Žabomyší válka

Odpověď jako skoro vždycky najdeme v dějinách literatury. Zatímco ve starém Egyptě byla žába symbolem dlouhého života, spásy a zmrtvýchvstání, v řecké mytologii žáby neměly vůbec dobré postavení.

Žáby ve starém Řecku

Byly spojovány s nečistými duchy podsvětí a věřilo se, že mají na svědomí všechny možné nemoci: záduchu, žaludeční problémy i bolení žlučníku. Staří Řekové léčili tyhle neduhy způsobem sobě vlastním – hojným pitím vína.

Na druhé straně prý měly žáby neobyčejné léčivé schopnosti: Popel z žáby s olejem smíchaný od podagry i revmatismu nemocnému odpomůže. Svařený s vínem pak radno jest užívati proti vodnatelnosti. Rozpuštěný v octě jest zaručeným lékem od bolesti v krku.

Čtěte také

A to není všechno! S žábou se dala dělat rozličná kouzla: Hodíš-li levou přední žabí nožičku do kotle vařící vody, světe div se, voda ta vmžiku zchladne a více se již ohřáti nedá. Drobnou kůstkou – žabí lopatkou možno uspati i vlka! Podobné pověry se ve starém Řecku tradovaly i o myších.

Batrachomyomachie neboli Žabomyší válka

Žáby se často objevovaly i v literatuře. Například praotec divadelní komedie Aristofanes napsal hru Žáby. Ale tam žáby a myši nebojují. To až v Batrachomyomachii.

Tohle slovo by asi chtělo rychlokurz řečtiny: batrachos – žába, mýs – myš, maché – boj.

Čtěte také

Batrachomyomachie tedy znamená Žabomyší válka. Tento název nese epická skladba, jejíž autorství bylo kdysi mylně připisováno samotnému Homérovi. Skutečného autora této parodie na Iliadu neznáme, ale byl to vtipálek! Scény z nicotné potyčky žab a myší líčí pomocí vznešených homérských obratů a obrazů, jako by šlo o hrdinskou válku Řeků a Trojanů.

A jak se to mezi žabkami a myškami vlastně všechno semlelo?

V překladu Otokara Smrčky to zní takto:
„Drobtober jest moje jméno, mne zplodil Chlebožer chrabrý / Moukolizka, má matka, jíž Šunkohryz mocný byl otcem / v díře mě zrodila skryté a potom živila jídlem / fíky a ořechy, také i jinou rozličnou krmí.“

Chudáka Drobtobera nechal utonout žabí král Náfuka. Myši chtějí pomstít svého druha, a tak začnou zbrojit:
„Holeně nejdřív oblékly do boje, zelené lusky, / které umně na dva rozetkly kusy, a z kterých / samy před tím v noci všechen vyžraly obsah. / Krunýře všechny měly z dokola sešité kůže, / kterou kočce kdys stáhly a zpracovaly pak umně.“

Takhle si žabomyší válku představuje český malíř Jiří Anderle (2001, akryl na plátně).|foto: Galerie hlavního města Prahy

Ani žáby nezůstanou pozadu:
„Nejdřív holeně své si pokryly lupeny slézu, / listy zelené řípy jim za štít sloužily pevný, / z listí kapusty krunýř si obratně zrobily zase, / dlouhý, přeostrý rákos každé za kopí sloužil, / skořápka hlemýždě tenká jak přílba kryla jim lebku.“

Autor nešetřil ani řecká božstva, například Pallas Athéna nepůjde pomoci myším v tísni za to, že jí kdysi rozkousaly na dluh koupené roucho.

Batrachomyomachie byla ve starověku velmi oblíbená

Tuhle epickou skladbu znal i Alexandr Veliký. Ten v Egyptě označil Antipatrovo vítězství nad povstalými Sparťany za „žabomyší válku“.

Sousedské spory, rodinné šarvátky i politické tahanice, to všechno jsou žabomyší spory, na kterých svět nestojí. I když viděno z perspektivy žab a myší to vypadá určitě docela jinak.

Příspěvek zazněl v pořadu Slovo nad zlato, který vysílá Dvojka ve všední dny vždy v 10:40 dopoledne.