157. schůzka: Kterak se pan král s arcibiskupem pral

Adolf Liebscher: Král Václav IV. potvrzuje Kolínu privilegia
Adolf Liebscher: Král Václav IV. potvrzuje Kolínu privilegia

K velikému pro krále Václava i pro Čechy neštěstí, ba i pro záležitosti říše a církve římské vůbec, v běhu léta 1380 vymřeli všichni přední radové jeden po druhém, které Karel IV. sobě vzdělal a synovi svému pozůstavil:

„88letý kardinál Očko z Vlašimi, jakož i někdejší magdeburský arcibiskup, nyní biskup litomyšlský Albrecht ze Šternberka, oba skonali jednoho a téhož dne 14. ledna 1380. Potom dne 20. prosince ještě téhož roku odešel biskup olomoucký Jan ze Středy, někdejší kancléř říšský a jak se za to má i spisovatel Zlaté buly. Nepraví se, zda-li těchto smrtí příčinou byla veliká epidemie, která těžce navštívila národ český v běhu toho léta. Až do té doby vždy bylo lze panování Václavovo považovati za pouhé pokračování vlády Karla IV.; teprv od nynějška osobní jeho řízení vystupovalo čím dále tím více najevo.“

Nastupuje Jan z Jenštejna

Vojtěch Kubašta: Jan z Jenštejna (ilustrace v knize Antonín Novotný: Pražské Karmelitky)

Na místo Jana Očka z Vlašimě dosedl jeho synovec Jan z Jenštejna. Byl o něco starší než král Václav IV. Asi o dvanáct let. Pocházel z bohaté pražské rodiny, která po tři generace sloužila českým panovníkům. Jeho dědeček Jan z Kamenice byl písařem dvorských desek za Jana Lucemburského, tatínek Pavel z Jenštejna byl něco jako ministr Karla IV. V královských službách se domohl bohatství, koupil si hrad Jenštejn a dosáhl pro sebe a své potomky šlechtictví. Dočkal se i toho, že jeho syna Jana jmenovali v šestadvaceti letech biskupem míšeňským. Není divu, že se na něj štěstí usmívalo, když tomu štěstí tatínek a hlavně strýček arcibiskup pomohli. Ať už vlivem, nebo penězi. Že pomohli, o tom není sporu, ale na druhé straně: Jan měl pro svou kariéru skvělou kvalifikaci. Studoval nejenom doma, ale na italských universitách v Padově a Bologni a na francouzských v Paříži a Montpellier. Už jako chlapec totiž získal obročí, díky kterým mohl studovat. Výbornou praxi měl na dvoře papeže a francouzského krále. Takže i když svoje studia nedokončil, byla mu udělena hodnost bakaláře kanonického práva, a biskupem se stal, i když byl pořád ještě pouhým jáhnem, tedy na samém začátku kněžské dráhy. A minuly sotva tři roky a z Míšně se Jan z Jenštejna stěhoval do Prahy, aby se ani ne třicetiletý stal třetím arcibiskupem.

„Zároveň pak se mladý Jenštejn stal jakýmsi ministrem zahraničí mladého krále Václava IV. jako kancléř římské říše,“ uvádí historik František Michálek Bartoš. „Toto vyvrcholení životní dráhy Jenštejnovy i rozmachu všeho jeho rodu bylo arci v neposlední řadě dílem výjimečné situace politické a velikého převratu mezinárodního, který zároveň vytvořil i vlastní pozadí pro brzký pád mladého hodnostáře z výše, na niž byl převratem předtím vysazen.“ Pan arcibiskup byl taková veselá kopa. Duchovnímu se moc nepodobal. Společenský lesk, přepych a nádhera avignonského dvora (tam nějakou dobu pobýval, prý tam poznal tři papeže), tak to všechno v něm vzbudilo touhu stát se rovněž bohatým, uhlazeným a všemi obdivovaným prelátem. Byl víc rytířem než knězem. V době, kdy byl jmenován míšeňským biskupem, měl ještě šest jiných církevních obročí. Každé pochopitelně tučně placené.

