168. schůzka: Třetí vláda čtvrtého Václava

Motiv na známce znázorňující hraběte Hartmanna a Heinricha před králem Václavem
Motiv na známce znázorňující hraběte Hartmanna a Heinricha před králem Václavem

Českého krále Václava máme zase na svobodě, a zdá se, že během svého druhého věznění měl přece jenom možnost přemýšlet, což mu neuškodilo, neboť se to projevilo veskrze dobře, když začala třetí vláda tohoto čtvrtého Václava.

„První Václavova péče po návratu ze zajetí mířila k tomu cíli, aby vyhladil veškerá znamení bývalé bratrovy vlády v Čechách a získal sobě spojenců, předvídaje, že mu nastane se Zikmundem válka.“ Král začal po svém návratu s čistkou. Už za pobytu v Kutné Hoře těsně po útěku z zajetí v prosinci 1403 vydal nařízení purkmistrům, radám a obcím všech měst a městeček, náležejících ke královské komoře, aby složili přísahu, že zůstanou věrni svému králi a že nebudou uznávat uherského krále Zikmunda za zemského správce. A čistilo se dál. Ve všech třech pražských městech dal Václav po svém návratu do Prahy vyměnit konšely, kteří se zpronevěřili kolaborací s jeho bratrem. Tihleti noví konšelé pak museli z králova rozkazu vymazat z knih psanců všechny měšťany, kteří byli za vlády krále Zikmunda postiženi za věrnost Václavovi Čtvrtému, a musely jim být navráceny zkonfiskované statky (neboli rehabilitace a restituce v gotickém vydání – nic nového pod sluncem). Současně jmenoval král nové zemské úředníky. Gruntovalo se i úplně nahoře. Tedy: jednak se tam gruntovalo, jednak se obsazovalo.

Noví královi spojenci

Uklizen byl například nejvyšší pražský purkrabí Jindřich z Rožmberka, a obsazena byla místa po těch, kteří padli v právě uplynulých bojích. Mezi mrtvými byl i Smil Flaška z Pardubic, který jakožto nejvyšší písař království nejenže spisoval úřední akta, ale i satirické básně. Padl i nejvyšší komorník Heřman z Choustníka. Na jejich posty nastoupila nová sestava zemských úředníků a předních pánů – mezi nimi byli Jan Krušina z Lichtenburka, Boček z Kunštátu a Poděbrad, dále páni ze Švihova, ze Švamberka, z Vartemberka, z Kolovrat. Mezi pány se toho vůbec hodně změnilo. Někdejší panská jednota prošla jednak značným omlazením, jednak dávala najevo daleko větší vůli a chuť ke spolupráci s králem. Což neznamená, že by už byli s Václavem kamarádi. Jak kdo. Dávali sice najevo chuť ke spolupráci a dobrou vůli, to ano, ale ne všichni. Seskupení nových českých pánů kolem krále sice vyšachovalo stoupence uherského krále Zikmunda v zemi z jejich mocenských pozic, ale ke změně jejich nepřátelského poměru k českému králi nedošlo. V dané situaci neměli možnost politického uplatnění, protože převážná (a tedy rozhodující) část šlechty šla cestou dohody s Václavem.

Odkud se vzal její náhle rozumný náhled? Ono všem došlo, že politický debakl, který utrpěl uherský král Zikmund v zápase o získání české královské koruny pro sebe, že ten debakl silně zpochybnil jeho schopnosti jako uchazeče o český trůn. Násilná a kořistnická politika, kterou užil, se prostě minula účinkem. Psychologicky byl Zikmund úplně vedle jak ta jedle. Jestliže předtím vytýkal svému bratrovi Václavovi politickou neschopnost (a právem), tak se teď sám politicky znemožnil a ztratil i morální oprávnění proti němu argumentovat. Zikmund to ale nevzdal. Ten jeho vztek nad tím, jak mu to všecko parádně nevyšlo, potřeboval zchladit.

