133. schůzka: Vysoké učení Karlovo

Josef Matyáš Trenkwald: Založení pražské university
Josef Matyáš Trenkwald: Založení pražské university

Setkáváme se po sté třicáté třetí a to v roce 1348. Ještě před pouhým půldruhým rokem ležel Karel, tehdy římský král a moravský markrabě ve francouzském klášteře Ursicampus vážně raněn, opuštěn a jaksi jen velmi teoretický vladař dvou říší.

Uplynulo 18 měsíců a v Praze se na královu výzvu sešel v plném lesku "sněm všech zemí českých," a na tom sněmu byla vydána zlatá bula o založení university. "Carolus Dei gratia Romanorum rex semper augustus et Bohemiae rex. Ad perpetuum rei memoriam. Inter desiderabilia cordis nostri, et que cogitationi regali..." "Karel z Boží milosti římský král, povždy rozmnožitel říše a český král. Na věčnou paměť. Mezi tužbami našeho srdce, které královské naše úvahy neustále ovládají, přede všemi vyniká snaha, jak bychom ozdobili naše České království, které obzvláštní náklonností milujeme nad všechny ostatní naše důstojenství a nade všechny ostatní naše statky. Nepřejeme si, aby věrní naši obyvatelé království Českého, kteří po vědění neustále touží, nuceni byli doprošovati se v cizině milodarů vzdělání. Jest naší vůlí, aby nalezli doma, v Království českém stůl prostřený, připravený ukojiti jejich žízeň po vzdělání."

Hlad po vzdělání si museli před rokem 1348. našinci ukojit v Itálii nebo ve Španělsku, ve Francii a Anglii. Čili vlastně na "obvodě" kontinentu. Na ohromném zbývajícím území střední, severní a východní Evropy tehdy neexistovala jediná vysoká škola. To všechno se změnilo dekretem Karla IV. z 7. dubna 1348. Toho dne měl pan král zřejmě napilno, protože podepsal i třináct dalších významných listin, které upravovaly vztahy českého státu k říši a právní poměry uvnitř lucemburských držav. Ale ? jenom tak mezi námi: pražská universita nebyla jedinou, kterou římský a český král založil. Ono zakládání vysokých učení bylo takovým Karlovým koníčkem. Jak někam přijel, už tam zakládal vysokou školu. Kupříkladu ve švýcarské Ženevě. Anebo ve francouzském Orange. Karel má na svědomí i universitu ve Florencii, a také v italské Lucce, a ještě v dalších šesti městech.

Samotná zakládací listina, kterou bylo v Praze zřízeno "studium generale," sama o sobě universitu nevytvořila. O něčem podobném se už jednalo několik let. Dva roky předtím získal arcibiskup Arnošt z Pardubic v Avignonu papežovo svolení. To byl náramně důležitý krok, protože Karel snil o škole, která by zahrnovala studium celé scholastické moudrosti. On totiž chtěl, aby v Praze fungovaly všechny čtyři fakulty: Fakulta svobodných umění (v dnešním slovníku fakulta filosofická), dále lékařská, právnická a teologická. Povolení zejména té poslední (tedy teologické) fakulty znamenalo takový malý zázrak, protože Avignon žárlivě střežil monopol pařížské teologie; a souhlas, aby se obor přednášel i jinde, udělovala papežská kurie opravdu, ale opravdu nerada a výjimečně.

"Rozhodli jsme se (po předcházející zevrubné úvaze), že v této naší pražské metropoli, městě nejlíbeznějším, pro bohatou žírnost svou k tomu nejvhodnějším zřídíme, ustanovíme a obnovíme studium generale." Studium generale znamená obecné učení, jinak: "vysoké učení". Pojem "universita" v Karlově době už znali, jenomže znamenal něco jiného než dnes. Latinský výraz "universitas" je totéž co "obec, společenství," v tomto případě všichni doktoři, mistři (mistři - to byli profesoři) a žáci obecného učení dohromady. "Universitas scholarium" rovná se "obec členů školy." Svědčí o tom i nápis na stříbrném pečetidle pražské university z roku 1348: "Sigillum universitatis scolarium studii Pragensis" neboli: "Pečeť studentské obce pražského učení." Byl to původně jakýsi cech, společný cech mistrů a učedníků. Zakladatelem vysokého učení byl jeden člověk - Karel IV., samozřejmě. Ale zakladatelů university bylo v krátké době na 11 000.

