129. schůzka: Příběh nevlastního bratra

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Václav Lucemburský
0:00
/
0:00

Na 129. schůzku Toulek českou minulostí se dostaví muž, který dostal při křtu stejné jméno jako jeho nevlastní, o 21 let starší a nesrovnatelně slavnější bratr. Vévoda Václav. Mezi Lucemburky natolik zajímavá osobnost, že stojí za to schůzku s ním nepromeškat.

Z ničeho se tak neraduji,
má paní, jako že vás mám,
a nechci víc, to přísahám.
Až bouře je, ať větry dují,
navždycky budu patřit vám.
Z ničeho se tak neraduji,
má paní, jako že vás mám.
Neopustím, co potřebuji,
vždyť blaho nejvyšší, jež znám,
toliko u vás nalézám.
Z ničeho se tak neraduji,
má paní, jako že vás mám,
a nechci víc, to přísahám.

To byly jeho verše, Václavovy. Narodil se Janu Lucemburskému jako osmé dítě, ale zároveň jako první. První v druhém manželství s Beatrix Bourbonskou. Že by byl jeho start do života zrovna nejšťastnější, to se říct nedá. "Dne 25.února 1337. roku porodila královna Beatrix v Praze syna, k veliké jeho radosti," uvádí ve svých Dějinách František Palacký, "ale kromě krále zdálo se, že nikdo v Čechách se netěšil události té." Důvody, proč to tak bylo, tady už padly: Češi prostě měli rádi svého prince Karla a princeznu Blanku a jejich prvorozenou Markétu a dávali to té "cizí" královně najevo. "Z té okolnosti, že rodičové synáčkovi tomu na křtu dali jméno Václav, nehovící valně franským jejich zálibám, dá se souditi, že snažili se uvésti prvorozence svého do přízně v národu českém." Nejtvrději to ten "národ český" vyjádřil při Beatricině korunovaci. Proběhla za okázalého nezájmu. "Netečnost lidu vystoupila tu ještě více najevo a žádné korunování v Čechách neslaveno nikdy s menší oslavou a menším veselím, nežli toto." Beatrix odjela do Francie a malého Václava nechala v Praze s kojnou.

Když byly Václavovi tři roky, porazili Angličané Francouze ve velké námořní bitvě u Sluis. Král Jan tím pádem počítal, že bude zapotřebí jeho plného nasazení v nastávajících bitvách na západě. Byl si vědom vážného rizika a tak složil závěť. Stalo se tak v době, kdy (snad) přičiněním slovutných lékařů montpellierských oslepl i na druhé oko. "Neštěstí toto v mysli jeho způsobilo dojem hluboký a trvalý; ještě téhož léta uložil svou poslední vůli, kterou nicméně později zase ještě měnil." Nejstaršímu Karlovi odkázal Čechy, Budyšínsko a Zhořelecko, mladšímu Janu Jindřichovi markrabství moravské, a Václavovi hrabství lucemburské s tím, že po dobu jeho nezletilosti budou spravovat zemi lucemburská šlechta a města prostřednictvím volených správců a důchody budou poukazovat ovdovělé královně. Za další tři roky (to bylo malému Václavovi šest) začal tatík pomýšlet na jeho ženitbu. V otcových úvahách vystoupil jako možný nápadník dcery římského císaře Ludvíka Bavora. "Bylo mezi českým králem Janem a Ludvíkem Bavorem ujednáno, že týž Ludvík dá svou dceru a 240 000 hřiven stříbra věna Václavovi, poslednímu synovi českého krále."

Václava měl král Jan ze všech svých dětí nejraději; určitě mu chtěl připravit tu nejlepší budoucnost, ale neméně mu šlo o to stříbro. "Když se o té věci dozvěděl Karel, velice se mu to nelíbilo a napsal otci, že utrpěl-li Jan od Ludvíka Bavora bezpráví, proč dává otec v zadostiučinění přednost jinému synovi, totiž Václavovi, jemuž nebylo žádné bezpráví učiněno?" Tím myslel své mladšího bratra Jana Jindřicha, kterému vzali Korutany a ještě ho navíc vyhnala manželka Markéta Pyskatá. Všechno to byla součást politického handlování než vážný plán, protože Lucemburkové se vzápětí pod papežskou patronací postavili proti Bavorovi a po Ludvíkově koruně sahal Janův syn Karel. Pak Václavovi otec zahynul, jak dobře víme, v bitvě u Kresčaku. Bylo mu padesát, jeho synkovi Václavovi necelých deset.

