130. schůzka: Římská koruna

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy  Karel IV. Lucemburský
0:00
/
0:00

Setkáváme se po sté třicáté na Toulkách českou minulostí. Abychom zůstali u číslovek řadových, tak s Karlem IV. si dáváme rendez-vous už poněkolikáté.

"Bůh, stvořitel a milovník míru, zjednal ve vítězící církvi nejvyšší mír, do církve bojující zase vložil ze své nesmírně šlechetné štědrosti velice blahodárný počátek míru, podnítiv pana papeže a římské kurfiřty, aby byl za římského krále zvolen mírumilovný kníže, a nepřítel míru se svými druhy aby jím byl odstraněn. Neboť mír je veliký dar, je i boží stopou a jakoby jeho důkazem, poslem věřícím, a je cestou lidského blaha. Proto praví mudrc v Příslovích: Všechny jeho cesty jsou pokojné. Potom, když není mír času, těžko se střeží mír srdce a nakonec se nedojde k míru obecnému, o čemž bylo napsáno: Můj lid bude přebývat v krásném míru. Bůh nebydlí tam, kde není mír a pokoj mysli. Jeho místo je totiž v míru."

Jestli je mír boží vynález, o to se s kronikářem Františkem Pražským přít nebudeme, ale že je cesta k němu dlážděna těmi veskrze lidskými myšlenkami, na tom trváme. Hned poté, co bylo otevřeně prohlášeno spojenectví mezi Avignonem a Prahou (tedy mezi papežem na jedné straně a českým králem a moravským markrabětem na straně druhé), hned poté následovalo něco jako "hon na lišku." V téhle lstivé hře dva chytří a prohnaní spojenci Kliment a Karel předstírali, že k sobě jaksi nepatří. Kterak se tento úhybný manévr projevoval? Lucemburkové vyostřovali staré spory s císařem Ludvíkem, bojovali s ním a s jeho spojenci kupříkladu o ztracené Tyroly, a přitom zároveň dávali najevo snahu hledat smír. Vyjednávali s Ludvíkem. Dokonce budili dojem, že mu zprostředkováním chtějí pomoci vyřešit konflikt s papežským stolcem, jenomže zároveň podávali o výsledcích svých akcí tajné zprávy do Avignonu.

Kdo vynikal víc v této zákulisní hře? Král Jan sice byl obratným a zkušeným diplomatem, ale otěže lucemburské zahraniční politiky už převzal Karel. Šel na to dobře - nevyhýbal se žádným praktikám. Ani těm pochybným. Ty ovšem nezavrhoval, pokud měly posloužit dosažení určitého záměru. On totiž Karel stačil dostatečně hluboko proniknout ke kořenům úskočné politické praxe své doby. Chápal, že idealistické přístupy bývají předem odsouzeny k nezdaru. (Zdá se, že cosi podobného nakonec pochopí každý politický snílek.) Proto neváhal zápasit stejnými zbraněmi, jaké viděl v rukou protivníků. Úskok patřil k osvědčeným prostředkům politického boje. (Koneckonců patří dodnes k běžné výzbroji politika.) Karel to postřehl hned na začátku své dráhy. Nikdy lstivost nezavrhoval, pokud ovšem prokazovala platné služby jeho plánům. Cílem bylo odhalit slabiny soupeřů, a základem té taktiky byly klam a lest, předstírání, nadbíhání, falešné sliby a průtahy, prostě: politická hra. Akorát že to vše nebylo medializováno (ve srovnání s dneškem). Kronikáři to tehdy prostě nevytrhli.
Kronikáři ne, ale už tenkrát se bojovalo pamflety. Často ani pozorovatelé, kteří byli přímo zúčastněni, nebyli s to odlišit pravdu od lži, skutečnost od klamu, reálné činy od fiktivního jednání. Takže bychom si neměli v tomto směru dělat o onom v řadě věcí výjimečném muži nějaké iluze. Ostatně - když to tak vezmeme - Lucemburkové měli co dělat se soupeřem, který také nebral na nikoho žádné ohledy a vesele intrikoval o sto šest.

