1077. schůzka: Šance pro sukně

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Žákyně školy u sv. Vojtěcha v roce 1907
0:00
/
0:00

Šance pro sukně. Jelikož chlapi odložili svoje suknice s příchodem novověku, je jasné, že ona šance se týká žen.

Dívčí školství zaostávalo v habsburské říši odedávna a trvale za chlapeckým. Zlatým standardem pro statisticky průměrnou dívku zůstávalo šest let triviální, tedy základní školy. Ve dvanácti letech měla být připravena pro život. Cokoli nad tuto "laťku" už bylo věcí privátního rozhodnutí rodičů, úsilí i peněz. O studiu elitním, tedy na gymnáziu a na universitě, si dívka mohla nechat leda zdát. Podobná myšlenka vyhlížela až do sklonku 19. století natolik absurdně, že až na pár "bílých vran" normální ženu prostě vůbec nenapadla.

U těch gymnázií bychom se měli zastavit. Samozřejmě v té době jakých jiných než – chlapeckých. Gymnázia byla vynálezem 16. století. Už tehdy – přinesla je reformace. Podílel na nich Filip Melanchton, přítel Martina Luthera. Melanchtonovu koncepci (což byl školní řád i osnovy pro saské kurfiřtství) přebralo kompletně katolické školství, především jezuité. Ti u nás otevřeli první gymnázium v pražském Klementinu. Postupně vznikly další jezuitské koleje, tři v Čechách – v Českém Krumlově, v Chomutově, v Jindřichově Hradci, dvě na Moravě – v Brně a Olomouci. Načež se přidali piaristé. Kolej tohoto řádu v Mikulově vznikla jako první svého druhu ve střední Evropě (to bylo roku 1631, tedy ještě během třicetileté války).

Za Marie Terezie se gymnázia, až dosud výhradně církevní učiliště, ocitla pod plným státním dozorem. A vyučovacím jazykem se namísto dosavadní latiny stala němčina. Když byl u nás jezuitský řád zrušen a zavedena povinná školní docházka, byl celý vzdělávací systém přebudován. Vznikly takzvané hlavní a normální (neboli vzorové) školy ve městech, síť triviálních škol na venkově, a navazující elitní učiliště. Což byla gymnázia – nejprve šestiletá, poté o rok kratší. V Čechách jich bylo 13, na Moravě 7. Byly zavedeny přijímací zkoušky, a také školné, uchazeči o studium museli ovládat němčinu. Během let se ale do seznamu předmětů vrátily hodiny latiny – z celkových osmnácti vyučovacích hodin jich mrtvý jazyk zabíral devět až jedenáct.

Laudo, laudas, laudare. Co já s tím ve šroubárně? "No, i skladník ve šroubárně si může přečísti Vergilia v originále..." Tak to nás jenom tak bokem napadlo. Vybavilo se nám… no tak celé dětství to nebylo, ale kus jarého mládí ano.

Co se asi tak studenti mohli naučit, když učebnice byly suchopárné a hlavní metodou výuky bylo memorování zpaměti? Gymnázia ztratila glanc, jejich úroveň hluboce klesla. Jediná změna k lepšímu tkvěla v tom zařadit v místech s převahou Čechů hodiny "skládání písemností a překladů" – tak se ten předmět jmenoval. Leckde, ale zase jen dočasně, přibylo hodin češtiny, ovšem hlavně se začalo s přípravou reformy, znamenající konečně přelom ve stále zanedbanějším rakouském školství. Ale je nutno zdůraznit: od svého založení až do sklonku 19. století sloužila gymnázia výhradně výchově chlapeckých elit. Na přijímání dívek nebylo pomyšlení.