Bůh chraň jí před nudou a zlem,
tu lásku, jež mou duši sytí.
Poněvadž mne má v srdci svém,
Bůh chraň ji před nudou a zlem.
Své přáním na mou věru, jsem
ochoten i ctí zaplatiti.
Bůh chraň jí před nudou a zlem,
tu lásku, jež mou duši sytí.

První kapitola života nejmladšího člena lucemburského rodu byla uzavřena. Druhá začala zásnubami, tentokrát od nich nikdo neucukl, které vyjednala maminka Beatrix, a to s vévodou brabantským. Brabantsko... tato země je dnes jednou z belgických provincií. Po řadu let byl Brabant v nepřátelství s Lucemburskou. Spolu s Flandry, Hennegavskem a Holandskem patřilo ke svazku zemí, které stranily Anglii. Pro Francii znamenala tato koalice dost velké ohrožení, protože to vytvářelo pro anglické vpády na pevninu jakési předmostí. Zásnuby proběhly, když bylo snoubenci deset, na svatbu si však počkal až o patnácti. V té době bylo nevěstě - třicet. Pokud mi to ještě dobře počítá, tak měla o patnáct víc, když si Václava brala, bylo jí jednou tolik než jemu. Jmenovala se Johanna neboli Jana Brabantská a nebylo to její první manželství. S hrabětem Vilémem, který byl švagrem jak anglického krále, tak i římského císaře, měla děcko, ale to brzy zemřelo. Ti dva žádné svoje potomky neměli. Václav snad dva levobočky, ale ti se nepočítají. Přesto ti dva spolu (sídlili většinou v Bruselu) žili šťastně. Zvali k sobě i jezdili do sousedních krajů na hony, na hostiny, masopustní veselice a taneční zábavy, hráli v karty a kostky, přijímali vzácné návštěvy (jako například kyperského krále), a proto k nejdůležitějším zábavám té doby patřily rytířské turnaje, máme doloženo, že i Václav se nezapomněl zúčastnit kdejakého klání ve vlastním i cizích vévodstvích; rovněž naslouchali výstupům, zpěvům a recitacím histrionů, jokulátorů a truvérů z blízka i zdaleka (v záznamech dvorních účtů se nalézají i výkonní umělci z českých zemí), a taky příležitostně pěstovali poezii. Tedy přesněji: Václav ji pěstoval, i když některé z jeho básniček jsou psány pro ženu.

Myslím-li na vás, radost mám
a zapomínám na bolest.
Pravdu, příteli, povídám:
myslím-li na vás, radost mám.
Ať kamkoli se zatoulám,
vždycky mi po vás teskno jest.
Myslím-li na vás, radost mám
a zapomínám na bolest.

"Dne 20. března 1354. roku povýšil Karel IV. rodný dům svůj, hrabství lucemburské na vévodství, i jmenoval nejmladšího bratra svého Václava prvním vévodou lucemburským. To ještě nebylo zdaleka všechno, čím pamatoval Karel na svého nevlastního bratra. Není divu, protože jejich vztahy, stejně jako všech dětí krále Jana byly k sobě navzájem velice dobré. Karel mu udělil právo jezdit při výpravách proti povstalcům po císařově - tedy po vlastním - levém boku a taky právo nosit za císařem říšský meč. Jmenoval ho arcičíšníkem (měl právo obsluhovat císaře vínem ve zlatých pohárech) a taky arcištolbou, a později dokonce generálním vikářem pro západní oblasti říše. Václav se podílel na bratrově horečném sbírání svatých ostatků, účastnil se sněmu a korunovace Karlovy druhé manželky Anny v Metách, kde při slavnostech "představoval osobnost českého pana krále," Karel ho ve své Zlaté bule nazýval "svým drahým, věrným a ve stálosti pevným bratrem."