Vystupoval jako sebevědomý, pyšný kníže, měl v oblibě bujné radovánky a hostiny, velice rád tančil s urozenými a krásnými ženami. Zlé jazyky tvrdily, že nezůstalo u tance. To všechno trvalo až do 15. října 1379. Tak přesně to víme, protože si to pan z Jenštejna zapsal. Toho dne měl prazvláštní vidění. Zjevil se mu Kristus, Panna Maria a pak ještě ďábel (podivná kombinace). Ten ďábel měl podobu konkrétního člověka. Totiž: vzdoropapeže. (Což znamená Klimenta.) Arcibiskup se vžil do hrozícího rozkolu v církvi, že si toto nebezpečí promítl do vidění, a to bylo v očích současníků současně prorocké a hrůzné. (Po staletích vysvětlil tuto vidinu psychiatr profesor Vladimír Vondráček jako epileptický záchvat spánkového laloku, kterým pražský arcibiskup zřejmě periodicky trpěl – jemu se něco podobného ještě párkrát opakovalo a mělo to na něj velice silný vliv: z kavalíra se světáckými sklony se totiž začal měnit v asketu.)

Duchovní převrat

„Bylo to hned v létě 1380. roku, kdy nemoc, která ho přivedla na okraj hrobu. (V království tehdy řádila epidemie infekčních horečnatých onemocnění, kterou kronikáři viděli jako morovou ránu.) Ta choroba způsobila v Jenštejnovi duchovní převrat, který středověký člověk nazývá conversio, otřes, z něhož se rodívá světec. Pohled v tvář smrti, která mu odňala v lednu strýce, jemuž byl zavázán tolikerou vděčností (to byl kardinál Jan Očko z Vlašimě) a která na podzim skosila za nákazy tisíce lidí, otřáslo hladkým dvořanem a přivedlo ho po uzdravení do roudnického kláštera požádat o duchovní vedení. Tu mocně zapůsobil na světského preláta výjev z Řehoře Velikého, o němž se právě četlo při stole, jak hříšník, překvapený smrtí, prosí úpěnlivě o jedinou noc na vykonání pokání, ale marně. To byl počátek obratu, který po roce upevnila zpráva o žalostném konci magdeburského arcibiskupa Ludvíka.“

Jenštejnův přítel, magdeburský arcibiskup uspořádal bujný masopustní ples, během kterém vypukl v tanečním sále požár. Právě Ludvík i se svou dámou, když vedl v přestrojení za pištce průvod tanečníků a tanečnic, byl ve zmatku ušlapán. Výkřik „Hoří!“, který pronikl tanečním sálem, byl připisován samotnému ďáblu. V lidovém podání odešel Ludvík přímo do pekel, aniž mohl vykonat pokání za svůj prostopášný život. Což bylo varování, na které pražský arcibiskup zabral. Změnil se, a to úplně. On to pochopil jako zpřítomnění nebezpečného dotyku smrti a věčného zavržení. Začal se stranit loveckých radovánek a hostin, které miloval Václav IV. se svými milci. Prodléval nejraději na svém hradě v Roudnici, kde si dal zřídit zvláštní celu, ve které se bičoval trnovými metlami.

Joann Venuto: Hrad Jenštejn

Toto sebetrapičství a umrtvování těla způsobovalo jeho prudkost a přehnanou horlivost ve všem, co dělal. Tak to bylo i ve vztahu k těm, o nichž se domníval, že to jsou „synové ďáblovi“. Svým bezohledným počínáním donutil k emigraci děkany vyšehradské a pražské kapituly a popudil proti sobě kanovníky obou kapitul. Ale nejenom je. Za nějakou dobu měl nepřátele všude, kam se jenom podíval.

Vírou spojil jsi své dílo
a teď pomoz, Pane náš,
co se kdysi sjednotilo,
v jednotě ať zachováš.

Je však jasné, že svět hasne,
špatností se zalyká,
a když jest tu, žádá trestu
nepravost ta veliká.

Mladý král ani mladý arcibiskup neměli žádné politické zkušenosti. Vlastně to byli nováčci, kteří se najednou ocitli na špici společnosti. Obě udělali bleskově skvělou kariéru. Václav se teprve učil vládnout, a Jan z Jenštejna prožíval osudové události víc citem než rozumem. O tom nakonec svědčí i jeho latinská básnička, ze které jsme už slyšeli úryvek. Snaží se v ní nějak vyrovnat s církevním schismatem:

Když jsem začal, půjdu dále:
schisma v sobě skrývá jed,
smrtelný je v kapce malé,
sotva se ho dotkne ret.