Ženská průmyslová škola v Českých Budějovicích někdy po roce 1900

Pořád byla nějak v chodu nevraživost mužů – a to i velmi kultivovaných – vůči myšlence zpřístupnit vyšší školství dívkám. Občas to bylo až šokující. Nejvíce to pánové oslazovali Karolině Světlé a Elišce Krásnohorské, protože ony tomu úsilí stály v čele. Nevoli mezi muži vzbuzovaly ostatně už ony samy – svou literární činností. Neměli bychom se nechat mýlit dnešním respektem k prvním českým spisovatelkám. Ony uznání, podporu, ohlas neměly. tedy – u mužských ne. Lze říct, že neměli na růžích ustláno. Ale přesto byli chlapi, kteří je k tvorbě povzbuzovali – jenomže těch bylo pár, hrstka – Neruda, Hálek, Náprstek, Tyrš. Třeba literární začátky Karoliny Světlé nebyly nikterak oslnivé.

České knihy měly jenom omezený počet příznivců, proto nebylo náhodou, že sebrané spisy paní Karoliny musely po čase přestat vycházet. Pro nedostatek odběratelů. Ostatně Světlá měla přezíravost na talíři hned doma. Ano, jejím mužem byl, jak už z Toulek víme, pedantický učitel krasopisu Petr Mužák. Ovšem jinak vlastenec každým coulem. Nicméně nesl velice úkorně, když jeho paní v kdekteré volné chvilce "dělala papíry." (Jakože psala.) Musela mu lhát, že si při psaní nevymýšlí ("ne, ne, fantas to je, fantas!"), že zachycuje pravdivé příběhy, vyslechnuté od sousedů na statků rodiny Mužáků ve Světlé. Právě tak její angažmá v projektu průmyslové školy, vyšší dívčí či ústavu učitelek bylo často podrobováno kritice. Dokonce i jinak velkorysý přítel Vítězslav Hálek plány Karoliny Světlé nejprve odbyl, a později úplně otočil: L"Jsem proti otázce ženské za příčinou tou, poněvadž si přeji, aby žena náležela nadále jen domácnosti!" Hálek… a takový to byl básník! No nic…

Na rozdíl od mírné a vstřícné Světlé byla o generaci mladší Eliška Krásnohorská rázná bytost, která se mužům dovedla zostra postavit – také se však na oplátku stávalo terčem jejich jízlivosti Eliščino staropanenství, byť si je vybrala dobrovolně kvůli těžkému kloubovému revmatismu, považovanému tehdy za dědičnou chorobu.

Každé vyprávění hezky zpestří nějaká historka ze života. Přihodila se taká i Elišce. Potkal ji profesor Hrys, přední pedagog Státního ústavu pro vzdělávání učitelek, a hned na ni spustil: "Bůh vás bude trestat za hřích proti zákonům jeho odvěčným. Setrváte–li při znemravňování českých dívek, nemine vás prokletí!"

Zkrátka neměly to bojovnice na vzdělávání, zprvu základní, pak vyšší, a nakonec dokonce i nejvyšší… neměly to lehké. Nejvyšší… To by znamenalo vstup na universitu… Gymnazijní absolventky přece už třímaly v rukou maturitní vysvědčení… Jenomže – mohly je akorát tak třímat. Budulínkova vrátka se sice z roku na rok pomaličku otevírala (tedy spíše pootevírala), avšak pro první absolventky gymnázií nabízely university jen podmíněnou, vratkou pozici bez jistot. Váhavé benevolenci vůči přítomnosti žen na některých fakultách (nejdřív na filosofii, poté na medicíně a farmacii) se rozhodně nedalo říkat řádné studium. Některé dívky sice byly ke studiu přijaty, ovšem jen jako "mimořádné posluchačky," anebo (drobné rozdíly můžeme pominout) jako "hospitující privatistky."

