1174. schůzka: Den má 86 400 vteřin.

Tomáš Baťa trpěl od mládí křečovými žílami. Nohy ho později často bolívaly tak, že býval zdánlivě bez příčiny nevrlý a na lidi se utrhoval - zřejmě ho pronásledovaly nepříjemné záněty žil. Potíže vyvrcholily roku 1917, kdy se nechal přemluvit, aby si po několika letech bez odpočinku vzal dovolenou.

Baťovi odjeli do rakouského Simmeringu. Jenže už po třech dnech se stala nepříjemnost - Tomášovi se z prasklé žíly vylilo do levého lýtka množství krve. Převezli ho do Vídně, kde měl péči nejvěhlasnějších lékařů. Krvácení se naštěstí na klinice podařilo zastavit, ale lékaři Baťovi přikázali ležet s vysvětlením, že se krevní výron musí vstřebat.

Dovolená skončila neslavně, Baťa se objevil ve Zlíně s tváří zkroucenou bolestí, z nádraží ho domů dopravili kočárem. Poručil truhláři, aby mu udělal speciální křeslo s jakýmsi lůžkem pro levou nohu, jež by lýtko udržovalo stále ve vodorovné poloze. Každé ráno se zjevili dva zlínští obři, Krumpolec s Gargulákem, křeslo popadli a šéfa v něm odnesli za šéfovský stůl, večer zase zpátky, dočista jako římského senátora.

Baťa byl tvrdý nejen k sobě, ale i vůči svým zaměstnancům - i když jim říkal „spolupracovníci". Jeho metody měly řadu obdivovatelů, ale zároveň i mnoho kritiků. Založil skutečný stát ve státě. Firma měla vlastní ozbrojenou stráž, místní nálevny obcházeli placení špiclové, kteří udávali zaměstnance, pokud si nechali v té cizí hospodě nalít. Legitimující se hlídka měla podle kupní či nájemní smlouvy právo kdykoli vstoupit do firemního bytu nebo domku a provést tam kontrolu (včetně spotřeby alkoholu).

Baťa zakázal ve firmě činnost jakékoli dělnické organizace. Pracovní smlouvy umožňovaly účtovat dělníkům, kteří nedosáhli předepsaného výkonu, k náhradě „ztráty na režiích". Pokud nestíhali pracovní tempo a nechtěli být na mzdě kráceni, museli chodit do práce buď už před začátkem pracovní doby, nebo zůstat na pracovišti o polední přestávce či po konci pracovní doby. Za nesplnění plánu nebo za špatně provedenou práci byli dělníci pokutováni, přestože firma nikdy žádný organizační řád v písemné podobě nezveřejnila.

Hodně kritiky se týkalo skutečnosti, že firma dělníkům nevyplácela všechny vydělané peníze, všichni měli zaměstnanecké účty a pracovník si směl vyzvednout pouze jednu čtvrtinu svých úspor - a to jen na prokazatelně nutné věci: nábytek, bytové zařízení. I když zaměstnanec podnik opustil, firma mu peníze zpravidla ještě rok zadržovala a měla právo se z jeho účtu případně odškodnit, pokud by k tomu nalezla důvod.

Baťův Zlín se rozrůstal, rozkvétal, totéž se však nedalo říct o rodině. Vytoužený potomek nepřicházel a Baťova žena Marie už někdy propadala zoufalství. Když nic nepomáhalo, koupila si před Vánoci roku 1913 lahvičku s jedem: nebude stát Tomášovi v cestě.

V hodině dvanácté zasáhl rodinný doktor Gerbec: šéf musí opustit továrnu, kde zůstával často dlouho do noci, a to nejméně na celý týden! Baťa se zpěčoval: „Jak mám vydržet celý týden bez práce?" Ale doktor Gerbec se nedal a Tomáš dovolenou přežil.

V Tatrách bylo nádherně, saně je vozily sněhem zasypanými vískami. Čas nad nimi ztratil moc. Doktor Gerbec pak o Marii pečoval jako o vlastní dceru, nejspíš tušil, jak mnoho je v sázce, že by to dokonce mohla být otázka života a smrti. Nakonec jí zajistil pokoj v Hausmannově sanatoriu v Praze, odkud v polovině září dorazila do Zlína toužebně očekávaná zpráva.

Baťa okamžitě naskočil do svého závodního automobilu a hnal se směrem na Prahu. V rozrušení zapomněl, že mezitím vypukla válka a s ní i hysterická špionománie - prý se po českých zemích pohybují stovky zakuklených a lstivých ruských vyzvědačů. Okresní hejtmanství postavila k silnicím ozbrojené hlídky, které stavěly všechny automobily.

Občas svou horlivost poněkud přeháněly - jako ta u Mohelnice: když se hnal Baťa kolem, zazněl výstřel a střela jen o centimetry minula jeho hlavu. Pod namířenými karabinami musel opustit vůz a podstoupit ostrý výslech na strážnici.

Riziko pokračovat v další cestě automobilem bylo příliš velké, nastávající otec potlačil nedočkavost, nechal poslat auto zpět do Zlína a sám se odebral na mohelnické nádraží. Přesto dorazil včas. Následujícího dne telegrafoval do Zlína: „17. září 1914 přišel na svět Tomáš toho jména druhý. Radost."