Otázka dvojpapežství

Alessandro Casolani: Papež Urban VI.

Co ty dva mladíky ještě spojovalo? Hlavně to byl stejný názor na řešení ústřední politické otázky doby. Což bylo dvojpapežství. Ano, oba stáli za římským papežem Urbanem. Jenomže to, co je zpočátku spojovalo, se nakonec proměnilo v bariéru, která je na věky rozdělila. Jenštejn byl radikál. Podle jeho představ bylo zapotřebí rázně, ale opravdu důsledně zařídit, aby se všichni věřící v arcidiecézi okamžitě a bezpodmínečně podřídili poslušenství Urbana VI. On na ten problém pan arcibiskup hleděl poněkud zjednodušeně. Z pozic katolického preláta, z čistě církevního hlediska. Zatímco Václav, ten byl nucen respektovat mnohem složitější pavučinku diplomatických vztahů, pro něho ta otázka neměla tak jednoznačnou odpověď. Okolnosti ho nutily manévrovat. Byla tu například Francie, ta stála za „svým“, tedy avignonským papežem Klimentem. Věci byly ještě složitější: francouzský princ Ludvík Orleánský byl zasnouben s uherskou princeznou Kateřinou. Lucemburský princ Zikmund byl zasnouben s uherskou princeznou Marií. Což znamená, že starý plán Karla IV. na schlamstnutí Uher nebo Polska se najednou nepříjemně křížil s podobným projektem Francouzů. Choulostivá situace...

Byla choulostivější tím spíš, že Francouzi vyhlédnutí princezna Kateřina náhle zemřela. A nevěsta Zikmundova? Ta se těšila dobrému zdraví. Co to všecko ale znamenalo? Že okatě nepřátelský postup vůči avignonskému papeži (tedy zároveň vůči Francii) mohl plán na získání Uher zkomplikovat. Oni by se už Francouzi postarali, aby Lucemburkům to uherské ženění nevyšlo... Bezpochyby. A byla tu ještě celá řada dalších závažných důvodů, proč král nemohl sdílet arcibiskupovu přímočarost, proč musel hledat kompromisy. Jak jsme si už řekli, římský papež Urban přímo bombardoval českého krále návrhy, požadavky, výhrůžkami i prosbami, aby se konečně rozhoupal a vyrazil do Říma na korunovační cestu a tím pomohl jednak sobě, jednak papeži. Václav sice nasliboval kdeco, ale do Říma se ne a ne a ne vydat. Což Janu z Jenštejna náramně vadilo. Ono ho to přímo pobuřovalo, zlobilo, ba štvalo, tím spíš, že od papeže taky schytal svoje. Proč? Nedokázal krále přimět k té výpravě za císařským vínkem. A aby toho nebylo dost, tak si to Jenštejn rozházel ještě s jinými Lucemburky, s mladším moravským markrabětem Prokopem a litomyšlským biskupem Janem Soběslavem.

„Markrabí Prokop, jenž byl ze všech odpůrců asi nejmocnější i nejnesmiřitelnější, našel spojence ve svém bratru Janu Soběslavovi, s nímž se jinak mnoho nesnášel. Tento mladičký a zpupný princ dosáhl toho, že byl z Říma jmenován rozhodčím ve sporu svého metropolity s vyšehradskou kapitulou a dovedl toho proti němu využíti. Ten však odmítl přijít na soud, na který byl obeslán Jenštejnem, a donutil ho k tomu, aby ho postihl církevními tresty. Na Jana Soběslava byla vyhlášena církevní klatba.“

Jez jako záminka k akci

Dal si to král Václav líbit, aby mu dávali bratrance do achtu? Nedal. Takže to arcibiskupovi spočítal? On ne. Na to měl přece lidi. To jméno už v Toulkách jednou padlo. Byl to jeden z Václavových „milců“.