Usmívejte se, lásko milá,
úsměv nás zachrání
před proradnými pomlouvači.
Vždyť jejich duše závistivá
vlastní zbraní se poraní.
Usmívejte se, lásko milá,
úsměv nás oba zachrání
Pak ani slova závistivá, nástrahy,
svědci falešní mne vyvést z míry nepostačí.
Usmívejte se, lásko milá,
úsměv nás oba zachrání před proradnými pomlouvači.

Život vévody Václava však nebyl zdaleka tak bezproblémový jako svět jeho rondelů a virelů. Do jeho vévodství vtrhl brzy soused. "Starý vévoda brabantský a limburský zemřel bez dědiců mužského pohlaví a nejstarší jeho dcera Johanna, nyní manželka bratra císařova Václava Lucemburského, prohlášena byla za dědičku Brabantu a Limburka jak od otce, tak i od stavu oněch zemí; Václav i Johann skutečně přijali slib člověčenství od obyvatelstva. Ale hrabě flanderský, Ludvík, manžel Johanniny sestry, kladl při tom takové požadavky, ježto, když lakomý Václav ani k sebeslušnějším výminkám svoliti nechtěl, nemohly než vésti k válce." Odpustíme si pátrání, čím si Václav zasloužil Palackého zmínku, jako že měl být lakomý, a raději se podíváme, jak si v tom válčení syn válečníka Jana Lucemburka vedl. Nevalně. V době, kdy se Václav s Janou veselili v Maastrichtu, porazil flanderský švagr Ludvík veškeré domácí rytířstvo, zabral Brusel, Lovaň a řadu dalších brabantských měst. Na Václava a jeho ženu čekal exil, naštěstí jenom jednoměsíční. Václav musel pronajmout svému švagříčkovi Antverpy, tedy svoje vůbec nejbohatší město.

Na tuto událost možná narážel klášterní kronikář, když připomínal: "Václav nebyl nejšťastnější ve svém podnikání." Anebo mu možná tanula na mysli jiná pohroma, kterás stihla lucemburského vévodu o 15 let později, při sporu s markrabětem jülišským. Příčiny neshod obou těch pánů nejsou tak úplně jasné. Podle většiny kronik přepadali jacísi cizí loupežníci kupce, kteří procházeli Jülišskem. (Faktická poznámka: Jülich je město v německém severním Porýní-Vestfálsku, mezi Kolínem a Cáchami.) Václav, jako generální vikář říše římské, jako takový odpovídal mimo jiné za bezpečnost cest, chtěl proti podobné zvůli zakročit. Nabádal prý k tomu markraběte, ten na jeho výzvy nedbal, a tak se Václav vydal do Jülišska sám. To je jedna verze. Podle druhé se tvrdí, že obě strany šly do bitvy s neobyčejně velkým množstvím vojska. Údaje kronikářských podání se sice liší, ale i taková střízlivá limburská kronika uvádí tři a půl tisíce lidí; některé zprávy ale říkají, že na bojišti zůstalo 8000 mrtvých. Ono asi nešlo ve skutečnosti jenom o nějakou trestnou výpravu, ale o boj proti zneužití těchto hord v zájmu Anglie. Nezapomínejme - pořád probíhala a ještě dlouho probíhat bude stoletá anglicko-francouzská válka. Ty loupeživé bandy, to byly původně anglické posádky dosazené na ty hrady, které pokořil při svém pochodu Francií anglický král Eduard. (Mimochodem - prý se na nich vyskytovala spousta nejenom z Němec, Brabantska a Holandska, ale i z Čech.)

