161. schůzka: Byli nebyli dva Janové

I když – nebylo to určitě záměrem, aby se generální vikář doktor Jan z Pomuka staral o politiku Českého království. A přece na politické scéně byla pro něj určena role. Jaké byla povahy? Tragické. Generálního vikáře dr. Johánka z Pomuka svrhli biřici krále Václava IV. z Karlova mostu do Vltavy ve čtvrtek 20. března 1393 kolem deváté hodiny večerní. V tuto roční dobu bývá v devět dávno tma – pachatelům záleželo na tom, aby je nikdo neviděl. Janova smrt je pečlivě zaznamenána v Soudních aktech pražské konsistoře. U škrtu částky dvanácti a půl kopy grošů (ta byla přislíbena nově potvrzeným kladrubským opatem písařům za vyhotovení konfirmační listiny pro Kladruby), tak tedy u škrtu oné sumy je tento záznam: „Jo. Po. ukončil dne 20. den svůj poslední. Nechť jeho duše odpočívá v pokoji.“ Jméno písaře neznáme, ale pracoval na úřadě generálního vikáře a byl zřejmě Janovým podřízeným. Zřejmě věděl moc dobře o příčině jeho smrti, a tak jeho jméno zaznamenal pro jistotu zkratkou: „Jo. Po.“ Johánek z Pomuka.

Žaloba na českého krále

Když opadly vášně, přijel arcibiskup zpátky do Prahy a pokračoval v jednání s králem a jeho radou. Všichni Jenštejnovi přívrženci a rádci byli posledními dramatickými událostmi zastrašeni. (Kdo by nebyl... Věru nestávalo se v dějinách českých, že by nejvyšší světská autorita nechala zamordovat druhého nejdůležitějšího duchovního v zemi... a dokonce aby se na té vraždě vlastnoručně podílela.) Král i mladší moravský markrabě Prokop onoho momentu strachu využili. Arcibiskup musel souhlasit s předáním svých statků na Moravě králi, i se Zikmundem Hulerem se musel smířit, přičinil se o založení biskupství v Kladrubech, a opata Olena, kterého jmenoval na místo kladrubského biskupa, tak toho měl zase odvolat. Ze všeho nejvíc však králi záleželo na tom, aby se celá ta nepříjemná věc nedostala do Říma, k papeži. Což se ovšem nepovedlo, protože Jan z Jenštejna sepsal velice rozsáhlou a podrobnou žalobu na českého krále. Toto vylíčení všech „krutých a odporných Václavových skutků“ odevzdal pražský arcibiskup papeži (tím byl tehdy Bonifác IX.), a dožadoval se na jeho základě, aby byl zahájen kanonický proces. V té zprávě byly všechny podrobnosti o Johánkově mučení: o tom, jak byl na rukou a nohou svázán, jak byl on i jeho druhové v utrpení štosován neboli tažen za sucha (to znamená věšen za ruce svázané za zády a vytažen ke stropu mučírny), jak byl pálen pochodněmi v bok tak, až se znamenitý pryskýř objevil, jak byl pálen i v druhý bok, jak bylo u Jana použito palečnice, tedy nástroje, jímž byly rozmačkány palce nohou a rukou, jak byl mučen k smrti, tedy pálen v bok a místa stydká, až se otevíraly dutiny tělní, jak král vlastní rukou vyšetřované pálil a jejich mukami se kochal.

Vojtěch Kubašta: Jan z Jenštejna (ilustrace v knize Antonín Novotný: Pražské Karmelitky)|foto:Vojtěch Kubašta, eSbírky – kulturní dědictví on-line, Národní muzeum, CC BY-NC-ND 4.0, ©

