1162. schůzka: Bejvávalo aneb Jak šel život u lidí se ztracenou ctí

Vstoupíme do zemí českých na sklonku 19. století v úmyslu spatřit pokud možno barvitý obraz života našich předků. Začneme čísly. V roce 1800 nás bylo necelých 5 milionů. Těsně před rokem 1870 žilo v Čechách, na Moravě a ve Slezsku 8 700 000 obyvatel. A o 30 roků později, roku 1900, už jich bylo 9 a půl milionu. V roce 1909 přesáhl konečně počet našich prababiček a pradědečků 10 milionů. Za třicet let, tedy za jednu generaci, přibylo u nás skoro milion lidí, což byl slušný přírůstek svědčící o tom, že konec 19. století patřil svými životními podmínkami k časům obecně příznivým.

Činných, tedy pracujících obyvatel bylo více než 56 % obyvatel, včetně dětí, a to v celém Království českém. Ze všech „tříd povolání“ se tehdy za nejdůležitější považovalo zemědělství čili produkce potravin. Více než polovina pracujících se zabývala zemědělskými činnostmi. V takzvané sekundární sféře, zahrnující všechen průmysl a část živností, působil 1 300 000 osob. A pak je tu ještě sféra terciální, kam řadí statistika obchod, dopravu, služby, peněžnictví a neproduktivní odvětví – necelé tři čtvrti milionu lidí.

Společnost původně stavovská se měnila v 19. století pomalu v občanskou, ovšem staré rozlišení, kdysi ostré rozhraní mezi jednotlivými skupinami, přežívalo.

Jedna z tabulek znázorňující škálu prestiže sociálních skupin v první polovině 19. století vypadala takto: Nejvýše se vypínala šlechta, duchovní, důstojníci, o stupeň pod nimi úředníci, honorace, patriciát, třetí příčku zaujali měšťané, podnikatelé, na vsi sedláci, pod nimi pak řemeslníci, páni mistři, pátou kolonku oné tabulky obsadili tovaryši, námezdně pracující řemeslníci, a ještě níže žili domkáři, učitelé, dělníci, kteří se mohli cítit o málo víc než podruzi, nádeníci, zemědělská čeleď, pak nám tam figurovali žebráci, a úplně vespod vidíme chudé Židy a Cikány.

Kdesi mezi nebem a zemí se vznášela osoba císaře pána. Když v roce 1848 abdikoval a poté se usadil na Pražském hradě Ferdinand řečený Dobrotivý, Habsburk opravdu dobrácký, byť silně retardovaný, při každé jeho vyjížďce ho bodří Pražané z chodníku uctivě zdravili. Zato prvorepubliková legenda převzatá z Haškova Švejka, že snad císař František Josef byl podobně směšnou, drsně posmívanou figurkou, vznikla teprve dodatečně.

Modly národa

V českém národě se mimořádné prestiži těšili „otec národa“ František Palacký i František Ladislav Rieger. Ti a někteří další se dočkali svých pomníků. Nejvíc jich národ postavil svému velkému bojovníkovi za pravdu a „mučedníku“ Karlu Havlíčkovi Borovskému. Je překvapivé, jak velkou prestiž měl profesor Masaryk mezi sečtělejšími dělníky, kteří jen málo ctili nějaké modly.

Zrušením poddanství a vrchnostenské správy bylo třeba po roce 1848 uskutečnit reformu administrativního členění. Před reformou existovalo v našich zemích 16 600 měst, městeček a vsí. Po reformě, kdy vznikl třípatrový systém správy (kraje, okresy a takzvané katastrální obce), bylo těchto míst necelých 12 000.

Když mluvíme o společenské prestiži, je třeba říct, že i prostí vojáci a poddůstojníci rakouské armády měli v nižších vrstvách vysokou společenskou prestiž. Pro služku, děvečku či chudou švadlenku byl voják atraktivní. Kouzlo uniformy bylo mocné a fungovalo i v časech, kdy vojenská služba trvala až 14 let. Vždyť teprve v roce 1868 byla uzákoněna všeobecná branná povinnost, která pak trvala obvykle tři, výjimečně dva roky, pro náhradní záložníky, učitele a vlastníky selských usedlostí 8 neděl. Příslušník armády byl prostě někdo, a nic na tom neměnila skutečnost, že rakouská armáda v bitvách a válkách prohrála, co mohla.

Jak to vypadá, budeme se muset vrátit zase k těm nepopulárním číslům. Jsou věci, které lze vyjádřit jen numericky. V dobových statistikách se zaznamenával také zjištění z takzvané regulativní sféry. V ní shledáváme některé konkrétnější, snad i zajímavější údaje.

Tak třeba že na území našich tří historických zemí žilo: 7600 duchovních, veřejných úředníků bylo 22 000, učitelů, jakož i advokátů a notářů a lékařů bylo po čtrnácti stech, aktivní vojsko: 20 000, studentů bylo ze všech kategorií nejvíc: 30 000, spisovatelé a umělci tvořili davo šesti tisících třech stech hlav, a ještě zbývají lékárníci, kterých u nás bylo na 800. Na jednoho lékaře připadalo 7700 pacientů. Jeden lékárník obsloužil 9000 obyvatel. V průměru vycházel jeden učitel na jednu obec, včetně všech měst.