Když došlo roku 1360 k dočasnému anglicko-francouzskému mírovému narovnání, tak se většina obsazených hradů vrátila do francouzských rukou. Okupační posádky byly rozpuštěny, ale žoldnéři, kteří si už náramně přivykli bezpracnému životu a drsné vojančině, se dali dohromady a vytvořili jakési samosprávné sbory. Jaká byla jejich pracovní náplň? Živily se tu loupežemi, tu příležitostnými službami, ke kterým se dávali různými pány najímat. Na konci 70. let hrozila zase další anglická invaze do Francie. No a v té době jülišský markrabě, tradiční spojenec Angličanů, shromáždil na svém území žoldácké hordy. V bitvě u Baesweileru padl výkvět brabantské šlechty. "A Václav, přemožen mnohými ranami mečů a šípů, byl a zajat a takřka rok vězněn na hradě Nynderke, nejpevnější hradbě nepřátel." Musel pomoci bratr Karel. Pohrozil markraběti soudem v Cáchách a Václav byl rázem na svobodě.

Ať v kterémkoli koutě světa,
vždy na vás budu vzpomínat.
Při panství svém, jež stál vzkvétá,
jak přítel vás chci míti rád.
S vámi je radost, bez vás slota,
jste moje léno, jste můj hrad,
bez vás jsem jako bez života.
Ať v kterémkoli koutě světa,
vždy na vás budu vzpomínat.
Jen k vašemu mé srdce vzlétá,
jen vás chci věrně milovat
a nedbám nic, že závist kletá
nás bude ovíjet jak had.
Ať v kterémkoli koutě světa,
vždy na vás budu vzpomínat.
Při panství svém, jež stál vzkvétá,
jak přítel vás chci míti rád.

Někdy v roce 1379 (to už byl císař a Václavův bratr Karel IV. po smrti) se princezna Anna, dcera římského císaře a českého krále brala s velkou družinou z Čech do Calais, odkud ji měli převézt přes kanál a potom slavnostně korunovat za anglickou královnu. Tento politický tah, který zařizoval ještě Karel IV., chtěli Francouzi na poslední chvíli překazit. Jejich loďstvo hlídkovalo při pobřeží La Manche s příkazem, aby Annu za každou cenu zajalo. Zasáhl však vévoda Václav. Prozřetelně zdržel svou neteř na svém dvoře, potom za ni intervenoval v Paříži a nakonec vymohl záruční listy pro bezpečnou cestu do přístavu i na moře. A to byl poslední významný Václavův čin v tehdejší hře vysoké politiky.

Vlastně předposlední. Poslední zpráva se týká lovaňských tkalců, kteří se vzbouřili, vyhodili oknem šestnáct rytířů a urozených pánů, a to rovnou na halapartny. Václav jim to nedaroval, vytrhl proti nim s početným vojskem a donutil je k nemilosrdné kapitulaci - zástupci města se museli dostavit s prosíkem, bosí a s nepokrytými hlavami, museli zbořit městská opevnění a vůdcové vzpoury byly navždy vykázáni z Brabantska. Na protest proti těmto trestům odešla většina tkalců do Anglie, což způsobilo značný úpadek města. V roce 1383 přesídlil Václav na lékařskou radu z Bruselu do Lucemburska (prý kvůli lepšímu povětří). Svěží vzduch mu však nepomohl a on tu ve svých 46 letech umírá.Podle jedné dost rozšířené verze to bylo na malomocenství - jeho tělo bylo prý poseto skvrnami a tkáň se na mnoha místech rozpadala. Možná, že odchod z Bruselu souvisel s nutností izolovat ho od ostatních lidí. Také Jana, která Václava jinak téměř vždycky a všude provázela, s ním tentokrát do Lucemburska nejela. Jiná zpráva tvrdí, že půl roku po manželově smrti nevycházela ze svých komnat. Zda ze smutku nebo kvůli izolaci, těžko dnes rozhodnout. Jistý trevírský kronikář jménem Browerus zapsal, že těžce nemocný Václav vyslovil přání, aby mu po smrti vyřízli z těla srdce a poslali je na důkaz věrné lásky Janě do Bruselu. To bylo poslední rytířské gesto "galantního vévody."

Pohřbili ho v cisterciáckém klášteře v místě zvaném Zlaté údolí. Hrobku z černému mramoru ozdobili bílou postavu a opatřili nápisem: "Zde odpočívá převýtečný a chrabrý princ Václav Český, vévoda lucemburský, brabantský, limburský a hrabě z Chiny, který zemřel roku 1383. v noci Početí Panny Marie. pros za něho každý, jenž Boha máš za štít."

