1047. schůzka – Sta a sta ulic, sadů, náměstí, nábřeží, ba i jedno divadlo

Hleďme mu rozumět,
on pán je, my jsme sluzi;
o něco sázíme,
v prachu se plazíme
a plod seberou — druzí.
Nebude jiný svět!
Spousta jen cetek, tret…
On zdroj a my v něm pstruzi;
šupinou zablýsknem,
nestýsknem, nevýsknem,
nás chytí a snědí — druzí.

Pro začátek těchto Toulek českou minulostí jsme si zvolili poněkud netradičně verše básníka, kterým se budeme dnes ještě jednou zabývat, protože je to osobnost, která si naši pozornost zaslouží. Je dobré znát jeho dílo a není na škodu dozvědět se i leccos o jeho životě. Jsou po něm pojmenovány stovky a stovky ulic, sadů, náměstí, nábřeží, ba i jedno divadlo. (To se nachází v Lounech, zatímco ulice, sady, náměstí a nábřeží najdeme v nečetných městech a městečkách, ba i vesnicích.) Úhlavní postavu dnešních Toulek prostě zavalila pojmenovávací lavina. Jaroslav Vrchlický si ovšem zaslouží, abychom si jej připomínali. A nejenom tabulkami na zdech domů.

Vrchlického láska

Vrchlický konečně získal to, po čem zatím jen marně toužil. Ve své osmnáctileté manželce Ludmile nalezl nejenom nevinnou lásku, ale i svůj básnický ideál. Našel ženu, jíž mohl naplno věnovat svůj cit s pevným očekáváním, že bude opětován. Objevil bytost, o níž očekával, že se jím nechá vést, že on probudí její dosud spící duši a že spolu vytvoří jedinou bytost, vstřebávající všechnu krásu umění a všechny krásy světa. V dopise své tchyni, Sofii Podlipské, která jeho sňatek s její dcerou vlastně zorganizovala, napsal: „Nikdy jsem necítil tak mocně a živě, co to jest žíti.“ Což napsal matce své ženy. I po svatbě si totiž nadále rozuměl lépe s matkou než s dcerou. Dokonce možná, že ještě i nějakou dobu po obřadu miloval v Ludmile Sofii. Sofii v mladším vydání.

„Už nějakou dobu to bylo veřejné tajemství. Paní Ludmila Vrchlická se tajně schází s tím fešným hercem z Národního…“ S hercem, s Jakubem Seifertem. Ten pocházel z chudé pražské rodiny, byl synem divadelního mistra ze Stavovského divadla. Nedokončil středoškolská studia a vyučil se xylografem (česky dřevorytcem). Přes různá ochotnická divadla v Praze–Košířích v hostinci U Koňáku a na Smíchově a přes angažmá v Plzni se dostal až na scénu Prozatímního divadla, z něhož přešel do divadla Národního. Tady byl jmenován režisérem a později vrchním režisérem. Seifert byl proslulý krasavec a první milovník na všech jevištích, na kterých se ocitl, i na první české scéně. Vystupoval v hlavních rolích všech tehdy hraných her. Největšího úspěchu pak dosáhl v Cyranovi. Za návštěvy císaře v Praze v roce 1901 mu byl propůjčen rytířský řád Františka Josefa.

Ale zpátky k těm dvěma. Seznámili se a sblížili v Chuchli, tehdy oblíbeném rekreačním místě, kde si řada rodin méně majetných pražských měšťanů pronajímala letní byt. Vrchlický se s Jakubem Seifertem dobře znali z Národního divadla, ostatně po řadu let spolu každodenně dojížděli do Prahy. V té Chuchli se Ludmila do Seiferta bezhlavě zamilovala, a neváhala s ním udržovat v 80. letech po osm let milostný poměr. „Bratrova žena zamilovala se vášnivě, zrovna šíleně,“ napsal o té záležitosti bratr Jaroslava Vrchlického Bedřich. „A protože nikdy nebyla vedena k tomu, aby se přemáhala, aby si dovedla něčeho odepřít, poddala se slepě svému opojení. Již několik let trval ten neblahý poměr, šuškalo se o něm v Chuchli i Praze – ale ten, jehož se to hlavně týkalo, dlouho o něm nevěděl. Zprvu byl příliš důvěřivý, sám neviděl a nikdo si netroufl otevříti mu oči.“

