvo krále Václava za dva měsíce a to ještě zdaleka nebylo poslední, protože v jejich patách se objevili experti z pražské university. Celkově to bylo ale shromáždění reprezentativní:

„Přítomni byli 22 kardinálové, 4 patriarchové, 12 arcibiskupů osobně a 14 skrze posly, biskupů 80 také osobně a 102 skrze posly, 87 opatů, velcí mistrové všech řádů neboli řeholí, 31 vyslanců universit a ke třem stům doktorů; nadto plnomocníci Václava krále římského, krále franského, anglického, polského, portugalského, sicilského a cyperského, mimo jiná další knížata a pány." Dostavili se i poslové od římského krále číslo 2 Ruprechta, "ne však, aby napomáhali, ale aby překáželi sboru pokud možná; což když se jim nedařilo, uklouzli již v dubnu, zůstavivše po sobě protestaci, v níž prohlásili sbor pisánský za pouhé conciliabulum (to je něco mezi shromaždištěm a tržištěm) a odvolávali se ve jménu pána svého k budoucímu sboru ekumenickému.“

Čím koncil jednak těžce dohřáli, jednak nahráli králi Václavovi, „a jménem všech dvaadvaceti kardinálů byl podepsán a vlastnoručně zpečetěn zápis, kterým se zavazovali starati se o uznání Václava co krále římského skrze veškeré křesťanstvo i skrze budoucího pravojediného papeže.“ Teď akorát zbývalo toho pravojediného papeže zvolit. A kardinálové římští a avignonští, spojeni v jedno kolegium, se do toho dali. Z konkláve vyšel koncem června vítězně milánský arcibiskup (jinak člen řádu minoritského) jménem Petr Philargi de Candia, který přijal jméno Alexandr V. Původem byl Řek a těšil se dobré pověsti jako teolog, doktor pařížské i oxfordské university a vynikající diplomat. Byl to uhlazený, i když přece jenom už trochu starší dvořan. Hlavně, že církev měla ve svém čele osobnost a že ta hlava byla jedna.

Interdikt nad Prahou

Nikoli. Po volbě v Pise jsme tu měli najednou nikoli jednoho, ba ani dva, ale hnedle tři papeže, protože ty dva dosavadní ani nenapadlo, že by ze svých papežských stolců v Římě a Avignoně sesedli. V té nepřehledné situaci byl pražský arcibiskup v nezáviděníhodně situaci, ode všech zaskočen a opuštěn. Na jedné straně stál za politikou svého krále, na druhé straně podporoval jeho úhlavního nepřítele, římského papeže. Tak a v té době do Prahy doputovala zvěst o zvolení nového papeže Alexandra v Pise. Ten se osobně znal s českým králem. V žádném případě nehodlal nečinně přihlížet k tomu, že v čele jedné z nejdůležitějších církevních provincií v Evropě stojí muž, který mu potvrdil poslušnost. Zbyněk se ocitl v pasti. Hrozí mu pád. Alexandrovi právníci proti němu roztáčejí kola církevního procesu. Král ho ignoruje a skrze své úředníky útočí na majetky církve. Hus a jeho přívrženci se chovají, jako by neexistovaly žádné zákazy šířit Wiclefovy bludy, jako by jim bylo dovoleno cokoli. Jaký má arcibiskup zaujmout postoj? Co má dělat? Zjišťuje, že by dosud až moc benevolentní. Musí být tvrdý! Jenom neví, že tím zničí i sám sebe. Jeho dosavadní chování se prudce změní. Zbyňkův boj s tím českým kacířem Husem propuká naplno... „Neměl dosti na tom, co se už stalo, nýbrž dráždil prchlivého krále svým spojením s Řehořem XII., na jehož straně stál i Václavův sok v říši Ruprecht; a když se mu klatba zdála málo účinnou, vyhlásil nad Prahou interdikt.“

Klatba a interdikt, to byly už náramně těžké církevní tresty. Uvalit klatbu na neposlušnou ovečku mohli nejvyšší duchovní pastýři, tedy především papež a arcibiskupové. Zveřejnění postihu se obyčejně ujímal farář příslušný bydlišti kacíře. Kněz na kazatelně nebo před hlavním oltářem přečetl ortel, zvony zvonily, svíce hořely, ale po vyhlášení klatby kněz svíce zhasil, zpřelámal a hodil na zem. Někdy se ve směru zatracencova příbytku házely tři kameny opovržení. Klatbou byl vlastně hříšník vyobcován z křesťanského stáda - nesměl vkročit na posvěcenou půdu, přijímat svátost oltářní, neměl právo na křesťanský pohřeb. Pro ostatní věřící platit příkaz nepodat kacíři ani stravy, ani doušku, ani jiné lidské pomoci. Klatbu bylo lze ze zatraceného sejmout – pokud se dal na pokání. V opačném případě sáhla církev k takzvané agravaci – ke ztížení klatby vyhlášením interdiktu. V klatbě už vlastně Jan Hus (i když si z ní moc nedělal), ale do interdiktu se dostal poprvé...

Když se ovšem dostal někdo dostal do interdiktu, tak v tom rozhodně nebyl sám. Interdikt (doslova zákaz, zápověď), to už byl velice vážný postih, který postihoval stovky a tisíce lidí v hříšníkově bezprostředním okolí. Účinek interdiktu tkvěl v tom, že kvůli kacíři trpělo celé město (čili jakýsi druh kolektivní viny či spoluodpovědnosti...). V případě Jana Husa to odnesla celá Praha. Vyhlášením interdiktu začal platit zákaz veškerých církevních úkonů v označeném městě. Neděle a svátky byly nadále bez bohoslužeb. V domech se hromadily mrtvoly, protože je nebylo možno křesťansky pohřbít. Nikdo si přitom nedovolil uložit nebožtíka do země bez církevního požehnání – to by mu znemožnilo spasení. Za interdiktů (a ty trvaly často celé měsíce) se města ocitala v nebezpečí dalšího božího trestu: epidemií. V domech plakala nekřtěňátka, nemocní marně prosili o poslední pomazání, ztichlé kostelní zvony ještě umocňovaly chaos tím, že nikdo vlastně nevěděl, kolik je hodin. To všechno hrozilo Praze a potažmo celému království. Nic z toho se však nakonec nestalo. Tedy v tom roce 1409. Za nějaký ten čas to ale bylo všecko jinak.