Byla bych velmi potěšena,
kdyby můj přítel poznal sám,
s jakou úlevou přijímám,
že žádný z nás své srdce nemá.
Vždyť sám mi svoje srdce dal,
abych je dobře ochránila
a před tím, co působí žal,
abych je v schránce ochránila.
Milá mi byla tato změna
a od té chvíle v péči mám
srdce, s nímž všude chodívám,
sama jsou jako vyměněná.
Byla bych velmi potěšena,
kdyby můj přítel poznal sám,
s jakou úlevou přijímám,
že žádný z nás své srdce nemá.
Své vlastní srdce si pak vzal.
Já ráda se s ním rozloučila,
protože milý můj si přál,
abych s tím jeho zase žila.
Má radost je tak znásobena,
neboť své srdce ponechám
v hrudi, kde nemá místo klam
a kde já smím být spokojena.
Byla bych velmi potěšena,
kdyby můj přítel poznal sám,
s jakou úlevou přijímám,
že žádný z nás své srdce nemá.

Po smrti vévody Václava jeho poezie jako by se ztratila. Ony se jeho básně skutečně ztratily. Vědělo se sice, že Václav byl nejen podporovatelem potulných i nepotulných minstrelů, histriónů, žakéřů a muzikantů, ale také že on sám skládal básně. Ano, o tom se vědělo ze zprávy jeho současníka, básníka a kronikáře Jean Froissarta, který patřil celých 16 let mezi vévodovy nejoblíbenější chráněnce. "Sepsal jsem tento rytířský román Méliador na žádost a pro rozjímání svého laskavého a dobrého ochránce," uvedl Froissart ve svých Kronikách, "a zařadil jsem do něj všechny písně, balady, rondely a virely, které šlechetný vévoda svého času složil." Problém byl ovšem v tom, že rukopis páně Froissartova románu byl nezvěstný. Teprve začátkem minulého století ho objevil a identifikoval francouzský literární historik Auguste Longnon. V tom románě bylo schováno 79 básní, přesněji: 11 balad, 16 virelů a 52 rondely. S těmi pětasedmdesáti básničkami vypadá Václav jako trpaslík vedle svých současníků. Například takový Guillaume de Machaut složil víc než 82 000 veršů, o něco mladší Eustache Deschamps celkem 1400 básní. Jenom ten Froissartův román, o které byla řeč a do kterého byly vsunuty Václavovy básně, má přes 30 000 veršů. Množství má sugestivní sílu. Vévoda Václav nebyl žádný velkým básníkem ani spisovatelem, ale malé místečko v dějinách literatury mu určitě patří.

Své písně skládal francouzsky, v řeči své matky a svých přátel. V zemích, kde vládl, však byla francouzština převážně pouze dvorskou řečí. Byl v nich cizincem, jako byl z jiných důvodů cizincem ve Francii. A tak ve všech dobových dokladech nacházíme jediný stálý přídomek pro tohoto lucemburského prince a básníka: Václav Český.

Tolikrát dal jsem vše, co mám,
své srdce, duši, jenom vám,
že nezbylo mi nic, má paní.
V mé oddanosti není klam,
vemte dar, s nímž k vám pospíchám.
Tolikrát dal jsem vše, co mám,
své srdce, duši, jenom vám.
Proto po pravdě přísahám:
když věrnost za vše uhlídám,
chci náležet vám do skonání.
Tolikrát dal jsem vše, co mám,
své srdce, duši, jenom vám,
že nezbylo mi nic, má paní.

 

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související

  • 128. schůzka: Dva na jednom trůně

    Pokud se v tuto ranní hodinu netouláte královstvím snů, tak vám zveme na návštěvu Království českého, a to do doby, ve které jsme zřejmě měli náležitě široký trůn.

  • 130. schůzka: Římská koruna

    Setkáváme se po sté třicáté na Toulkách českou minulostí. Abychom zůstali u číslovek řadových, tak s Karlem IV. si dáváme rendez-vous už poněkolikáté.