1166. schůzka: Základ státu - rodina

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Rodina Josefa Seidla na dobové fotografii

Existují vážné úsudky, vyvozující z nekonečné pestrosti, rozdílnosti, rozlišnosti malých i velkých komunit, že žádná společnost jako celek vlastně neexistuje. Společností je prý mnoho, podobně jako stolů v hospodě. Tedy… něco na tom je. Každý stát, národ, kmen, dokonce i rodina má svoje důležité zvláštnosti. Abychom posluchačům nabídli co nejpohodlnější poznávací cestu časem, volíme metodu napodobující práci archeologů. Z někdejší skutečnosti, z toho nekonečně pestrého celku jevů, vybereme jen některé okamžiky. Hrst střepin, úlomků či oněch kamínků do celkové mozaiky, hlavně ty, které vypovídají o obyčejném, všedním, každodenním usilování a prožívání. Každý střípek je cenný.

„Žili jsme spolu, jak se říká na zkoušku. Ale konečně jsme se rozhodli uzavřít naše manželství také před Bohem. Nám bylo přirozeně jedno, zda spolu žijeme tak či onak. Mně však záleželo na tom, aby děti měly přece jen řádného otce. Že nám opravdu záleželo jenom na tom, potvrzuje i průběh našeho svatebního dne. Ráno v šest hodin jsme byli v kostele a v osm jsme zase nastoupili do práce. Nekonal se tedy ani žádný hodokvas. Neměli jsme proto se svatbou žádné vydání, neboť i ty dvě zlatky, které jsem měl panu faráři zaplatit za oddavky, zůstal jsem dodnes dlužen.“

To jsme se začetli do vzpomínek Václava Holka. Jinak: co se týče střípků a střepů života manželského, z něhož povstává posléze rodina, tak tedy o manželství rozhodovala povětšinou ekonomická hlediska, nikoli city. Platilo to zejména v bohatších rodinách. Proto se muži ženili pozdě, zřídkakdy před třicítkou.

Jenomže, tehdy v 2. polovině 19. století, to nebylo proto, že by si chtěli užívat, ne, oni museli osvědčit schopnost uživit rodinu. Asi desetina mužů a dvanáctina žen zůstávala mimo manželství. Snad by bylo na místě uvést několik příkladů, u známých osobností arci, jakpak se nám ženily. František Palacký ve dvaceti devíti, jeho zeť František Ladislav Rieger ve třiceti pěti, František Brauner jako čtyřicetiletý.

Cesta do manželství vedla přes sled rituálů: požádání o ruku, zásnuby, ohlášky, přes svatbu a svatební cestu. Při volbě partnera pro dceru měli rozhodující slovo rodiče. Budoucí nevěsta byla z jednání vyloučena.

A ještě malý detail, než začneme nahlížet podrobněji na manželský stav. Moje maminka svým rodičům vykala, já jsem dědovi a babičkám tykal. Jak to bylo před víc než sto lety? Vykalo se – děti rodičům a starším osobám, ale také rodiče svým dětem, zejména v aristokratických rodinách. Pak vykaly děti rodičům, i když ani jeden z nich neměl modrou krev; k tykání se přešlo až po první světové válce. V jižních oblastech Čech a Moravy děti rodičům vykaly ještě v polovině 20. století. A mnohdy si celoživotně vykali, a to i v posteli, manželé.

Rodina – základ státu

Kapitola první: sňatky z rozumu. Značná část, možná až třetina sňatků, se ještě i v 2. polovině 19. století uzavírala z rozumu. Ve vyšších a středních třídách se vědělo, že pravá láska přichází až po svatbě.

Kapitola druhá: manželská burza. Výstižný pojem „měšťanský sňatkový trh“ použila poprvé a přiléhavě Marie Riegrová–Červinková. Takovým tržištěm byly velmi často plesy. Tam se mohli setkat tanečníci, kteří v sobě našli zalíbení. Později si oba opatřili informace. Nápadník o kvalitě a výši věna dámy svého srdce. Rodiče dívky na vdávání se naopak vždy zajímali, zda druhá strana má dostatečně zajištěné postavení. V případě pochybností mohli si u známých firem „vzít reference". Pokud snad nebyly uspokojivé, rodina dcerunce napravila hlavu.

Kapitola třetí: láska. Ach ano, láska, bože, láska. Ale – mohla v té „lepší společnosti“, spoutané tolika posvátnými vzory jak církevními, tak občanskými – mohla vůbec existovat láska? Ovšemže ano. Jakou ale měla šanci láska na „šťastné naplnění“ – to jest u oltáře, jak to líčila romantická literatura? Najmě když platil železný zákon, že spořádaná rodina má mít na mysli především hmotné blaho dcery, a nedá ji nikomu, kdo nemá zajištěné postavení.

Muž dosáhl „zabezpečeného postavení“ přibližně ve třiceti letech věku. Z četných vzpomínek je známo, že se dlouho trápili čekáním na svatební noc i velikáni (tedy budoucí velikáni) jako Karel Jaromír Erben, František Ladislav Čelakovský a bezpočet dalších ctitelů, jejich jména „nevstoupila do dějin“. Jsou zaznamenány případy, kdy umělci obětovali svůj talent pro lásku k ženě svých snů. Uvádí se, že i statečný revolucionář Josef Václav Frič spoluzaložil jakýsi lihovarský podnik, v němž pracoval jako účetní, jen aby si – takto zabezpečen – svou milovanou mohl odvést k oltáři.

Kapitola čtvrtá: Manželství jak z čítanky. Teď bychom mohli vybrat jeden z nesčetných obrázků ze života… pár vět ze vzpomínek skladatele Josefa Bohuslava Foestera. „Po odchodu otce obešla maminka dětská lůžka a vybídla k přípravě do školy. V kuchyni byla dvě umyvadla, upravili jsme se, pomodlili a vypili svůj šálek kávy, připravené na plotně. O půl jedné byl nachystán chudý oběd. Tatínek se ptával, jak bylo ve škole, jinak bylo při jídle ticho. O půl druhé odcházeli jsme zase všichni do školy. Pravidelně o čtvrté přiklusali jsme domů. A to zde byla jakási uvolněná kázeň, tatínek nebyl doma a maminka dovolila nám mluvit hlasitě a pohrát si trochu. Tak plynuly dni, měsíce i roky v krásném souladu."

Kapitola pátá: Sňatky z nerozumu (čili z lásky). Tulák, ten se lehko žení, tulák nemá čas si hrát, tulák ten se proto žení, že má rád. Zaveršoval si pěvec lásky Fráňa Šrámek. Tím tulákem rozuměl básníka, nikoli zavšiveného vandráka. Jak se oženil tulák Fráňa, po tom pátrat nebudeme. Víme (nebo záhy zjistíme), že čtyři bosé nohy pod jednou peřinou patřily k hodnotám příjemným, ale velice pomíjivým. Když pominul krátký čas každodenních radovánek a přicházely děti, nastaly dny velice všední.

Kapitola šestá: Dítě – požehnání rodiny. Právní moc otce nad dítětem byla neomezená. „Děti za života otcova byly soukromoprávně rovny otrokům“, čteme v odborných spisech. „Otec byl soudcem nad všelikými přečiny svých dětí a mohl pro ně nalézti kterýkoli trest, zvláště i trest smrti.“ Měl mimo jiné právo povolat a rušit zasnoubení svých dětí, což platilo až do 20. století. Na sklonku věku předcházejícího, tedy 19., se někteří vzdělanci začali více zabývat „dětskou otázkou“.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.