„Václav všecky rozkázal utopit,“ stěžuje si Jan z Jenštejna ve článku 27. své žaloby, a slovem „všecky“ míní generálního oficiála Mistra Mikuláše Puchníka, míšeňského probošta Václava Knoblocha, rytíře Něpra z Roupova, arcibiskupova hofmistra a generálního vikáře doktora Johánka z Pomuka, „a jak jsem se dozvěděl, chtěl, aby mu přísahali, že se postaví proti mně, arcibiskupovi. Oni však celí přestrašení raději požádali o vyhotovení veřejné listiny, než by se chtěli dát utopit.“ Silně pochybujeme, že by na ten nápad přišli mučení, určitě si to s tou listinou vymyslel král nebo jeho rádci, ale výsledek byl stejný. „Jak se říká, stvrdili ji vlastními přísahami, a tak byli propuštěni.“ Byli. Kromě Johánka, samozřejmě. Doktor Johánek z Pomuka nic nepodepsal. Ani nemohl. „Pouze ctihodný Jan, doktor a můj vikář v duchovních záležitostech, byl po strašném mučení a propálení boku, takže nikterak nemohl dále zůstat naživu, veřejně veden k utopení ulicemi a náměstími města a byl z pražského mostu asi za třetí hodiny noční (to znamená v devět večer) se svázanýma rukama a hlavou přivázanou k nohám v podobě kola shozen do řeky a utopen.“ On byl na Karlův most rozhodně nesen, nikoli veden. Do Vltavy byla totiž shozena Janova mrtvola. Ještě než mučení na staroměstské rychtě skončilo, svou životní pouť na tomto světě ukončil.

Král Václav jako sadistická stvůra

„Acta in curia Romana,“ tak se jmenuje Jenštejnova stížnost. Římský a český král Václav z ní vychází jako poněkud sadistická, perverzní stvůra. Nebo (jinými slovy) je to klasický tyran, dvojník vladařů ze Starého zákona, Roboama, Nabuchodonozora a Saula. Středověcí čtenáři se mohli o Václavovi a doktoru Johánkovi dočíst z Jenštejnova a ještě dalších svědectví, kupříkladu z arcibiskupova životopisu, který pořídil roudnický kanovník Petr Klarifikátor, a také z takzvané České kroniky, sepsané latinsky, která je dnes uložena v Lipsku. Stejné podrobnosti se opakují ve Starých letopisech českých a také v letáku, jehož autorem byl děkan pražské university Mistr Štěpán z Kolína. O Janově smrti a králově řádění informuje Ludolf z Eynbecku, Jan z Posilge, Leopold Stainreuter, Ondřej Řezenský. Jeden z nich, vzdělaný zaháňský opat Ludolf v díle nazvaném Pojednání o dlouhém schismatu například úplně vážně tvrdí, že Václav IV. hodlal podpálit Prahu podobně jako antický Nero Řím: „Tento krutý a zlý král neukázal ve svém počínání nic královského, ale spíše si počínal jako mučitel a kat než jako král. Vždyť ani o dávných tyranech z prvních dob rodící se církve se neslýchá, že by vlastní rukou zuřili proti služebníkům Božím jako tento. On sám jako katův pomocník a druh přikládal k tělu plameny k pálení, jindy zasazoval rány, jindy sám vlastní rukou přikládal drásavé nástroje.“

Nechybí samozřejmě zmínka o doktoru Johánkovi: „Mimo jiné utopil ve vodě ctihodného muže, Bohu i lidem milého, milovaného od Němců i od Čechů, pana Jana, kněze, vikáře v duchovních záležitostech pana pražského arcibiskupa, doktora církevního práva, krutě zmučeného, popáleného, až mu vyhřezly vnitřnosti.“ Nejenom v této, ale ve všech jmenovaných kronikách se o králi dočteme učiněné horory: Celé dny prý trávil s katem, lazebnicemi a další lidmi, kteří byli pokládáni za společenskou spodinu, navíc měl dát upéci na rožni vlastního kuchaře, který nepřipravil jídlo podle jeho představ. „Byl to hubič a pronásledovatel ctihodných kněží,“ píše o něm Mistr Štěpán z Kolína; a rovněž i další autor, rakouský kronikář Tomáš Ebendorfer z Haselbachu, vzdělanec a diplomat, vylíčil českého krále v co možná nejhorším světle. „Byl to panovník líný a ospalý, zároveň však krutý a zlostný. Vyznačoval se drsnou tváří a obyčejnými mravy, zvláště po pitkách.“ A následují historky, o kterých jsme se zmínili před chvilkou, plus jedna navíc, v níž „jistého bavorského šlechtice předhodil lvu.“ Chudák Bavor...

