1173. schůzka: Velkošvec

Psal se rok 1904 a osmadvacetiletý Tomáš Baťa se rozhodl, že vyrazí na zkušenou do Ameriky. Vzal s sebou i tři své zaměstnance - strojníka Lízala, modeláře-svrškaře Naimana a ševce Oksnera. Po výtečných zkušenostech se stroji, bez nichž by jistě nedokázal zvládnout obrovskou vídeňskou objednávku plátěnek, kterou se mu nedávno podařilo získat, se stal jejich nadšeným zastáncem, a doufal, že v Americe najde ještě nějaké lepší.

Celou cestu přes Atlantik na německém parníku Blucher Baťa prozvracel a také sochu Svobody poprvé spatřil s hlavou v umyvadle. Přesto si během plavby připravil 688 otázek, na něž chtěl hledat odpovědi. Nacházel je během pobytu v Bostonu a v průmyslovém městečku Lynn ve státě Massachusetts, kde fungovaly víc než dvě stovky továren a továrniček vyrábějících boty.

Spojené státy Baťu nadchly. „Duše amerického člověka není spoutána pochybnostmi, smí-li jednotlivec hromadit jmění," vyzvedl po svém návratu. Americká atmosféra vyhovovala Baťovu přerodu, žádná práce se zde nikomu nezdála podřadná a dělníci podávali výtečné výkony - díky vysoké specializaci na jednotlivé úkony.

„Z domova jsem měl veliké mínění o svém umění. Byl jsem přesvědčen, že dokážu pracovat zručně na všech obuvnických strojích, ale v Americe mi toto vědomí nadělalo mnoho škody. Zručnost dělnictva tam byla ohromná. Docilovali u některých strojů desetkrát vyšších výkonů než naši dělníci. Během jedenáctihodinové pracovní doby jsem dokázal vycídit osm set podpatků, zatímco přední dělník jich vycídil dvanáct set," poznamenal si.

Baťa, ševcův syn a ševcovský tovaryš, měl dlouho problémy, aby vůbec získal práci v obuvnické továrně. Jeho tři zaměstnanci sehnali práci do týdne, jemu trvalo dost dlouho, než skutečně vlastními silami dokázal obstát při výběru dělníků pro jednu z továren. „A dostal jsem ji!“ pravil nakonec pyšně. Když se vracel domů, byl bohatý dojmy, zkušenostmi a zážitky. V kapse měl dokonce projekt na tovární budovu, který „za hubičku" získal od jednoho podnikatele, co ji už postavenou měl. Sympatie k americkému způsobu výroby se v Baťovi upevnily při zpáteční cestě v továrnách v Anglii a Německu. Když tam nasadil „americké tempo", spolupracovníci ho okřikovali, aby brzdil.

První Baťův americký pobyt trval déle než rok a už se nedal protahovat, přestože firmu doma úspěšně řídil prokurista František Štěpánek. Ale možná by Baťa v Novém světě i zůstal, kdyby tušil, co ho po návratu očekává. Šok mu připravil jeho osobní lékař Rudolf Gerbec: při vyšetření se zjistilo, že Baťova snoubenka Marie Babičková má tuberkulózu hrtanu - a co víc, nejspíše nebude nikdy schopna otěhotnět. Otřesený Tomáš Baťa nade vše toužil po pokračovateli svého díla. Dohodl se s řídícím Babičkou, že se vykoupí za čtyřicet tisíc korun. Tak velké věno tehdy totiž musela mít nevěsta, pokud se chtěla vdát za rakousko-uherského důstojníka.

Roku 1908 zemřel Baťův bratr Antonín. Poslední dobou už dobře věděl, že je odsouzený k smrti, jen netušil, kdy osud ortel vykoná. Většinu času trávil na Jadranu, ale choroba se vyléčit nedala. Tomáš Baťa zůstal definitivně sám a bratrova smrt mu navíc důrazně připomněla problém nástupce.

Firma T. & A. Baťa, první rakousko-uherská mechanická továrna na plátěnou obuv ve Zlíně na Moravě, jak zněly reklamní slogany, zaměstnávala v roce 1910 tři sta padesát dělníků a denně vyráběla tři a půl tisíce párů obuvi. Patřila k sedmi největším obuvnickým firmám v mocnářství.

Roku 1910 se Tomáš Baťa vydal do Ameriky podruhé. Zajímaly ho zkušenosti s vedením podniku a moderní organizace práce. Na cestu se dobře připravil. Prostudoval si práce tehdejších předních ekonomů včetně národohospodářů socialistických směrů. Ze všeho nejvíc ho zaujal taylorismus a fordismus. Do svého bloku si tenkrát zapsal: „Došel jsem k názoru, že kolektivismus ničí morálku, založenou na individualitách, zastírá jasný vztah mezi prací a jejím výsledkem, vyvolává ochabnutí pracovní vůle a úsilí o rozvoj individuality.“