Ženská průmyslová škola v Českých Budějovicích někdy po roce 1900

V praxi to znamenalo, že byly (stručně řečeno) vydány na milost dobré vůli pedagoga. Mohly naslouchat, zapisovat přednášky, ale nesměly diskutovat, dát se vyzkoušet, žádat stipendium, kolejné či jiné úlevy. O případné přezkoušení či dokonce rigorozum bylo třeba s ministerstvem i s fakultou svést válku lejster. Klacků pod dívčíma nohama bylo ostudně mnoho, a sám pánbůh ví, proč. V zimním semestru 1895–96 se osm hospitantek objevilo na filosofické fakultě – většině jim šlo o získání středoškolské profesury. Tři nejambicióznější v čele s excelentní Annou Honzákovou se skrze supliky a nejmilostivější žádosti pokusily dostat na českou lékařskou fakultu. Ale když byly stroze odmítnuty, obrátily se (vlastenectví nevlastenectví) na medicínu německou, která nepochybně (s jistou škodolibostí) dívky vzala. Pravda, též v režimu hospitantek. Ať jsme přesní: ty dvě další medičky byly Růžena Machová a Ludvika Nová; německý profesor, co se uvolil pouštět je na své přednášky anatomie, se jmenoval Rabl.

Tím to všechno neskončilo. Tím to všechno vlastně začalo. On ty dobové tanečky kolem vysokoškolského studia žen se díky nabroušeným intervencím ženských organizací i sílící mediální kampani zrychlovaly. Takže Honzáková & spol. mohly o rok později přejít na Karlovu universitu, dokonce už jako řádné posluchačky Byl to pokrok. A v roce 1901 slečna Anna (co nikdy nedostala horší známku než nejlepší) jako první v českých zemích vystudovala lékařství (což byla to pro emancipační hnutí obrovská, s pohnutím vítaná událost). Anna Honzáková slavnostně promovala.
Ale to jsme trochu předběhli sami sebe. Nějak se nám to stává v poslední době víc než často. Není divu. Jednotlivé osoby, příběhy, události se proplétají jedna přes druhou, takže občas musíme předbíhat, a občas se musíme vracet. Takže takže teď se trochu vrátíme. Vstoupíme opět do historie Minervy, naší první střední školy pro dívky. Požalujme nejprve – ne na někoho, spíše na co. Na to, že z dlouhodobějšího hlediska se mnohé minervistky nevyhnuly osudu žen, jež se odvážily přeskočit nastavenou laťku – říkalo se "prorazily skleněný strop." O vzdělané ženy muži nadále nestáli, obzvláště ne o ty chudší. A tak dívky opouštěly školu s předurčením ke staropanenství. Žily často osaměle, živily se jako úřednice, vychovatelky, učitelky.

Práva maturity škola Minerva získala až v roce 1907. Jenže v mnohém, zejména co do osnov, se tam poměry mezitím změnily, neboť brzy (a to v roce 1900) se přes protesty Elišky Krásnohorské Minerva proměnila z klasického na reálné, praktičtěji zaměřené gymnázium. To aby se šance absolventek na profesní uplatnění zvýšily i bez studia na vysoké. Náprstek i Krásnohorská se podstatnou měrou zasloužili o zrod tohoto typu vyšší dívčí školy i v Písku, vznikala další gymnázia v Brně, ve Valašském Meziříčí a jinde. Od roku 1900 byla zřizována též šestiletá dívčí lycea. Na počátku 20. století už existovalo 5 gymnázií s asi osmi sty studentkami, a 11 lyceí (s dvěma tisíci dívkami).

