134. schůzka: Gaudeamus igitur

"Když tedy slavný pan Karel, český a římský král" (píše kronikář František příjmím Pražský) "pozoroval veliký užitek studia moudrosti a ctnosti, potvrdil nejmilostivěji svou královskou listinou, zpečetěnou zlatou bulou obecné učení ve městě Pražském, zvažuje nadto, že přednosti ducha jsou znamenitější, výtečnější a ušlechtilejší než dary přírody a Štěstěny. Protože si přál, aby řečené obecné učení mělo dobré a šťastné výsledky, povolal a svým listem nařídil přivolat mistry a doktory z různých učení jiných zemí a řádně a milostivě se o ně postaral, aby za svou práci měli potřeby tohoto života a štědré zaopatření. Takovéto velmi prospěšné činy nebyly v této zemi nikdy vídány ani slýchány."

Bodejť by byly vídány a slýchány, když náš panovník něco podobného zakládal vůbec poprvé. Ta zpráva však napovídá, že na pražské universitě přednášeli a studovali od samého začátku i příslušníci jiných národností. Kterážto věta je prosím řečena správně. Tedy - až na spojku "i". Ne že by snad na vysokém učením nebyli "i" příslušníci jiných národností. Byli. Nikoli však "i", ale především a hlavně. Protože v Praze studovali a také přednášeli především cizinci. Vyplývalo to nakonec z jedinečného postavení pražské university, protože do Prahy mířila vědychtivá mládež z půlky Evropy. První české vysoké učení bylo české podle místa svého založení, latinské svým studijním jazykem, mezinárodní svým významem. "Byloť takové učení v městě Pražském, kterému nebylo nikde podobného. A přicházeli k němu i z cizích zemí, totiž z Angličan, z Francouz, z Lombardie, z Uher, z Polska a ze všech okolních zemí studenti, synové pánů a knížat a preláti kostelů z rozličných krajin na světě. A učiněno bylo město Pražské z učení takového pověstné a slavné v cizích zemích velmi, a pro množství žáků časové tu poněkud dražší byly, poněvadž studentů množství velké sem se hrnulo." (Líčí nám ten boom pražské university kronikář Beneš Krabice z Weitmile.)

Pražské obecné učení se skládalo z universitních národů. Tyto národy nebyly žádným nacionálním společenstvím, vymezeným jazykově nebo národně, ale sdružením universitních příslušníků, pocházejících nebo přicházejících z určité krajiny. Šlo o územní princip. Stejně jako kupříkladu v Paříži se i v Praze vytvořily čtyři universitní národy. U nás to byl "natio Bavarorum, natio Bohemorum, Natio Polonorum et natio Saxonum." Neboli: "národ bavorský, český, polský a saský." Národ "český" tvořili jednak obyvatelé Koruny české (z Čech, Moravy, Lužic a Kladska), ke kterým byli připojeni "Uhři a ostatní Slované" (jako Slováci, Dalmatinci a ještě další). K "bavorskému" národu se počítali především příslušníci jižních území říše - sem patřili studující a učitelé z Bavorska, z rakouských zemí, ale také ze Švýcarska, Holandska, části Porýní a rovněž Bádenska, Hesenska, Vestfálska a Hannoverska. Do "saského" universitního národa náleželi v podstatě všichni z krajů na východ od Labe - tedy z Meklenburska, Holštýnska, Braniborska, Pomořanska a Skandinávie, ale částečně i obyvatelé území, kteří se hlásili k bavorskému universitnímu národu, jako například z Hannoverska nebo Vestfálska. "Polský" universitní národ zahrnoval především převažující Slezany, ale hlásili se k němu i imatrikulovaní z Durynska, Lužice, Míšně, Polska, Prus a dalších zemí. Takže kolik bylo vlastně Čechů na pražské universitě? S lety jich sice přibývalo, ale byli pořád menšinou. Novodobé odhady tvrdí, že zastoupení domácích studentů činilo 16 až 20 procent. Přesné údaje k dispozici nemáme, ale pomůžeme si oklikou: Na konci Karlovy vlády prý v Praze studovalo na 7000 lidí (ovšem včetně frekventantů nižších pražských škol - oni tenkrát všechny studenty zahrnovali do jednoho rance). V době po Karlově smrti přednášela na universitě asi pětina Čechů; na začátku 15. století stoupl jejich počet na třetinu.

