1160. schůzka: Kterak se bořilo a stavělo, bouralo a budovalo v metropoli české, v Praze zlaté, stověžaté, matce měst

My už jsme minule nakousli příběh uzavřeného města… neboli pražského ghetta…či ještě Židovského Města pražského. Došlo k jeho asanaci, ale to nebyl jediný uvolněný prostor v Praze. Až do posledníčtvrtiny 19. století se v Praze moc nestavělo. Vně hradeb – na Smíchově, Žižkově, Vinohradech, v Karlíně, Vysočanech či Holešovicích – rostly továrny, činžovní domy pro dělnictvo, nebo naopak výstavní vily pro boháče v Královských Vinohradech. Ve vnitřním městě, obkrouženém prstencem barokních opevnění, stavební ruch až na výjimky utichl.

Hradby růstu města překážely jako svěrací kazajka. Prostorově i provozně. Ale na druhé straně tu byly díky hradbám příjmy z akcízu. Což byl poplatek vybíraný na čáře. Na přístupových cestách hlídali financové. Ale vraťme se k městským hradbám. Dokud ještě existovaly, musela být první pražská nádraží – dnešní Masarykovo a Wilsonovo neboli Hlavní – vysunuta zčásti za fortifikace, ven z města. Potíže s financemi byly trvalé. K pětimilionovému rozpočtu měla pražská obec schodek ve výši skoro tří milionů zlatých. Čili na velkorysejší investice nebylo pomyšlení.

Vojenskou bezúčelnost pražských opevnění uznal erár až po prohrané prusko–rakouské válce v roce 1866, i kdyžbyla z obranného hlediska zastaralá užv 18. století. Císař sice rozhodl o zrušení statutu „pevnosti Praha“ hned vzápětí po Vídni, leč s likvidací mocných zdí, předsunutých bašt a osmi bran se nadále otálelo.

Nastupuje řeč čísel. Po důkladných expertizách navrhla pražská městská rada náhradu ve výši osmdesáti čtyřtisíc zlatých. Proti pražskému magistrátu stáli armádní odhadci. Ti dospěli k numeru 882 000 zlatek. C. k. armáda odpověděla tím, že vyšponovala částku na rovný milion. Neústupní pražští radní argumentovali zejména vysokými náklady na likvidaci díla. Fortifikace byly městu posléze prodány za 300 000 zlatých. Kupní smlouva získala veškeré náležitosti a podpisy ažv poloviněroku 1875. To už ale od předchozí zimy pracovaly demoliční čety u Poříčské brány. Odstraňování hradeb po celém obvodu historické Prahy pokračovalo fakticky až do 90. let.

Bouralo se. Když už tedy šly hradby i brány k zemi, co mělo vyrůst na jejich místě? Na nejrůznějších úrovních, i v tisku, se vedla živá, přitom kontroverzní diskuse, jak ten uvolněný prostor optimálně využít. Na likvidaci obvodových hradeb navázala mohutná přestavba a modernizace v samotném srdci města. Vůbec největší zásah do organismu Prahy, připravovaný už od 80. let, se pak fakticky odehrál až na začátku 20. století a byl provázen „studenou občanskou válkou“ mezi Pražany. Stáli proti sobě „obhájci hodnot minulosti", a ti, které lze nazvat „přátelé pokroku".

Josefov – ráj hráčských doupat

Josefov měl nespornou malebnost otevřených schodišť, pavlačí, arkád, dvorků. Z romantického svérázu vyčnívala hořká realita. Úmrtnost zde byla o třetinu vyšší než jinde v Praze. Po odchodu Židů se Josefov stal útočištěm bezprizorných nezaměstnaných, ale i kdejakých pochybných existencí, lidí z polosvěta, rájem hráčských doupat, hampejzů. Neexistovala zde nezávadná pitná voda, kanalizace, ani jakékoli hygienické vybavení.

Původní židovští majitelé se zbavovali svých domů, majetky se nepřehledně drolily na čím dál menší fragmenty. Nikdo nic neopravoval a neudržoval, takže o to rychleji Josefov chátral. Původní plán asanace byl redukován, mimo jiné i kvůli tlaku ze strany Klubu za starou Prahu, který vznikl v roce 1900 a existuje dodnes. Přesto bylo 300 domů srovnáno se zemí, včetně synagog. Židovských synagog zde stálo přes dvacet, přežilo jich šest v čele se Staronovou.

Nevíme, zda to je vhodný přísudek, ale „přežil" i Starý hřbitov. Demoliční práce začaly roku 1896 u Staroměstského náměstí a nově vznikající Pařížské třídy. Přísně vzato začala asanace ještě dřív, i když se jí tak neříkalo, totiž v souvislosti se stavbou Rudolfina po roce 1878. Zároveňse na mnoha místech stavělo – Obecní dům, Lucerna, kostel svaté Ludmily. Protesty veřejnosti plynuly hlavněz atmosféry celkového rozebírání Prahy, všestranného neklidu a nepořádku. Sám hrůzný stav bývalého ghetta se natvrdo bránit nedal. Vždyť skoro 80 procent příbytků tam bylo v havarijním stavu.

Dočela obránců starobylých hodnot Prahy se postavil spisovatel Vilém Mrštík, neuznávající oprávněnost argumentů modernizační lobby. Označil asanaci za dílo kulturní primitivnosti a vandalství. Jak už víme, jeho silný hlas zazněl ve slavné filipice Bestia triumphans.

Se střízlivým odstupem musíme konstatovat,že šance na záchranu těžce zdevastovaného Josefova byla ve skutečnosti nulová. Veřejnost to celkem chápala. Dezorientovaly ji spíše projekty typu Gočárovy radnice nebo Koulovy „zlaté osy“ mezi Muzeem a Letnou. A jak se k těmto futuristickým výstřelkům přidával dojem, že na všech stranách se Praha spíše rozebírá, měl křik odpůrcůsvoji logiku. Nebylo náhodou, že Karel Hašler tehdy složil proslulý kuplet My Prahu nedáme.