169. schůzka: Tomáš Štítný ze Štítného

Tomáš Štítný ze Štítného
Tomáš Štítný ze Štítného

Na této schůzce se potkáte s mužem, který jako první psal české knihy. Měl sice vzdělání, ale nebyl kněz a tak nemohl kázat, proto aspoň „perem“. Jmenoval se Tomáš Štítný a byl ze Štítného.

„Čechové té doby opravdově se starali o vzdělání ducha svého, aby na dráze civilizace mohli s předními národy jíti o závod - svědčí o tom všecky pozůstatky tehdejšího literního snažení v Čechách. Stihla je sice ve vlasti české pohroma nad obyčej krutá: fanatismus šílený a nelítostný pálil a ničil napořád z jedné strany díla krasoumná jakožto podněty prý k modloslužbě, z druhé strany zase plody literární všeliké jakožto návody k bludům a ke kacířství. Avšak i ty trochy z nich, které náhodou neb božím dopuštěním ušly záhuby, svědčí stále o nematné výši, ke které se byly povznesly. Nelze mluviti ani o všech, ani o mnohých spisovatelích českých: jen k jednomu z nich musí obrácen býti pozor tím větší, čím důležitější bylo jeho působení v reformaci české. Byl to šlechetný vladyka Tóma Štítný ze Štítného, jenž již za živobytí Karla IV. vlivem a vedením horlivého kněze Milíče z Kroměříže nastoupil dráhu spisovatelskou.“

Tóma neboli Tomáš Štítný ze Štítného se narodil někdy mezi lety 1331 a 1335 (většinou se uvádí zlatá střední cesta: 1333). Světlo světa spatřil na otcovské tvrzi Štítném u Žirovnice. Jména jeho rodičů neznáme, ale historik August Sedláček má zato, že „jeho rod pocházel z větve Benešoviců“ (její zchudlé části), „a jak se pravdě podobá, i z rodu pánů z Bechyně, s nímž užíval stejného erbu, totiž stříbrného odřivousu v poli červeném.“ (Ten „odřivous“ je erbovní znamení takzvané zavinuté střely - mylně byl pokládán za vous protknutý střelou.) Těžištěm jeho majetku by poplužní dvůr s tvrzí ve Štítném. Ten vynášel docela slušný příjem, i když zcela určitě ne takový, aby dovoloval nákladný život podle obyčejů tehdejší šlechty. (Máme zprávu, že vynášel ročně asi 23 a půl kopy grošů.)

O svém rodu a příbuzných se Tomáš zmiňuje ve svých knihách jenom velice stručně, a ne se všemi se mohl chlubit. První zmínka je o strýci, který „bránil se v jedné příhodě, až i zabit byl,“ a ve druhé vzpomíná na jakési spory: „Čert dobré přiezni nerad vidí a lidé zlí a lakomí často mezi vlastními leckakús učinie róznici, aby jich užiti mohli. Svědomť jsem toho, neboť mě jest něco toho potýkalo.“

Měl pravděpodobně tři sestry – Dorotu, Peltrátu a Annu. Dorota se provdala za Odolena z Chlumu u Sedlčan a Tomáš jí upsal podíl česky psanou listinou, která je jedním z nejstarších českých právních dokumentů vůbec. O svých rodičích utrousil Tomáš vlastně jenom tuhle poznámku: „Mysle a zapomínaje, jak mi jest z mladu milo bylo cos slýchati křesťanských věcí od otce svého nebo mateře, pro něž pak jsem i v písmě přišel v nějakou známost.“ Což znamená, že se na rodné tvrzi naučil číst a psát. Kde a jak v tom pokračoval, to už nevíme, setkáváme se s ním až v Praze na nově založeném vysokém učení. Zemědělské podnikání zřejmě neslibovalo, že by ho uživilo, tak to zkusil se studiem.

