1173. schůzka: Velkošvec

17. prosinec 2017

Začal se rodit fenomén Baťa... Těmito slovy jsme minule ukončili naše nahlížení do osudů ševce, který za svůj život dokázal obout tolik lidí, že jeho jméno i boty oblétly celý svět. Jak se příběh Tomáše Bati vyvíjel dál?

Psal se rok 1904 a osmadvacetiletý Tomáš Baťa se rozhodl, že vyrazí na zkušenou do Ameriky. Vzal s sebou i tři své zaměstnance - strojníka Lízala, modeláře-svrškaře Naimana a ševce Oksnera. Po výtečných zkušenostech se stroji, bez nichž by jistě nedokázal zvládnout obrovskou vídeňskou objednávku plátěnek, kterou se mu nedávno podařilo získat, se stal jejich nadšeným zastáncem, a doufal, že v Americe najde ještě nějaké lepší.

Celou cestu přes Atlantik na německém parníku Blucher Baťa prozvracel a také sochu Svobody poprvé spatřil s hlavou v umyvadle. Přesto si během plavby připravil 688 otázek, na něž chtěl hledat odpovědi. Nacházel je během pobytu v Bostonu a v průmyslovém městečku Lynn ve státě Massachusetts, kde fungovaly víc než dvě stovky továren a továrniček vyrábějících boty.

Spojené státy Baťu nadchly. „Duše amerického člověka není spoutána pochybnostmi, smí-li jednotlivec hromadit jmění," vyzvedl po svém návratu. Americká atmosféra vyhovovala Baťovu přerodu, žádná práce se zde nikomu nezdála podřadná a dělníci podávali výtečné výkony - díky vysoké specializaci na jednotlivé úkony.

„Z domova jsem měl veliké mínění o svém umění. Byl jsem přesvědčen, že dokážu pracovat zručně na všech obuvnických strojích, ale v Americe mi toto vědomí nadělalo mnoho škody. Zručnost dělnictva tam byla ohromná. Docilovali u některých strojů desetkrát vyšších výkonů než naši dělníci. Během jedenáctihodinové pracovní doby jsem dokázal vycídit osm set podpatků, zatímco přední dělník jich vycídil dvanáct set," poznamenal si.

Baťa, ševcův syn a ševcovský tovaryš, měl dlouho problémy, aby vůbec získal práci v obuvnické továrně. Jeho tři zaměstnanci sehnali práci do týdne, jemu trvalo dost dlouho, než skutečně vlastními silami dokázal obstát při výběru dělníků pro jednu z továren. „A dostal jsem ji!“ pravil nakonec pyšně. Když se vracel domů, byl bohatý dojmy, zkušenostmi a zážitky. V kapse měl dokonce projekt na tovární budovu, který „za hubičku" získal od jednoho podnikatele, co ji už postavenou měl. Sympatie k americkému způsobu výroby se v Baťovi upevnily při zpáteční cestě v továrnách v Anglii a Německu. Když tam nasadil „americké tempo", spolupracovníci ho okřikovali, aby brzdil.

První Baťův americký pobyt trval déle než rok a už se nedal protahovat, přestože firmu doma úspěšně řídil prokurista František Štěpánek. Ale možná by Baťa v Novém světě i zůstal, kdyby tušil, co ho po návratu očekává. Šok mu připravil jeho osobní lékař Rudolf Gerbec: při vyšetření se zjistilo, že Baťova snoubenka Marie Babičková má tuberkulózu hrtanu - a co víc, nejspíše nebude nikdy schopna otěhotnět. O

třesený Tomáš Baťa nade vše toužil po pokračovateli svého díla. Dohodl se s řídícím Babičkou, že se vykoupí za čtyřicet tisíc korun. Tak velké věno tehdy totiž musela mít nevěsta, pokud se chtěla vdát za rakousko-uherského důstojníka.

Roku 1908 zemřel Baťův bratr Antonín. Poslední dobou už dobře věděl, že je odsouzený k smrti, jen netušil, kdy osud ortel vykoná. Většinu času trávil na Jadranu, ale choroba se vyléčit nedala. Tomáš Baťa zůstal definitivně sám a bratrova smrt mu navíc důrazně připomněla problém nástupce.

Firma T. & A. Baťa, první rakousko-uherská mechanická továrna na plátěnou obuv ve Zlíně na Moravě, jak zněly reklamní slogany, zaměstnávala v roce 1910 tři sta padesát dělníků a denně vyráběla tři a půl tisíce párů obuvi. Patřila k sedmi největším obuvnickým firmám v mocnářství.

Roku 1910 se Tomáš Baťa vydal do Ameriky podruhé. Zajímaly ho zkušenosti s vedením podniku a moderní organizace práce. Na cestu se dobře připravil. Prostudoval si práce tehdejších předních ekonomů včetně národohospodářů socialistických směrů. Ze všeho nejvíc ho zaujal taylorismus a fordismus. Do svého bloku si tenkrát zapsal: „Došel jsem k názoru, že kolektivismus ničí morálku, založenou na individualitách, zastírá jasný vztah mezi prací a jejím výsledkem, vyvolává ochabnutí pracovní vůle a úsilí o rozvoj individuality.“

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Když vás chytne klasika, nikdy vás už nepustí. I kdybyste se před ní plazili.

Petr Král, hudební dramaturg a moderátor Českého rozhlasu

Nebojte se klasiky!

Nebojte se klasiky!

Koupit

Bum, řach, prásk, křup, vrz, chrum, švuňk, cink. Už chápete? Bicí! Který nástroj vypadá jako obří hrnec ze školní jídelny potažený látkou? Ano, tympán! A který připomíná kuchyňské police? A který zní jako struhadlo? A který jako cinkání skleničkami? A který zní jako vítr?