Za pár let nato (na jaře roku 1351.) poznamenal Karel IV. ve svém dopise Francescu Petrarcovi: "Nemáte ponětí, jak obludné je vládnout!" Cíl byl jasný: Sesadit Ludvíka Bavora z císařského trůnu! Aby se to mohlo povést, na to bylo zapotřebí - no, co asi? Týl. Zázemí. Spojenci. Neboli vytváření politické i vojenské přesily. Každý způsob, jak posílit pozice, byl dobrý. Jan i Karel začali například jednat se starým a ochrnutým vévodou rakouským Albrechtem a dosáhli nakonec toho, že se s Habsburky sblížili. Jak se jim povedlo? Skrze naprosto osvědčený prostředek. "Markrabě Karel dceru svou zasnoubil knížeti rakouskému," říká František Palacký. Jednalo se o druhorozenou dceru, Kateřinu, a ženichem byl - Habsburk. (Rudolf se jmenoval.) Svatební smlouvu upekl s rakouským vévodou sám Karel. Král Jan o tom nevěděl. On sám by rád, kdyby vnučka Kateřina tak nějak spojila rod Lucemburků s lantkrabětem durynsko-míšeňským, jenomže tatínek Karel si do toho nenechal mluvit. Ani od českého krále. Svou dceru si provdám, za koho chci! Tím projevil vlastní rozhodnou vůli, která se už vůbec neohlížela na mínění zkušeného, ale vrtkavého otce. "Císař Ludvík byl však v takovémto ucházení šťastnější." V ucházení - to znamená ve sňatkové politice. Císař odpověděl protitahem podobného druhu - dohodl s polským králem Kazimírem sňatek svého syna Ludvíka Římana s piastovskou princeznou Kunhutou. Svatební smlouva, to nebyla jen tak obyčejná svatební smlouva o majetku, ale především tam byl paragraf o vzájemné vojenské pomoci v případě potřeby. A jelikož byl Polák Kazimír příbuzensky spjat s uherským dvorem v Budíně, tak to znamenalo, že se rodí nová polsko-uherská protilucemburská koalice. V létě roku 1345. najednou vyvstalo akutní nebezpečí útoku na české země hned ze tří stran. Aj aj, tohle vypadalo vážně.

Aj aj aj, vypadalo. A v téhleté vážné situaci neměl český král Jan nic jiného na práci než se (už potřetí) vydat do východního Pruska a do Litvy a tam obracet pohany na víru pravou. "Vtrhli skrze Prusy hluboko do Litvy a překročili řeku Němen. Kdy dobývali některé zámky, lživá zpráva, že Litevci za nimi ze zemí křížovnických vpadli a ke Královci se blížili, k rychlému návratu je svedla. Pochodem čtyřdenním přitáhnuvše ke Královci zase seznali oklamání své s mrzutostí tím větší, neboť náhle nastalý rozjih nedal jim pomýšleti více na novou a další výpravu."

Že to Janovi stálo za to... Asi stálo. On si nenechal žádnou příležitost k pořádné rvačce ujít."Král Jan volil nejkratší cestu do Lucemburska; markrabě Karel, který jej provázel, se vracel do zemí svých skrze Polsko. Tu pak, když došel do města Kališe blízko hranic slezských, nedáno mu jeti dále. Věrolomnost ta bezpochyby zastírána zámyslem, že Karel ještě Kazimírovi nesplatil starší svůj dluh 10 000 hřiven stříbra; pravou však jejich příčinou byla úmluva, ve kterou Kazimír s císařem Ludvíkem již vešel. Aby unikl hanbě takového zajetí, musel Karel opět, jako kdysi proti Benátčanům, ke lsti se utéci. Počínal si, jako by nevěděl o zlém úmyslu nepřátel svých a prohlásil, že v Kališi k potěšení svému několik dní zdržeti se chtěl. Mezitím dal svému hejtmanu vratislavskému věděti o postavení svém. Zástup tří set jízdných ze Slezska přitáhnuv potají až k hranicím a ukryl se tam v lesích. Jeden z jezdců přibyl až k bráně městské, kde v témže okamžení také Karel, jakoby náhodou na procházce se nacházel. Jezdec sesedl z koně a Karel naň se rychle vyšvihl a zmizel z očí dříve nežli městská stráž úmysl jeho zpozorovati a zmařiti mohla."

Českému králi vypověděly nepřátelství skoro najednou prakticky všechny sousední státy. "Slepého krále došly opovědné listy ode všech okolních mocností, od císaře Ludvíka, králů uherského i polského, od rakouských i od svídnického knížete a od míšeňského markraběte, ode všech v jednom a témž týdnu." Král Jan taktizoval. Vyslal k císaři posly, aby vyjednali mír nebo alespoň příměří. Ale když se vrátili s nepořízenou, dodal si český král kuráže (té měl vždycky dost, všechna čest). "I spánembohem! Čím více nepřátel, tím více bude kořisti pro nás; já pak přísahám ve jménu Ježíše Krista, že kdožkoli první na mě dorazí, na toho tak se obořím, že ostatní uleknou se toho všichni." První, který dorazil, byl polský král Kazimír. Král Jan, který zatím svolával v Kutné Hoře zemskou hotovost, ihned vytrhl do boje a Kazimírovo vojsko zahnal až před Krakov. "Když se tyto věci dály, poslal Kazimír slepému králi vyzvání k osobnímu s ním souboji v uzavřeném místě - pro ukrácení prý války. Král Jan dal odpověď, že hotov bude potýkati se rovnou zbraní s ním, dá-li Kazimír dříve vyloupati sobě obě oči." Hrozba obklíčení Českého království jak rychle vyvstala, tak taky rychle pominula. On si to Ludvík rozmyslel. On nakonec Ludvík nechal svého polského spojence bez pomoci, no a Karlovi se mezitím podařilo ochromit účast Uhrů sňatkem své nejstarší dcery, desetileté Markéty, s uherským králem Ludvíkem I. (Markéta ale brzy po svatbě, ve svých čtrnácti letech zemřela.) Tak tedy vypadaly středoevropské šachy v polovině 40. let, v době, kdy vrcholil zápas o římský trůn.