„Nejsemť i jeden mistr, ačť jsem byl i strávil v učení prvá léta své mladosti...“ To znamená, že se nestal universitním mistrem, ba ani bakalářem. Asi se mu nechtělo dodržovat předpisy a povinnosti s touto hodností spojené. Pobytu na pražské universitě však využil dobře. „V sobě čiji nějaký účinek toho, že jsem tak rád četl v knihách.“ Učil se u mnohých mistrů. Rozmlouval s nimi, jak dokazuje sám svou vzpomínkou, ve které mluví o odpustcích: „Těmť já tak rozumiem a tak jsem od některých učených slýchal; i pravil jsem svój úmysl před Mistrem Vojtěchem a ten mi pochválil jeho.“ Ten Mistr Vojtěch, to byl slavný profesor pražského jučení Vojtěch Raňkův z Ježova, svého času rektor pařížské Sorbonny. „Studovav za mládí na universitě pražské,“ (potvrzuje to i František Palacký), "přilnul celou duší k Milíčovi z Kroměříže (právě tak jako Mistr Matěj z Janova), i požíval zvláštní přízně Mistra Vojtěcha Rankonis z Ericino" (to je pan Raňkův z Ježova po latinsky), „jemuž již roku 1374. připsal Tóma jednu z nejvýtečnějších knih svých.“ A historik znovu opakuje, že Tomáš universitu vlastně nezakončil: „Ačkoli pak nepřijal učeného gradu, byl přece zběhlý ve všech naukách, které věku jeho příručny byly, a měl zvláštní dar vykládati je lidu slohem jadrným, jasným a příjemným.“

Studiím byl definitivní konec, když se Tomáš oženil. Mohlo mu být dvacet až dvaadvacet let. Vrátil se na statek ve Štítném a prožil na něm asi dvacet let. O jeho ženě víme jenom tolik, že mu byla dobrou manželkou a pečlivou matkou pěti jeho dětí. „Viděli jste, jak máti darmo vás milovala,“ vzkazuje Tomáš poněkud vyčítavým tónem svým potomkům, „a vy nic dobrého jste tehdy neučinili. Protož vždy pomněte na svú matku, jež jest vás snažně odchovala a proste Boha plnú žádostí, ať jí Buoh ráčí milostiv býti a dá jí za to odplatu. Ač jest ona sešla ze světa, nemáť její paměť sejíti z vašich srdcí.“ To už napsal po smrti své ženy. Ale i jeho děti umíraly předčasně. Z pěti potomků zemřely jako mladé tři dcery. Zbyli mu pouze syn Jan a dcera Anežka. „Jižť vás jen dvé jest.“ Nejhlubší vztah měl Tomáš k dcerce Anežce, ta mu také jako jediná zůstala ze všech dětí, všechny je přežil; později se dala cestou zbožných žen, takzvaným bekyň, to znamená, že se stala členkou zvláštní náboženské společnosti panen a vdov, které žily v klášterním společenství, ale neskládaly řeholní slib. Anežka byla asi tou hlavní příčinou, proč začal její tatík Tóma spisovat, ale to už trochu předbíháme.

On Tomáš zase pořád na svém zapadlé tvrzi ve Štítném nevydržel. Jak mohl, tak vyrazil do Prahy. Stýskalo se mu po ní, v té době (tedy pořád ještě za Karla IV.) to bylo politické i kulturní hlavní město Evropy. Vzdělávání však nezanechal ani ve své jihočeské samotě: „Jsem jeden z těch, jimž jest k něčemu hodno čísti v takových knihách, ježto rozum rozsvěcují, ze zlého treskcí (jako že zlo kárají) a k dobrému rozpalují.“ Ani při jedné své cestě do Prahy nevynechal Milíčovo kázání. „Ó, s jakú žádostí káže šlechetný Milíč u svatého Jiljie v Praze toto slovo – toť plápolá silný duch z něho v Boží milosti, mnoho již tu vydal ohňových slov!“ Tomáš byl stoupencem Konráda Waldhausera a Milíče z Kroměříže, a nejenom slovy, ale i skutky. „On také byl nejspíše tím šlechticem Tomášem, který, vida Milíče v zimě v jediné sukni mrznouti, nabízel mu po knězi Vojslavovi darem dobrý kožich z lišky, kdyby jej chtěl zachovati pro sebe a nedávati jej jinému.“ Tomáš Štítný se v Milíčovi viděl (mohli bychom říci, že si ho adoptoval jako svého duchovního otce). „Aniť byl kněz Milíč bez nich (jako bez svých duchovních dětí), byť nebyl on, snad by i těch všech knih nebylo, kteréť jsem já psal.“ Svoje spisy dával k nahlédnutí a k posouzení autoritám. Mistru Vojtěchu i arcibiskupovi Janu z Jenštejna. „Chválili to, co píši, nižádný z nich mi nebránil.“

