1055. schůzka: Cestující kovář

„Vondřich je slavné sportovní jméno. Jeho tatík, mechanik, jel při otevření Národního divadla (a od té doby uplynulo už čtvrt století) ve slavnostním průvodu. Jel na vysokém dřevěném kole vlastní výroby a lidé mohli na tom odvážlivci oči nechat a ještě dlouho si celá Praha o něm vyprávěla. O snílkovi, který tenkrát prohlásil, že v nedaleké budoucnosti budou jezdit na kole milióny lidí. Kluk byl po tátovi. Sotva malému Vaškovi vyrostly nohy alespoň tak, aby mohl došlápnout na pedály, vysadil ho táta Vondřich na kolo, dal mu buchtu do zad – a jeď, synku, jeď s větrem o závod! Jel, a to do příkopu a rozbil si nos, ale nebrečel, kdepak Vondřich! Poprosil tátu, aby ho vysadil znovu do sedla, a za chvilku byl samá boule a modřina, ale to už tak muselo být, jinak by se býval nic nenaučil, jinak by býval nevyhrál svůj první závod na vysokém kole. Od té chvíle jezdil a jezdil a jezdil.“

Takto jsou vylíčena dětská léta Václava Vondřicha, cyklistického, motocyklového a nakonec i automobilového závodníka, jehož kariéra je spjata se značkou Laurin & Klement. Celou jednu kapitolu ve svém věhlasném románu Dědeček automobil mu věnoval spisovatel Adolf Branald. Václav přišel na svět 17. dubna roku 1874 v Libni, která byla tehdy příměstskou vesnicí u Prahy. Právě sem se přestěhoval otec Josef Vondřich, a otevřel si tu se svým bratrem Augustinem pilníkářskou dílnu. První vysoké kolo si Václav pořídil v šestnácti letech. Téhož roku složil u strýce Augustina tovaryšskou zkoušku. Vykonával nejprve pilníkářské řemeslo v dílně svého strýce, a pak nastoupil do zámečnické dílny Bedřicha Merfaita, která se zabývala výrobou a opravou bicyklů.

Prvního velkého závodu se zúčastnil jako devatenáctiletý. V pravděpodobně prvních cyklistických závodech na českém území (v roce 1893) obsadil ve Valašském Meziříčí jedno první a jedno druhé místo. V témže roce se zúčastnil delšího závodu Praha – Pardubice, tenkrát měl pořád ještě kolo vysoké jako žirafa. Trasu ujel za necelé čtyři hodiny, ale tento čas na oceněné umístění nestačil. Krátce poté si už pořídil první „bezpečník" (neboli klasické nízké jízdní kolo). V roce 1897 si Václav Vondřich otevřel vlastní zámečnickou dílnu a začal se věnovat montáži bicyklů ze součástek, odebíraných jak od mladoboleslavské továrny Laurin & Klement, tak od společnosti BSA, kterou dokonce v Praze oficiálně zastupoval. Když se mu pak Václav Klement v roce 1899 pochlubil moderním motocyklem vlastní výroby, zakoupil (po delším váhání a na radu svého bývalého mistra Merfaita) mírně ojetý motocykl Slavia. V roce 1902 složil úřední šoférskou zkoušku a získal pražský vůdčí list s evidenčním číslem 26.

Václav byl výborný cyklista, ale marná sláva – ještě víc mu učarovala síla motocyklu. Koncem léta v roce 1902 se účastnil prvního motocyklového závodu na českém území. Stalo se tak na 195 kilometrů dlouhém okruhu na trase Poděbrady–Turnov–Hradec Králové–Poděbrady. Na stroji Slavia se z pěti účastníků umístil na prostředním místě, na třetím. Firma Laurin & Klement byla spoluorganizátorem závodu. Ona to byla pro ni taková – řečeno dnešním slovníkem, marketingová záležitost. Na pískové dráze v Praze–Bubnech (její ovál měřil 330 metrů) vykroužil nonstop 200 kol (ujel tedy 66 kilometrů), a tam veškerou konkurenci doslova deklasoval. V září 1902 zvítězil v Rakousku na pověstném Semmeringu, v závodech do vrchu. Na trase dlouhé 10 kilometrů zdolávali závodníci převýšení 400 m – Vondřich ji ujel průměrnou rychlostí 56 kilometrů v hodině, a nutno dodat, že v tomto závodě pak vyhrál ještě pětkrát. Během krátké doby také třikrát zvítězil na dráze ve vídeňském Prátru – tady se jezdilo 240 kol, přičemž na letmém kilometru vytáhl ze svého dvoukoňového motocyklu 75 kilometrů v hodině. První místo obsadil i na travnaté dráze v Berlíně, výborně si vedl také na dálkových soutěžích v Itálii. Což všechno byly vynikající výsledky, kterých si někdo musel všimnout… A tím „někým“ byl samotný Václav Klement, spoluzakladatel firmy Laurin & Klement, jemuž stálo za to, aby dosavadního závodníka–externistu navštívil v jeho domě.

