158. schůzka: Podivné milostivé léto v Království českém Léta Páně 1393

Vrátili jsme se do doby, ze které jsme před týdnem vystoupili, tedy do začátku posledního desetiletí 14. století. Tou dobou vládnou mocí světskou a duchovní v království českém dva muži, kteří si nejprve vyjadřovali podporu a přízeň a posléze zase averzi a nenávist. Václav IV., král římský a český, Jan z Jenštejna, arcibiskup pražský. „Vidění kněze Jana, arcibiskupa pražského,“ píše se ve Starých českých letopisech, a my víme, že to rozhodně nebylo Janovo vidění v pořadí první. Copak se mu tedy onoho Léta Páně 1877. zase zdálo... nebo lépe řečeno vidělo?

Janovo vidění

„Jan byl člověk dobrý a nábožný, pokorný, sloužil Pánu Bohu ve dne i v noci. A když jednou klečel ve své kapli a zbožně zpíval modlitby, měl vidění a v dřímotě uzřel Ježíše s toulcem plným šípů a vedle něho stála jeho matka; po pravici stál papež a biskupové a s nimi ještě mnoho jiných kněží, pánů a různých lidí s různými zbraněmi a ti všichni žalovali na papeže. A mezi nimi stálo také mnoho ďáblů, kteří žalovali na biskupy, opaty a jiné preláty, že jim berou majetek, že jim škodí a působí mnoho zla, a začali jim hrozit a mávat rukama, jako by je chtěli bít. Papež se svou družinou stál velmi smutně a když mu Pán Ježíš začal brát z rukou klíče, jeho matka za ně velmi prosila, aby jim klíče zase vrátil a odpustil jim. Jakmile to viděli ti, kteří stáli po levici, hned se na kněžstvo pustili a mnoho jich zahubili, začali bořit kostely a kláštery a arcibiskupův dům a běhali po celé Praze jako zběsilí, pobili mnoho lidí a napáchali tu mnoho zla.“

Pan arcibiskup měl ale divoké sny... Tedy: vidění. Už se mu sice nezjevoval papež v podobě ďábla jako před devíti lety (asi proto, že papež, který se mu zdál tentokrát, byl ten pravý, a nikoli vzdoropapež), ale stejně: ta příhoda, to musela být hotová noční můra. Však se z toho Jan z Jenštejna taky dlouho vzpamatovával... „Když se z toho hrozného snu probudil (tady to máte – sen to byl, a ne vidění), byl arcibiskup velmi smutný. Nazítří povolal k sobě malíře a přikázal mu, aby to vidění namaloval v jeho kapli ve dvoře; kdo chce, může ten obraz dodnes vidět, není-li úplně zničen, neboť v arcibiskupově dvoře zažili mnozí veliké hoře.“

Arcibiskupský dvůr, který ležel na Malé Straně nedaleko Karlova mostu byl zpustošen hned na začátku husitství, takže si obraz prohlédnout nemůžeme, zůstalo však svědectví o jakémsi konziliu, které se nad viděním (neboli snem) pana arcibiskupa sešlo a vyvodilo z toho závěry. „Pak povolal arcibiskup mistra Havla, známého hvězdáře, mistra Vojtěcha, bohatého pražského doktora, a Johánka, velikého učence, ukázal jim ten obraz a začal vykládat o svém vidění a prosil je, aby přemýšleli o tom, co to znamená.“ Kdo byli ti tři králové (chci říci tři mudrci)? Profesor matematiky a hvězdářství na Karlově universitě Mistr Havel, dále Mistr Vojtěch Raňkův z Ježova, a Jan z Pomuka, generální vikář pražského arcibiskupa.