To, co spisovatel Tomáš Štítný napsal, nebylo vždycky nejoriginálnější. On totiž jednak kompiloval, jednak překládal. Sám o tom píše v předmluvě svých traktátů: „I psalť jsem vám dětem knihy dvoje: tyto prvé sám klada ze své hlavy, jakž se mi zdálo podobné, což jsem kde četl a slýchal na kázání aneb od učených, aneb se mohl sám domysliti, ježto je přístupno k tomu úmyslu, o němž jsem psal; ale druhé, ty jsem hotovo sebrané aneb učiněné někým jiným v latině vyložil česky.“ Jednotlivé traktáty, které sepisoval, nazývá „knížkami“. Původně jich bylo osm, i když název jejich sbírky tvrdil něco úplně jiného: Knížky šestery o obecných věcech křesťanských. Těch knížek nakonec sepsal patnáct. O vieře, o naději a milosti - neboli o víře, naději a lásce, to jsou tři základní sloupy křesťanství. Ale Tomáš jenom abstraktně nemudruje, jeho úvahy jsou docela praktické. I co se lásky čili milosti týká. „A protož, mé milé dietky, vždy vám radím i velím i napomínám vás, jakož mi jest Buoh přikázal, abych vás vedl v jeho cestách, abyste držely pravou milost a pořádnou: najprv nade všemi milujte Boha, neboť jej milujíce, vše dobré naleznete. Potom svú duši každý viece miluj nežli duše všech lidí po všem světu. Potom duši svého družce viece než svój tělesný život. Potom svój život tělesný viece než život tělesný družce svého. Potom život družce svého než své zbožie. A tak, když by pilná potřeba přišla, každý menší věc raději ztratí nežli větší, vidí?li, že skrz to i větší neztratí potom.“

Když si poradil s vírou, naději a láskou, pustil se do trojího stavu. „O trojím stavu – panenském, vdovském a manželském.“ Taky tady je mu jasno: nemůže ani najít dostatek slov, aby vynachválil stav panenský. Radí však panicům a pannám, aby se nejprve dobře rozmysleli, než se tomuto stavu zaslíbí – kdo tak jednou učiní, těžce zhřeší, poruší-li svůj slib. Takovým pannám a panicům, kteří cítí, že by tento stav nevydrželi, radí Tomáš, aby vstoupili do stavu manželského. Ten je taky důstojný, ale ne zas tolik, jako panenský, ba ani ne jako stav vdovský.

„Božie spósobenie v manželství jest svátost, viera a plod. Ale na to lidé málo patřie, neb téměř každý podle své zlé žádosti svú vuoli napásti chce; onen hrdostí se pna nad jiné, onen smilnú a nestydatú řečí, onen zpracováváním a pomlúváním, onen obžerstvím, onen pak závistí pro něco chřadne, a onen své smilné oči po všech pase. A tak málo svateb bohabojných!“ No, pěkně to Tomáš vytmavil všem manželům... Někomu vytmavil, někomu zase všechno vysvětlil. Například tomu, komu je určen třetí traktát, O hospodářovi, hospodyni a o čeledi. Hospodář má být hospodyni a čeledi světlem, jako slunce je světlem měsíci a hvězdám. „A mýlí se ty hospodyně, které své muže lacino vážie neb z nich smiech mají anebo které komukoli bez pilné potřeby rozprávějí, co by k hanbě jich mužóm bylo. Často bývá, že mnohá žena mní, by muž její toliko jí ctěn byl a jako by jí k ničemuž užitečen nebyl, a zdá se jí, když by ho neměla, že by všeckú svú věc mnohem lépe zpósobila. Pak bývá to, že ostanúc sama, i uzří teprve, co jest práce, a mnohem huoře bude zpósobeno nežli dříve a bude jí větší hanbú, než kdyby na svého muže nerechnila před jinými.“ Krásná slova, a pravdivá. A myslím, že se všichni muži, i ti dnešní, shodnou na poučení, že žena na muže nemá rechnit. Neboli mu spílat a hubovat, že.