„V únoru 1904 spolu sepsali první řádnou smlouvu, ve které se Vondřich upsal, že bude v nastávající sezóně startovat pouze na motocyklech Slavia. Smlouva pamatovala na řádné odměny už za startovné, na odměnu za získání 1. nebo 2. ceny, na náhradu jízdného. Firma Laurin & Klement se zavázala, že ke každému závodu připraví vhodný motocykl zápůjčkou (a kromě toho měl být pokaždé Vondřich úrazově pojištěn). Oficiálně Vondřich stále zůstával řemeslníkem–pilníkářem. Klement dal u truhláře udělat zasklenou almárku vyloženou červeným plyšem,“ píše Adolf Branald ve svém románu Dědeček automobil.

„Almárku postavil v kanceláři a na červený plyš vyložil zlaté medaile s nápisem Paris–Vienne. Paříž–Vídeň. Brzy k dvěma medailím přibyl tucet dalších. Skříňka přitahovala pozornost. Stala se chloubou továrny. Chodívali sem zákazníci z Čech i z celé Evropy. Sem chodívali, většinou tajně, v sobotu večer (vrátný měl klíč) – dělníci, montéři a kluci z dílen. Sem zavedli závodníci své manželky: Podívej se, Mařenko – tuhle medaili jsem vyhrál… Sem se zkrátka chodívali posilovat všichni tvůrci motocyklety, když už se zdálo, že je konec. A byly takové chvilky. Byly! Když zklamal nový model. Když Klement nesehnal peníze. Když ztratili belgický trh, když vyřídili pozdě objednávku a když prohráli na závodní dráze. Firemní dílovedoucí Tuta hlasitě nadával. Jak ten uměl hlasitě nadávat! Laurin bručel jako nachlazený medvěd. Klement naříkal. Zajížděči a závodníci – Podsedníček, Vondřich, Toman – ti mlčeli a báli se pohlédnout lidem a taky doma mamince do očí. Nakonec se všichni setkali u té zasklené almárky, hleděli na stříbrné poháry, na pozlacené plakety, medaile, figurky ze skla a z mramoru, tácy, popelníky a broušené vázy, na hromádku tvrdě získaných trofejí, které sem navozili odvážlivci, hrající si s čertem na babu... Stáli a dívali se a viděli v zasklené almárce mnohem víc než jenom ty pěkné lesklé věcičky – ale o tom, co tam viděli, nikdo nikomu neřekl.“

První se začal usmívat Tuta. Potom plácl Laurin Vondřicha do zad, a nakonec se utišil i Klement, přestal naříkat a honem je hnal do práce. „My tady civíme, a v Lyonu čekají na naše mašiny!“ Šli k soustruhům a vrtačkám a byli ještě žhavější než předtím. Nemohou už zpátky. Laurin a Klement se stali značkou.. Už to nebyla jenom dvojice mužů, pokrokářů, odvážlivců, už to byla opravdovská síla a rychlost. Značka se drala do čela. Až na špici závodního pole. Až na samý vrcholek kopečku. Doškrábe se tam. Doškrábe? Ne. Vylétne! Stane se tak na pověstném silničním okruhu, který Francouzi pojmenovali podle městečka Dourdan. Slavný závod v Dourdanu… Konal se v září roku 1904. Šlo ve skutečnosti o první mezinárodní motocyklistický závod na světě. Skládal se z pěti kol po padesáti čtyřech kilometrech, které musel jezdec absolvovat během šesti hodin. Okruh vedl z městečka Dourdanu mírně kopcovitou krajinou, uprostřed polí i lesů, vesnicemi i pustinou. Pětkrát padesát čtyři kilometry je dvě stě sedmdesát, což znamenalo přibližně vzdálenost z Prahy do Brna (tedy v době, kdy ještě neexistovala dálnice, ba ani moderní silnice.) Pět zemí vyslalo do boje jedenáct nejlepších mužů, jedenáct nejlepších strojů. Pět zemí čekalo na vítězství, a celý svět čekal na nové zkušenosti, které Dourdan přinese. Už před závodem se Češi dozvěděli, že značka Griffon počítá s jistým prvním a druhým místem. Nejlepším jezdcem Griffonů – a celé Francie – byl Pařížan Demeester. Těsně za ním pojede jeho krajan Inghilbert. Tak přesně mají Francouzi vše vypočteno. Mají na své straně všechny výhody. Stroje postavené zvláště pro ten těžký závod. Znají trať, neboť ji po měsíce den co den projíždějí. Mají výborně zařízené pomocné stanice pro opravu strojů, výměnu pneumatik a zásobování benzínem. Hlavně však mají na své straně diváky. Přijedou zdaleka široka, z Marseille i z Paříže, od moře, i z Alsaska – povzbudit Demeestera a Inghilberta. Vive la France! Vive Demeester!