„Když to ti uslyšeli, velmi se tomu podivili a řekli: Bude v Čechách veliké rozdělení mezi lidem; jedni lidé a kněží povstanou proti jiným kněžím, proti papeži, proti biskupům, i proti jiným prelátům a proti kněžskému majetku a budou je hubit a majetek jim budou brát. Budou se protivit klíčům kostelním, totiž svátostem, a budou se jim rouhat; postaví se proti křtu, proti zpovědi, proti křižmu, proti posvátnému oleji i proti manželství. Papeže budou nazývat nejhoršími jmény a jeho moc a svatost budou tupit. A to rozdělení bude trvat dlouhý čas, dokud se Pán Bůh nad svými křesťany nesmiluje a nesjedná jednotu a mír mezi kněžími. A tak budou ti lidé ničit kostely a kláštery a páchat mnoho zla.“

Ti tři, to musel být vysoce kvalifikovaný tým prognostiků... Všechno, co předvídali, se za nějakou tu desítku let vyplnilo... Přišel totiž husitský převrat. Akorát... ta prognóza měla háček. Docela malinký. Staré letopisy české (to jméno jim vymyslel až František Palacký, jinak jsou to nejrůznější rukopisy a kroniky) tvoří 17 textů. Byly psány a opisovány od poloviny 15. století až do století 17. (zřejmě páni kronikáři opisovali něco staršího, sem tam si k tomu něco přidali...) Moment! Kdy že s tím psaním a opisováním začali? To je právě to: od poloviny 15. století. Což znamená v době, kdy už předpovídané události dávno proběhly. Tak tedy žádní prognostici... To se potom předpovídá, když už se dávno ví, jak všechno dopadlo...

Sňatek Václava a Žofie

r_2100x1400_dvojka.png

„Nelze neuznati, že jedním z nejvážnějších momentů bylo oženění se krále Václava s kněžnou Bavorskou, Žofií, dcerou knížete mnichovského,“ zaznamenává František Palacký, a tím závažným momentem myslí mezinárodní poměry. Taková svatba, byla-li královská, nepředstavovala pouze soukromou záležitostí ženicha a nevěsty, ale měla rozměry vnitropolitické i zahraniční.

„Bylať Žofie ještě mladá a krásná, beze vší ctižádosti, pobožná i dobrá, a manželi svému osvědčila oddanost věrnou v každé době.“ Tak tedy svatba Václava a Žofie určitě měla politické důvody, ale mezi námi – král si ji jenom kvůli politice asi nebral. Na rozdíl od první ženy, královny Johanky, byla Žofie opravdu půvabná. ne-li přímo krásná. Václavovi tudíž ani moc nevadilo, že Žofie přišla ze svého rodného Mnichova do Prahy jaksi bez věna. Její tatík byl příbuznými poněkud odstrčený muž, což si vynahrazoval vášní pro lov, žil v ústraní a nedisponoval žádnými většími prostředky. Takže pravým Žofiiným věnem byla její krása... Václava okouzlila ta dívenka (už v jejích 12 letech) natolik, že se již následujícího roku konala svatba. Nevěstě tedy bylo 13 let a ta svatba (konala se někdy začátkem května) musela být obrovskou událostí. Byly to vlastně osmidenní slavnosti, ke kterým patřilo i vystoupení bavorských kejklířů. To měli údajně soutěžit s Václavovým kouzelníkem Žitem. A jak to dopadlo, to se dovídáme pouze z pověsti. My ji nabízíme tak, jak ji zpracoval historik August Sedláček:

Kouzelník Žito v představě kreslíře Adolfa Borna|foto:Profimedia

„Když král Václav IV. pojímal za manželku Žofii, knížete Jana v Bavořích dceru, byl tomu otec její velice rád a budoucímu zeti svému byl by pomyšlení udělal. Když byl tedy slaven příchod nevěstin do Prahy a svatební veselí, přivezl kníže Jan několik kejklířů a podobných lidí, kteří měli krále a obecenstvo obveselovat. Když tito kouzelníci a čarodějové své kousky prováděli a právě jeden takovou věc ukazoval, které se všichni smáli, vystoupil z množství diváků Žito, králův kouzelník. Postaviv se před cizího kejklíře, roztáhl ústa svá až po uši a v okamžiku měl kejklíře v sobě, jen jeho střevíce vyplivl, což není divu, neboť na nich bylo bláto. Ale pak běžel k sudu naplněnému vodou, známým způsobem pomohl si od potravy, která ho v žaludku hnětla, a kejklíře na celém těle a v šatech promáčeného divákům ukázal. Následoval ne smích, ale řehtání, takže cizím kejklířům všechna chuť na nové kousky přešla.“ (Podle tohoto svědectví by Žito nejspíš své novodobé kolegy Houdiniho a Davida Copperfielda strčil do kapsy... Anebo – jak jsme právě slyšeli – třeba i někam jinam.)

