Zrcadlo Lejly Abbasové: Půlrok ve slamech v Keni byl pro můj život zásadní

25. listopad 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Lejla Abbasová
0:00
/
0:00

Lejlu Abbasovou známe jako obratnou a usměvavou moderátorku, která životem proplouvá bez větších kotrmelců. Jenže zdání klame. V jednadvaceti si prošla sebepoznáním, které pro ni mělo zásadní význam. Mimo jiné ji otevřel cestu k charitativní práci, jíž se věnuje dodnes.

Otec Súdánec, matka Češka. Mix, který Lejlu Abbasovou předurčil k exotickému vzhledu i lehce odlišné povaze. „Já svůj genefond a mix vnímám čím dál tím intenzivněji,“ otáčí se do zrcadla vzpomínek Abbasová.

Myslím, že na začátku jsem svůj původ řešila především s ohledem na dětské vnímání: Proč vypadám vizuálně jinak? Proč mě na to upozorňuje okolí? Zajímavý byl moment, že jsem samu sebe jako tmavou nevnímala.

Pamatuji si úplně přesně chvíli, to byla první třída, kdy jsem stála v koupelně a čistila si zuby. A jak jsem si je čistila, viděla jsem svou ruku a najednou si uvědomila, že je tmavá. A došlo mi, že mě přesně takhle lidi vidí, že má ruka je skutečně tmavá.“

Moje děti neznají své kořeny

Lejla Abbasová

Jako dítě prý nepatřila k těm nejhlasitějším. Spíše naopak. „Určitě jsem řešila, do jaké míry má ta moje jinakost vliv na můj charakter a povahu, která byla vždycky jiná než moje okolí. Vždycky jsem byla živější, ale až v pozdějším věku.

Naopak v raném dětství jsem byla velmi tiché dítě, které je schované někde v koutě. Kdo na rodinných videích dělá největší opičky, je moje ségra. Až teď v dospělosti řeším svůj původ z úplně jiného úhlu pohledu. Moje děti nevědí, kde jsou jejich kořeny,“ přemítá.

Na co mám jako matka právo

Lejla má děti čtyři. Téměř desetiletého Davida, kterého má s muzikantem Michaelem Kocábem, s čtyřletou Iman a dvojčaty Theem a Benem, které má s tureckým partnerem Volkanem Kaynakem.

„David vizuálně vypadá jako kdejaký kluk až severského typu. Jeho čtvrtina je ale africká, je to prostě Súdánec. Vystavuji ho stejnému životnímu tápání, kterým jsem si do prošla já. Ptám se, do jaké míry mám právo mu neumožnit hledat kořeny,“ přemýšlí nahlas.

Je to složité především v tom, že můj táta není funkční člověk. A zrovna nedávno jsme se zase bavili, že by do Súdánu chtěl jet. Tím jsem v sobě zase otevřela téma, do jaké míry ho tam chci vzít a vezmu, a také zbylé tři děti, které jsou na tom úplně stejně jen s tím rozdílem, že tam mají příměs tureckou.“

Cesta za sebepoznáním

Cestu sebepoznání započala Lejla především v 21 letech, kdy se rozhodla, že nadobro odjede do Keni a usadí se tam. „Původní plán byl, že v Keni zůstanu měsíc. Jenže jsem se pak zbláznila a řekla jsem, že už tam zůstanu. To se mi ovšem úplně nepovedlo. 

Nicméně jsem tam setrvala půl roku, což na tehdejší dobu byl velký flák času. Ale ten půlrok pro mě byl naprosto určující nejen pro nějakou neziskovou činnost, ale pro můj osobnostní rozvoj. Pro mě jako pro Lejlu to byl půlrok, který úplně zamíchal mým světem.

Žila jsem v místních podmínkách, možná i hůř než místní, protože jsem dvakrát naletěla a hloupě půjčila peníze a dostala se do velmi špatných situací,“ líčí dál v dokusérii Dvojky Zrcadlo.

Zrcadlo poslouchejte každý čtvrtek od 18:05 na Dvojce. Všechny díly potom najdete na webu Dvojky nebo v mobilní aplikaci mujRozhlas.

Spustit audio

Související