144. schůzka: Noci milá, pročs tak dlúhá?

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Císař Karel IV.

Světská lyrika v Karlově století byla hlavně milostná. Svět šlechticů se v ní odráží svým pojetím dvorské lásky jako svým způsobem služby.

Milostné služby neboli služby básníka pro paní - většinou to bývala vdaná žena, leč nikoli nutně vlastní manželka, básníkovi tanula na mysli žena, která patřila někomu jinému. Láska se chápala jako druh vazalství. Milenec vystupuje jako poddaný milované paní. Někdy byla opěvovaná paní oslovována rovnou jako "pán:" "Ty jsi mého srdéčka pán."

Dřěvo sie listem odievá,
slavíček v keřku spievá.
Máji, žaluji tobě
a méně srdce v mdlobě.
Zvolil sem sobě milú,
ta tře mé srdce pilú.
Pila hřěže, ach bolí,
a tvójť budu, kdeť sem koli.
Srdéčko, divím sě tobě,
že nechceš dbáci o sobě.
Tvá radost, veselé hyne
pro tu bejzezjmene.

Jazykovědci se pustili po stopě této slavné staročeské básně Dřěvo sie listem odievá (neboli: Strom se odívá listovím ), jako ohaři se po ní pustili. Vypátrali, že hláskou "h" před písmenem "ř" si nepomáhali naši předkové nikde jinde než právě a jen v jižních Čechách ("pila hřěže, ach bolí..."). Jinak je to jedna z nejstarších českých milostných písní, ve které je dvorská láska jaksi v kostce: Muž si vyvolí paní svého srdce, je však oslyšen, trpí, naříká, ale to nikterak neumenšuje jeho věrnou lásku. Rozhodně odmítá komukoli prozradit jméno své milované. Kdo tohle udělá, není kavalír, nýbrž "neustavičný" milovník. Prostě hrubě porušil zákoník lásky a vypadává ze hry. Milující se totiž musejí mít na pozoru před klevetníkem, který je neustále připraven mezi ně vstoupit nebo přinejmenším pošpinit ženinu čest.

Ačť bych já ji zmenoval,
mnohýť by mě štráfoval
a řka: "Proč ty tak slúžíš?
Čemu sě milostí chlubíš?"
Neustavičný milovník
jako u cesty hřěpík:
k čemu sě koli přičiní,
tomu všemu uškodí.
Kdoť sem, tenž nosímť pílu.
jáť mám najkrajší milú,
téť nikomu nepoviem,
sámť ji s mým srdéčkem viem.

Z původního textu, jehož originál uchovává Národní knihovna ve Vídni, zní dodnes jihočeské nářečí, zatímco v básni Otep myrrhy, tak v té se autor zase shlédl v Šalamounově Písni písní. Možná si opravdu pomohl vzorem ze Starého zákona, ale povedla se mu, tahleta středověká světská erotika...

Otep myrrhy měť mój milý,
milujeť mě z své všie síly,
a já jeho, zmilelého,
pronžť nedbám nic na jiného.
Mój milý mně biel, červen, krásen,
jako leteční den jasen.
To div z diva,
že sem živa,
proňžť sě mé srdéčko znímá.
Vstanúc i pojdu toho dle,
poptám sobě, proňžť mé srdéčko mdlé,
řkúc: Batíčku,
zmilelíčku,
zjev mi svú tvář, sokolíčku.
Jehožť má duše miluje,
viděli ste, zda kde tu je?
Milost silná,
žádost pilná,
k němužť má mysl nemylna.
Když diech právě o puolnoci,
střět mě jeden z jeho moci,
tak neznámě
vzezřev na mě,
veceť: Přenes mě v svém prámě.
Tehdy já naň vzezřěch z nicě,
domněch sě svého panice.
Řech: Kam koho? A on:
Toho, jehož ty hledáš přemnoho.

Ona ta celá ta poezie v Karlově době se vyznačovala především dvěma rysy: Za prvé - byla určena především k ústnímu projevu, a za druhé: autorská práva nehrála žádnou roli. Takže k tomu první bodu: Copak tenkrát nikdo nečetl poezii jenom sám pro sebe, potichu, nebo v duchu? On by snad byl i četl, pokud by to byl uměl. Ve středověku nepředstavovala neznalost písma žádnou výjimku, a to ani u korunovaných hlav. On takový středověký šlechtic nepotřebovat umět číst a psát. To za něj vyřizovali jiní. Stejně jako dnes návštěvník koncertů nemusí aktivně ovládat hru na několik hudebních nástrojů. (No tak že by toto přirovnání nekulhalo, to se říct nedá.) Platí však, že pro malou znalost písma byla literatura vnímána především a hlavně poslechem. Ústní podání si vyžadovalo zvláštní oblibu verše. Běžně se zveršovávaly texty, u kterých to není dnes obvyklé. Například slovníky. Proč? Verš jednak výborně pomáhal paměti, každý herec dodnes ví, jak uspořádání téže myšlenky do veršů usnadní zapamatování daleko snáz než próza, a na druhé straně usnadňoval vnímání. Lidově řečeno - ono se to pak líp poslouchalo. Ostatně literární dílo se v této době nenazývalo ani "literaturou" ani "prózou," ba ani "poezií," nýbrž se mu říkalo "pravenie." A "praviti" neznamenalo nic jiného než "vypravovat," "přednášet nahlas."

Stratilať jsem milého,
v tom srdci jediného.
Jměj se dobře, srdéčko!

Stratila-lis milého,
pohledaj sobě jiného.
Jměj sě dobře, srdéčko!

Když tomu nelze jinak zdieti,
musíme sě dobřě jmieti.
Jměj sě dobře, srdéčko!