No, v tomto případě to naštěstí dobře dopadlo. Erbovní zvíře Českého království mělo víc rozumu než panovník a nešťastníka odmítlo pozřít. Celá tato historka nápadně připomíná pronásledování prvních křesťanů v Římě. „Čím víc nabýval Václav IV., tento druhý Nero, rysů orientálního zvrhlíka,“ konstatuje historik Vít Vlnas, „tím více rostla údajná mravní velikost a náboženská horlivost jeho protivníků.“ Klasická propaganda. No, a aby byla míra „tyranových zvěrstev a hovadstev“ dovršena, dává kronikář Tomáš Ebendorfer navrch ještě tato obžalobní slova: „Také zpovědníka své manželky Jany, mistra teologie, poněvadž řekl, že jen ten je hoden jména krále, kdo dobře vládne, a jak se říká, poněvadž se zdráhal porušit zpovědní tajemství, dal utopit ve Vltavě. Druhého však určil sžíravým plamenům, ale toho kat, pohnut soucitem, nechal zachránit útěkem.“

Tak to máme pohromadě hned několik zbrusu nových a dříve neuváděných informací najednou. A to ještě zdaleka nejsou všechny. Neměli bychom si v nich udělat trochu pořádek? Měli, že. Tak tedy kdo byl kupříkladu onen druhý mučedník, který měl skončit v plamenech, ale díky vrozené dobroty srdce mistra kata svému údělu unikl? Jedná se zřejmě o Mikuláše Puchníka. Ten se skutečně zachránil před smrtí, i když nikoli díky katovi, ale proto, že podepsal, že s ním v mučírně zacházeli celkem jemně. Zatímco toho druhého nechal Václav utopit, protože se zdráhal porušit zpovědní tajemství. Tím druhým byl Johánek z Pomuka. Ale? mohl jím být, tedy královniným zpovědníkem? Jsou dvě možnosti. Buďto jím byl, nebo jím nebyl. Žádná jiná odpověď není k mání. Doktor Johánek byl právníkem. Nebyl teologem, jak uvádějí někteří kronikáři, a už vůbec ne mistrem teologie. Ale zároveň byl knězem, a jako takový skutečně mohl udílet svátosti, tedy i zpovídat kohokoli, české královny nevyjímajíc. Pozdější tradice tvrdí, že královna hledala u kněze útěchu ve svých manželských nesvárech a že podezíravý panovník chtěl znát obsah zpovědi, aby získal proti své choti kompromitující důkazy.

Manželské rozepře

„Václav král oddal se na veliké neřády, hry, tance rozličné provozuje,“ uvádí v České kronice její autor Václav Hájek z Libočan, přičemž vzápětí zaplétá do příběhu královu ženu. „Manželka jeho, jež byla velmi ctná a šlechetná žena, za takové jeho nepořádné obyčeje se hanbila a jej samotně trestávala pravíc, aby se na svého dobrého otce rozpomenul, že jest on nikdá takových věcí neprovozoval, a kdož by takové věci přece bral, že jej míval v ošklivosti.“ Co tím myslel pan Hájek – totiž že královna krále trestávala? Buďto že ho napomínala, anebo ho trestala tím, že ho... no, odmítala. Což při způsobu Václavova života bylo celkem pochopitelné. „Skrze takové trestání král proti své manželce se pozdvihl a vzal ji ve velikou nenávist, takže hledal příčiny, aby ji mohl o její život připraviti.“ Což tedy vypadá na manželský rozvrat v posledním stádiu... „Nazejtří po slavnosti svatého Zikmunda, povolav k sobě kněze Jana Nepomuckého, jenž byl mistr učení pražského (to tedy nebyl) a kanovník pražského kostela a králové zpovědník (což se můžeme domnívat, ale není to jisté), i pilně se ho vyptával, žádaje potají, aby mu oznámil, jakých hříchů se králová před ním Pánu Bohu vyznávala.“ „Králi, pane můj,“ odpověděl kněz, „já toho jistě v paměti nemám, a kdybych měl, nebylo by mi to slušné učiniti, a vám také jistě slušné není se na to ptáti.“ „Král rozhněvav se kázal jej do těžkého podzemního vsaditi vězení, a nemoha na něm nic míti, poslal pro kmotra svého, mistra popravního, kázal jej krutě mučiti, a nemoha se na něm ani tak nic doptati, kázal jej nočním časem na most pražský vyvésti a svázaného do vody svrci a utopiti.“

Takže to byly – nebo spíš mohly být – důvody, kvůli nimž pojal král Václav IV. nepřátelství ke své manželce? Bylo jich -tedy mohlo jich být – vícero. Například že ho královna napomínala, vyčítala mu to či ono, „trestala ho“, tedy odmítala ho, anebo před ním cosi skrývala. Skrývala? Co to mohlo být? Dejme tomu? Nevěra? To není konstatování, to je věta tázací. A měl snad Václav nějaké důvody k podezření? A potřebuje žárlivec, když chce mocí mermo dokázat vinu své manželky vůbec nějaký důkaz?