Těch triků, které údajně Žito ovládal, bylo daleko víc. Jeden lepší než druhý. „Když král s knížata s stolovníky hodoval, vyváděl Žito divné kousky. Když například některý z dvořanů po nějakém pokrmu sáhnouti chtěl, který mu kráječ dával, měl najednou na místě ruky kraví nohu. Jinému přičaroval v tom okamžení koňskou nohu a jiným jinak činil, ustavičně své veselé kousky měně. Konečně, když pak se venku nějaký povyk zdvihl a hosté k oknům běželi, aby viděli, co se děje, čiperný Žito tak je přivrtal k oknům, že se nemohli od nich hnouti. Teď přišla jeho dobrá chvíle. Snědl, co bylo nejlepšího, vypil drahá vína, a jsa prací, jídlem a pitím přemožen, šel na kutě.“

Odkládaná korunovace

Žofie byla tedy provdána za českého krále, ale královnou se nestala. Ono k tomu bylo zapotřebí ještě korunovace, jenomže tu Václav celých jedenáct let odkládal. Proč? Na to se dá dost těžko odpovědět. Nemáme dostatek informací. Pouze se můžeme domýšlet, že důvodem mohly být nějaké rozpory v panovnické rodině – on totiž králův nový sňatek poněkud zkřížil nástupnické naděje jeho nejbližších příbuzných. Další příčinou mohl být odboj panské jednoty, čeští páni si totiž svého krále dovolili dokonce i uvěznit, ale svou roli hrály i vnější nesnáze, což byl hlavně Václavův ohled vůči spřízněným Wittelsbachům, kteří svou vzájemnou svárlivost přenášeli i na českého krále. Možná, že Václavovi přišlo vhod držet Wittelsbachy v šachu právě odkladem Žofiiny korunovace. K té se král odhodlal, když už v Německu propukala bouře, která krátce po korunovaci vedla k jeho sesazení z římského trůnu.

„Před světem máme utíkati proto, že o něm svědectví vydala Pravda, že skutky jeho zlé jsou. A po celém okrsku zemském rod lidský je zapleten do nesčetných hříchů, tak velikých a tolika křivd vůči bližním, vražd, šaleb, loupeží, zhýralostí a jiných zločinů, že kdy je kdo z horlivých věřících mohl všecky naráz spatřiti, přílišnou hrůzou poražen smrtí by zemřel. V marnosti světa bídní chodí v temnotách a nikoli ve světle, dobro nazývají zlem a zlo dobrem.“

Arcibiskup Jan z Jenštejna je sice autorem Knížky o unikání světu, ale jinak se světským problémům příliš nevyhýbal. Ani když se jednalo o „skutky zlé“ (abychom citovali spisovatele). Ono se skoro zdá, jako by konflikty vyhledával. A rovněž se zdá, jako by lidi kolem Václava přímo lákalo toho vznětlivého arcibiskupa dráždit, systematicky naštvávat, provokovat. Jenštejn měl velký dar vizionáře i sklony askety a především odhodlání hájit církevní svobody. Neboli (jak o tom píše František Palacký) imunitu: „Vyložili jsme již, jak se horlivě arcibiskup Jan z Jenštejna zasazoval o církevní svou imunitu, a naproti tomu, jak málo šetrnosti prokazovati právě kněžím byli zvyklí král a družina jeho. V takových poměrech nikdy nemohlo nedostávati se příčin k třenicím obapolným; větší jich díl pocházel odtud, že obě strany působením svým libovolně prý vkračovaly jedna do područí druhé.“

