162. schůzka: Soukromá podobizna doktora Jana z Pomuka alias Jana Nepomuckého

Bartolomeo Altomonte: Svatý Jan Nepomucký
Bartolomeo Altomonte: Svatý Jan Nepomucký

Doktor Johánek z Pomuka byl umučen a svržen do Vltavy 20. března 1393. Dne 17. dubna vyplavalo tělo Jana z Pomuka na hladinu. Kronikářský záznam to říká docela přesně: „Doktor Johánek nalezen jest ve čtvrtek při ukazování svátosti 17. dubna Léta Páně 1393.“

Mrtvé Janovo tělo vyplavalo po jednom měsíci (přesně po 25 dnech) na vltavské mělčině, která se nacházela nejblíž po proudu od Karlova mostu. I tento nepatrný detail svědčí o způsobu Janovy smrti. „Jestliže se utopí živý člověk, nikoli mrtvé tělo,“ říká profesor Vlček, „dojde k takzvanému balónovitému vzedmutí plic, které díky vzduchu přítomnému v plicích vynese mrtvolu po jednom až dvou týdnech k hladinu. U mrtvol nebo u utopených, u nichž došlo k smrti pro zástavu srdce, zůstává v plicích jenom malé množství vzduchu, které mrtvolu tak brzo na hladinu nevynese.“

Svatý Jan Nepomucký na fresce v kostele ve Waldburgu

Skutečná příčina smrti

Jaká ale byla příčina smrti Jana z Pomuka? Ke zkoumání jeho ostatků došlo v červnu roku 1972, kdy byly otevřen náhrobek a posléze i rakev. Prakticky na celé kostře byly shledány stopy násilí. O násilné smrti vypovídaly především nálezy na lebce. Právě na ní byly zjištěny zlomeniny. A co je důležité: vznikly určitě „intra vivam“, tedy zaživa.

Těch zlomenin je několik. Když použijeme slovníku kriminalistů nebo soudních lékařů: „vznikly opakovanými údery tupého nástroje vedeného velkou silou na krajinU levého jařma“ (jařmo neznamená jenom část dobytčího postroje, ale taky kost jařmovou uloženou zevně od oka). „Další rány, asi údery pěstí a zřejmě i kopanci směřovaly z levostranného úhlu na mandibulu (tJ. spodní čelist).“ Nabízí se nám vysvětlení, proč v protokolu není jméno Jana z Pomuka vzpomínáno. Už zřejmě nebyl schopen na průběh dalšího jednání reagovat. Byl v agónii. Umíral.

Jan Nepomucký před králem Václavem IV.

Jaký byl zdravotní stav pana generálního vikáře, tedy v jaké kondici se nacházel před svou smrtí? Byl docela uspokojivý – odpovídal dosaženému věku. Pozorovatelné změny se nalezly jenom na páteři: asi měl občas problémy s plotýnkami. Jeho chrup byl úplně zdravý až na povrchní kaz na druhé stoličce vlevo v dolní čelisti. (Jenom na okraj: současník Johánka z Pomuka, Karel IV., neměl vůbec žádný zubní kaz.) Janovi chybějí dvě stoličky, které byly vytaženy za jeho života kvůli proběhlému zánětlivému procesu. Jeho lebka je tenkostěnná, vykazuje znaky, které jsou spíš běžné u žen, až na bradu, utvářenou výrazně mužsky. Individuální stáří (to znamená dožitý věk) odhadli odborníci podle stupně uzávěru hlavních lebečních švů, dále z opotřebení výběžků obou čelistí, podle ústupu dřeňových dutin v kostech a podle změn na páteři, na nějakých 45 až 50 let. Obličej Johánka z Pomuka byl vysoký, s vysoko a kolmo postavenými čelistmi. Na širokém čele měl zřetelné čelní hrboly. Nos měl vysoký a úzký. Z délky dlouhých kostí byla vypočítána výška postavy na 169 cm, což znamenalo, že na lidi tehdejší doby byl Jan z Pomuka nadprůměrně vysoký, ale žádný silák to rozhodně nebyl. Spíš naopak.

Kde byl pohřben?

