1212. schůzka: Kdopak jsou ti Češi; lituji, neznám, neslyšel jsem

„Jsme tu hanebně neznámí,“ to psal Tomáš Garrigue Masaryk sklíčeně domů. Pro odbojovou práci to byla skutečnost nepříznivá, pro profesorův převratný projekt přímo zoufalá. Muselo se takřka vždy začínat od nuly. Propagační, vysvětlovací a osvětová činnost si vyžadovala většinu času, plné tři první roky.

Tři roky, které tomuto společnému cíli zasvětili tři muži. K osamělému profesoru Masarykovi se připojili dva přátelé, jeho bývalí žáci o více než jednu generaci mladší, oba doktoři filosofie. Edvard Beneš, o 34 léta mladší vystudovaný sociolog, a Slovák Milan Rastislav Štefánik, absolvent oboru astronomie na přírodovědné stolici pražské university, mladší o 30 let.

Edvard Beneš, typ člověka, který nehřeje ani nestudí

Doktor Edvard Beneš byl diplomat a politik tělem i duší, workoholik oddaný práci. Ve vrcholové politice vydržel takřka 40 let.

Narodil se 28. května roku 1884 v Kožlanech na Rakovnicku. V matričním záznamu o narození a křtu jej farář Josef Kubů zapsal jako Eduarda – svoje jméno si Beneš pozměnil na angličtějšího Edvarda později. Byl benjamínek z deseti dětí poměrně úspěšného gruntovníka Matěje Beneše a jeho ženy Anny, za svobodna rovněž Benešové.

Ambiciózní mladík zahořel pro politické vědy a učinil vše pro to, aby byl dokonale připraven. Studoval na Sorbonně a na Svobodné škole politických nauk v Paříži, poté na právech v Dijonu, kde získal doktorát, který mu ale doma neuznali, dále v Berlíně, na filosofii v Praze. Právě tehdy vzniklo přátelství s TGM. V Praze se habilitoval na docenturu a současně si přibral ještě práva – tato studia však nedokončil. Hluboce si osvojil politologii, sociologii, ovládl několik jazyků, zejména francouzštinu, kterou pak učil na pražské obchodní akademii. Přednášel i sociologii na filosofické fakultě.

Už za pobytu v Paříži poznal Beneš svou příští ženu Annu Vlčkovou, která tam studovala a složila doktorát. Později si i ona změnila svoje křestní jméno – namísto Anny byla napříště Hana. Vzali se v roce 1909 v Praze, potomků se však nedočkali. Paní Hana byla svou kultivovaností manželovi celoživotní oporou a pomocnicí. Po Benešově odchodu do exilu žila dlouhé čtyři roky sama, takřka rok byla vězněna.

Masaryk uznával: „Bez Beneše bychom republiku neměli.“ Jako generální sekretář Československé národní rady řídil náročný Beneš valnou část propagační kampaně, ve Francii a Británii prosadil uznání legií jako spojeneckých sil Dohody.

Později vymohl uznání exilové Národní rady coby prozatímní vlády příští Československé republiky. Podstatnou roli sehrál na mírové konferenci ve Versailles při ustavení hranic republiky. Stal se spoluzakladatelem Společnosti národů – roku 1920 byl ve svých 36 letech jejím předsedou.

Po vzniku republiky byl mnoho let ministrem zahraničí, od prosince 1935 druhý československým presidentem. O věcném, střízlivém pracantovi Benešovi, který nekouřil, jak o něm tvrdil Antonín Švehla, „Ani ženské neměl“, se říkávalo, že je to „typ člověka, který nehřeje ani nestudí.“

Co si Masaryk myslí, to Beneš řekne nebo napíše a Štefánik udělá

I když se Milan Rastislav Štefánik dožil jen osmatřiceti let, jeho život nabitý dramaty, rozbíhavými zájmy, úspěchy, ideály lze bohužel nenapravitelně zploštit. Jeden z hlavních tvůrců Československé republiky se narodil 21. července roku 1880 k Košiariskách, malé kopaničářské vísce při slovensko-moravských hranicích. Na svět přišel jako šestý ze 12 dětí do velké rodiny evangelického pastora Pavla Štefánika a Albertiny, jejich předkové měli zemanské i české kořeny.