Milostivé léto pro Čechy

Korunovace papeže Bonifáce IX. (1350–1404) v Římě v roce 1389. |foto:Profimedia

Zkrátka ve vztahu těch dvou, Václava a Jenštejna, bylo zaděláno na konflikty na léta dopředu. Zdálo by se, že se všechny naježené ostny otupí, když nový papež Bonifác IX. vyhlásil milostivé léto „pro Čechy a země poddané Českému království“. Milostivé léto? Ke komu mělo být milostivé? Ke všem katolickým věřícím, kteří mohli při návštěvě určitých kostelů dosáhnout odpuštění svých hříchů. Týkalo se to samozřejmě Říma, jenomže v našem případě propůjčil papež toto právo i našim kostelům, „aby jak král, tak i poddaní, kterým nebylo lze v určité době zajeti do Říma, přece účastni býti mohli darů posvátných, jež s milostivým oním létem byly spojeny.“ A bylo vyhlášení takového milostivého léta Českému království a českému králi k něčemu? Ale jistěže bylo. Pro Václava to znamenalo značný finanční přínos, protože ti, kteří chtěli získat zvláštní odpustky, museli navštívit čtyři pražské kostely. Byly to kostely sv. Petra a Pavla na Vyšehradě, novou kapli Božího těla na Dobytčím trhu (dnešním Karlově náměstí), Svatovítský dóm a kostel benediktinského kláštera v Břevnově. Ale co bylo s tím finančním přínosem? Věřící měli podle doporučení zpovědníků odevzdat část nákladů, které by si jinak vyžádala cesta do Říma. Takže nikam daleko sice putovat nemuseli, ale stálo je to stejně. Polovinu takto vybraných peněz dostal papež, druhou polovinu panovník. Což byl pro Václava docela dobrý byznys... „A při tom času slit jest velmi veliký zvon na Vyšehradě, jemuž říkali Patronus.“

Vyhlášení milostivého léta pro české země drželo nejprve krále na uzdě, tedy že dal s arcibiskupem pokoj. K tomu přispěla i skutečnost, že se do Prahy sjelo dlouho nevídané množství lidí. Zahájení této přece jenom neobvyklé církevní slavnosti byla stanoveno na čtvrtou neděli postní, tedy na polovinu března 1393. Milostivé léto pak mělo trvat do poloviny září. Král se tedy krotil, ale nekrotili se jeho milci, kteří si nedali pokoj a krále proti arcibiskupovi doslova štvali. Vedl je podkomoří Zikmund Huler, a kromě mnoha dalších patřil k Jenštejnovým nejzarytějších odpůrcům i vyšehradský probošt Václav Králík z Buřenic. Pocházel z chudé zemanské rodiny z kraje od Ledče nad Sázavou, ale není vyloučeno, že byl nemanželským dítětem jednoho z Lucemburků. Byl oblíbencem kardinála Pilea i krále Václava IV., a není vyloučeno, že právě pro něj chystal český král nové biskupství.

Nové biskupství

„Král Václav zamýšlet založiti v jihozápadních Čechách biskupství nové a čekal jen na smrt starého Racka, opata kladrubského, chtěje v Kladrubech na místě kláštera benediktinského postaviti chrám katedrální. Ale sotvaže umřel Racek, již mnichové tamější zvolili sobě opata nového, a vikář arcibiskupský Jan z Pomuka stvrdil ho v takovém spěchu, že král v stejnou dobu dozvěděl se jak o smrti Rackově, ta i o řádném již potvrzení nového opata.“