Nešťastník byl pohřben, jenomže zprávy z doby Václava IV. neříkají kde. Teprve pozdější barokní prameny napovídají, že světcovo tělo, které Vltava vydala hned druhého dne (což není pravda, my víme bezpečně, že to trvalo dní 25) bylo pohřbeno do hrobu v kostele svatého Kříže při někdejším klášteře cyriaků. Ten stával zhruba v místech dnešního hotelu Intercontinental. Hrob se měl nacházet buď přímo v kostele, anebo (což je pravděpodobnější) na kostelním hřbitově. Tady odpočívalo netknuto 326 let.

Do svatovítské katedrály? Králi Václavovi přímo pod nos? V té době už král dosáhl svého. Zbavil se arcibiskupa Jana z Jenštejna. Podobným způsobem, jako to udělal s doktorem Johánkem? Ale kdepak. Arcibiskup byl jinší pán. Král zvolil odlišnou strategii. „Pro Václava IV. stalo se nesnesitelným, aby Jenštejn zůstal v úřadě dále,“ píše historik František Michálek Bartoš. „Když selhal pokus o jeho odstranění, dal král v červnu 1395 zabrat arcibiskupské statky a vynutil tím odchod Jenštejnův do Itálie. Tentokrát se tam arcibiskup vydal za jediným účelem: aby se vzdal své hodnosti do rukou papeže a vyjednal si hmotné opatření pro ostatek života.“ Přišel s návrhem, aby se jeho nástupcem stal synovec Olbram, kancléř a pravá ruka králova bratra Jana Zhořeleckého. Proti němu král určitě nic neměl. Souhlasil a tak byl Olbram vysvěcen na pražského arcibiskupa. „Bylo to poslední veřejné vystoupení Jana z Jenštejna. Uchýlil se potom na hrad Helfenburk na Litoměřicku, který si vymínil se značnou rentou dvou tisíc zlatých a naturálními důchody a tam doufal žít v meditaci a spisování. Dlouho však neužil vytouženého pokoje. Nový arcibiskup, přetížený velkými závazky kurii i strýci a také těžkými povinnostmi vojenskými za války, jež propukala stále znova a znova, mohl Jenštejnovi platit jen málo. I nezbylo mu než si vypůjčovat. Proto si vymohl v Římě hrozby církevními tresty proti synovci, jenž zastavil vyplácení renty, aby jeho věřitelé mohli podržet hrad i po jeho smrti tak dlouho, až budou zaplaceny jeho pohledávky. Pomohlo to však málo. Vydal se tedy Jenštejn do věčného města po třetí. Domů se již nevrátil. Snad se obával nového zklamání ? cítil se starcem, byť překročil teprve padesátku. Zemřel v Římě 17. června 1400 a je tu i pohřben.“

Bartolomeo Altomonte: Svatý Jan Nepomucký

Jeho nejbližší podřízený doktor Jan z Pomuka ho předešel o sedm let. Předešel ho velice nedobrovolně, jelikož násilně. Arcibiskup Jan z Jenštejna neměl šanci na blahořečení, i když se o to jeho důvěrník Petr Klarifikátor snažil, seč mu síly stačily. Titulní hrdina jeho oslavného dílka nabývá rysů, že by se za ně nemusel stydět lecjaký světec. A nejenom on. Odlesk jeho ctností dopadá i na okolí. No, pan arcibiskup se pod kamenným náhrobkem s vyobrazenou ležící postavou v kostele Santa Prassede v Římě povýšení mezi obyvatele nebeského Jeruzaléma nedočkal, zato jeho (abychom tak řekli) zaměstnanec ano. Na druhé straně – Jenštejnův věčný spánek nikdy nikdo nerušil.