Jak se dívala společnost na členy university? Jejich postavení bylo výlučné. Jak výlučné? Už třeba svým oblečením. Drtivá většina lidí byla negramotná, a tak musely mít sociální výsady - například ty universitní - na první pohled nezaměnitelnou podobu. To znamená talár. Podle dobových zpráv byl hlavní součástí universitního oděvu dlouhý splývavý plášť černé nebo modré barvy, zvaný tabard. Přes něj se ještě nosila dlouhá pláštěnka neboli epomis. Znakem universitního učitele byla navíc čepice, nazývaná biret a také prsten. Oboje dostávali mistři při promoci jako odznak svého úřadu. Od studentů a učitelů se odlišoval rektor university. Bylo mu předepsáno, že jeho biret musí být hedvábný, v zimě pak hranostajový. Z několika málo vyobrazení je zřejmé, že rektor nosil taky kožešinový, asi hermelínový límec. Děkani fakult a rektor se odlišovali i barvou oděvu, ten měl být rudý. Bakalářský plášť byl podobný mistrovskému, jenom čepice byla jiného tvaru. A studenti? Zřejmě každý chodil, v čem chtěl (nebo spíš nač měl). Žádnou pravidelnost v jejich oděvu nelze vysledovat.

Pak tu byly ještě odznaky úřadu, insignie. Na rektorův krk patřil zlatý řetěz s universitní pečetí. Při slavnostech před ním kráčel, stál nebo seděl s rektorským žezlem efektně oblečený sluha, pedel. To slovo pochází z latiny. Pedellus byl původní soudní posel. Také děkani fakult měli zvláštní odznaky důstojenství - fakultní žezla. Starobylé universitní insignie, které pocházely z 15. a 16. století uloupili koncem 2. světové války společně s nejstaršími universitními listinami němečtí nacisté. Sem tam o nich proskočí zpráva, že by mohly být tam či onde, ale ve skutečnosti jsou tyto vzácné památky dodnes nezvěstné. Podobně dopadla i samotná zakládající listina Vysokého učení Karlova, v archivu Pražského hradu se dnes uchovává arcibiskupský druhopis tohoto dokumentu. Žádná ze středověkých válek tomuto vzácnému dokumentu neublížila, zato tak učinili němečtí okupanti v poslední světové válce. V roce 1945 zmizela nadobro nejcennější část historických - písemností, které patřily archivu pražského vysokého učení. Těsně před koncem války se Němci pokusili universitní dokumenty uloupit a přepravit je do Bavorska. Kdesi mezi Plzní a Železnou Rudou prý železniční vagón s bednami archiválií shořel - vlak údajně napadli američtí letci. Pozdější pátrání tuto verzi ani nepotvrdilo, ani nevyvrátilo. Po archivu i zakládací listině University Karlovy jako by se slehla země.

Než se dostal budoucí žák na vysoké učení (a dostat se tam mohl teoreticky už ve čtrnácti letech, tedy v době právní zralosti, i když na fakultě svobodných umění - kam se šlo nejdřív - většinou přijímali od šestnácti), tak snad musel mít už nějaké vzdělání. maturitu třeba? Žádné střední školy neexistovaly. Student přicházel do universitních poslucháren rovnou z nižších latinských škol. Mlčky se předpokládalo, že uchazeč o studium bude mít aspoň základy latiny jako jazyka výuky, tedy měl být schopen přečíst text, snad i zvládnout základy počítání a znalost zpěvu. Psaní vskutku nebylo nutnou podmínkou plné gramotnosti. Ale jak si potom dělal student při přednáškách poznámky? Nebylo třeba něco si psát. Výuka se zakládala na neustálém memorování textů. Takovým způsobem byl "vzdělán" kupříkladu český král Václav II. Neuměl číst ani psát, ale dokázal hovořit latinsky, německy, znal celé pasáže z Bible. Měl to všechno nadupané.

Aktuální otázka: platilo se školné? Student musel při vstupu zaplatit imatrikulační taxu. Poté se nechal zapsat do matriky. Tím se stával plnoprávným členem akademické obce. Ale to nejhorší to teprve čekalo. Jako - učení? Kdyby jenom učení. Beánie. Uchazeč byl přijímán na fakultu veřejně svými budoucími kolegy takzvanou zkouškou trpělivosti. Říkalo se jí rovněž "depozice." Byl to zvyk. Ustálený rituál. Odkud se vzalo to slovo - beánie? Z latiny? Zní jakoby latinsky. beánie. ale pravděpodobně je to slovo českého původu. Vychází se z jeho zvukové podoby: bé, bé. Ano, bečení jako symbol žákovského nevědění. Beánie se konávaly zpravidla před začátkem zimního semestru. Předcházelo jim písemné oznámení slavnosti, vyvěšené na vratech koleje, kde se mělo odehrávat. Na kolejním dvoře nebo ve velké aule se shromáždila celá universita, aby poněkud prazvláštním způsobem přivítala své budoucí kolegy. Prazvláštním proto, že samotné beánie začaly slovními urážkami žáčků. narážkami na jejich smrdutost, hloupost... a vyhrožováním výpraskem.