„Jak se zdejší stavové lidští připodobnávají k andělským kuoróm.“ Tomáš přirovnává devět andělských kůrů k devíti lidských stavům: Duchovní a zákonníci (což jsou kněží a řeholníci), učenci a duchovní soudci, to jsou tři stavy, které odpovídají první andělské jerarchii (což je kouzelné slůvko, znamená něco jako hierarchie), a ty se pak rozlišují dál na serafíny, cherubíny a throny. Druhá trojka, to jsou páni, vladykové a popravci neboli světští soudci, ti taky mají svůj protipól v druhé jerarchii, jakési mocné velmože a knížata. No a poslední trojice se skládá z těhařů (což jsou rolníci), kupců a kramářů, a těmhle zase odpovídají bytosti v třetí jerarchii – s archanděli a anděli v čele. No, měl to pán ze Štítného pečlivě vymyšlené. Musel si s tím tříděním dát dost práce...

Tomáš byl vzor pečlivosti. V traktátu nazvaném Ostnec svědomie a o pokušení ďábelském rozebírá dopodrobna, jak si má smrtelník vycvičit svědomí, vytvořit si „ostnec svědomí“, prostě aby mu dobře fungovalo. A dále jak ďábel pokouší k hříchu libostí, nemoudrou bázní, žádostí a nevěděním, co je dobré a co zlé. A všecko uzavírá odkazem na to, že pravda spočívá ve věci, nikoli v osobě a jednotlivých slovíčkách. „A ne na to jsem psal knih těchto, aby každé slovem z nich bylo váženo, jako řeč z těch knih, ježto k Bibli příslušejí: ale komuž se zdá úmysl pravý, ten jej drž, dokud se ho lépe nenaučí ti, ježto mohou se naučiti. Ale divné jest do některých, že nechtie znamenati, pravda-li je, co se praví, ale jen chtie věděti, kdo praví.“ Co jsou slova dočista i dnes aktuální.

On však Tomáš Štítný ze Štítného nejenom hluboce přemyšloval o věcech obyčejnému životu přece jen vzdálených. On si vzal na mušku nikoho menšího než českého krále. V Knížce o hře šachové si dovolil opravdu hodně. „É, kam král zajde, dá-li nad sebú ukrutnosti, smilstvu, opilstvu a dětinné mysli panovati?“ Pan Tomáš považoval špatné kralování Václavovo za trest boží, seslaný na hříšné lidi. „Dáváť Buoh zlým kralovati pro hříchy lidské.“ A ještě jedno napomenutí: „Počestno jest také králi nemieti obyčej s chaternými a lehkými lidmi, aby nezlehčal úmysl jeho.“

Tomáš nebyl první v Evropě, kdo začal psát mateřštinou, ale stejně to byla od něj odvaha. Taky to pěkně schytal. Za to, že psal česky. Od Čechů. Bránil se tím, že svatý Pavel psal Židům židovsky, Řekům řecky, že svatý Jeroným psal i babám a přeložil Písmo svaté z jazyka neznámého. „A zdali jest Buoh jedno Latinníkov, a zdali nenie i Čechuov také, neb Němcuov? Proč by jedni i druzí nekochali se s Bohem, když mohú, čtúc a slyšiec Písmo svaté? A zdali jest na prázdno pověděno, aby každý jazyk vyznával se jeho jménu svatému?" A vůbec – ono je líp, kdy lidé na hradech nebo kdekoli jinde budou číst dobré knihy české, zapomenúc zlé milosti smilné aneb klebet aneb sváróv!“

Netoužil po tom stát se universitním mistrem, i když na to vzdělání měl. Psal z vlastní záliby a rád, spisování považoval za odpočinek ve víru toho nestálého a pomíjejícího světa. Byl skromný. Leckterou svou práci ani neoznačil svým jménem. Čeleď zahrnuje do rodinného svazku stejně jako děti - patří k ní. Obec není pro pány, ale páni jsou pro obec. Dosaďme si za „obec“ společnost a za „pány“ politiky a dostaneme jeden z principů demokracie, který platí dodnes. Tedy... měl by platit. Když už jsme u těch pánů, tak ti Tomášovi připadají jako psi, neboť nebrání svou chudinu nezištně, nýbrž jenom „jako pes brání mrchy, aby ji nejedli jiní psi.“ Když mluvil o duchovních, tak neváhal prohlásit, že si cení řádného laika víc než kněze, „jenžto nedrží zákona svého, duchovenství maje v mrzkost.“