Zdá se, že to měl pan král docela dobře vymyšleno. Oni si tedy vymysleli spíš jeho milci, ale král byl samozřejmě pro. V čem ten plán spočíval? Václav chtěl zřídit v Čechách nové biskupství. Jako zdroj nadace této nové diecézi měly sloužit statky benediktinského kláštera v Kladrubech. Král tím sledoval jednak posílení své vlastní politické moci, jednak tím chtěl omezit pravomoc, jakož i příjmy nenáviděného arcibiskupa Jana z Jenštejna. Zda si dělal Václav s papežským svolením nějaké starosti? Ale vůbec žádné. Očekával, že mu Benedikt bez problémů vyhoví, takže se čekalo jenom na okamžik, kdy v Kladrubech zemře zdejší opat, a mohlo se tudíž začít s kádrovými a jinými změnami... Jenomže (jak už nám to prozradil František Palacký) v Kladrubech se volilo takřka okamžitě. O čemž arcibiskup pochopitelně věděl, zatímco král nikoli. Pochopitelně. Opatem byl zvolen mnich Olen a pan arcibiskup vyhlásil lhůtu k předložení námitek proti této volbě. Neprotestoval nikdo. On totiž ani nikdo protestoval nestačil, protože arcibiskup dal svému generálnímu vikáři takřka okamžitě příkaz k potvrzení volby, což trvalo všeho všudy tři dny. To ale vypadá, jako by Jan z Jenštejna cosi tušil, tedy že má být to nové biskupství v Kladrubech zřízeno a že svou mimořádnou pohotovostí králův záměr zhatil...

Arcibiskup to netušil. On to musel přímo vědět. Zůstává ovšem asi navždy záhadou, jestli král (celý ten čas pobýval na hradě Žebráku) na tento arcibiskupův krok čekal, anebo jestli skutečně propásl příležitost předejít volbě nového opata. „Tento proti výslovné jeho vůli provedený kousek podráždil ho až do vzteku.“ Podle míry královského hněvu (a ten musel být mimořádný, protože přešel až do výbuchu vzteku skoro nepříčetného) se dá předpokládat, že byl král zaskočen. On ani král ani jeho okolí prostě nepředpokládalo, že Jan z Jenštejna bude reagovat tak bleskurychle. Král se rozhodl k návratu do Prahy, což ještě není všechno, protože on se rozhodl hlavně k zásahu proti strůjcům volby a potvrzení kladrubského opata. „Král Václav poslal několik poslů po sobě k arcibiskupovi a jeho radům, kteří ze strachu před ním utekli do Roudnice, k sobě do Prahy je volaje. Když pan naposledy biskup lavantský, králův zpovědník, maršálek Čúch ze Zásady k arcibiskupovi přišedše, ujišťovali, že on i radové jeho do Prahy bezpečně jeti nejen mohou, ale i musí, má-li kdy jaké smíření mezi nimi a králem se státi. Arcibiskup konečně odhodlal se přijeti do města, jakkoli málo dobrého bylo mu předvídati z lístku jak lakonického, tak nemilostivého, jejž od krále byl obdržel.“ Copak stálo v tom lakonickém a zároveň nemilostivém lístku? Václav ho napsal německy. Český překlad zněl asi takto: „Ty, arcibiskupe, vrať mi roudnický hrad i jiné mé hrady a kliď se z mé české země! Jestliže se o cokoli pokusíš proti mně nebo mým lidem, hodlám tě utopit a rozepře odstranit. Přijeď do Prahy!“

Ty, arcibiskupe...

Tak tomuhle se opravdu nedá říct zrovna milé pozvání... Něco takového by opravdu neměl šéf státu psát člověku, který byl v žebříčku důležitosti hned na druhém místě. Arcibiskup zřejmě sebral všechnu svoji odvahu (zapracovali taky královi důvěrníci, kteří zdůrazňovali že Václav jej chce vidět a jednat s ním, aby se konečně rozhostil mír mezi oběma stranami). Arcibiskup a jeho úředníci se dali vytrvalým přemlouváním uchlácholit a vstoupili do Prahy. To bylo 18. března 1393. Sepsaná smlouva měla být podepsána nazítří, tedy 20. března, a slavnostně schválena na společné schůzce krále Václava IV. a arcibiskupa Jana z Jenštejna. Král se odebral se svým dvorem do kláštera rytířů svatého Jana Jeruzalémského neboli do komendy johanitů na dnešním Velkopřevorském náměstí. Ta stála na konci Pražského mostu, blízko arcibiskupova paláce na protilehlé straně Vltavy na Menším Městě pražském. Podle svého zvyku se král na jednání, které měl před sebou, posilnil notným douškem vína. Snad aby si dodal odvahy, i když u notorického alkoholika je to prašť nebo uhoď – nějaký důvod k napití se přece najde vždycky. I když ke schůzce došlo brzy ráno, tak král už byl úplně opilý. V tomhle stavu se mu na očích objevil Jenštejn se svými úředníky. Byl to zřejmě uzlový bod celého případu. Krále doprovázeli mnozí z jeho rádců, kteří se přičinili o dramatický vývoj panovníkových vztahů s arcibiskupem. Když je Jenštejn uviděl, tak se neovládl a protože mu bylo něco takového jako diplomatický takt dost cizí, začal hlasitě žádat krále, aby nenaslouchal falešným zprávám ze svého okolí. Král zapomněl na všechno, co bylo pracně dohodnuto.