Exhumace těla

Doktor Johánek z Pomuku v tomto ohledu tolik štěstí neměl. Exhumace v roce 1972 nebyla jediná, které se jeho ostatky potkaly. V roce 1675 podala pražská kapitula žádost o Janovo blahořečení. Boží mlýny melou velice pomalu, a tak papež nařídil nutnou exhumaci ke zjištění ostatků Jana z Pomuka až za čtyřicet let nato. Roku 1719 se sešla komise složená z mužů navýsost úctyhodných duchovního i světského stavu, lékařů a chirurgů, kněží, právníků, šlechticů. V komisi stanul i pražský arcibiskup. Ten vyhlásil před hlavním oltářem svatovítského chrámu trest prokletí a vyobcování z církve pro každého, kdo by cokoli vzal nebo přidal k objeveným ostatkům. Přítomní složili do jeho rukou přísahu, že budou svědčit jen pravdu a před ukončením soudního procesu neprozradí nic, co uslyšeli nebo viděli během exhumačního aktu. Po tomto odstrašujícím rituálu se dali kopáči do práce. Vybrali z hrobu hlínu, ve které byly obsaženy kosti ze starších hrobů, které se dostaly druhotně do zásypu. Teprve v hloubce asi dva lokte (sto dvaceti centimetrů) se objevily zbytky dřevěné rakve, cáry černé a červené látky a nakonec i kostra. Byla v natažené poloze s hlavou skloněnou k pravému rameni a rukama zkříženýma na prsou.

„Přítomní medici prohlásili, že kostrou nebylo nikdy pohnuto (jak to mohli vědět?) a že jednotlivé kosti jsou k sobě přiřazeny tak pořádně a přirozeně, že by to žádné umění lidské ruky nedovedlo lépe.“ Jinak ale pohled do Janova hrobu zřejmě vyžadoval nátury s pevnými nervy: „Žebra na levé straně mokvala olejnatou šťávou, čéška pravého kolena byla odražena, levá lopatka zlomena a vzadu na hlavě zely hrozné rány.“ Lékař jednotlivé kosti vyjímal a kněží je odnášeli na stůl přikrytý bílým plátnem. Putovala tam i lebka. Byla vyplněná hlínou. Když chtěl sakristián Potůček z lebky zeminu vysypat, vypadl na bílý ubrus kus měkké načervenalé tkáně. Nikdy se nedovíme, kdo ze svědků jako první vyřkl slovo: „Jazyk!“ Od této chvíle nikdo nepochyboval, že nalezený ostatek je skutečně lidský jazyk.

Tajemství Janova jazyka

Přesvědčení, že to, co z lebky vypadlo, je skutečně Janův jazyk, se proměnilo v jistotu, jakmile doktor Puchman za pomoci ranhojiče nařízli tkáň skalpelem a konstatovali, že i vnitřní strukturou odpovídá skutečnému jazyku. Nález putoval z ruky do ruky (což zní neuvěřitelně, ale jenom do té doby, než si uvědomíme, že máme začátek 18. století) a přítomní lékaři a felčaři vypovídali jeden po druhém do protokolu svá zjištění. Jako první promluvil doyen profesorského sboru tehdejší university, která si říkala Karlo-Ferdinandova, císařský lékař, jedenaosmdesátiletý Jan František Löw z Erlsfeldu: „Vidím hlavu naplněnou hlínou (líčí to, co viděl zkušený anatom, vyškolenými mnoha pitvami na lékařských fakultách v Praze, Římě a Padově), avšak v hlíně ke svému podivu a úžasu nalézám jakousi hmotu, jež se podle své podoby, podstaty, složení cév a červené barvy musí považovat za pravý lidský jazyk. S bezpečným svědomím ho za takový veřejně prohlašuji a věřím, že byl proto zachován, protože Jan Nepomucký jím zachoval tajemství svaté zpovědi.“

Královna Žofie u zpovědi u Jana Nepomuckého (freska v kostele v Tullnu)

Slova pana profesora potvrdil i doktor Karel Jan Puchmann: „Soudím, že je to opravdový jazyk, zvláště proto, že na konci pozoruji čtyři rozvětvení, jež nemám za nic jiného než za čtyři jazykové svaly. Na druhém konci je zahrocený, uprostřed širší, jako jazyk lidský bývá, a má také příslušnou červenou barvu.“ Padla otázka, jestli se jazyk mohl zachovat normální cestou... „Domnívám se, že zachování jazyka je něco nadpřirozeného, protože jazyk je zvláštní, měkká a houbovitá hmota, která v sobě chová mnoho slin, a proto velmi snadno podléhá zkáze. Přes více než tři století se nemohl uchovat jinak než zřejmým zázrakem.“