Zajímavost na okraj: V roce 1912 přišel pedagogický sbor Minervy jako první s pravidlem, že profesorky po eventuálním sňatku nemusejí ze školy odejít, v případě mateřství postačí, když za sebe na nezbytnou dobu najdou kvalifikovanou náhradu. Zákaz sňatku učitelek (čili jejich celibát) byl v habsburské říše plošně nařízen roku 1875. (Na Moravě začal platit později.) Prý… proto, aby ženy nebyly povinnostmi k rodině odváděny od společensky důležité výchovné práce. Ona ta zdeúřední formulace příslušného předpisu zněla kostrbatěji… Byl to takový škleb: „Aby svoji práci vykonávaly bez všelikého překážejícího zaměstnání vedlejšího.“ (To je tedy zdůvodnění. S tím si někdo vyhrál.) Výnos to byl od počátku drakonický, nesmyslný, a pokřivil život dvěma generacím kantorek. Sňatek i těhotenství byly s nekřesťanskou bezcitností kvalifikovány jako mravní selhání (ano!), znamenající rezolutní konec kariéry. Což znamenalo, že intimní život musely vést učitelky tajně. Celibát paradoxně vyvolal dokonce i konflikty s učiteli. Kantoři se bouřili, že musejí živit rodiny ze stejných platů, jaké měly slečny kolegyně výhradně pro sebe. Načež když se někde školské úřady pokusily zčásti oprávněnou námitku zohlednit ve prospěch mužů, psaly protestní petice zase učitelky. Pokusů zbavit se žaláře celibátu byla řada, například Spolek českých učitelek se roku 1907 obrátil v té věci na zemský sněm – avšak bez úspěchu. Někde, třeba v Dolním Rakousku (čili i ve Vídni) se přežilé paragrafy podařilo zrušit už v roce 1911. V našich zemích padl celibát učitelek až rozhodnutím československého Národního shromáždění. Roku 1919 částečně (zrušení se týkalo jen aprobovaných učitelek s delší praxí), teprve roku 1928 – bezvýjimečně.

Učitelky byly přece jenom jakousi elitou, tedy alespoň mezi ženskou populací. Pokud tedy elitou nazýváme ty, kteří se k ní svým životem a prací zařadili, nikoli ty, kteří se buďto narodili do nóbl kolíbky, anebo se za ni – bůhvíproč – sami pokládají. Byly však i ženy, které na to neměly. Které skoro na nic neměly. Nikoli svou intelektuální či prostě lidskou kvalitou, ale proto, že se nedostaly z bludného kruhu, do něhož spadly nikoli vlastní vinou. Patří k nim především fabričky. Tovární práce žen byla nepředstavitelně únavná už délkou pracovní doby. V textilkách, kde se ženské práce využívalo nejvíce, se minimálně 6 dnů v týdnu robotovalo 12 až 16 hodin denně, protože majitelé fabrik na zákonná ustanovení vesměs nehleděli. Naprostou převahu měly ženy také v továrnách na zpracování tabáku, a v překvapivě značném počtu se uplatňovaly i v zaměstnáních, kde bychom je nehledali, třeba ve stavebnictví – jako přidavačky. Vyčerpávající práci konaly stovky, ba tisíce žen v cihelnách. Cihlářka, často společně s vlastními dětmi, které neměla kam odložit, běžně začínala směnu ve 4 hodiny ráno a končila pozdě večer. Za tu dobu vyrobila průměrně 1800 cihel; mzda však taktak stačila na základní stravu a nocleh. Dělnice proto spávaly společně s několika dalšími rodinami v nejlevnějších příbytcích, a v takzvaných ratejnách, což byly původně hromadné noclehárny na zemědělských gruntech, název však zobecnil a přenesl se i na tunely, sklepy a opuštěná stavení. Doslova smrtícím zaměstnáním byla práce v továrnách za zápalky z bílého fosforu. Valná část pracovnic během několika let umírala na otravu fosforovými výpary. Často šlo o mladé matky mezi dvacet pěti až třiceti léty. O jedovatosti fosforu se vědělo, státní zákaz výroby superhořlavých zápalek však přišel až v roce 1910. Nemoci ze špíny byly pak další hrozbou. V příbytcích ani fabrikách, až na výjimky, neexistovala žádná hygienická ani sanitární zařízení. Jedno otřesné číslo: na sklonku 19. století bylo mezi zemřelými ženami 53 procenta dělnic ve věku mezi šestnáctým a třicátým rokem.

My dnes skončíme návratem před brány universit. Naznačili jsme, že bušení na ně přineslo nakonec ženám úspěch. Za dlouho, ale přece jenom. Ty vrata zůstala pro ně uzamčená až k letopočtu 1900. Je to při zpětném pohledu skoro úsměvné. Tenkrát však nebylo.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.