Pisanello (1395–1455), Zikmund Lucemburský, 1433

„Když došla krále Zikmunda zpráva o prchnutí bratra jeho z Vídně, rozhněval se na knížata rakouská tak náramně, že kdyby přeukrutná zima jemu nevkročila v cestu, byl by pospíchal potrestat jich válkou krvavou za domnělou zradu.“ Rakouský vévoda Albrecht se musel dostavit k Zikmundovi na prešpurský koberec. Nepřišel sám. Provázely ho výmluvy a omluvy, ale na konci toho rozhovoru byl závazek, že postaví mocné vojsko k tažení do Čech. Uherský král Zikmund nehrozil Václavovi jenom tak naplano. Nebezpečí bylo skutečné. Český král musel hledat pomoc. Obrátil se na severovýchod. To znamená do Polska. „Král Václav, nedoufaje, že by válka proti bratrovi tak brzký a šťastný konec vzala, zajet do Vratislavi, chtěje s Vladislavem, králem polským vstoupiti v jednotu brannou. Ze jeho pomoc proti Zikmundovi podával mu Václav některé krajiny ve Slezsku, kterých ale páni polští přijmouti neradili, považujíce je za příčinu budoucích ústrků a válek s Čechami.“

Polský král Vladislav Jagello byl ve Vratislavi hostem českého krále skoro dva měsíce. Hostem byl proto, že Vratislav tehdy nebyla součástí Polska, ale patřila k Českému království. Konec konců založil toto město český panovník. Vlastní rozhovory svěřili králové svým rádcům a sami se věnovali zábavám a radovánkám. K dohodě však nedošlo. Poláci kladli nepřijatelné podmínky. Například, aby jim Češi podstoupili celé Slezsko. František Palacký, jak jsme zrovna slyšeli, sice tvrdí, že Václav to Slezsko nabízel polskému králi, že mu je přímo podával, ale kdoví, jak to ve skutečnosti bylo... Kdoví, jestli se ti dva na něčem vůbec chtěli dohodnout... Kvůli tomu se sice měli ve Vratislavi setkat, ale... Třeba ne. Třeba se tam potkali, aby Zikmunda postrašili. Třeba chtěli, aby uherský král dal přednost vyjednávání před válečným konfliktem. Jestli tak Václavovi rádci skutečně uvažovali, tak jim ten předpoklad vyšel. Sjednání smlouvy o spojenectví a vzájemné pomoci bylo sice odloženo, ale oba králové se rozešli v přátelské pohodě a s obvyklou zdvořilostí. Jednalo se při víně a u tohoto lahodného moku dokázal být Václav IV. společníkem přímo skvělým. Zapůsobilo i komfortní ubytování u Václavova věrného hejtmana ve Vratislavi (tím byl Beneš z Choustníka), no a spokojenost byla na obou stranách, zatímco Zikmund se smažil v obavách, co to na něj jeho starší bratříček šije.
Když se dosmažil, tak se rozhodl jednat. Vyhrožoval svému bratrovi mohutným úderem na české země. V létě 1404. roku se dala vojska do pohybu.

„Rakouský kníže Albrecht vytáhl osobně se Zikmundem na Moravu; na počátku měsíce července obleženo jest od velikého vojska uherského a rakouského pevné město Znojmo, v němž pod posádkou vládli tehdáž dva služebníci královi a markraběte, pan Hynek z Kunštátu a z Jevišovic (příjmím Suchý Čert), a Jan z Lamberka (příjmím Sokol), oba pro časté loupežné jízdy na Moravě a v Rakousích spáchané zlopověstní a strašní. Plných šest neděl zkoušeli Obléhatelé všechny prostředky, které tehdejší válečné umění poskytovalo k dobytí města. Obleženci ve smělém výpadu pokazili rozpálenou smolou a sírou všechny proti nim postavené obléhací stroje, praky, berany a hady: střelba pak z děl pro chatrnost tehdejšího střeliva neměla žádného účinku. Naděje i odvaha dobyvatelů klesaly ještě více, když nemoc úplavičná ve vojsku jejich rozmáhati se počala, která tuším dojala i Zikmunda i Albrechta, ačkoli se pravilo, že od obleženců otráveni byli.“

Otrava to nejspíš nebyla. Spíš to vypadá na prudkou epidemii úplavice, která postihla rakouské vojáky a kterou byli dojati i král Zikmund a vévoda Albrecht. Celé obléhání skončilo naprostým nezdarem. „Zpráva, že přitom zůstaly dva praky a tři pušky na místě, svědčí za důkaz, že odtržení podobalo se útěku. Vojsko se rozešlo, pole bylo skončeno. Král Zikmund ozdravěl brzy opět, vévoda Albrecht ale dostonal se smrti.“ Svému znojemskému osudu však Zikmund neunikl. Po víc než třiceti letech našel svou smrt právě tady, ve Znojmě.