Vyšetřování a svědčení bylo velice důkladné, čehož příkladem je i výpověď přísežného ranhojiče Ferdinanda Schobera z Vyššího Brodu: „Měl jsem v rukou velice často mrtvá těla a nabyl jsem přesvědčení, že nejdříve propadají zkáze jejich vnitřní, zvláště jazyk a oči. Tady se naskýtá pravý opak: kosti patra a masité části jsou stráveny, jen jazyk se v lebce zachoval přes tři sta let.“

Jazyk svatého Jana Nepomuckého

Při velkolepém procesí, pořádané za dva roky nato se mohli věřící slavné svatojánské relikvii poklonit. Pak byla uložena do křišťálového relikviáře, ale za další čtyři roky došlo k novému ohledání, protože se už chystalo Janovo svatořečení. Lékaři domnělý jazyk vyňali a položili na podušku z červeného hedvábí. Svědkové první exhumace se vyjádřili se skrývaným zklamáním, že relikvie jim připadá jakási suchá a neživá... že se její původní hnědočervená barva změnila na šedavou. Světící biskup přistoupil k polštářku a ve zbožném pohnutí ji políbil. No a teď se stalo něco... jak to nazvat? Snad neobyčejného. Jazyk náhle sám od sebe začal měnit barvu na jasně šarlatovou a poněkud naběhl. Stopy po naříznutí se viditelně roztáhly, takže užaslí svědkové mohli prostým okem pozorovat drobné žilky, ve kterých jakoby začala po staletích opět pulsovat krev. „Toho dne, kdy se vyšetřování konalo, byla velká zima,“ vypověděl o tom podivuhodném jevu dr. Šebestián Fuchs, „a zima neroztahuje, ale stahuje. Jazyk tedy nemohl naběhnout a zčervenat následkem zimy. Mám za to, že jde o nadpřirozený úkaz a o dílo samotného Boha.“

Každý chtěl „jazyk“ políbit

Svatořečení doktora Johánka z Pomuka – ovšem pod jménem Jan Nepomucký, neboť i z obce Pomuka se stalo městečko Nepomuk – se konalo 19. března 1729. Velkolepá slavnost na jeho počest trvala v Praze osm dní. Žádný z účastníků si nenechat ujít příležitost jazyk políbit, což trvalo až do roku 1866. Bylo spočítáno, že za tu dobu relikvii políbilo na sedm milionů věřících. Aniž jediný z nich tušil, že líbá něco úplně jiného, než Janův jazyk. Pakliže to však nebyl jazyk (ta relikvie přece měla tvar lidského jazyka), tak co to bylo? Byla to mozková hmota.

Svatý Jan Nepomucký na malbě ve farním a poutním kostele sv. Filipa a Jakuba v Bergatreute

Jan, ať už mu říkáme z Pomuka nebo Nepomucký, byl jenom jeden. Ale způsobů, jakým ho můžeme vidět, je víc. Záleží na úhlu pohledu. Jeden takový úhel nabídl historik a spisovatel Václav Cílek: „Z barokní doby máme doloženy případy, kdy lid nucený chodit ke zpovědi odříkal v kostele zpovědní zrcadlo, ale své skutečné hříchy sděloval na mostě Johánkovi. Může být větší důkaz důvěry? V očích lidu byl vždy mužem slova drženého až k smrti, mužem cti, tedy mužem čestným. Tady je užitečné si uvědomit, že slovo čestný souvisí úzce se slovem šťastný, protože šťastný je ten, kdo má podíl nebo účast na dobrém údělu člověka. To není jazyková hříčka, to byl pro naše předky kus skutečného života. Pobělohorské doby svými zákony trhu a moci doléhaly na duši člověka nepoměrně tíživěji než jakákoli radikální ekonomická reforma, a zůstat v té době slušným člověkem také znamenalo slyšet Janovo mlčení jako závazek. Kdyby po staletí na naše předky nepůsobil příklad světců, mohli bychom dnes být jenom národem vlčáků.“