Hanopis na krále Zikmunda

„Reportáž“ Václava Hájka z Libočan vznikla skoro na rok přesně jedno a půl století po Johánkově smrti. Zatímco zpráva Tomáše Ebendorfera z Haselbachu spatřila světlo světa pouhých padesát let poté a kronika Ondřeje Řezenského byla sepsána 29 let po oněch událostech. Kanovník Pavel Žídek psal o Václavovi a jeho ženě s odstupem necelých 80 let. A objevila se někde konkrétní informace, že královna byla svému muži Václavovi nevěrná? Ano, vyskytuje se v jedné z kronik Ondřeje Řezenského. Její součástí je i hanopis na krále Zikmunda. Co má společného s královnou její švagr, císař Zikmund? Údajně měl být mezi nimi cizoložný poměr. Tento výklad má ale zásadní slabinu – mělo se tak stát po smrti krále Václava, tedy 26 let po smrti Jana z Pomuka. Tuhletu neověřenou fámu asi vymysleli katoličtí preláti proti Zikmundovi – on totiž císař (a to se zase o něm moc neví) rozhodně nehodlal být jednostranným obhájcem zájmů římské církve. Zikmund hájil v prvé řadě (ba myslím, že pouze) zájmy svoje. Kanovník Pavel Žídek (toho si dobře pamatujeme, protože nenechal na králi Václavovi niť suchou; kde jenom mohl, tam ho natřel) kromě nám už dobře známých informací uvádí: „Když měl zlé domnění do své paní a ona se zpovídala mistru Johánkovi, děkanu Všech svatých, i přišel k němu král, aby mu pověděl, s kým přebývá, a když děkan nechtěl jemu nic praviti, kázal ho utopiti. Potom přeschla řeka, a když lidé pro mlýny chleba neměli, počali proti králi reptati, a to byl počátek zlého.“

Navrhuji takové malé shrnutí. Zatímco arcibiskup Jan z Jenštejna uváděl ve své žalobě papeži o prvotní příčině Johánkovy smrti, že podepsal dekret kladrubského opata, byly během následujících 60 let příčiny tohoto činu značně rozšířeny a obohaceny. Během 15. století se za základní příčinu smrti Jana z Pomuka začalo pokládat zachování zpovědního tajemství. Na jedné straně to byl Johánek, kdo odnesl konflikt mezi dvěma mocenskými představiteli, na druhé straně Václavovo manželství nebylo právě šťastné. Především bylo bezdětné. Z nejasných důvodů král neustále odsouval manželčinu korunovaci. On by Václav nejraději svou choť propustil a nechal manželství prohlásit za neplatné. Jenomže takové prohlášení vyžadovalo kanonický proces, a v tom by zřejmě hrál podstatnou úlohu odborník v církevním právu, a tím byl právě doktor Johánek z Pomuka. Neměli bychom zapomenout ani na dlouho udržovaný zvyk, podle něhož zpovědník vydával i zcela praktické rady. Mělo to zvláštní důvod – zpovídaný si zajišťoval mlčení rádce. A naopak – pokud si královna přála udržet svá tajemství a přitom požádat o radu zkušeného právníka, nebylo chráněnějšího místa než zpovědnice. Potom by tedy byl králův zájem, aby Johánek promluvil, vysvětlitelný.