„Regni Bohemiae gubernator“ – vládce Českého království. Tak se podepisoval král Zikmund. V jeho duchu uděloval dokonce i privilegia v době bitvy o Znojmo – dokládá to i jeho listina městu Hodonínu, které osvobodil od placení třicátku, protože utrpělo válečné škody. Král Václav se přičinlivě staral, aby Zikmundův titul bralo v Evropě vážně stále méně panovníků. Mezi nimi i rakouský vévoda Vilém. Tomu český král slíbil, že jménem svým i jménem obou moravských markrabat, Jošta a Prokopa, obnovuje starou dědickou smlouvu mezi Lucemburky a Habsburky. Ta smlouva se týkala vzájemného nástupnictví, kdyby jeden z těchto rodů vymřel. Ta listina se nezmiňuje o bratru Zikmundovi, o jeho nárocích v ní nepadlo ani slovo. Kromě toho se Václav s Vilém dohodl na finanční náhradě za propuštění posledních rukojmí, kteří zůstali ve Vídni po útěku Václava IV. z vězení. Král se za ně zaručil, že se za svůj postih nebudou mstít.

Ruprecht III. Falcký, falcký kurfiřt a římskoněmecký král

Ještě tu byla poněkud podivná postava římské krále Ruprechta... Toho si Václav nevšímal. Tomu usurpátoru římského trůnu neuniklo, jak se uklidňuje situace v Českém království, a o to víc stál o domluvu s Václavem. Jenomže poněkud tvrdohlavě chtěl jednat o zřeknutí se titulu římského krále, aby byly vydány říšské korunovační klenoty a svátostiny (aby je Václav vydal), aby byly postoupeny důležité listiny (aby je Václav postoupil). Pak že bude platit nabídka na smír. Nebyly takové představy poněkud... naivní? Ano, dalo by se užít i ostřejšího slova. Krále Václava Ruprechtovy dopisy ani poslové nezajímali. Ostatně v té době měl plno jiných, vnitropolitických starostí. A ta největší starost měla jméno Jan Zúl z Ostředka.

Nejmocnější rytíř Jan Zúl

„Když se všecky věci s cizinou dály, nemeškal český král také uprostřed země starati se o navracení pokoje již dávno pohřešovaného. Mezi kořistnými zemany, nadužívajícími zemského bezvládí a nabíhajícími se zbrojnými houfy na sousedy a na kupce na silnicích, byl rytíř Jan Zúl z Ostředka ten nejmocnější a nejstrašnější. Zmocniv se několika pevných hradů nad Sázavou, mnohé z nich zádavy činil po krajích. Václav vypravil proti němu celé vojsko pod arcibiskupem pražským Zbyňkem Zajícem z Házmburka. Ten co vůdce polní nejen zdobýval všecky hrady Zúlovy, ale i jeho samotného s padesáti druhy jav do Prahy přivedl.“ Uprostřed léta byly všichni oběšeni. „Dojem v lidu, spravedlivou přísností vzbuzený, zvýšen ještě úkazem neobyčejným, že oblíbený kazatel v Betlémě, Mistr Jan Hus, připravovav nešlechetníka v smrti, navedl ho na to, že obrátiv se k lidu řekl: Svatá obci, prosímť vás, proste za mě Pána Boha!Také jiní méně pověstní hříšníci ve všelikých krajích neušli zaslouženého trestu, a nejvyšší soud zemský vyřkl trest smrti i na kupování věcí, válkou nebo lapkováním braných.“

Votivní obraz Jana Očka z Vlašimi – druhý zleva Karel IV., druhý zprava jeho syn Václav IV.