"Poslouchejte všichni, zvláště vy noví, kteří se nemůžete vykázat potvrzením některé jiné university než je naše alma mater, že máte již beánie za sebou! Musíte se jim podrobit tady! Beánie jsou dávný studentský zvyk, který pochází z dob filosofa Sókrata. Jejich cíl je ušlechtilý - očistit scholára, jinak též studenta od špíny, kterou si přinesl z domova. a zbavit ho hrubých mravů, které se nehodí pro lidi vzdělané!" Žáčka nejprve jeho starší kolegové oblékli do nevypracované volské kůže. Byla uvnitř vlhká a hrozně páchla. (Ne-li přímo smrděla.) "Něco tu páchne!" zveřejňoval všem naprosto zřejmou skutečnost starší student. "Cítím strašný zápach! Cítíte to i vy, vzácní hosté?" Bodejť by necítili. Cítil to každý. "Ale odkud se line? A hle - tu je původce té krajně nelibé vůně! Víte, kdo to je?" Kdo by to tak mohl být v té příšerné volské kůži? No přece vůl!. "Ale kdepak! Vůl nepáchne! Nýbrž beán. Beán to je. A beán, jak víme, je zvíře náramně nečistotné. Musíme ho trochu umýt a očisti, než ho přijmeme do našich řad. Kupříkladu touto dřevěnou sekerou mu utneme rohy! Tak - a copak mu to roste v puse? Tedy: spíše v hubě. Volský zub! Sem s kleštěmi! Zoubek pěkně vytáhneme. A nyní, stáhněte ho z té volské kůže, přátelé, na lavici s ním, a hoblík! Je nutno ohoblovat na něm všechny boule a nerovnosti! Úplně všechny! A teď mýdlová pěna. Copak? Není? Inu, tak mu namažeme tvář smolou, a hned ho také břitvou oholíme! Hotovo. Poděkovat! Rozuměls dobře, poděkovat za naše dobrodiní! Od této chvíle již nejsi sprostý beán, nýbrž scholár!" Kromě volské kůže se někdy používala kukla s dlouhýma ušima, které byly vzápětí uřezány, aby žák nezůstal oslem. Následovalo fyzické i slovní týrání a nakonec byl uchazeč za všeobecného veselí vsazen na kozla (asi dřevěného) a teprve tímto aktem se z něj stal "member univesitátis neboli: "úd university."

Jeden z rozdílů mezi tehdejším učením a dnešní universitou vězel v tom, že do Prahy přicházeli kromě mladých lidí i dospělí, ba dokonce staří - například kněží všeho druhu. Pro nejednoho z nich znamenalo studium jen a jen zahálku na jakési placené dovolené. Oni si totiž vymohli, že mohli studovat třeba osm let, při plném platu ze své farnosti. Ať ti či oni, začínali školní rok 19. října. Prázdniny trvaly na vysokém učení od půlky července do 25. srpna. Neučilo se o nedělích a svátcích, o Vánocích, Velikonocích a ve dnech svatodušních, celkem asi 100 dnů v roce měli posluchači volno. Kromě již zmíněných vousatých a plešatých trvalek ale přišlo do Prahy i hodně mladých studentů. Především těch chudých. Byli to příslušníci čeledě "žáků potulných" neboli vagantů anobrž mendiků, zvaní taky poněkud méně zdvořile "žáci darebáci."

Exul ego clericus
ad laborem notus
tribulor multotiens
paupertati datus.

Ach já študent, světem štván,
k utrpení stvořen,
co já často zakusím,
bídou, nouzí mořen!
Chtěl bych k svému studiu
s horoucností spěchat,
ale velká bída mě
nutí všeho nechat.
Hle, můj oděv ubohý
tenounkou má přízi,
často trpím krutý mráz,
tělo z tepla mizí.
Nemohu se účastnit
bohoslužby ranní,
ani večer zapěti
vroucí díkůvzdání.
To byla básnička Scholaris mendicus neboli Žebravý student.