Vypadalo to, jako by byl ten závod rozhodnutý už dopředu… A, a jak se ukázalo, o výsledku měly rozhodnout nikoli výkony závodníků a jejich strojů. Vondřich na stroji Slavia o výkonu dvou a půl HP se stal jednou z obětí mizerného zabezpečení závodu, a hlavně zlomyslně rozsypaných hřebíků na šotolinové silnici. V prvním kole jasně vedl o pět minut před Demeesterem na motocyklu Griffon, ve druhém kole dokonce o deset minut, ale ve třetím kole…

„Silnice se rozběhla do kopcovitého kraje a v té chvíli, když už Vondřich myslel, že tenhle vychvalovaný závod skončí jako vyjížďka, spatřil hřebíky... Roztroušené po hrstech v prachu silnice, nebylo je zprvu ani vidět. Teď když stoupal a musel zvolnit, viděl, že hřebíků leží všude naseto jako máku. Nejvíce na pravé straně silnice, kudy museli závodníci jet podle závodního řádu. Zlý úmysl. Nenávist venkovanů. Nepochopení – to už bylo Vondřichovi jasné, ale musel dál. Kličkoval, proklínal nedbalost pořadatelů, ale jel dál, a sotva minul les, spatřil domky a před nimi v příkopě kontrolu. Hrozili na něho a ukazovali na pravou stranu silnice. Vrátil se mezi hřebíky. Nechtěl být vyloučen pro nedodržování závodního řádu, a tak to bral přes hřebíky, páteř protaženou strachem, jako když zajíc běží přes trní. Projel dalšími třemi vesnicemi. Hřebíků přibývalo. Minul pořadatelský vůz. Spatřil muže s bílými páskami na pažích. Sbírali hřebíky. Tedy to už vědí. Přeruší závod? Dourdan! Tribuny. Projel pod nimi a lidé mlčeli. Byli zklamáni, neboť čekali Demeestra. Zastaví ho? Nejede se dál. Ještě čtyři kola – mezi hřebíky. A Čech Vondřich vede o pět minut před Demeesterem. Neví, že odpadli Dánové. Neví, že Němci podávají protest. Neví ovšem ani to, že vede o pět minut. Když míjel tribunu, hledal marně zrakem Klementa a dílovedoucího Tutu. Netuší, že oba pobíhají rozčileně kolem pořadatelů, vyčítají jim nedbalost a tvrdí, že nepřátelé sportu nejsou jenom ti, kdož rozházeli na trati hřebíky, ale pořadatelé sami! Proč nezruší ustanovení o jízdě po pravé straně silnice, kde je hřebíků nejvíc?“