Jáť se, milý, dobřě jmám,
na tě srdéčkem zpomínám.
Jměj sě dobře, srdéčko!

Bielá ruože prokvítá.
mně náděje nesvítá.
Jměj sě dobře, srdéčko!

Natrhajme z ruože květ,
milejší milý než vešken svět!
Jměj sě dobře, srdéčko!

Ach muoj milý, mocný pane Bože,
jinak to býti nemuože.
Jměj sě dobře, srdéčko!

Kdož mi o tobě co propovie,
srdéčko mé velmi mútí.
Jměj sě dobře, srdéčko!

Ach muoj milý převelmi zúfalý,
ne taks mi sliboval před mú milú matkú!
Jměj sě dobře, srdéčko!

Kdož mezi námi to manželstvo zruší,
nesmiluj sě, pane Bože, nad tú duší!
Jměj sě dobře, srdéčko!

Bóh tě žehnaj, má panno milá!
V mém jsi srdci sama jediná.
Jměj sě dobře, srdéčko!

Padla tu tuším před chvilkou poněkud pochybovačná zmínka o nevalném stavu ochrany autorských práv v lucemburském středověku. Nejenom v tom lucemburském. Že by mělo dílko vynikat původností, tak tím se žádný autor nezatěžoval. Světový názor prostě tenkrát říkal, že stejně je všechna moudrost světa obsažena v Bibli a ve spisech uznávaných církevních autorit, že stejně nic nového nikdo neobjeví, takže proč se pachtit s originalitou, když stačí jen obměňovat, překládat, kopírovat, napodobovat a komentovat? Tak mě napadá, že podobný postoj k tvorbě kupodivu vyznávají i leckteří umělci našeho století. Na rozdíl od jejich středověkých kolegů však dobře vědí, že vykrádat se nemá. Ani banka, ani literární dílo. A navíc - tenkrát se mělo za to, že tento svět je jen jakýmsi odleskem nadpozemského, který je neměnný a představuje jedinou opravdovou skutečnost, a tak se skutečný život zobrazoval v literatuře prostřednictvím dnes už těžko srozumitelných symbolů. Středověk neměl smysl pro zachycení nějakého vývoje, jako že se něco vyvíjí, rozvíjí, mění. Čas jako by tenkrát plynul kruhovým pohybem a vracel se stále na totéž místo, tak jako vracejí roční období. Středověká literatura byla literatura bez generací, a také - většinou - bez autorů. To znamená, že se pod dílko nikdo nepodepisoval. Neměl to zapotřebí, ani to po něm nikdo nechtěl. Autor byl vlastně řemeslník, který normálně pracoval na objednávku, tak jako stavitel, sochař nebo malíř.

Noci milá, proč tak dlúha!
Po mé milé jest mi túha,
že mi s ní nelze mluviti.
Komu se mám utěšiti?

Již mé srdce bydlí v strasti,
v smutku, v túžebné žalosti.
To vše činí nebývanie
u té nejmilejší panie.
Milý Bože, nedaj dlúze
po mé milé býti v túze!

Brachku milý, nestyšť sobě,
nad jinéť chci přieti tobě.

Takto veršoval milenec během noci, zatímco veršování za rozbřesku, tak tomu se říká alba. Tohleto milé latinské slůvko lze přeložit po česku ještě líbezněji. Svítáníčko.

Milý jasný dni,
proč tak ukvapil,
žes mi mého klevetníčka zbudil?
A den své ustavenie jmá,
tu kdeš milých dvé přebývá.
Všemohúci Pane Bože, milý Bože,
rač jich býti spuolu strážě!

Od východa slunce větříček věje.
a před hory, přes doly sě chvěje.
Horyť ječí, lom sě tiší,
ptačstvo křičí, zvěř pospieší,
obádajě, znamenajě,
žeť má noc od nás odstúpiti.

Vyšlať jest krásná, jasná dennicě,
dalekoť mi naplano vyšla.
Tať mi pospiacháše od hor.
Všeckno stvořenie, lidský zbor
znamenajě vzhuoru vstáti:
čas sě náma, milá, požehnati!

Jasný sě nám den ukazuje,
nebesať jsú sě zamodraly,
slunečnáť zářě vychodí:
po němť mě mé srdce bolí,
po tom najmilejším pánu!
Brachku milý, bychva sě my dva spolu objala!

Termín "svítáníčko" vymyslel pro "albu" Václav Hanka. A co opěvovala svítáníčka? Loučení milenců, kteří spolu strávili noc, na úsvitu nového dne. A ještě se jim nechtělo od sebe. (Komu by se chtělo.)

Andělíku rozkochaný,
nade všecky převýborný,
všé milosti plný,
mému srdci zvolený!
Ty si kvítek ovšem převýborný,
toběť slúžím beze všie proměny,
já tvój sluha jediný!

V Karlově době zkoušela čeština vyjádřit totéž, co se dařilo latině, francouzštině, italštině i němčině. A povedlo se jí to. Odhaduje se, že jenom slovní zásoba jazyka českého se v době lucemburské zdvojnásobila. Najednou byl dostatek výrazů i pro ty nejjemnější odstíny citu. Čeština se stala jazykem básníků.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související

  • 143. schůzka: Zlatá bula Karlova

    143. schůzka Toulek českou minulostí nás zavede do doby, kdy Karel IV. prohrál důležitý zápas. Čeští šlechtici mu zamítli Majestas, jakýsi zákoník, nebo jinak: ús...

  • 145. schůzka: Sběratel věcí

    O Karlovi IV. můžeme mluvit jako o státníkovi a politikovi, jako o diplomatovi (součástí jeho diplomacie byly i vlastní sňatky). Císař byl také spisovatelem, zák...