„Léta tisícího třístého osmdesátého třetího.“ Pod tímto letopočtem uvádí Václav Hájek z Libočan na začátku sedmé knihy Kroniky české událost, kterou vystihuje glosa na okraji: „Kněze zpovědníka králové král kázal utopiti.“ Moment. Jak znělo to datum? „Léta tisícího třístého osmdesátého třetího.“ Ale – to je přece nesmysl! Roku 1383 byl doktor Johánek ještě naživu, a jak naživu! Nejpozději v tomto roce začal studovat v Itálii na padovské universitě! Za dvanáct stránek a deset let nato se v Hájkově kronice praví: „Léta tisícího třístého devadesátého třetího.“ A glosa na okraji: „Král Václav kázal druhého kněze bez příčiny utopiti.“ No vida. Český král (alespoň podle kronikáře Václava Hájka) topil duchovní na potkání... „Toho léta den po Svátosti král Václav povolal k sobě sufragána arcibiskupova, jemuž jméno bylo doktor Johánek, i ptal se jeho, proč jest to směl učiniti a potvrditi na opatství kladrubské Albrechta mnicha. I odpověděl sufragán: Králi milostivý, proto jsem to učinil, neb jej všickni bratří kláštera toho za opata zvolili a předkové moji také jeho předkův tím způsobem potvrzovali. A král, slyše jeho slušnou výmluvu, kázal jej hned té noci na most pražský vyvésti a do řeky svrci a utopiti.“

Nepatrný historický omyl

Tak, a máme tady dva Jany. Jednoho, který skončil ve vltavských vlnách pod Karlovým mostem roku 1383, a druhého, který padal stejným směrem o deset let později. Během dalších století se o tuto nesrovnalost přeli, svářili se, hádali, ba i prali generace kněží, historiků, umělců, politiků. Skutečnost je však prostá, prostinká. Václav Hájek převzal letopočet s úmrtním datem 1383 ze zápisu děkana metropolitní kapituly Jana z Krumlova. Listy starého pergamenu se zápisem byl normálním způsobem číslován, jenomže u strany 383 (kde byla zmínka o Johánkovi z Dubé) byla před číslo stránky připojena jednička. Takže vzniklo číslo 1383. Možná omylem, možná záměrně. Najednou se na světě objevilo nikoli číslo, ale – letopočet. Zároveň bylo ve druhém řádku na této stránce vymazáno příjmení z Dubé (aspoň to tak vypadá), a namísto jména Dubé bylo napsáno Pomuk. Takže konečný zápis zněl: „1383, Johannes d' Pomuk.“ Což už není náhoda nebo omyl, ale záměr. A tak se objevili zdánlivě dva Janové. Václav Hájek necouvl před žádným historickým problémem, a když mu v dějinách něco nehrálo, prostě si to, co mu chybělo, přimyslel. Celou věc prostě vyložil tímto způsobem: Roku 1383 byl utopen Jan z Pomuka pro zachování zpovědního tajemství, zatímco v roce 1393 byl utopen jiný člověk, Johánek z Pomuka, pro neshody mezi arcibiskupem a králem. Na počátku zásadních omylů a chyb začasté stojí malé nedorozumění. Kupříkladu takové, které má tvar obyčejné jedničky.

„Po mnohá léta kázal přísný kněz proti hříchům, proti rozpustilosti královského dvora, proti rozvolněným mravům a vybízel ku pokání. Václav, jsa přemožen jeho výmluvností, zatoužil tak ho vyznamenati, že si umínil ozdobit Jana Nepomuckého nejpřednějšími hodnostmi svého království, buď proboštstvím vyšehradským, nebo biskupstvím litomyšlským. Než Jan, maje zřetel pouze k tomu, aby získal co nejvíce duší Kristu, vyhnul se těmto důstojnostem způsobem velice šlechetným, aby totiž jejich odmítnutím nebyl považován za pyšného, přijal úřad nejvyššího almužníka, jejž mu nabídli král a jeho ctnostná manželka Jana, která pak zatoužila, aby se stal i jejím zpovědníkem.“

Není Johánkovou vinou, že ani jedna věta z buly, kterou byl v roce 1729 svatořečen, neodpovídá pravdě. Jan z Pomuka nebyl nikdy kazatelem, to spíš svědomitým úředníkem; Václav ho nikdy ničím neodměnil ani odměnit nechtěl, litomyšlským biskupstvím už vůbec ne; žádný úřad nejvyššího almužníka nezastával; a pokud byl někdy něčím zpovědníkem, tak to rozhodně nebyla královna Jana neboli Johana Bavorská. Ostatně – ta zemřela v době, kdy se dr. Johánek učil moudrým býti na padovské universitě. Možná, že zpovídal její neteř, Václavovu druhou manželku Žofii. Ale to už je příběh, v němž se historie potkává s legendou...