1080. schůzka: Monogram A. M.

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Plakát Alfonse Muchy (1896)
0:00
/
0:00

Minule jsme se rozloučili s malířem, který ze všech našich výtvarníků udělal skutečnou díru do světa během pár let. Dnes v tom setkání budeme pokračovat. U plátna s paletou a štětcem v ruce nás očekává Alfons Mucha.

„Na vánoční svátky v roce 1894 zůstal Mucha v Paříži. Bylo to krátce před Štědrým dnem, kdy ho požádal jeho přítel Kádár, aby mu udělal korekturu nějaké práce u tiskaře Lemerciera, on že musí odjet. Mucha přikývl a udělal.

Na Štěpána za ním přišel ředitel tiskárny de Brunoff, celý ustaraný, že mu právě telefonovala Sarah Bernhardtová chce po něm plakát na svoji nejnovější hru, a že potřebuje, aby byl vylepen už na Nový rok ráno.“

Tolik spisovatel Jan Šmíd v kapitole své knihy Oživené krásy vlasti. My se vydáme sledovat, jak se dál odvíjel příběh hvězdné hodiny našeho malíře.

Večer se Mucha s de Brunoffem šli podívat do Theatre de la Renaissance na Gismondu od Victoriena Sardoua. Což nebyla zrovna dobrá hra, prý podprůměrná, kterou už sotvakdy někdo zinscenuje.

Mucha si kreslil úbor „božské“ Sarah, květimy ve vlasech, široké rukávy, palmový list. Druhého dne začal malovat. Práce velice spěchala. Třicátého prosince byl plakát vytištěný.

Mezitím se vrátil de Brunoff a běžel se na něj podívat. „Mais, mon Dieu. Je to zbodané, Sarah mě s tím vyhodí.“ Ale zázrak už nemohl nikdo odvrátit. Zdrcený de Brunoff jel do divadla. Za chvíli volali, aby tam přijel i Mucha. Poprvé ji viděl tváří v tvář – v její šatně. Plakát už visel na stěně.

Alfons Mucha: Gismonda 1894

Bernhardtová stála před ním a nemohla od něho odtrhnout oči. Když mu Mucha vešel, objala ho a zahrnula chválou. Herečce se svou koncepcí, novostí a jednoznačností jak tesanou zalíbil o to víc, že lichotil její ješitnosti. Na tom plakátu totiž byla mladší a hezčí než ve skutečnosti.

Svým způsobem si pomohli oba: Alfons Mucha dobyl prostřednictvím Sarah Bernhardtové Paříž, a Sarah se (bezesporu také díky Muchovým plakátům) stala „božskou.“

Její stylizovaná podoba ovládla přísně uzavřené salony i veřejné prostory ulic, náměstí a nároží. Typ „femme fatale“ – osudové ženy – byl na světě.

Plakátem Gismondy byly ihned ustanoveny atributy všech plakátů příštích: byl natolik nadčasový, kosmopolitní, že v mnoha variantách zdobí příbytky lidí dodnes. Dlužno dodat, že ten plakát – tedy na představení Gismondy – způsobil v pařížských ulicích notnou senzaci.

Měl dlouhý úzký formát s postavou v takřka nadživotní velikosti. Působil nezvyklou bezprostředností. Místo, aby upoutával pozornost křiklavými barvami, lišil se od okolí jemnými, až průsvitnými odstíny fialové, růžové, zelené, hnědé a zlaté.

Jêrome Doucet v Revue illustré konstatoval: „Tento plakát z jednoho dne naučil celou Paříž znát Muchovo jméno.“ Mucha triumfoval tam, kde se úspěch zdál nemožný. Od 1. ledna 1895 se datuje styl vybavený všemi znaky Art Nouveau, které od toho dne Mucha dále kombinoval a propracovával.

Secesní komerce mu dala vydělat

Secese se jak kometa rozzářila několik let před rokem 1900 a kolem roku 1908 byla už celosvětová móda opět za kulminačním bodem. Jaké byly její rysy, takové příznačné? Ornamentálnost. Plošnost (tedy dvojrozměrnost). Plynulá a vláčná lineárnost. A také neobvyklé barevné odstíny.

Slavná francouzská herečka si českého umělce pojistila exkluzivní smlouvou na šest let. Mucha, vlečen od té doby vlastním úspěchem, napříště vyráběl plakáty jak na běžícím pásu. Už nejenom pro Sarah, ale pracoval i pro pařížského tiskaře Champenoise.

I ten si ho smluvně pojistil. Komerční plakáty na alkohol, dezerty, kosmetiku, jízdní kola, na cigaretový papír Job. Všechny tyto reklamy skrze muchovsky ideální krásky přinášely marketingový úspěch už jaksi předem.

Alfons Mucha, Job, 1896

Vystoupal ke slávě po zázračně strmém žebříku. Náramně zbohatl. Už koncem roku 1896 si pořídil luxusní rozlehlý ateliér v ulici Val–de–Grâce, přijal kuchařku, pak komorníka.

V neustále přicházejících zakázkách se topil natolik, se k němu přistěhovali se svými kameny a lisy i litografové, aby Mistr nemusel běhat ke korekturám. Muchův byt se změnil i v umělecký salon, kde se o sobotách u šampaňského scházela pařížská smetánka. Žil si jako král. Ale dřel jako cvok.

Ale největší a nejrozsáhlejší dílo jeho života leželo ještě daleko před ním. Aby se ke Slovanské epopeji propracoval, musel Mucha ještě odjet do Ameriky a zchudnout. Zajímá vás, jak jeho osudy pokračovaly? Poslechněte si celý 1080. díl Toulek českou minulostí.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související

  • 1079. schůzka: Mistr secese

    Před námi je další důležitá etapa našeho historického dálkového pochodu. Na ní nám bude společnost dělat malíř, o němž lze říct, že jestli někdo z českých výtvarník...

  • 1081. schůzka: Vpád barbarů

    Budeme se věnovat závěrečnému desetiletí 19. století, které lze nazvat královským obdobím české poezie. Nikdy předtím a nikdy potom nevyšlo na českém básnickém nebi...