„Ochotný milec mu snadno zjednal záminku k zakročení. Byl to Jan Čúch, pán Lobkovic. Dal se do stavby jezu pro rybolov na Labi, které tu náleželo arcibiskupovi. Předrážděný Jenštejn dal se strhnouti – nechal zbořiti jez, načež Čúch žaloval u krále. Václav IV. obeslal arcibiskupa na Karlštejn a vykonal tvrdou odvetu: zatímco Jenštejn nesměl odejít z hradu, arcibiskupské statky byly dány v plen.“

S tou stavbou jezu to bylo dost problematické – šlo o hranici dvou panství probíhající říčním tokem a bylo sporné, o čí právo vlastně jde. Odveta za nepatrnou škodu na Čúchově jezu byla nepřiměřená. Činila na 6000 pražských grošů. A to byla částka, která stačila na obvěnění princezny.

„Po tom všem byl arcibiskup Jan z Jenštejna propuštěn, ale jeho kancléřování bylo u konce.“ Neboli byl zbaven funkce Václavova zahraničního ministra. Král se přitom obrátil na papeže Urbana se žádostí, aby byl Jenštejn odvolán ze správy arcibiskupství. Co na to papež? Nevyhověl mu. Možná mu potřeboval něco vrátit. Možná. Ale konflikt mezi králem a arcibiskupem tím neskončil.

Jenštejnova porážka

„Snad již od počátku nepřátelství vlekl se spor mezi králem a arcibiskupem o volný průjezd jeho lodí Litoměřicemi, které se vzpíraly uznati tuto výsadu, kdežto Jenštejn tvrdil, že jí požívá odnepaměti. Václav IV. pověřil rozhodnutí svému milci Kaplířovi a ten vynesl rozsudek, v němž mluví o arcibiskupovi a jeho nárocích zdvořile (nechceme-li v jeho slovech hledat ironii), vyhovuje jim však tak málo, že není divu, způsobil-li v Jenštejnovi pohoršení. Povoluje totiž volný průjezd ročně pouze dvěma lodím arcibiskupovým, a to ještě s přesně vymezeným množstvím nákladu.“

To tedy byla Jenštejnova porážka... Byla. Dvě plavby do roka byly směšně málo, pro arcibiskupa to znamenalo doslova hospodářskou pohromu. Byla to vlastně taková provokace. Provokace, která měla arcibiskupa vydráždit k neuváženému kroku a tím mu zasadit zdrcující ránu. Mezitím se ale v Praze staly věci, které vnitropolitické napětí zhoršily daleko víc.

Genocida v pražských „Židech“

„Roku 1389 o Velikonocích byla v Praze pohroma za Židy. Když šel kněz s Božím tělem v nešporní čas, Židé po něm házeli kamením a tu drahou svátost mu vyrazili z ruky; a tak některé pobili a některé upálili.“ Takřka cudné konstatování ze Starých letopisů českých. Jako by šlo o incident naprosto bez významu. A přitom to, k čemu došlo v Praze, byla genocida přímo úděsná.

V pražských „Židech“ (tak se tehdy říkalo židovskému ghettu) se přihodila všední událost. Uličkou ghetta procházel právě kněz se svátostí oltářní k zaopatření umírajícího. Několik kamenů hozených náhodně jdoucími Židy zasáhlo kněze a snad i svátost oltářní. Historik Bartoš tvrdí, že celý incident způsobily dovádějící židovské děti. Házely po sobě pískem a kamínky a jenom náhodou zalétl kus bláta na kněze a snad i na svátost. Kněz to považoval za úmyslnou pohanu a urážku svátostného Krista a v rozčilení běžel na Staroměstské náměstí, kde voláním vzbudil srocení lidu. Městští drábové zasáhli, odvlekli na radnici několik zadržených Židů a zavřeli je do šatlavy s tím, že budou předvedeni před rychtáře. Tedy na normálních okolností by tím byla celá příhoda vyřízena a žádnou pozornost by nevzbudila. Jenomže se právě slavil největší svátek všeho křesťanstva, Velikonoce, připomínající ukřižování a slavné zmrtvýchvstání Krista. V mysli všech věřících ještě vězela myšlenka na velkopáteční kázání o zločinu, jehož se Židé dopustili na Mesiáši. Srocení davu na Staroměstském náměstí a v přilehlých ulicích rostlo a za chvilku se zpráva o události v Židech stala předmětem veřejného pobouření. Hlavně proto, že ji bodří Pražané brali jako záměrnou židovskou provokaci proti křesťanům a Kristu.

