1111. schůzka: Jak se blázni naučili lítat

Setrváme v době, do níž jsme na toulkách českou historií dospěli, totiž na konci předminulého a na začátku minulého století. Tehdy se i u nás počalo pár jedinců více či méně úspěšně odlepovat od země, nikoli však ve snu, nýbrž ve zcela bdělém stavu.

Pozoruhodný nápad se pokusil uskutečnit šestnáctiletý gymnazista Jan Hirsch. V roce 1897, když denní tisk přinášel četné zprávy o prvních letech vzducholodí hraběte Zeppelina, přišel na základě vlastních zkušeností s létajícími modely vzducholodí a dochází k přesvědčení, že „dopravní vzduchoplavbu lze prakticky řešiti jen prostředky těžšími vzduchu.“

O čtyřicet let později popsal Jan Hirsch svoje první pokusy ve vzpomínkách, nazvaných O sobě. My pouze opakujeme, že se v nich stále vracel k tomu šestnáctiletému klukovi z gymnázia. „Tehdy se začaly uplatňovati výbušné motory, nazývané dnes spalovací. I napadlo mě poháněti model výbuchem. Zhotovil jsem si mosaznou rourku, uzavřenou na konci a opatřenou pánvičkou jako malá dělová hlaveň. Tu jsem nabil, a (držev model jednou rukou) zapálil jsem náboj v tomto malém hmoždířku. A ejhle, pokus se zdařil!“

Roku 1906 (to už Jan Hirsch dávno nebyl gymnazijním studentíkem) se pustil do stavby modelu, jehož nosná plocha byla jakýmsi trojúhelníkem o nízké výšce, ale s dlouhou základnou. Tažná vrtule vpředu a hnací vzadu, obě poháněné jedním gumovým svazkem, byly dost silné, aby model vzlétl a letěl – ovšem poměrně krátkou dobu. Jan Hirsch se rozhodl postavit tento model ve skutečné velikosti a pohánět jej vlastní silou, silou nohou.

Létací kolo věnoval Hirsch později Technickému muzeu, a rozhlašoval, že lítal už o tři roky dřív než inženýr Jan Kašpar. Byl to patrně Hirsch, kdo okouzlil mladého Jaroslava Foglara. V Záhadě hlavolamu přejmenoval vynálezce na Jana Tleskače a ztracený plánek létacího kola, skrytý do „ježka v kleci“, učinil osou svého slavného dobrodružného příběhu pro mládež.

Adolf Řezníček si dal už v roce 1902 patentovat letadlo, které mělo čtyři plochy, mající podobu velkých deštníků, upevněných na jedné tyči, k níž byl přivázán letec pásy kolem svých boků a řemeny pod paží na jiné tyči křížem položené, aby byla zabezpečena rovnováha. Řezníčkův stroj ovšem neletěl, spíš poskočil.

Průběh toho pokusu by se dal znázornit balistickou křivkou, ale skutečný let to nebyl. Tento pokus, založený na pouhé síle lidských svalů, se zdařit nemohl a také se nezdařil.

Rovněž Josef Homola se zapsal do historie první generace českých průkopníků létání. Už v roce 1890 zhotovil létající stroj. Bylo to letadlo s mávajícími křídly – neboli ornitoptéra. Zvláštností tohoto stroje byl krouživý pohyb křídel. Roku 1901 vystavoval Homola svoje letadlo na Pražském aerosalonu. Zdali na něm létal? Moc ne. Ono se tomu stroji nějak nechtělo odlepit se od země. Ale jinak na tom aerosalonu se vyjímal velkolepě.

A jaké byly další letecké pokusy českých aviatiků? O tom se více dozvíte v dalším dílu Toulek českou minulostí.