U stolu vědění se u nás hodovalo nikoli od onoho zásadního roku 1348, ale už od loňska (tedy od roku 1347.). První profesoři přišli z řádových učilišť, pražských nižších škol, anebo byli do Prahy povoláni z ciziny. Učilo se v pražských klášterech a v katedrálním chrámu sv.Víta na Pražském hradě. S učebnami byl problém, i když už vysoké učení existovalo. Zpočátku chyběly učebny; vyučovalo se tedy v soukromých bytech mistrů, a hlavně v klášterech, odkud vzešli první učitelé řeholníci, papežskou stolicí povýšení na doktory. "Pan Karel pak vida, že se toto učení znamenitě a chvalně rozšiřuje, daroval universitě židovské domy a zřídil v nich kolej mistrů, aby tam denně přednášeli a disputovali, zřídil pro ně knihovnu a daroval jim dostatek knih nezbytných pro studium. A ti mistři dostatečně zaopatřeni měli kromě stravy, kterou dostávali od studentů, zaručeny dostatečné roční příjmy."

Že by začátky university byly nějak zvlášť bohaté, to se fakt nedá tvrdit. Spíš než bohaté byly dost chudobné. Teprve za čtyři léta po založení se podařilo z výnosu zvláštní daně, kterou král uložil duchovenstvu, zakoupit pro universitu první statky a získat tak alespoň minimální krytí profesorských platů. Arcibiskup Arnošt z Pardubic věnoval se souhlasem svých dvou bratří (pořádek musel být!) část rodových statků ve Hřmeníně a Vazicích, odkud byl vyplácen lektorovi plat víc než 23 kop pražských grošů. Svatovítská kapitula k tomu přidávala pravidelný roční plat deseti kop. Potom byly ještě získány vsi Zlatníky a část Hodkovic, ze kterých se zabezpečovala prebenda lektora teologie. A kupovalo se dál - universita zakoupila vesnice Chudolazy, Zálezly, Borovou a Veselou Lhotu a dvory ve vsi Brocany. Nejbohatším a největším universitním statkem se staly Horní Počernice nedaleko Prahy a sousední Čertousy. Z obou těchto vesnic a ještě z dalších plynuly peníze pro profesorský salár (neboli mzdu). Deset let po založení vysokého učení koupil arcibiskup dům pro studenty artistické fakulty (ten dům se jmenoval U věže a nacházel se u kostela sv. Haštala), předtím zřejmě žili, kde se dalo... nejčastěji byli nastěhováni u svých učitelů. Až celých osmnáct let po zrodu vysokého učení vydal Karel zakládací listinu Carolina, první universitní koleje. Carolinum tehdy sloužilo za útulek dvanácti mistrům svobodných umění a jejich žákům. V koleji se žilo i přednášelo, tady mladí scholárové disputovali se svými profesory o problémech věru odtažitých, ale i o tom, co uvařit k obědu, když kapsa je prázdná...

Pražské vysoké učení zakládal Karel jako instituci jednoznačně českou. Tedy nikoli říšskou nebo dokonce německou, i když německým historikům to asi nikdo nevysvětlí. Jenomže argumenty jsou jasné: Pražská universita byla dotována výhradně z českých prostředků (římská říše nepřispěla ani jediným grošem). Kancléřem byl český arcibiskup. Nezbytným symbolickým ochráncem byl český patron svatý Václav, jehož obraz je na universitní pečeti. Zakládací listinu podepsal Karel jako král český, nikoli římský. Teprve později vydal král v Eisenachu další listinu, tentokrát už jako římský panovník. Dovolával se v něm založení pražského vysokého učení a potvrzoval mu všechny milosti, pocty a svobody, kterých užívala jiná obecná učení: "In quorum omnium testimonium et ad certitudinam pleniorem presentes fieri jussimus et bulla aurea typario nostro. Toho všeho na svědectví a bezpečnější jistotu list tento zhotoviti jsme dali a nařídili, aby přičiněním byla zlatá pečeť, pořízená pečetítkem Našeho Majestátu. Dáno v Praze, Léta Páně 1348., v prvém patnáctiletí, v den sedmý před Idami dubnovými, v království našem roce druhém."