Římský trůn. Ten byl ale zatím obsazen. Už skoro 18 let jej zahříval císař Ludvík Bavor. Karel měl žezlo po tom císaři kacířském, zavrženém, nehodném získat nikoli silou, ale právem, to znamená: Volbou kurfiřtů. Proto ve vzájemné shodě Avignonu a Prahy probíhala současně mnohá zákulisní jednání, která měla zajistit (lepší sloveso je "koupit") potřebnou většinu volebních hlasů. (Dnes se nekupuje, dnes se lobbuje. No, někdy se taky kupuje, že.) Volilo sedm kurfiřtů. Ne všichni chovali sympatie k tomu Lucemburkovi. natož pak k plánu sesadit Ludvíka. Které hlasy byly proti? Braniborský. Ten měl v držení markrabě Ludvík, tedy císařův syn. A další záporný hlas? Tedy: záporný. Spíš nejistý. Rýnský falckrabě Ruprecht. To máme dva proti (anebo jeden proti a jeden s otazníkem). Ještě jich pořád zbývá pět. Těch pět bylo třeba zajistit stůj co stůj. Co kdyby se při tom volebním aktu zrodilo nějaké překvapení? Co kdyby některý z kurfiřtů nedodržel slib? Ani papež, ani papežem protežovaný princ Karel nemohli riskovat fiasko. A tak se vlastní útok na Ludvíka dostavil teprve poté, co v skrytu a za přísliby skvělých výhod bylo s předstihem zajištěno "ano, souhlasím" většiny Karlových příštích volitelů.

Byly tu však jisté starosti s Balduinem, s trevírským arcibiskupem. Byl to sice taky Lucemburk, navíc Janův strejda a Karlův prastrýc. Balduin určitě nehodlal jít proti příbuznému, proti svému prasynovci, ale - využil situace. Dal si pořádně zaplatit. Za všechny náklady spojené s volbou a korunovací římským králem až do výše šesti tisíc hřiven, jakož i škody vzniklé případnými boji a válkou, k nimž by v důsledku války došlo. To všecko Karel slíbil zajistit hrady, zeměmi a poddanými. Co na to ale otec Jan? Vždyť to všechno patřilo jemu. Postavili ho před hotovou věc. Ale svoje si taky řekl. Nebo spíš napsal. Tedy. vzhledem k tomu, že psát neuměl, tak si to nechal napsat:

"My, Jan, z Boží milosti král český," a tak dále, výčet všech titulů můžeme vynechat "dáváme na vědomí, že jsme na dvojí žádost našeho syna, markraběte moravského, dali přivěsiti k této listině naši pečeť k větší trvalosti všech těchto výše uvedených věcí s tou jedinou výjimkou, že nechceme potvrdit žádná privilegia, která by se dotýkala našeho panství, svobody nebo zájmů našeho výše zmíněného hrabství." (Na Lucembursko byl Jan zvlášť háklivý.) Na druhé straně není tak moc lucemburských listin, ze kterých by byla přímo patrná chorobná nedůvěra a podezíravost otce vůči synovi. Král, který byl zvyklý při svém dobrodružném životě riskovat třeba i život, najednou ztrácí těsně před cílem vložit na misku vah všechno, co má. "Třeba všechno. jenom ne Lucembursko!"

Tak to bychom měli Jana, jeho strýce Balduina... kdo by ještě mohl hlasovat pro Karla? Saský vévoda Rudolf. Tento kurfiřt byl s Lucemburky spřízněn. Neboli jistý. Prakticky ano. A další volitel? Kolínský arcibiskup Walram. Nemožný hospodář. Věčně tonul v dluzích. V jeho situaci měla pomoci vydatná finanční injekce - 8000 stříbrných hřiven. A poslední hlas? O ten se postaral papež. Komu patřil? Ještě těsně před volbou náležel mohučskému arcibiskupovi Jindřichovi. Ještě těsně před volbou? A když už se mělo volit? Tak tím arcibiskupem Jindřich už nebyl. On totiž náležel k přívržencům Ludvíkovým, takže byl nejprve kurií obviněn z odpadlictví, potom proklet, a v situaci, kdy by od něj pes kůrku nevzal, byl ostentativně zbaven úřadu a nahrazen jistým Gerlachem. A tenhleten muž, náhle povýšený, poskytl rád svůj kurfiřtský hlas Karlovi. Osvědčená metoda. Něco za něco.