Na jaře roku 1405 se obrátili opolští vévodové spolu s vévodou těšínským a ještě další slezští páni na českého krále Václava, aby byl tak laskav a zaplatil jim 1428 kop pražských grošů z celkové částky osmi tisíc, za kterou se zaručili pražští měšťané spolu s měšťany vratislavským a dalšími. Jenomže Václav IV. měl v rukou list právě opolských vévodů, že ten dluh byl vyrovnán prostřednictvím čtyř českých pánů. Takže stačilo, aby to ta dotyčná čtveřice dosvědčila... To nemohla, protože ani jeden z ní už nebyl mezi živými – tři z nich to odnesli při známém vraždění Václavových milců na Karlštejně, čtvrtý sešel ze světa přirozenou smrtí. O prošetření choulostivé záležitosti, která na českého krále vrhala stín nepoctivosti, a také o rozhodčí výrok byl požádán polský král Vladislav Jagello. Královského podkomořího Zikmunda Hulera pověřili funkcí relátora. Tedy že měl podat králi relaci – zprávu. Rozhodčí výrok polského krále zněl, že Václav je dosud dlužníkem. Potvrzení o zaplacení zbytku dluhu se ukázalo být podvrhem. Co na to náš starý známý Zikmund Huler? Pokoušel se všecko svést na nebožtíky, jenomže byl usvědčen, že to byl právě on, kdo využil jejich zavraždění k vyhotovení podvrhu. Jak mu to dokázali? Ta smyčka, ve které nepoctivý podkomoří zůstal, spočívala v jeho neprokazatelném tvrzení, že originál listiny mu byl uloupen, když byl jeho dům po zatčení krále Václava vydrancován. Jenomže existoval opis listiny, a ten měli Pražané. Ta poněkud zlověstná a temná postava, která teď zmizela ze scény, pomohla svým tragickým koncem vyjasnit vztah mezi králem a jeho dosavadními odpůrci z řad šlechty. Ale stejně - taková kariéra! No, a jak skončila... Inu, bývávaly u nás časy, kdy se v Království českém raubíři a vůbec celá ta cháska zpronevěřilá trestala onačeji...

„Zikmund Huler vládl co podkomoří zemský již osmnácté léto nad všemi královskými městy v Čechách. Požívav odedávna zvláštní přízně královy, stal se i pánem královského hradu Orlíku nad Vltavou. Nyní ale upadl v tak náramnou nemilost, že dne 23. února roku 1405. z rozkazu králova v obecním sále na radnici pražské, kde tak dlouho panoval, byla mu hlava sťata.“

První, kdo se s Václavem v době pádu Zikmunda Hulera smířil, nebyl nikdo menší než jihočeský vladař Jindřich z Rožmberka. Byl to on, kdo stál léta v čele králových odpůrců. Krále stál tento smířlivý krok nemalé ústupky, přinesl mu však potřebný klid. Chytrý Rožmberk dostal zpátky všechno, co za válečných událostí ztratil, nazpět; navíc získal ještě další práva a výhody. Bylo dohodnuto, že nebude obnoven rozbořený královský hrad Kugelvajt, pobořený rožmberskými vojáky, a že jeho panství dostane Rožmberk. Válečný zisk královského města Českých Budějovic, tvrz Vidov, připadla také rožmberskému rodu. Královská města v Pošumaví byla povinna platit Rožmberkům mýta a musela se zavázat, že nebudou poskytovat azyl rožmberským zběhům, a pokud se tito do nich uchýlí, vydají je k potrestání. Zvlášť závažné bylo ustanovení, že veškeré soudní výroky, vynesené Rožmberkovým soudem za války proti králi byly a jsou právoplatné, protože je vyslovil Jindřich z Rožmberka jako první popravce v zemi po králi. Na to všecko král přistoupil. Musel. Chtěl mít přece klid.