„Spatřiv duchovní ty pány, král ihned rozpálil se hněvem tak prudkým, že jav se zlořečiti a nadávati, roztrhal úmluvu a pohrozil strašným potrestáním všem těm, kdož zavinili dotčené skutky arcibiskupovy.“ Václav se obořil přímo na arcibiskupa, sotva před něj předstoupil: „Ty, arcibiskupe, vznášíš klatby nad mými úředníky bez mého vědomí!“ Šlo o církevní klatbu, uvalenou na podkomořího Zikmunda Hulera za to, že nechal popravit jednoho klerika. „Ty jsi potvrdil kladrubského opata! Ty házíš na mého podkomořího kacířství a bludařství! Nedotázal ses a činíš tak o své újmě! Věz, že toho budeš litovat!“ Zdálo by se, že to stačilo na okamžité přerušení jakékoli schůzky, protože už nebylo vlastně o čem jednat, leč nikoli 1485; ono to ještě pokračovalo. Král vztekem rozžhavený doběla spatřil po arcibiskupově boku jeho hofmistra, rytíře Něpra z Roupova. Ten se ho pokoušel uklidnit, ale král se po něm ohnal a divoce na něj zařval: „Ty se odtud ihned kliď, nebo ti dám srazit hlavu!“ Pak ukázal na arcibiskupa a jeho tři úředníky (to znamená na Johánka z Pomuka, Mikuláše Puchníka a Václava Knoblocha): „Tyto čtyři mi zajměte a opatrně je veďte!“ Chtěl dát zajatce odvést do kapitulní síně při svatovítské katedrále (byl totiž pořád na půdě johanitského kláštera), a tam, tedy na půdě Hradu, je vyslechnout.

r_2100x1400_dvojka.png

„Když polekaný arcibiskup, aby udobřil jeho, padl před ním na kolena, on odpovídal mu podobným klekáním a úšklebným podle něho se tvářením.“ Jako jedinému ze zajatců se na poslední chvíli podařilo uniknout Janu z Jenštejna. „Že arcibiskupa nepotkalo totéž, za to děkovati měl ne důstojenství svému, ale přítomným ve zbrani hojným panošům svým. Pod jejich štíty ustoupiv do blízkého sídla svého, po malé chvíli ven utekl u města, ačkoli královým rozkazem hned všecky brány a cesty byly zahraženy.“ Děj pokračoval na Pražském hradě. Tam se král rozvzteklil nanovo. Děkana pražské kapituly a doktora dekretů, který byl rovněž přiveden na Hrad (jmenoval se Bohuslav Janův z Krnova a kromě toho, že byl olomouckým kanovníkem, zastával funkci rektora právnické university pražského vysokého učení), udeřil několikrát jílcem svého meče do hlavy tak, až byl zbrocen krví, načež jej dal s rukama spoutaným za zády odvést do hradního purkrabství. „Doktora Mikuláše Puchníka, doktora Johánka z Pomuka, probošta Václava Knoblocha a arcibiskupova hofmistra Něpra z Roupova kázal odvést do rychty na Staré Město, aby vyšetřování zdařilo se lépe v tamější mučírně. K večeru tam přišel i sám.“

Co se dělo ve Staré rychtě (což je dům dodnes stojící na rohu ulic Rytířské a Na Můstku), to už je zase jiná historie. V té zahrál hlavní, ale velice nedobrovolnou a zejména ve svém životě poslední roli doktor Jan neboli Johánek z Pomuka, arcibiskupský generální vikář.