Vrchlického oddaná čtenářka Karla Bezdíčková (manželka ředitele záložny) také často pobývala v Chuchli. Celou situaci znala a považovala ji za nedůstojnou. Neváhala zajít za Vrchlického sestrou Emmou a přesvědčila ji, aby se pokusila s Ludmilou promluvit. Jen přiznáním se možná dá ještě něco zachránit, tvrdila. Ludmila se vytáčela, nakonec však souhlasila. I jí už běh věcí dávno přerostl přes hlavu a děsila se každého nového dne. Dostaveníček se Seifertem se však až do poslední chvíle vzdát nedokázala. Zda Vrchlický něco tušil? Možná ano, ale doopravdy nevěřil. Nevěřil, že by Ludmila, jeho milovaná Mimi, mohla zradit jejich lásku. Dokud neotevřel dopis, který mu manželka podávala. V něm se přiznávala, k dlouhodobému mimomanželskému poměru.

Tón dopisu kolísal z extrému do extrému, od ponížených proseb za odpuštění a laciných slibů, až po obviňování manžela, že ji zanedbával a že se tedy všechno stalo z jeho viny. Oba dva dopisy, které Vrchlickému napsala, jsou jaksi barokně mnohomluvné a strojené. Žádný z nich není podepsaný. Z Ludmiliných vět čiší účelovost, přetvářka a neupřímnost, dokonce jistá arogance a sobectví, neboť autorka neustále zdůrazňovala své neštěstí, aniž by se snažila ulevit bolesti svého manžela. V druhém z dopisů také žadoní, aby ji manžel neshodil před matkou, a zajímá se, kolik toho ví její bezprostřední okolí. Na tom jí velmi záleželo. Místy se zdá, jako by psala na pokraji duševní zhroucení, ale i to může být pouhá přetvářka. Což vše jsme dlouho nevěděli, nesměli jsme vědět, neboť těžce nemocný básník předal delší dobu před svou smrtí tento a ještě další dopisy, týkající se manželčiny nevěry, svému příteli, lékaři Josefu Thomayerovi.

Profesor Thomayer je později přinesl v úředně zapečetěné obálce do Národního muzea. Na přední straně oné obálky je jeho, tedy Thomayerův text: „V zapečetěné obálce, uvnitř uložené, nacházejí se dopisy choti Vrchlického, kdež Vrchlickému psala při objevení své nevěry, dále dopis svůdce Vrchlické – herce Jakuba Seiferta.“ A ještě k tomu připsal: „Poněvadž bratr Vrchlického Bedřich Frída zemřel, odevzdávám dopis muzeu s podmínkou, aby obálky před rokem 1970 nebyly otevírány. Josef Thomayer 2. 12. 1919.“ V onom roce 1970 tedy byly otevřeny, a zjistilo se, že v dlouhém Ludmilině dopise (prvním, protože manželovi napsala dva listy) podle všechno schází začátek, včetně oslovení (ten asi obsahoval nejdůležitější sdělení, že Vrchlický není otcem Evy a Slávka, že jejich otcem je Jakub Seifert). Dlužno dodat: ústní tradice tvrdí, že si Ludmilin dopis někdy v 50. letech minulého století vypůjčil tehdy zřejmě všemocný ministr Zdeněk Nejedlý. Co s ním dělal, to už se zřejmě nikdo nikdy nedoví.