Mezitím propustili markraběte Prokopa z prešpurského vězení, ale ten brzy nato, jak víme, zemřel v kartuziánském klášteře v Brně ve věku asi padesáti let, no a ze všech Lucemburků zbyli jenom bratranci Václav a Jošt. Jošt se stal neomezeným pánem celé Moravy, a Václav měl tu nejlepší snahu vyjít jeho požadavkům vstříc. Opět to stejné: chtěl mít klid. A taky peníze. Peníze od Jošta. Bratranec mu totiž půjčoval velké částky, počítaly se na tisíce kop českých zlatých. Jošt si Václava připoutával k sobě, ale navíc se mu to i vyplatilo: král mu dal do zástavy celé Kladsko.

„Tímto způsobem upevněn jsa Václav doma v panování svém, mohl obrátiti konečně zřetel svůj zase za hranice. Válka pohraniční proti hlavnímu jeho nepříteli, králi Ruprechtovi v Němcích vlastně až posavad ani nepřestala, ačkoli kraje a města česká na hranicích bavorských, jen k ochraně své ji vedouce, několik příměří mezitím uzavřely. Léta 1406. Václav konečně obořil se na Bavory. Vypraviv nemalé vojsko do boje, dal je pod správu bojovného preláta arcibiskupa Zbyňka Zajíce. To vpadnuvše do Bavor, plenilo zemi široko daleko, za škody od Bavorů podobnými vpády do Čech činěné vrchovatě se odplacujíce.“

Zavádění palných zbraní

„Zpráva, že přitom zůstaly dva praky a tři pušky na místě, svědčí za důkaz, že odtržení podobalo se útěku.“ Ano, připomeňme si ještě jednou zprávu o tom, jak Zikmund obléhal město Znojmo. Ale teď už nám nejde o úplavicí postižená králova střeva, nýbrž o ty pušky. Kdy se u nás poprvé střílelo z pušek a z děl? František Palacký tvrdí, že to bylo roku 1384. v době konfliktu arcibiskupa Jana z Jenštejna s Lobkovicem Janem Čúchem ze Zásady. „Král Václav, na arcibiskupa se rozhněvav, povolal ho na Karlštejn a držev ho tam několik dní, poručil maršálkovi svému, aby plenem na statcích arcibiskupských hledal náhrady za škody své. V líčení bojů a šarvátek z toho povstalých nacházíme nejstarší určitou zprávu o užívání ručničného prachu co střeliva v Čechách.“

Ale o slévání děl u nás říká zpráva o víc než deset let starší, tedy ještě za vlády Karla IV. V Jenštejnově životopisu se mluví o tom, že se roku 1378 v Kyjích u Prahy „roztrhla v rukou střelce zbraň zvaná puška.“ O existenci železné pušky mluví historik a spisovatel Zikmund Winter v souvislosti s rokem 1390. No, každopádně už někdy v 80. letech 14. století věděli Češi, co palné zbraně dovedou. Jaký mohl být asi tak jejich dostřel? Poměrně udivující. Horší to už bylo s ničivým efektem. A kromě toho tady hrál roli ještě jeden důvod: značná vzácnost. Byla to totiž hrozně drahá zbraň. Proto si mohla jedno dvě děla dovolit jenom skutečně bohatá města. 

Zavádění palných zbraní urychlil objev umělé výroby dříve dováženého ledku draselného čili salpetru neboli sanytru, to byla základní složka střelného prachu. Surovinu vyráběli sanytrníci, lidé s mnoha privilegii, lidé bohatnoucí a současně vysmívaní, protože zapáchající a přicházející často do styku s ošklivými zbytky života. Při okrajích měst zakládali sanytrníci své plantáže z hnoje ovčích stájí, odpadků, popela z mydláren. Prokládali ty odpadky a živočišné zbytky vrstvami hlíny z podlah pivovarů, přidávali jíl, starou omítku, což bylo náramně smrduté čarování, při kterém se v nelibě páchnoucích hromadách biochemickými pochody rodil čpavek a poté i dusičnan vápenatý nebo draselný. Takový sanytrník, který s celou tou hrůzou přicházel denně do styku, byl poněkud groteskní figurkou „smrdutého pracháče“. Netrvalo dlouho a naši výrobci bombard a píšťal a tarasnic a děl budou mít o konjunkturu postaráno, neboť už tady máme pár let patnácté století a v tom jsme se u nás prali o sto šest.