Ve druhém kole vedl už Vondřich o deset minut před Demeesterem. Bylo to naprosto nepochopitelné, Francouze mohl vzít čert. Ještě tři kola. Stačí však jediný hřebík, aby Vondřich ztroskotal třebas kilometr před cílem. Václav projíždí opět pod tribunou a ticho je tak smrtelné, že málem zabíjí. Čech si z toho nic nedělá, vyjíždí do terénu, prolétne první vesnicí, druhou, třetí – a vtom se do pneumatiky zakousl hřebík. Vondřich o tom ještě neví. Jede dál, jede, kolo se točí, ostrá špička prokusuje plášť, teď se zavrtala do duše, a měkké přední kolo sklouzlo, podjelo a stroj narazil na zvýšený okraj chodníku. Muž padá, stroj na něho – ale už je na nohou! Necítí bolest v potlučených loktech. Krev mu stéká s odřeného čela. Neví o tom, prohlíží stroj. Cítí ostrý pach. Nádržka je proražena. Otvorem velkým jako peníz prýští benzín. To je konec! Dívá se na poraněný stroj, ale nevidí jenom jej. Vidí hlavně Tutu, jeho rozšklebenou tvář, slyší jeho dráždění: Kampak se hrabeš na Griffony! Říkal jsem ti to. Pobijou tě na cimprcampr! A Vondřich zatne pěst. V té chvíli projíždí kolem Demeester a Vondřichovi se zdá, že zachytil pohledem jeho rozbitý stroj a přidal plyn.

„Co mi řeknou v Boleslavi, až se vrátím?“ Vondřich byl odjakživa nemluva, ale teď promluvil, protože vztek a vzdor mu otevřely ústa. „Hrom do čepice!“ Sklonil se nad strojem a znovu prohlížel otvor v nádržce. Benzín už neprýštil. Otvor byl naštěstí nahoře a část benzínu zůstala uvnitř. „Mít tak nářadí! Však bych vám ještě, zatracení Griffoni, ukázal!“ Míjela ho řada závodníků. Inghilbert, Perry, Barthfeld. Najednou uviděl dřívko. Leželo krok od něho ve žlábku vyrytém vodou pod okrajem chodníku. Vondřich po něm skočil, vytáhl z kapsy kudlu a začal dřívko horečně ořezávat. Prostou, nedostatečnou zátkou ucpal otvor v nádržce. Strhl svetr a obalil nádržku jako rozbitou panenku. Ještě přidal kapesník — a teď spravit pneumatiku! Kolem vyjížděl Toman. „Jeď, Franto!“ A Toman byl pryč... „Jeď, Franto, jako lucipér! Já už můžu jenom kulhat za kočárem. Ale nevzdám se.“ Když nasedal, lidé se smáli. Ustoupili mu sice ochotně z cesty, ale ukazovali si škodolibě na bafající a drkotající stroj, vlekoucí se po dlažbě městečka jako ofačovaný invalida. Ještě slyšel jejich smích. Ještě teď mu zní v uších, ale ať! Stroj se rozjel a Vondřich zmizel v obláčcích temného dýmu. Kde už byl Demeester! Kde byli ostatní! Pohled na Vondřichovo neštěstí rozpálil Tomanovu bojovnost do běla. Viděl v duchu boleslavské tváře zkřivené zklamáním. Div nevykřikl: „Nebrečte kluci — vyždímám z mašiny, co se dá! Urvu alespoň kousíček vavřínu, abyste neřekli, že všechno bylo nadarmo...“

Vyhrál Demeester, ale čtvrté kolo dourdanského okruhu se stalo Tomanovým triumfem. Zajel oněch čtyřiapadesát kilometrů za třicet osm minut a dvacet šest vteřin. Docílil rekordního času na jedno kolo a ještě dlouho bude nejrychlejším jezdcem slavného Dourdanu, rychlejším než Francouzi, Němci, Dánové, Angličani, rychlejším než Demeester a značka Griffon. Kdyby se mu bývala nepověsila na paty smůla, kdyby se bývalo jenom trochu štěstí usmálo, tak ten stříbrný pohár putoval do Mladé Boleslavi. Kolikátý dojel František Toman? Byl v cíli druhý. Tři minuty za slavným Demeestrem. Pobil Inghilberta a ještě devět závodníků z celé Evropy. Ve chvíli, kdy seskakoval v cíli ze stroje a byl obklopen houfem lidí, novináři a děvčátky s kytičkami, v té chvíli netušil ani tatík Tuta, ani Klement, jaký je Toman vlastně hrdina.

