Zamyšlení - 21.3. (Terosimus)

Stejnou záminkou jako když jiní muslimští extremisté chtějí potrestat masakrem Francouze za to, že zakázali dívkám ve škole nosit šátek zahalující tvář. Teroristům opravdu nejde o nějakou odplatu či spravedlnost, nýbrž o to, aby prosadili své ideje, aby se zviditelnili, aby nahnali strach. Mohou zaútočit 11. září nebo 11. března v Moskvě nebo v Bagdádu, kdekoli na světě. Korán sice hlásá, že islamisté mají převracet na víru nevěřící, jak někteří říkají dokonce všemi prostředky, ale co s těmi, kteří už v Alláha věří? Teroristé je také nešetří, jak vidíme v Iráku či v Indonésii. Možná pár muslimů bylo i mezi zavražděnými v Madridu. Co ale můžete chtít od lidí, pro které je přímo radostí stát se chodící bombou a kteří věří, že když se odpoledne odpálí, budou už večer sedět někde v ráji plném jídla a ve společnosti blonďatých krasavic.

A je zde ještě jeden aspekt, který souvisí s větou Karla Marxe, jíž charakterizoval proletariát, ale která se dnes hodí spíše pro muslimské teroristy: Nemají co ztratit, jenom své okovy. Pokud se do takového postoje člověk opravdu vcítí, nebo je do takové situace zatlačen, může se mu stát, že začne bez výběru masakrovat své bližní.

V Paříži, v Londýně a na mnoha dalších místech rostou čtvrtě chudých muslimů, které tvoří jakoby ostrůvky islámské víry a kde se na poklidné věřící muslimy nabalují teroristé lákající jejich děti na smrt. Už před několika roky si francouzská tajná služba stěžovala, že jí ubývá informátorů z arabských čtvrtí. Začaly v nich totiž převládat skupiny teroristů, které trestají sebemenší prozrazení mučením a vraždou.

Boj proti terorismu připomíná zápas s devítihlavým drakem, jemuž po odseknutí jedné hlavy okamžitě dorůstá jiná. Co asi udělá patnáctiletý chlapec, jehož bratr a otec zahynuli, když na sobě někde v chumlu lidí odpálili bombu? A přesto je třeba proti drakovi bojovat. Není to dávno, co se Evropané divili - a odsuzovali - když ve Spojených státech zpřísnili bezpečnostní opatření na ochran u proti teroristům. Dnes už nás to zas tolik nepřekvapuje, přemýšlíme o podobných zásazích omezujících svobodu. Když na jednu misku vah položíme svobodu a na druhou bezpečnost, jsou lidé ochotni - tedy ve své většině - vzdát se částečně svých svobod. Ovšem kterých? Nejlépe těch cizích. Nestavět mešity, na jejichž společenstvo se dřív nebo později - taková je zkušenost z Evropy - nabalují teroristé. Lépe organizovat práci tajných služeb, které sledují teroristy a jejich organizace. Lépe proto, že mnohdy se o teroristech ví, ale v přemíře informací se na ně jaksi pozapomene. Stalo se tak před 11. Zářím ve Spojených státech, kdy někteří pracovníci FBI upozorňovali na podivné chování některých osob, ale nikdo jejich varování nebral vážně. A stalo se tak i ve Španělsku před 11. březnem, kdy tajné služby věděly, že v zemi se pohybuje hledaný muslim podezřelý z terorismu a nic neudělaly. Dělat důslednější kontroly na hranicích a zvlášť pečlivě prověřovat návštěvníky z potenciálně nebezpečných zemích. Všechno ostatní jako například umožnit policii odposlech telefonů nebo kontrolu bankovních účtů bez povolení soudů by vedlo spíše k omezení svobody než k větší bezpečnosti.

Musíme si uvědomit, že lidstvo vstupuje do let, kdy bude ohrožováno teroristy. Svými zločiny se budou pokoušet ovlivňovat jednání vlád a vůbec všech lidí. Zcela vymýtit teroristy nelze, to by dokázal jen policejní stát a ten si snad nikdo z nás nepřeje. Je ovšem možné žít klidně i s vědomím možného útoku teroristů a hlavně vytvářet demokratické překážky, aby u nás nemohli působit.

Vysíláme: 21. března, Český rozhlas 2 - Praha