„Tvoje něha, jemnost mně byla chladností, žárlila jsem na Tvou práci. Ty oddaloval jsi se ode mne, slunce mé, jež mne dobrou činilo, mizelo a zbývalo jen temno. Vždyť jsem měla dítě své, to mi nedostačovalo, byla jsem vášnivá, a ukazovala jsem se chladná, ledová. Byli jsme v Chuchli, byla jsem tam tak sama, mé vášni rostla zhoubná křídla. Tys neviděl, byls něžný, kde jsem Tě chtěla mít bezohledného, zdál jsi se mi bezcitným.“ Jaké bylo z té situace řečení? Bylo vůbec nějaké východisko? Žádné se nenabízelo. Rozvod nepřicházel v úvahu – byly tu děti a obklopovala je měšťanská společnost, která by se s chutí popásla na veřejném skandálu. A jeho matka ještě žila. Byla to přísná katolička. Synův rozvod byl nemyslitelný. Vrchlický si mohl jen vyčítat, že nevěnoval více pozornosti příteli Thomayerovi, když se pozastavoval nad Ludmilinými záhadnými nevolnostmi. A také Zeyerovo výmluvné mlčení mohlo leccos signalizovat. On byl ale pasivní, a tuto pasivitu si tehdy někteří vykládali jako slabost.

„Bratr tehdáž strašně trpěl, netřeba dokládat,“ napsala sestra Emma. „Přede mnou a přáteli se držel, ale když to svěřoval matce, zaplakal. Bratr ženu ani nezabil, ani nevyhnal – na oko vše zůstalo při starém, ale nikdy jí neodpustil.“ Bolest pod tlakem povinností všedního dne se rozplývala a ztrácela svou palčivost. Nikdy však nezapomněl, a k Ludmile se už nikdy nevrátil. Pokud nám posluchač a čtenář odpustí výrok, který snad někomu může připadat cynický, řekneme, že bolest mu jako básníkovi prospěla. Značně prospěla. Zúrodnila jeho dílo jako pole krvavý déšť. Způsobila, že slavík začal zpívat výrazněji. Ředitel Národního divadla Šubrt mu napsal, když si přečetl jeho novou sbírku Okna v bouři: "Konečně ozval se v té hudbě duše vaší třeskutý akord bolesti, konečně jste se stal celým člověkem." Básník uvnitř člověka Vrchlického bolest uvítal.

Ave dolor! Buď zdráva, bolesti. Máš pravdu, osude. Jsem posud křemen tuhý. Jen více dolehni svým kolem, zářné duhy ať z nitra mého blesknou! Jen víc drť a boř, co ve mně věčné, pevné, to odolá ti přes a sotva v notě hněvné si žalné zpěvy stesknou. Ty vladař jsi, pán; já kámen v žití strouze. Tys osa, kolo, voj – já tvoje půda pouze, ó vtiskni tam své stopy! Žár posud v hrudi mé dřímá–li v hloubi ztajen, svět cizí, neznámý, jenž posud nikdy zbájen, ať tryskne v světla snopy! Co mohu žádat víc? Jsem pouze kovadlinou, však ty jsi kladivem. Zřím tvoji ruku stinnou a s tebou se přec sázím; chceš víru v člověka? Chceš práci mou a snahu? Chceš lásku, přátelství? Chceš smilování vládu? Vše pod tvůj perlík házím.

Básníkovi se zvolání Ave dolor stává jakýmsi heslem, klíčem, motorem jeho další tvorby. Jenže jakmile jednou pronikne člověku do krve bacil lásky, zůstávají všechny léky neúčinné, láska vždy vyplave na hladinu, byť třeba… jako mrtvola.

Za trochu lásky šel bych světa kraj, šel s hlavou odkrytou a šel bych bosý, šel v ledu, ale v srdci věčný máj…

Zopakovali jsme si začátek Vrchlického snad nejkrásnější básně, jakou v několika desítkách svých sbírek za celý život napsal. Ale hned zas přeladí, jako by se zděsil vlastních slov:

Sedím a píšu, po lásce je veta, v mém srdci pelyněk a bodlák vzkvétá. Nakonec však v tom střetnutí, v tom vnitřním boji vítězí charakter: Kdo může říct, že láska je zlem? Je blahem i tehdy, když zraní, my s korunou hloží na čele jdem, však s úsměvem.