Vedoucí postavení měla na Karlově vysokém učení fakulta teologická. Udržela si je 602 roky až do 18. května 1950, kdy byla z university vyobcována a odstěhována do Litoměřic. Když papež Klement VI. svolil, aby ji Karel v Praze založil, byl to zvláštní projev přízně vůči svému bývalému žáku. Avignonští papeži jinak žárlivě hlídali, aby pařížská Sorbonna nepřišla o svůj monopol. Jestli měla Praha držet krok s pařížskou a jinými teologickými fakultami v západní Evropě, tak pro ni musel panovník opatřit způsobilý profesorský sbor, a to nebyla zrovna malá starost. "Protože si slavný pan Karel, český a římský král, přál, aby řečené obecné učení mělo dobré a šťastné výsledky, povolal a svým listem nařídil přivolat mistry a doktory z různých učení jiných zemí a řádně a milostivě se o ně postaral, aby za svou práci měli potřeby tohoto života a štědré zaopatření." Říká kronikář František Pražský.

Král Karel poslal do Bologni v této věci i zvláštní list: "Ctihodní nejdražší přátelé! Poněvadž obecné učení zřízené v našem slavném městě Pražském jest od Boha daná nová štěpnice, rádi a z duše bychom viděli její větve a milé odnože se rozpínati, aby to, co bylo započato v době naší vlády, bylo rozšířeno a uzavřeno prospěchem. Proto naléhavě žádáme a vybízíme, abyste ráčili určiti z vašeho lůna jisté způsobilé osoby, které by v našem Pražském městě pro slávu našeho učení a s pomocí Boží jako mistři přednášeli, aby se naše universita těšila týmž úspěchům, jakými se honosí učení pařížské a oxfordské, zvláště když je to naše pražské učení obdařeno výsadou, že se tam může konati všechno, co je kterýmkoli jiným učením propůjčeno."

Naštěstí nemusel hledat jenom venku - ony už tehdy existovaly školy v českých klášterech, a nejkvalitnější z nich byla u dominikánů: Jejich lektor Jan Moravec byl taky jako první vybrán profesorem nové fakulty. Protože ještě neměl doktorát, požádal Karel IV., aby mohl Jana Moravce promovat na mistra teologie. Karlova suplika obsahuje cenné údaje o dosavadní Janově akademické dráze - studoval v Paříži, v Oxfordu a na jiných školách a v Praze působil pět let. Je pravděpodobně autorem českého zpracování díla Život Krista Pána a staročeského Pasionálu. Kvalitní pedagogy našel Karel i u minoritů: Od nich byl za profesora vybrán lektor Albert Bludův. Pocházel z panského rodu, pravděpodobně moravského, studoval v cizině, taky v Paříži. I jeho povýšil papež na žádost Karlovu na doktora. (Zachovala se o něm zpráva, že v disputaci konané na Pražském hradě prohlásil, že do dvaceti let má přijít Antikrist. V teologii byl kapacita. Jako matematik... poněkud slabší.)