"Léta Páně 1346. pan papež Kliment VI. viděl a pozoroval, že se Ludvík Bavor, uchvatitel říše, nechce po tolika zločinech, které spáchal proti římské církvi, obrátit k pokání, nýbrž že bere na lehkou váhu veškeré nálezy papežské stolice a nedbá jich, jako by byl hluchý a tím dává ostatním špatný příklad odboje proti církvi. Již dříve byl jistými papežskými procedurami jako Saul sesazen a svržen z císařství." Stalo se tak v dubnu, na Zelený čtvrtek, toho roku 1346. Papež vyslovil poslední a nejhroznější klatbu nad císařem Ludvíkem. (Ta vám byla tak hrozná, že ji ani nebudeme opakovat.) No prostě prohlásil císaře za Antikrista a vyzval poddané na území říše, aby proti němu povstali. Kurfiřty vybídl k bezodkladnému zvolení nového panovníka. Dokonce pohrozil, že když ne, tak teda obsadí římský trůn z titulu vlastní moci. Kým? Nějakým bohulibým a bezúhonným mužem. Jmenoval někoho? Ne. Ale ono to asi bylo tehdy veřejným tajemstvím. Věci pak šly věci ráz na ráz:

"I poručil pan papež kurfiřtům Svaté říše listy zpečetěnými bulami, aby přistoupili k volbě budoucího římského krále, jenž by potom byl povýšen na císařství. Tito kurfiřti, totiž arcibiskupové kolínský, mohučský a trevírský, český král Jan a saský vévoda Rudolf (dva zbývající kurfiřti, totiž markrabě braniborský a falckrabě rýnský nebyli ze vzdoru přítomni) se jako poslušní synové shromáždili na místě, jež se nazývá Rhens, na rýnském ostrově, kde se obvykle tento akt koná, a vzývajíce milost Ducha svatého, dali své hlasy nejjasnějšímu knížeti, panu Karlovi, prvorozenému synu českého krále, markraběti moravskému, a řádně ho ve svátek svaté Markéty zvolili za římského krále."

Chybička se vloudila kronikářovi do pera. Markéta má odjakživa svátek 13. července a Karel byl zvolen dva dny předtím. "Stalo se tak u starobylého královského stolce (po německu Königstuhl) nedaleko Rhens na levém břehu Rýna, v chladivém stínu starých ořešáků," jak to zachytil očitý svědek, kanovník Michael. Třicetiletý římský král byl zvolen v úterý 11. července 1346. "Zaradovalo se srdce naše, když jsme uslyšeli o tvé volbě," komentoval brzy nato Karlovo povznesení papež Klement VI. Dobrá věc se podařila. Společná věc. Ano, přítel na Petrově stolci Karlovu vítězství pomohl vskutku maximálně. I když to zase tak nesobecké nebylo. To ne. Lucemburk znamenal pro papeže hlavní zbraň v zápase s císařem. Podpora papežské kurie byla ovšem tak vydatná a tak zjevná, že už tenkrát začali Karlovi nepřátelé častovat nového panovníka říše přídomkem: "Popský král."

"V té době anglický král shromáždil převeliké vojsko, začal pustošit země francouzského krále a nepřátelsky postavil tábor před městem Paříží. Když mu francouzský král nemohl klást odpor, poslal posly s listy českému králi Janovi a jeho synovi, zvolenci Karlovi, kteří byli tehdy v Lucembursku, a s důvěrou je žádal, a my mu hleděli přijít s veškerým vojskem, které by mohli sehnat, na pomoc, neboť to vyžaduje naléhavá tíseň a je nebezpečí z prodlení. Brzy shromáždil český král velké vojsko bojovníků a vytáhl se svým synem zvolencem na pomoc francouzskému králi."

A jak to dopadlo, to už víme. Za půldruhého měsíce od Karlovy volby byl římský král v bitvě u Kresčaku anglickým šípem zraněn a jeho otec, český král Jan, řečený Slepý, zabit hned několika smrtelnými ranami. "Téhož roku, když se ctihodný otec Arnošt, arcibiskup pražský, vrátil od římské kurie a přinesl souhlas s uvedenou volbou a její schválení, sešli se podle nařízení apoštolské stolice do Bonnu na Rýně důstojní otcové, páni arcibiskupové trevírský a kolínský a v den svaté Kateřiny pomazali a s převelikou slávou korunovali nejjasnějšího knížete, již řečeného pana Karla, na krále římského, ačkoli Ludvík Bavor dosud žil a držel v moci celou říši."

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související