Vrchlický jezdí za přáteli, profesorem Albertem do Žamberku a k hraběti Boos–Waldeckovi na jeho panství Osek; žena mu však schází. Spřátelí se s Karlou Bezdíčkovou, jejich vzájemný cit možná přeroste přátelství, jenže paní Karla je vdaná. Potom koncem roku 1897 tchyně Sofie Podlipská nastydla a zemřela na zápal plic. Jak kdysi do jeho života vstoupila s veškerou rasancí velkých mladistvých očekávání, tak se z něj nyní tiše, takřka nepozorovatelně vytratila. S jejím odchodem navždy zanikl starý svět. On tím svým místem… na pomyslném básnickém Olympu… přitahoval Vrchlický nejenom kritiky na úrovni, jakými byli František Xaver Šalda nebo Tomáš Garrigue Masaryk (tedy – o pozdějším presidentovi lze říct, že Vrchlického poezii nepochopil; a že jaksi nechápal poezii vůbec), ale – on (tedy Vrchlický) přitahoval řadu patologických osobností, podle kterých jeho básně působí jako „chrlivý příval lijáku vodního na pražské kanály; pojednou nich vyrazí všechen kal a hniloba, které se posud jen esteticko přismrádle upejpaly.“ Tak se s brutalitou sobě vlastní pustil do Vrchlického učitel jazyků Jan Váňa. (On publikoval pod zvučným, jménem Abraham Kobliha.) Tentýž uměl ještě přitvrdit: „Lidské vzezření či lidskou tvář lze přiznat panu Vrchlickému jen se zvláštní shovívavostí. Jeho tvář má výraz spojení opice a mrože.“ Těžký kalibr. Těmto útokům dává další rozměr fakt, že je Váňa alias Kobliha vedl v roce 1909 nějakou dobu poté, co básníka ochromila mrtvice a zůstal zcela bezbranný. V prstech pravé ruky neudržel ani pero.

Vrchlického (který těžko snášel jakoukoli kritiku) všechny ty útoky velice deprimovaly. To nejhorší ho však teprve čekalo. Ale vraťme se alespoň do chvilek, kdy se asi cítil šťastný. Jeho padesáté narozeniny byly velkolepé. Pražané ho v jeho výroční den zahrnuli květinami a dary, dveře jeho bytu na Rašínově nábřeží zůstaly po celý den otevřené dokořán pro známé i neznámé gratulanty, stejně jako pro poslíčky s telegramy a dopisy. Večer m u pak aplaudovalo vyprodané Národní divadlo. Zvedli ho na ramena. Cestou domů si básník okouzleně opakoval: Mají mě rádi. Ale rozhodně ho neměli rádi všichni. Možná i proto zůstala Vrchlickému odepřena Nobelova cena, ačkoli byl na ni nominován několikrát. (Mimochodem – ve hře o Nobelovku byli – kromě básníka Jaroslava Seiferta, který ji jako jediný z českých literátů skutečně dostal – byli rovněž Josef Svatopluk Machar, Otokar Březina, Alois Jirásek a Karel Čapek – což prozradily odtajněné archívy Švédské akademie, která dodržuje padesátiletou lhůtu mlčení). Podle svědectví Evy Vrchlické jezdil za otcem do Prahy švédský emisar Jensen. Snažil se básníka přimět, aby usiloval o vyznamenání. Vrchlický váhal, nejspíše se obával, aby si v očích české veřejnosti nezadal a aby nepotěšil řady svých nepřátel, když bude na seznamu kandidátů a nevyhraje. Proto nakonec odmítl. A když konečně svolil, porota (k jeho zklamání) vyhlásila za rok 1906 laureátem italského básníka Giosuè Carduccio. Jeho dílo Vrchlický rád překládal. Nakonec – po záchvatu mrtvice v roce 1908 se Eva Vrchlická dozvěděla, že kdosi z Vrchlického „přátel“ další nominaci „jménem rodiny“ odmítl.

