1165. schůzka: Kolik a co za to

Slovem důchod nemusíme mít na mysli nutně starobní, invalidní, vdovský či vdovecký, aniž jen vojenský či soukromý, národní důchod, nýbrž i jakýkoli peněžní příjem pravidelné povahy, jako kupříkladu mzda, plat, služné. Výslužné, dividendy z akcií či jiný výnos z majetku.

Příjmy i ceny budeme v následujících minutách uvádět ve dvou odlišných, i když spojitých měnách. Zprvu v měnové jednotce „zlatý rakouského čísla“ a v „krejcarech“, čili v měně, jíž se platilo do ledna roku 1858 do roku 1892. Od druhého data, tedy od sklonku století, uvádíme hodnoty už v korunách a haléřích, na ty koruny se bývalá zlatka přepočítávala v poměru jedna ku dvěma, čili 1 zlatý = 2 koruny.

Ještě chvilku setrvejme u přechodu ze zlatek na koruny. Proč k té reformě vlastně došlo? Valuta opravdu tvrdá – tak by si zasloužila být nazvána měna rakouská – leč jak to vlastně s tou její tvrdostí? Hodnota stříbra, a dokonce i mědi v jejich obsahu byla vyšší než nominální hodnota těchto mincí. Jenomže tehdy se razily ze vzácného kovu. A tak v 60. letech 19. století začali spekulanti stahovat drobné mince, které v zahraničí prodávali ne podle nominální ceny, ale jako stříbro, ba i měď – na váhu.

Od Nového roku 1858 byla zavedena nová měna takzvaného rakouského čísla. V oběhu byly mince dvouzlatníky, zlatníky, čtvrtzlatníky i desetník a pětník. Jméno drahého kovu jim zůstalo, i když ze zlata se nerazily. Byly ze stříbra. Z mědi se razily: trojkrejcar zvaný grošák, krejcar a půlkrejcar, takřečený troník. To znamená, že krejcar nebyl tou nejmenší mincí.

Sekera je za dva zlatý, a topůrko za tolar. No ano, někde jsme po cestě vytrousili ten tolar. Tento bratranec amerického dolaru byl stále v oběhu. Než jsme přešli v peněžnictví na desítkovou soustavu, mincovní jednotkou byl stříbrný zlatý, který měl 60 krejcarů. Jedna zlatka se dělila na 3 dvacetníky nebo 6 desetníků, anebo ještě na 12 pětníků a také 20 grošíků. Měděné mince byly: 30 krejcarů, pak 15, 6, 3 a 1 krejcar, čímž to nekončilo, protože v oběhu byl i půlkrejcar a čtvrtkrejcar.

Z jedné hřivny mincovního stříbra se razilo 10 tolarů nebo 20 zlatých. Tato úprava trvala až do Silvestra roku 1857. Pokud nahlédneme pozorněji do štrajtofle aspoň trochu mohovitému poddanému jeho Veličenstva, spatříme tam taky bankocetle… Neboli bankovní cedulky. První papírové peníze, zvané bankocetle, vydala Marie Terezie už roku 1762.

Důvod: stříbrné mince se otíraly a tak se jejich hodnota zmenšovala. Počátkem 19. století byly však tak znehodnoceny, že se již počítal 1 zlatý stříbra za víc než 12 zlatek v bankocetlích. Proto došlo k velkému státnímu krachu v březnu roku 1811, a vznikla nová měna šajnová. Z německého Schein, tedy stvrzenka. Vídeňská měna platila od bankrotu do roku 1858. K tomuto datu byla u nás v peněžnictví zavedena revoluční změna – desítková soustava. Tím získávají naše země v letech 1858 – 1892 novou mincovní jednotku 1 zlatý – jedna zlatka má 100 krejcarů.

A už bychom se měli pomalu dostat k druhé části - titulku dnešní schůzky - Kolik – a co za to? Začneme u dělníků. Tedy pro nejzákladnější konkrétní představu: v polovině 19. století, za jeden zlatý denního důchodu mohla vyjít dělnická rodina se čtyřmi dětmi. V 90. letech už by za tentýž peníz jen živořila na samé hranici nouze. Tak, tak, zapracovala nám inflace.

Výše příjmů – od statkáře k premiérovi

Na začátek proberme statkáře a velkostatkáře. Ti měli důchody poměrně slušné. Jen v části našeho království, v Čechách, se uvádí na sklonku století asi 1000 velkostatků, většinou šlechtických. Mezi nimi, jak se dočítáme například v Politickém kalendáři na rok 1895: „Schwarzenbergům první místo náleží. Mimo půdu má kníže Schwarzenberg jen v Čechách 20 zámků, 154 dvory, 5 cukrovarů, 16 pivovarů, 21 pilu a rovněž doly na uhlí.“

Jak jsme si už na jedné z minulých Toulek řekli – sedlák, to byl pán. Desetihektarový sedlák z výnosu půdy a chovu skotu a bravu, čili byl o něco víc než pololáník, tak ten tedy tržil ročně 1000 až 2000 zlatých. Neplatil ani za stravu, ani nájemné, ani otop, ale platil daně. Závratné. 2 až 3 procenta.

Zvláštní kategorií myslím byli učitelé. Poté, co jim zákon konečně stanovil pevné služné, pobírali na počátku 70. let 19. století minimální služné 300 zlatých; po patřičně odsloužených letech až 800 zlatých ročně. Později představovalo základní služné 1600 korun, ale mohlo dosáhnout až trojnásobku.

A státní úředníci? Ti činili 10 až 12 % všech osob výdělečně činných, neboli to byla desetina rodin. Z nich bylo služné odstupňováno do jedenácti hodnostních tříd. V té nejnižší činil oficiální roční příjem 600 až 800 zlatých. K tomu dostávali úředníci vyšší kategorie „diéty“, dva až tři zlaté na den, aby se navenek mohli náležitě prezentovat, udržovat povědomí o nadřazenosti úřednického stavu jako jedné z opor společnosti.

Kdo patřil kupříkladu do 1. třídy, té nejvyšší? Předseda vlády. Pan premiér byl formálně pouhý úředník – pobíral ročně 12 000 zlatých plus 14 tisíc funkční příplatek. Třída druhá - kohopak tam nalézáme? Ministry a předsedu Nejvyššího soudu. 10 plus 10. Tisíc. Do třetí třídy patřil místodržitel. Ten dostával základní služné 8000, v Čechách měl navíc funkční příplatek 10 000, na Moravě a v Tyrolích jen tisícovek osm.

Tyto vysokopříjmové skupiny platily ovšem daň z příjmu. V úředním listu však čteme: „Roční příjem, nepředstavující částku 630 zlatých, jest daně prost.“ V praxi to znamenalo, že v tom starém Rakousku dělníci, malí úředníci, mnozí učitelé a lidé s nižšími příjmy neplatili vůbec žádné daně. Jak je možné, že se státní pokladna bez těchto příjmů obešla? Jednak stát zdanil bohaté, především však si to nemravně a zpupně nahradil z daní nepřímých. Zatímco dnes klopíme daně mravně a věru pokorně. Tak, jak praví zákon.