Otec ho vychoval k pevnému vlastenectví. Sám byl však dřevní národovec a konzervativec, zatímco z jeho syna vyrostl liberál a demokrat – neměli šanci si porozumět a také se dramaticky rozešli. Po středoškolských studiích na maďarských školách přišel do Prahy.

Pro první roky si zvolil stavební fakultu na Českém vysokém učení technickém. Technické nadání měl skvělé, šla mu matematika, ale obor mu nesedl, a tak přešel na filosofii, na přírodovědnou stolici, kde si zapsal astronomii a matematiku. Součástí studia byly i filosofické přednášky, při nichž mu celoživotně uhranul profesor Masaryk.

Když odpromoval, odešel do Paříže, kde si udělal mnoho důležitých známostí. A to v místní vědecké, kulturní i aristokratické společnosti. Pozici si budoval ve světě astronomie. Jako jediný člověk na světě vystoupil šestkrát do skromné vysokohorské hvězdárny na Mont Blancu. Sjezdil svět za pozorováním zatmění slunce či Hallyeovy komety. Vydobyl si jméno i jako astrofyzik a meteorolog.

Když vypukla válka, vstoupil do francouzské armády. Po krátkém pilotním výcviku náruživě létal na frontách ve Francii, Srbsku, Itálii jako průzkumník a meteorolog. Francouzská vláda ho pověřila vybudováním centrální armádní meteorologické služby.

V krátkém čase dvou let se vypracoval z pilota desátníka do hodnosti brigádního generála. Na fotografiích v generálské uniformě vypadán Štefánik skvěle, ale ve skutečnosti byl prý malý, pohublý, hranatý, bledý, v tváři poďobaný od neštovic, poněkud plešatý.

Nepůsobil přitažlivě, přesto byl pro každou společnost neodolatelný, ženy po něm šílely, a on, starý mládenec, toho rád využíval. Měl řadu lásek a známostí, opouštěl je snadno, zato ony vesměs nemohly zapomenout. Snad jen dcera Jaroslasva Vrchlického Eva mu dala košem.

Jako letec průzkumník na italské frontě Štefánik na jaře 1916 osobně rozhazoval ze svého letounu nad pozicemi českých pluků letáky, v nichž Čechy a Slovany vůbec vy-zýval: „Kdo máš čest v těle a slovanskou krev v žilách, pamatuj, že svatou povinností tvou je využití každé příležitosti k zeslabení, jimž dnes sloužíš. Vzdej se při první příležitosti armádě italské!“

V exilové společnosti se prý říkávalo: „Co si Masaryk myslí, to Beneš řekne nebo napíše a Štefánik udělá.“ Zatímco dříč Beneš si otevíral cizí dveře spíše svou úporností, Štefánik tak činil se samozřejmým šarmem.

Nejen agitací, přesvědčováním, politicky, nýbrž i zbraněmi

Až do roku 1917 byly naše dobrovolnické jednotky v Rusku, pomalu se formující z jádra takzvané České družiny, součástí carské armády. Avšak ruským politikům ani vojenskému velení nebyla iniciativa krajanů ochotných zapojit se do války vítaná, budila nedůvěru. Ač se do jednotky hlásili vesměs Češi, kteří se přistěhovali na sklonku 19. století, takže zde už zakořenili jako ve své druhé vlasti, podezíravost úřadů vůči jejich spolehlivosti nepomíjela. Zejména se týkala těch, kdož si ponechali (ať vědomě či z lehkomyslnosti) rakouské občanství. Než byli do družiny přijati, musili si nejprve zařídit takzvané „poddanství carovi“ (tedy občanství), a leckdy přijmout i pravoslaví. Důvěru ale nezískali.

Jako samostatná bojová jednotka nebyla proto Česká družina na frontě vůbec nasazena. Dobrovolníky, kterých bylo zprvu kolem sedmi stovek, rozdělili do čet a poločet, a pod dohled je přidělili k ruským plukům.

