Zamyšlení - 29.4. (Chvála jinakosti)

Může to platit dokonce i ve zdánlivých maličkostech, které se projeví poté, kdy člověk z jedné rodiny si vezme někoho z jiné rodiny. O prvních společných Vánocích se mohou oba novomanželé dostat do křížku kvůli tomu, jak má být připraven rituální bramborový salát.
V původní rodině ho maminka jednoho z novomanželů dělala s cibulí. Ovšem v rodině druhého z novomanželů byl připravován bez cibule. Představte si ten zásadní rozdíl! Nastává drama: který salát se bude dělat v nově založené rodině?
Kdo z manželů přistoupí na variantu toho druhého? Jsou i případy, kdy výsledkem může být postupně vznikající třetí verze salátu - a taktéž šmakézního!
Zůstanu-li u příkladu s jídlem, pak v současné době svobodného cestování má řada našinců možnost okusit v zahraničí i jiné kuchyně. Někteří jedinci přistupují k čemukoliv neznámému na talíři už a priori jako k něčemu horšímu. K něčemu, co není takzvaně "po našem".
Otevřenost vůči novým podnětům se samozřejmě netýká jen jídla. Vstřícnost k jinakosti má nedozírný smysl i v mnoha a mnoha jiných souvislostech.
Schopnost podívat se kolem sebe nově a netradičně stála u kolébky většiny vynálezů a objevů.
I v kultuře a v umění jsou nové pohledy obohacující. A to nejen pohledy vlastní. Mnohé pozoruhodné památky v naší vlasti vznikly zásluhou tvůrců, kteří nebyli Čechy, Moravany či Slezany, a přece toho naší zemi tolik dali!
Stejně jako našinci dali na oplátku mnohé světu. Od Dvořákovy americké Novosvětské až po Kunderovy romány a Formanovy filmy.
Vydávají-li se v současnosti mladí lidé do světa v množství jako nikdy předtím, je to podle mého názoru nadějný vklad do budoucnosti. A nejlepší pojistka proti xenofobii. Nedávno jsem měl možnost navštívit proslulé španělské poutní místo Santiago de Compostela, kam směřují kroky poutníků z řady států. A nejen poutníků věřících, nýbrž i těch, kteří se na dlouhou pěší cestu vydávají proto, aby chůzí i setkáváním s poutníky z jiných zemí lépe poznali sami sebe.
Teprve od chvíle, kdy člověk rozbije bariéru předpojatosti vůči cizině a cizincům jako nějakým "jiným lidem", začne jim rozumět nejen jazykově, nýbrž i srdcem.
Je to ideální lék proti xenofobii, o které se tolik mluví. Co to vlastně přesně je, ta tolikrát skloňovaná xenofobie?
Jednoduše řečeno - je to fobie. Podobně jako arachnofobie je strachem před pavouky, je xenofobie strachem před čímkoliv cizím a odlišným.
K poznání, že jinakost nemusí bránit vzájemnému porozumění, docházejí i současní osvícení teologové. Jedním z nich je u nás profesor Tomáš Halík. Vyjádřil se, že pokládá za přirozené, že v lidských dějinách vždy byla, je a bude velká pestrost náboženství.
Samozřejmě, že s jinakostí může souviset i nejeden problém. Už proto, že ne každá jinakost musí být automaticky přínosná. Ale to nic nemění na skutečnosti, že různost a odlišnost patří k základům a k přirozenosti lidské existence.
Jsou-li moje slova přímluvou za pochopení různosti a jinakosti, nehodlám tu dštít oheň a síru proti xenofobii. Domnívám se totiž, že se odsuzuje sama. Zablokování proti čemukoliv novému, cizímu, neznámému a přitom možná podnětnému je projevem malosti a omezenosti.
Kdo touží jen a jen po zdánlivé jistotě monokultury a zdánlivě bezpečné stejnostejnosti, měl by se dovzdělat u zemědělců. Řekli by mu, že jakékoliv delší pěstování monokultury škodí polím a oslabuje půdu.
Tak - a tím končím zamyšlení nad významem jinakosti. Je jen a jen na nás, zda jsme schopni přesáhnout zalíbení v sobě samotných a otevřít se odlišnostem druhých. Závěrem prosba: zkuste si sami pro sebe připomenout, zda v počátcích vašeho manželského soužití jste se museli o Štědrém večeru nějak vyrovnávat se závažnou otázkou odlišné podoby bramborových salátů z časů vašich rodičů.
Jsem hluboce přesvědčen o tom, že rozličnost politických stran, etnické haštěření a sociální napětí jsou závažnými tématy, ovšem manželská shoda na výsledné podobě vánočního bramborového salátu - ať mi političtí komentátoři prominou - je čímsi neméně důležitým!