„Nezbylo nám, než se tomu usmát,“ píše Eva Vrchlická ve svých pamětech. Kolem přelomu století se Vrchlickému začalo výrazně zhoršovat zdraví. První problémy se objevily ale už dřív, hned poté, co se dozvěděl o Ludmilině zradě. Tehdy poprvé omdlel na procházce a náhlé mdloby se od té doby neustále opakovaly. Když se z nich probral, cítil v ústech podivnou chuť, »jako po pavučinách.« Začala ho sužovat i žaludeční nevolnost, přesto si neodpustil svých 50, někdy i 80 cigaret denně. Kuřácká vášeň se kromě žaludku podepsala na jeho cévních problémech, trpěl pak i bolestmi nohou. Po rozpadu manželství ho pronásledovaly deprese a noční chorobné fantazie. Později měl i výpadky vědomí i za dne, podle jedno svědectví začal nesouvisle blekotat dokonce při jednání v Akademii. Zkrátka – šlo to s ním z kopce. Přesto stihl ještě prožít jednu nečekanou, ale tím úchvatnější a vášnivější lásku. Přednášel na fakultě překladatelům a učitelům jazyků a s tou mladou slečnou učitelkou se právě přitom seznámil. Jmenovala se Justýna Vondroušová, básník ji oslovoval Mio nebo Viviano, a on sám se v těch šťastných chvílích převtěloval do kouzelníka Merlina. Pokaždé ji vítal novým i milostnými verši.

…neboť srdce moje máš ve svém vínku,
po čem se nejvíc toužívá, na celý týden upomínku, je zářivá a blaživá.

Ten krásný vztah ukončil až další záchvat mrtvice, i když i potom jí posílal vzkazy. Takřka nečitelné. Damoklův meč udeřil v neděli 16. srpna 1908. Vrchlického rozbolela hlava a stěžoval si, že vidí předměty kolem sebe dvakrát. Bolest se stupňovala. Jeho přítel profesor Thomayer ho vyšetřil, a zjistil, že následky mozkové příhody jsou katastrofální. Zrak se mu sice ještě postupně obnovil, ale chodil, psal a mluvil špatně až do své smrti. Číst se už znovu nenaučil vůbec, ani pomocí dětského slabikáře. Verše se mu ale vynořovaly dál. Musel je diktovat. Skladatel Jindřich Jindřich ho pozval, aby strávil nějaký čas v Domažlicích, na jednom z míst svého mládí. Domažličtí se tomu umírajícímu básníkovi zachovali s velkou noblesou: byl mu postoupen krásný byt na náměstí. Taky kočár s párem koní mu byl k dispozici. Odjel s ním za svou starou matkou, za bratrem a sestrami. Po rozloučení s Ludmilou netoužil. Už dlouho před koncem tušil, co musí neodvratně následovat. Ke konci dubna 1912 ho postihla další mozková příhoda, která ho srazila na lůžko. Ochrnul na pravou polovinu těla, poté už jenom živořil. Nepohyboval se, mluvil málo, a jenom s velikou námahou. Smrt měl lehkou. „Už je dobře.“ To byla jeho poslední slova. Vyslovil je 9. září ve tři čtvrtě na deset večer. Usnul pak klidně a navždy.

Sedm let před svou smrtí si Vrchlický složil vlastní epitaf s přáním, aby byl jednou umístěn na jeho hrobě. Ten se nachází na vyšehradském Slavíně.

Postůj zde, poutníku, v hrobě tom Vrchlický Jaroslav leží, básníkem doby své byl, mravencem pilností svou, klenoty nejdražší z ciziny v pokladnu přenes své vlasti, myšlenkám vlastním však též svoji dal ražbu a kov. Málo měl na světě štěstí, přátel však, lásky té dosti, v otčině půdě teď spí, spokojen, tichý a rád.

Verše sice kameník vytesal (dva z nich podle svědků chybně), jenže celou desku přikázal kdosi dostatečně mocný (a taky závistivý) skrýt do hrobky. Pán slov ještě po smrti dráždil českou průměrnost. Nápisy lze skrýt, nikdy však vůni slov. A tak básník zůstane navždy snítkou vavřínu, který „kápne–li naň slza, voní.“