A třetí zdroj budoucího profesorského sboru Karlovy university: augustiniáni. A mezi nimi Mikuláš z Loun. Také on studoval na zahraničních učeních, byl představeným bavorské provincie tohoto řádu a vrchol jeho kariéry znamenal úřad světícího biskupa řezenského. Mikuláš byl ve velmi přátelském styku s panovníkem. Ještě před založením university přednesl dvě slavnostní řeči před nastolením Arnošta arcibiskupem a před korunovací Karla králem. "Bylo pak pět mistrů teologie, z nichž jeden kázal a četl v Kostele pražském. Jemu ctihodný otec a pán, pan Arnošt, první arcibiskup pražský obstaral důstojné a hojné zaopatření. Ostatní mistři četli svatou teologii v klášterech svého řádu." Podle tvrzení kronikáře Františka Pražského bylo prvních profesorů teologie v Praze pět. Zbývají tedy ještě dva, ale ty už se nám asi nepodaří určit.

Na teologické fakultě bylo studium ze všech fakult nejsložitější, nejnáročnější a hlavně - nekonečně dlouhé. Na získání teologického bakalářského gradu neboli hodnosti čekal posluchač šest let. K doktorátu teologie se propracoval nejdříve za dalších šest roků. Vydržel to někdo? Málokdo. Pokud je známo, tak za prvních 50 let existence university absolvovali celou teologii jenom tři Češi.

Fakulta svobodných umění - tedy obdoba dnešní filosofické fakulty - byla jakousi přípravkou ke studiu na oborech ostatních. Říkalo se jí také "artistická," ale se žongléry ani jinými komedianty nic společného neměla. Vznikla ze zanedbané školy při týnské faře. Karel ji svěřil do péče lékaři svého otce, krále Jana (ten se jmenoval Mistr Walter), "aby zde netoliko četl vyučoval lékařství, fyziku a jakékoli jiné umění, ale i vykonával všechny akty spjaté s výcvikem k mistrovskému titulu." Výuka svobodných umění se konala v poněkud v tísnivém prostoru týnského hřbitova. Vhodnější sídlo získali artisté až za deset let nato - výstavný dům se zahradou poblíž klášterů svatého Františka a blahoslavené Anežky na Starém Městě pražském. Teprve však založení koleje v domě Žida Lazara jim zajistilo důstojné útočiště. Když začal posluchač studovat na fakultě svobodných umění, tak se asi po půldruhém roce stal bakalářem. Jeho povinností bylo studovat dál, k mistrovskému gradu a současně konat přednášky v určených lehčích disciplínách, to znamená diktovat studentům základní texty. (Čili cosi jako pomocná vědecká síla.) Po dalších asi třech letech mohl bakalář dosáhnout hodnosti magistra a přehodit přes svůj bakalářsky zřasený plášť ještě krátkou kožešinou pelerínu. Napříště měl právo (a zpravidla i povinnost) přednášet (říkalo se tomu "číst") bez jakéhokoli omezení. Vysokoškolská studia byla dost nákladná. Čtyři léta na artistické fakultě přišla nejméně na 24 kop grošů. Tedy 1440 grošů. Bylo to moc. nebo málo? Tehdejší nádeník si tolik peněz vydělal za pět až šest let usilovné práce...

Třetí fakultou byla práva. "Učená práva." Byla dvě - jedno římské a druhé kanonické. V zakládací listině se však mluví pouze o kanonickém právu. Však taky o tento druh práva měli studenti hlavní zájem - oni se potřebovali vzdělat v právu církve, protože v církevní hierarchii doufali udělat kariéru a také se hmotně zabezpečit. Římské právo bylo jenom jakési doplňující studium pro lepší proniknutí do práva církevního. "Pro učení právu kanonickému povolán byl doktor práv z Bononie (to znamená z Bologni), jiným učitelem téže třídy byl Mistr Štěpán, arcibiskupův kancléř," dozvídáme se od Františka Palackého. Ani založení pražské university neznamenalo konec studijní turistiky Čechů do zahraničí; na druhé straně však možnost studia v Praze přinášela i zvýšení počtu domácích uchazečů a taky příliv studentů, hlavně ze severských zemí, z Němec, Uher, Polska nebo Rakouska. To všichni dávali přednost Praze. Byla totiž blíž než vzdálená Itálie nebo Francie, a pak: platilo tu něco, co platí i dnes. Tážete se, co platilo tehdy i dnes? Že u nás bylo a je pro cizince levněji. Už v nejstarších dobách jsou zprávy o tom, že se právníci neměli s ostatními fakultami rádi. Důvod? Zatímco kupříkladu takové artisté (zopakujme si: byli to studenti fakulty tzv. svobodných umění) byli většinou mladí lidé, na právech byli zapsáni posluchači daleko zralejší. často to byli už nositelé církevních hodností, a poněkud zámožnější. Mnohdy velice zámožnější. Nositelé takových zakulacených pytlíků se neradi podřizovali stejnému systému kázně a rovnému obsahu práv, jaký měli i posluchači nejnižší fakulty artistické. Však ještě za Karlova života právníci z vysokého učení vystoupili a založili samostatnou universitu.