Všechno se dozvěděli teprve druhý den z novin: „Františku Tomanovi jsme povinováni nejen sportovním, ale i čistě lidským zájmem. Prolétl cílem jako druhý. Pařížští žurnalisté objevili, že ztratil čepici. Bylo to velmi směšné – ale pak se čepice objevila na místě, kde by ji býval nikdo nečekal. Ubohému hochovi se zlomilo totiž při pádu sedlo. I ovinul svou čapku kolem sedlového ostrého háku a na této strašlivé sedačce projel poslední kola v průměrném tempu osmdesáti kilometrů. Skromný člověk si slovem nepostěžoval a neupozornil nikoho na tento hrdinný kousek. Pokládal to za samozřejmost, a když pařížští žurnalisté chtěli zkrvácenou čepici fotografovat, František Toman ji rychle ukryl a zmizel v davu. Ano – oba Češi jsou hrdinové!“ Také Vondřich dojel. Z jedenácti strojů dokončily závod jen tři francouzské a dva české. O stručném rozhovoru s Vondřichem se redaktoři časopisu nezmínili. Když se ho po závodech – přece jen tak trochu jízlivě – ptali: „Přijedete příští rok opět na Dourdan?“ Odpověděl Vondřich klidně: „Vrátíme se. A vyhrajeme!“

Následujícího roku na startu v Dourdanu opravdu nechyběl. Nemohl chybět. Když nastoupil na start, zašuměl tribunou smích. Zprvu jen lehký, ale už se diváci pošťuchují, ukazují ke startu, dámy se chichotají a kluci vyvalují oči na velikou brašnu, kterou má Vondřich na zádech. Všichni ostatní jedou nalehko, jako opravdoví závodníci. Vondřich však nevěří dourdanské silnici. Tu brašnu (spíše však kožený kufřík) mu udělal pan Radlička, dobrovický sedlář. Do brašny nacpal opatrný Vondřich důležité náhradní součástky a nejpotřebnější nářadí. Hlavně benzínovou páječku a cín. Ta pojízdná kovárna vážila dobrých třicet kilo. Ale Vondřich má jistotu a vůbec si nic nedělá z posměšků, které dopadají na jeho hlavu. „Kam s tím kufrem? Na severní točnu? Ha, ha – Forgeron ambulant!“ Forgeron ambulant. Cestující kovář. To mu už zůstalo. „Jen se smějte!“ Vrčí si pod vousy k sousedům na tribuně Klement. „Vondřich má pravdu, že nevěří. Jen si házejte dnes na silnici hřebíky. A třebas podkovy! Vezem s sebou celou dílnu – a to bych rád viděl, co by dnes přivedlo Václava do rozpaků!“ Ale praví sportovci u startu, závodníci a časoměřiči, pozdravují přátelsky všechny tři Čechy. Nezapomněli na loňskou Tomanovu jízdu. Ukazují sice s pošklebkem na Vondřichův kožený kufr, ale dost možná, že tajně zatoužili mít takovou pojízdnou dílnu také s sebou. Vondřich všem vesele odpovídal. Udělal, co mohl. Jezdil doma půl roku na nejhorších silnicích a vesele píchal jednu pneumatiku za druhou. Teď už ale uměl virtuózně spravit prasklou pneumatiku. Vyznal se v montáži. Na zádech měl všechno, co potřeboval.

„Dourdan. Už slyší hlas trubky. Ohlašuje vítěze. Slyší volání lidí. Mávají. Neradi – ale mávají... Dav houstne, pohyblivé černoty po obou stranách silnice přibývá, světlá stuha se úží, lidské hráze svírají cestu, všichni chtějí vidět vítěze, všichni chtějí nabrat poslední doušek napětí, a zapomínají na opatrnost. Lidé na tribuně vstávají. Vlna hluku se valí vstříc. A v té chvíli, pár vteřin před cílem, přihraje štěstí Demeesterovi... Ve stínu košatých stromů sedí žena. Hluk roste, je stržena s ostatními, vyskočí, žene se vpřed, klopýtne a udělá ještě dva kroky. Je na silnici. Vondřich zachytí zrakem postavu, která se vyhoupla ze stínu. Ještě slyší výkřik – a náhle strašlivé ticho. Lidské hráze strnou. Vondřich se přikrčí, smýkne ramenem k levé straně, vyhne se ženě, ležící na silnici, teď – o šíři kola – já ti dám, ty darebácké štěstí, takhle nahrávat Demeesterovi! – a jede dál, zanechávaje za sebou jen výsměšný obláček prachu. Obláček zahalí ženu a Vondřich prolétne pod dourdanskou tribunou.“ Osm minut před Demeesterem. Půl hodiny před Giupponem. Tak se stal cestující kovář mistrem světa.