Tam si pak krajané postupně vydobyli ostruhy jako výteční průzkumníci, tlumočníci a diverzanti, často přivádějící „jazyky“ a zběhy. Teprve v lednu se útvar přeměnil aspoň ve střelecký pluk. Dvojnásobný despekt pak měla vojenská místa vůči zajatcům, „Rakušákům“, co sem hromadili v zajateckých táborech a mnozí se do oddílu „dobrovolců“ hlásili.

Masaryk z Londýna situaci bedlivě sledoval a snil o tom, jak tamní ohromný lidský potenciál držený v lágrech využít. Dohodové mocnosti by začaly na odbojovou akci exilu pohlížet s větším respektem, kdyby byl protirakouský zápas veden nejen agitací, přesvědčováním, politicky, nýbrž i zbraněmi.

Nešťastná mise Josefa Düricha

Masaryk nikdy neměl daleko od slov k činům. S Benešem si rozdělili úkoly a už na jaře 1916 získali z kompetentních francouzských míst předběžný souhlas s transferem družiníků do Francie, kde jich na frontové linii bylo zapotřebí jako soli.

TGM pověřil kolegu Josefa Düricha, ať choulostivou záležitost v Rusku nějak vyřeší. Ať ruské činitele přesvědčí, proč budou ve francouzských zákopech Češi užitečnější. A také, jak jejich odchodem pominou ruské obavy, že mají v armádě pátou kolonu „Rakušáků“, co už jednou zradili.

Za Dürichem se vydal i Milan Rastislav Štefánik. Dürich se sice v Kyjevě se Svazem krajanských spolků dohodl, že dobrovolnické jednotky se podřídí svrchovanosti Československé národní rady v Paříži, pak ale na něho zadupali carští úředníci a on otočil.

Pro odboj to však bylo řešení nepřijatelné. Exil přece toužil po vojsku pod svou gescí. Bezradný Dürich tedy s ruským souhlasem založil Česko-slovenskou národní radu na Rusi, stanul v jejím čele a dokonce pobíral od ruských protektorů peníze. To rázného Štefánika na výsost rozčililo a jako jeho nadřízený Düricha z Československé národní rady vyloučil.

Co trvalo dva roky, po revoluci se zvládlo za pár týdnů

Situaci ale změnila únorová revoluce v roce 1917 v Rusku. Masaryk se ihned vydal do „svobodné Rusi“ v představě, že s příchodem demokracie nadešel i okamžik rozhodujícího zápasu s Německem a Rakouskem-Uherskem, do něhož se liberalizovaná říše vrhne nyní všemi silami.

Do Petrohradu dorazil TGM po velkém zdržení během cesty až 16. května 1917. To už tam měsíc operoval Lenin se svými kompradory, populisticky a za nadšeného souhlasu mas, žádajících „Mír a půdu!“ Zasazoval tím smrtící rány posledním zbytkům bojeschopnosti ruské armády. Pod vlivem jeho hesel si vojáci nepřáli nic jiného než svléknout uniformy.

V týchž dnech ministr války prozatímní vlády Alexandr Kerenskij připravoval ve snaze dodržet závazky Ruska vůči Dohodě novou ofenzívu. Krátce před jejím zahájením Kerenskij rozhodl, přičemž Masaryk jeho krok přes své zdejší kontakty významně ovlivnil, o napříště svobodném, neomezovaném náboru dobrovolníků do československých legií.

Načež vzápětí, jak Kerenskij a velitel ofenzívy generál Brusilov potřebovali angažovat každou ozbrojenou ruku, byl vydán rozkaz o vůbec prvním nasazení Čechů a Slováků v poli. Až dosud omezovaný nábor se změnil v opak, v takřka chaotické verbování.

Jestli se první pluk stavěl přes dva roky, nyní se početní stav dobrovolníků podařilo znásobit v pár týdnech. Do ofenzívy už nenastupoval jeden pluk, ale střelecká brigáda – hned tři pluky.