Zbývá nám ještě poslední fakulta. Poslední v pořadí, nikoli svým významem. Fakulta lékařská. V Praze se přednášky konaly podobně jako na jiných fakultách nejprve v bytech profesorů, slavnostní zasedání v některém kostele. První kolej dostali medici darem od Karla IV. v domě v Kaprově ulici. První známou osobností lékařské fakulty byl mistr Walter. Ten už učil i na fakultě svobodných umění. Walter léčil krále Jana i jeho syna Karla. Mistr Havel ze Strahova kromě lékařství vynikl i v astronomii a matematice. Sepsal pro Karla IV. latinskou životosprávu. Co pan Havel panu králi radil? Nic jiného než dnešní doktoři. Střídmost v jídle a pití a co nejméně stressových situací. (Jestli to nakonec dnešní lékaři od starého mistra Havla nakonec neopisují...) Ve druhém spisku, věnovaném panovníkovi, popisuje doktor Havel ochranu proti moru. Pojednal i nauku o moči a o vodách. O těch vodách se to zachovalo dokonce i v české verzi. Pan Havel ze Strahova se zasloužil i o založení Nového Města pražského. Údajně panovníka přesvědčil, aby dal při výběru místa přednost argumentům zdravotně hygienickým. Doporučil mu, aby zvolil snadnější přístup k vodě mezi Starým Městem a Vyšehradem oproti původně navrhované Letné. Mistr Havel formuloval i některé další hygienické zásahy, například zakládání zahrad a prostorných přímých ulic nutných pro řádné provětrávání města. Nemenším věhlasem se mohl chlubit Mistr Albík z Uničova. Patřil svého času k předním evropským medicínským kapacitám. Na rozdíl od svých kolegů se Albík nerozptyloval astronomií, matematikou a botanikou a všechny síly věnoval medicíně. Jeho specialitou bylo revma a dna (však se s ním ještě sejdeme.)

Dala se srovnat úroveň jednotlivých fakult Vysokého učení Karlova? Byla dost rozdílná. V cizině měla nejvyšší kurs teologie, stále více se oceňovala fakulta svobodných umění, poněkud hůř na tom byli právníci, a popelkou byla medicína. Na jakém oboru bylo nejvíc studentů? Na tom nejsnazším. Tedy na svobodných uměních. Roku 1385 se na této fakultě konaly 234 bakalářské zkoušky. Ze statistik jiných středověkých universit je možné odvodit, že bakalářské hodnosti dosahoval každý čtvrtý posluchač. To by znamenalo, že počet posluchačů fakulty svobodných umění dosahoval tisícovky! Koncem 14. století přednášelo na pražské universitě přibližně 50 řádných profesorů a nejméně 200 dalších učitelů, z toho 40 až 80 Čechů. "Ti, kdo nadáni jsou vrozeným vnějším důvtipem, stanou se vzdělaní i věděním knižním. Nadále tedy nikdo už nebude nucen za věděním světa kraje obcházeti a u cizích národů o vědomosti žebrati. Nikomu toho třeba, ba za zbytečné to bude mníti a naopak za čest bude sobě považovati, že může jiné lidi z ciziny k nám do Českého království zváti k účasti na lahodnosti a vůni stolu vědění." (Citovali jsme ze zakládací listiny Karlova vysokého učení.)


Zvětšit mapu