Émile Schweitzer: Židovský pogrom ve Štrasburku (1349)

„Úřad Města pražského dal sice zatknout viníky, ale když v neděli velikonoční kazatelé v kostelích pražských jali se sami popouzeti lid k pomstě, nedal se tento udržeti déle na uzdě. Houfy zuřivců, ženouce se útokem do židovského města, zapalovaly v něm domy a honíce obyvatele do požáru nazpět, vraždily utíkající. Jen jednotlivci, nejvíce ženy a děti, byvše ušetřeni a do Starého Města přijati, dali se aspoň na oko pokřtíti, aby ušili dalšímu týrání.“

Těch, co unikli (jak o nich píše František Palacký), bylo málo. Dav se ozbrojil tím, co bylo po ruce 1485: holemi, palicemi, vidlemi, motykami, sekerami a noži. V podvečer vzal ghetto útokem, vydrancoval je a vypálil. Podle útržkovitě dochovaných zpráv zahynulo násilně na 3000 Židů. Ušetřeny zůstaly prakticky jenom některé děti, které si zámožnější měšťané vzali jako sirotky k sobě a dali je pokřtít. Rozsah zkázy židovské čtvrti byl hrozný. Mnoho domů bylo vyrabováno a zdemolováno, ohromné množství mrtvých muselo být na Velikonoční pondělí spáleno na hranicích, aby nedošlo k epidemii. Řadu dní se nad Prahou vznášel zápach spáleného lidského masa. Až když bylo úplně po všem, dal královský podkomoří Zikmund Huler z Orlíka rozkaz, aby v celé zemi byli Židé vzati do ochranné vazby a tak zachráněni před rozšířením pogromu na venkov.

Nebezpečný králův oblíbenec

Ale abychom se vrátili k případu Václava IV. a Jana z Jenštejna. Před chvilkou tu padlo jisté jméno. Zikmund Huler z Orlíka. Zikmund Huler, bezohledný a velice nebezpečný a mimořádně mocný králův oblíbenec byl v pozadí stupňujícího se konfliktu mezi králem a arcibiskupem. Huler měl prsty v zákroku proti arcibiskupovým lodím na Labi. Jan z Jenštejna se totiž mohl proti tomuto opatření odvolat k soudu v Litoměřicích nebo na Starém Městě pražském. Huler byl královským podkomořím, který společně s hofrychtéřem, tedy dvorským sudím královských měst, spravoval královská města a rozhodoval na městském soudu. Takže kdyby se arcibiskup odvolal, dostal by se jeho protest zase na stůl pana Hulera.

Roku 1392 byl na Novém Města pražském z příkazu podkomořího Zikmunda Hulera okamžitě sťat jistý universitní student, který se dopustil jakéhosi zločinu. O rok později byl sice vzat do arcibiskupské vazby, ale z rozkazu podkomořího vzápětí okamžitě upálen jiný klerik, o kterém se ví, že měl jakési pletky s nevěstkami a ještě předtím se obohatil tím, že vyloupil kostel. I kdyby ti dva spáchali ještě něco horšího, tak o nich měl rozhodnout arcibiskup, protože spadali pod soudní pravomoc církevní, nikoli světskou. Jenštejn tedy ani nemohl jednak jinak, než že pro porušení kanonického práva povolal Hulera k odpovědnosti, vydal ho na takzvaný půhon.

Jak na to reagoval pan podkomoří? Huler (nepochybně s tichým souhlasem krále) odpověděl, že přijde. „Ale se slušným vojskem!“ Což bylo protivení se zákonu, načež následovalo vyhlášení klatby, a události nabyly na spádu. Václav IV. a Jan z Jenštejn, ti dva svéhlaví a vášniví muži si byli v mnohém velice podobní. Jestliže si to uvědomovali, tak je to muselo o to víc vnitřně štvát. Ne každý dokáže přijmout, funguje-li jeho bližní jako moje vlastní zrcadlo. Tehdy, na konci 14. století, ale i o 600 let později.