A jako první (ještě před Petrem Chelčickým) říká, že pracovat fakt není hanba. Pro svobodného člověka není nic důstojnějšího a lepšího než orání, „neboť sám Buoh skrze ně divy činí, užitečné ze semen malých dávaje mnoho k užitku lidem.“ Z gruntu propírá odírání poddaných vrchností. A není podle něj falešnějšího přísloví nad ono, v němž chlap (chlap neznamenal ani tak muže, jako poddaného) je přirovnáván k vrbě: Čím častěji ji orubáš, tím hustěji se obalí. „Komu jest co milo, ten si proto i chlapa váží a dobří pro dobré nesou práci.“

Ale Tomáš dokázal psát taky úplně jiné řádky. Nebyla v nich už jenom víra, ani kárání mravů, ba ani odsouzení mocných tohoto světa. On taky uměl psát docela milostně, on totiž dobře viděl všechny krásy tohoto světa: „A kterak je země utěšená v rozličném kvietí a v chuti ovocě rozličného, v rozkošné krásě luk, potokóv, dúbrav krásných, v hájovém chladu, v květu sadovém, v procházení v čirých polích, ano tráva jako hemže rostúc, ano sě obilí valmo z země valí, ano vinné kořenie tak rozkošně okolo sebe své jabředky rozpustilo! Co pak rozkoši v dívání krásy ženské, spatřijíc jich oči jasnie, čelo krásné, nos sličný, líce pořádné, ústa libá, vlasy rozkošné? A když k tomu sličně mají v růžiech svých se ozdobivše!“

Po ztrátě manželky se Tomáš odstěhoval do Prahy natrvalo. Pronajal svůj statek panu Zbyňkovi z Kamenice a jeho dědicům, „na věčné časy za roční plat 14 kop grošů.“ Dalších skoro deset let žil potom Tomáš v Praze za stanovený nájem docela spokojeně. Ale smrtí nájemce, který odešel bez dětí a jehož zboží jako odúmrť připadlo i s pronajatým štítenským statkem královské koruně, byl Tomáš zbaven příjmů. Musel se čtyři roky soudit, než mu rodný statek zase vrátili. Zase se mu jej podařilo pronajmout a z těch peněz pak žil v Praze. Později si zakoupil dům vedle kaple Betlémské na Starém Městě a tam bydlel až do své smrti.

Zachovala se jeho závěť. „Své tetky v čest mějte,“ to klade na srdce svým dětem. „Dávejte paní Peltrátě, což jste jí dlužni, a také paní Anně nedajte býti v nedostatcích, dokud živa jest.“ Důrazně jim domlouvá, aby peníze nerozhazovaly. „Za svou duši neustanovuji platu věčného, poněvadž nemyslím, že by paměť moje zde na zemi věčna byla, ani nepřikazuji, aby snad vnoučata z dědin utrhla a na službu zádušní platila.“ Stanovil v závěti ještě pár dalších podrobností a končil tím, že „nemnoho v těch věcích ustanovuji, aby děti tím láskyplněji vše plnily.“

Někdy před rokem 1414 Tomáš Štítný ze Štítného zemřel. Mohl se tedy dožít věku docela kmetského, až osmdesáti let. Místo jeho poslední odpočinku nikdo nezná. Po jeho statku a tvrzi ve Štítném, malé vesnici mezi Jindřichovým Hradcem, Žirovnicí a Kamenicí nad Lipou zůstal na návsi jenom nepatrný val. Nebýt památníku, nikdo by si asi na tohoto prvního autora, který systematicky psal česky, na toho prvního klasika české prózy ani nevzpomněl. „Protož nezdá se mi, by zlé bylo Čechóm české knihy psáti, jimiž by mohli mieti viery křesťanské a dobrých vášní naučenie. A protož, nechť mě had i uštkne, já sbierám tyto třiesky k dobrému ohni, abych se i s vámi ohřiel.“