Národ studentský byl už tenkrát poněkud nevázaný, což ve chvíli upřímnosti rádi připustíme i o vlastní studentské minulosti. Zakázané, ale provozované kostky (neboli hra v kostky) se skoro nikdy neobešly bez hádek a rvaček. Ona někudy ta energie musela ven. Naštěstí tu byl Kázeňský řád, což byl jakýsi ceník. Takový prospekt, ze kterého si mohl žák vybrat nadávku a hned taky věděl, co za ni bude. Pevná taxa pokuty nebo šatlavy (studentskému vězení se říkalo až do předminulého století karcer) se udělovala za nadávku "zloděj," "darebák," "podvodník." (Prostě za něco, čím se dnes běžně obšťastňují politikové zprava i zleva.) Jiná taxa byla na vztažení ruky. Za a): holé; za b) ozbrojené buď klackem, nebo nedej Bože c) tulichem čili dýkou, popřípadě jinou sečnou zbraní. Vězení neboli studentský karcer nebyl ovšem pouze jeden. Existovaly hned tři druhy. Jeden lepší než druhý.

Nejlehčí druh karceru bylo vlastně obyčejné domácí vězení. Žák nesměl prostě vyjít z budovy, a to bylo všecko. Horší druh karceru byla samotka. Provinilce zamkli v holé komůrce, ze které se nesmělo ani na záchod, jídlo tam podávali okýnkem ve dveřích. Tedy, jídlo. Suchý chleba a vodu. Při třetím stupni zavřeli nešťastníka na celý den do temnice, kam neprošel ani paprsek světla, pochopitelně bez jakéhokoli jídla nebo pití o hygienických podmínkách ani nemluvě. Funkci soudců nad provinilci zastávali profesoři a rektor, tedy nikoli normální soudci. Podle Karlova privilegia studenti nepodléhali městským soudům. "Doktory, mistry a žáky při vstupu na kterékoli fakultě, chceme podržeti při příchodu, při pobytu a odchodu pod zvláštní ochranou a záštitou naší velebnosti, a jsme odhodláni dáti každému z nich pevnou záruku, že všem a každému, kdo by sem chtěl přijíti, štědře propůjčíme všechna privilegia, výsady a svobody, kterých z královské moci užívají a jimiž se těší doktoři a žáci jak na učení pařížském, tak boloňském, a že se postaráme, aby ty svobody byly ode všech a každého zvláště neporušitelně zachovávány."

"Ordo vagorum." Neboli Pořádek cechu žáků-darebáků. Ze všech původních básní pražských studentů 14. století, které se dochovaly v původním znění, je nejcharakterističtější právě Ordo vagorum. Z latiny ji přeložili a přebásnili do moderní češtiny Rudolf Mertlík a Radovan Krátký. Nechybí ani paragraf o tom, kdo může být do cechu žáků-darebáků přijat a jak se musí chovat.

Cech nás přijme ochotně
zlé i spravedlivé,
kulhavé i zchátralé,
stářím neduživé,
Čechy, Němce, Italy,
Slávů příslušníky,
lidi střední postavy,
obry, trpaslíky,
lidi skromné, chlubivé,
bojovné i vlídné,
přijme slušné, jakož i
hrubiány bídné.
Sděluji vám stanovy
toulavého cechu:
žijem si jak knížata
sladce, pro útěchu:
potěší nás mnohem víc
oběd omaštěný
nežli krajíc z bochníku
silně ukrojený.
Řád náš můžem nazvati
cechem po všem právu:
k němu lid všech národů
přidává se v davu.
Proto ten a ta a ti
k nám se mohou dáti,
členy ze všech národů
chceme uvítati.
Chodit časně na mši je
řádem zakázáno,
neboť různá strašidla
bloudí za tmy ráno,
takže pak zlé vidění
mysl naši plaší -
kdo tak brzy vstával by,
tomu v hlavě straší!
Zapovídá řád náš všem
chodit na mši zrána,
velí však, jak vstaneme,
jít, kde nalévárna.
Tam si dáme kuřátko,
víno, jak se sluší 
kromě hráčů hazardních
nic nás nevyruší.
Zapovídá řád náš všem
míti oděv dvojí;
Kdo si plášť svůj ponechá,
čestně neobstojí.
Brzy kabát odhodí,
jestli hře se oddá,
sejme i svůj opasek,
v oběť hry jej podá.
Totéž, co dím o plášti,
o prádle nechť platí:
ten, kdo vlastní košili,
nesmí kalhot bráti;
tomu, kdo má střevíce,
trepky nestrpíme,
a kdo tohle překročí,
toho - vyloučíme!